Hlava státu: Porovnání verzí

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Hlava státu (anglicky Head of State) je orgán, který je reprezentantem a symbolem státu navenek.^[zdroj⁠?] Samotný termín vznikl jako označení pro prezidenta republiky.^[zdroj⁠?] Tento orgán obvykle zosobňuje kontinuitu a legitimnost státu.^[zdroj⁠?] Funkce, práva a povinnosti hlavy státu bývají definovány v ústavě.

V monarchii vykonává úlohu hlavy státu monarcha. Toto pojetí je ale poměrně nové,^[zdroj⁠?] neboť ještě v nedávné minulosti monarcha sám představoval zosobnění státu („stát jsem já“).^[zdroj⁠?] V tomto případě monarcha nemůže být hlavou sám sobě.^[zdroj⁠?] Monarchů neprohlašujících se za hlavu státu je však velice málo.^[zdroj⁠?]

V republice bývá hlavou státu prezident, volený parlamentem či přímo obyvateli státu. Ve Švýcarsku hlava státu neexistuje, její funkci zastává Federální rada.

Hlava státu v republice

V republice vykonává úlohu hlavy státu prezident, který může mít i jiný titul, např. generální kapitán (San Marino); v několika málo zemích prezidenta nemají. Prezident je v současnosti nejrozšířenějším titulem hlav států.

Hlava státu v parlamentní republice

V parlamentní republice je prezident reprezentantem a symbolem státu navenek. Jeho vnitrostátní pravomoci jsou omezené a často jen formální. Zdaleka nejdůležitější je pravomoc rozpustit parlament (většinou jen v ústavně stanovených případech) a vyhlásit nové parlamentní volby. Obvykle je volen parlamentem, pouze výjimečně (mj. v Česku) přímo občany.

V některých parlamentních republikách i monarchiích – včetně diktatur, není-li diktátor sám prezidentem nebo hlavou státu – má prezident jen čistě symbolické postavení a nevykonává žádné výkonné funkce, například Írán, Japonsko, Švédsko.

Parlamentní republiky jsou rozšířeny nejvíce v Evropě a částečně v Asii.

Hlava státu v poloprezidentské republice

Poloprezidentská republika má prvky obou předchozích systémů. Prezident je volen přímo a má i pravomoci ve vztahu k zákonodárné moci. Má právo veta k zákonům, může předkládat zákony parlamentu nebo přímo občanům formou referenda. Vzorem pro poloprezidentské republiky je ústavní systém Francie, převážně poloprezidentské je i Rusko.

Hlava státu v prezidentské republice

Prezidentská republika je založena na oddělení státních mocí – soudní, výkonné i zákonodárné. Prezident je hlavou moci výkonné, ve většině případů zároveň předsedou vlády. Je nezávislý na parlamentu, současně však nemá žádné pravomoci ve vztahu k parlamentu. Je volen přímo či nepřímo občany státu.

Soustředění takového množství moci do jedněch rukou zvyšuje nebezpečí vzniku autoritativního státu, resp. diktatury. Prezidentská republika nebývá dlouhodobě stabilní a demokratická. Výjimkou v tomto směru jsou Spojené státy americké.

Prezidentská republika je nejrozšířenější formou vlády v Americe.

Hlava státu v monarchii

V monarchii vykonává úlohu hlavy státu monarcha. U většiny monarchií se dědí titul (císař, král, vévoda, kníže aj.) a s ním spojená funkce hlavy státu – tyto monarchie se nazývají dědičné. Zvláštním případem dědičné monarchie je Kuvajt, kde musí úřadujícího (dědičného) emíra potvrdit parlament.

Není-li funkce hlavy státu dědičná, jedná se o volenou monarchii – v současnosti např. Vatikán, Malajsie, Kambodža nebo Spojené arabské emiráty. Volené monarchie jsou de facto doživotní republiky s císařským nebo královským titulem. Výjimku představuje Malajsie, kde je titul hlavy státu (krále) omezen na 4 roky – oficiálně se jedná o volenou monarchii, de facto však o republiku. Naproti tomu Spojené arabské emiráty jsou oficiálně federativní republikou, ale de facto volenou monarchií. Rozsah pravomocí vládce kolísá od téměř žádných pravomocí (parlamentní monarchie), přes moc panovníka omezenou ústavou (konstituční monarchie) až po neomezenou politickou moc (absolutní monarchie).

Monarcha, resp. panovník může mít různé (hodnostní) tituly:

• císařské hodnostní tituly
  • císař, car, sultán, šáhanšáh (král králů)
• královské hodnostní tituly
  • král, car (v Bulharsku), malik (arabsky král), šáh
• arcivévoda
• velkovévoda, ve slovanských jazycích nazývaný též velkokníže
• vévoda
• knížecí hodnostní tituly
  • kníže, emír, šejk

Hlava státu v parlamentní monarchii

Moc panovníka jako hlavy státu v parlamentní monarchii je omezena parlamentem, panovník nesestavuje vládu a zpravidla nemá ani velký vliv na státní záležitosti, které jsou obstarávány parlamentem a vládou (viz parlamentarismus). Monarchovi v tomto zřízení připadá především úloha reprezentativní. V Evropě je tato forma vlády uplatněna v Belgii, Dánsku, Norsku, Nizozemí, Švédsku a Španělsku, a mimo Evropu např. v Japonsku. Zejména v Japonsku a Švédsku má panovník jen čistě reprezentativní postavení.

Hlava státu v konstituční monarchii

V konstituční monarchii je moc panovníka stanovená a omezená ústavou (z lat. constitutio - ustanovení, ústava). Respektuje zvoleného nebo dědičného monarchu jako hlavu státu. Moderní konstituční monarchie většinou uznávají systém „trias politica“ neboli rozdělení moci, kde je monarcha buď hlavou moci výkonné nebo má pouze roli představitele. Například v Bhútánu se monarcha sám rozhodl omezit svou absolutní moc a ustanovil konstituční monarchii.

Ve světě se tato forma vlády uplatňuje v Bahrajnu, Bhútánu, Jordánsku, Kuvajtu, Lichtenštejnsku, Maroku, Monaku, Spojených arabských emirátech a Tonze.

Hlava státu v absolutní monarchii

V absolutní monarchii disponuje nárokem na neomezenou státní moc. Monarcha je „legibus absolutus“ (latinsky „zákonu nadřazen“), což znamená, že zákonům, které sám vydává, nepodléhá. Zřejmě nejproslulejším příkladem nároku na absolutní vládu monarchy je Král Slunce Ludvík XIV., jehož chápání sebe sama podle výroku „L'état, c'est moi“ (česky „Stát jsem já“) můžeme chápat přímo jako prototyp tohoto uspořádání. Navzdory potížím s určením rozsahu představy můžeme dnes mezi absolutní monarchie zařadit tyto země (2009): Brunej, Katar, Omán, Saúdská Arábie, Svazijsko a Vatikán. Jelikož ve většině absolutních monarchií probíhá proces demokratizace, "ryze" absolutními monarchiemi dnes jsou již jen Brunej, Vatikán a Saúdská Arábie, přesto však je moc panovníka ve všech absolutních monarchiích značná.

Hlava státu v diktatuře

Hlavou státu v nedemokratických režimech bývá většinou prezident, ale některé státy používají jiné označení (Libye – vůdce revoluce, Kuba – předseda státní rady, předseda vlády). Často je prezidentem sám diktátor. Často si svévolně (nebo formou referenda) prodlužuje svoje volební období nebo sám sebe jmenuje doživotním prezidentem. Prezidentské volby se buď nekonají vůbec, nebo diktátor je v nich jediným kandidátem. Prezident v rukách drží veškerou moc.

Někdy je prezidentem jen nesamostatná figurka, která je plně v moci diktátora nebo vládnoucí strany. V tomto případě jsou jeho pravomoci prakticky nulové a hlava státu je tak symbolická a nemá ani pravomoce, které mají prezidenti nebo monarchové v parlamentním systému.

Hlava státu v teokracii a teokratických monarchiích

Mezi současné známé absolutní teokratické formy vlády můžeme řadit papežství ve Vatikánu, tato funkce je však odlišná od funkce hlavy samotné katolické církve ačkoli jsou sdíleny jednou osobou a to papežem. Papež je obvykle vybírán ze svého středu kardinály na konkláve. Dříve mezi tento typ vlády patřilo i zřízení ve starém Tibetu, kde vládl jako absolutní monarcha dalajláma. Ten je převtělením a emanací nebeského buddhy soucitu Avalokitešváry. Vždy po úmrtí starého dalajlámy skupina mnichů hledá nového (novou reinkarnaci) podle mnoha znamení, zčásti těch, která jim starý dalajláma přenechá. K tomuto typu vlády snad můžeme řadit i vládu ve starém Egyptě, kde vládl faraon, jednalo se však spíše o dědičnou monarchii nábožensky legitimizovanou. Faraon byl považován za ztělesnění Boha Ra na zemi, nebyl však vybírán žádným náboženským způsobem, funkce byla dědičná. Teokratický způsob vlády je rozšířen i v muslimském světě, dnes zpravidla však přímo v pojetí práva, ne už tolik v pojetí samotné hlavy státu. Mezi teokratické formy vlády lze řadit chalífát, jehož hlavou je chalífa, nástupce proroka Mohameda. Tato funkce byla předmětem dynastických sporů a bylo o ni usilováno jako o titul vládce všech arabských zemí. Roku 2014 se za chalífu prohlásil Abú Bakr al-Bagdádí, vůdce Islámského státu v Iráku a Levantě, a vyhlásil chalífát Islámský stát. Za teokratický se dá chápat i titul emír, rovněž titul pro potomky Mohameda, který je však rovný titulu knížete v emirátu.

Autoritní data	NKC: ph206873 PSH: 8411 BNF: cb11947193g (data) GND: 4130304-0 LCCN: sh85059496 NDL: 00562411 NLI: 987007553279405171