Goliath (lehký nosič nálože): Porovnání verzí

Goliáš – lehký nosič nálože, sebevražedný minitank, beetle tank (něm.: Leichter Ladungsträger – Goliath) byl malý pásový transportér zkonstruovaný za 2. světové války německým Wehrmachtem podle francouzského vzoru, který nacistické Německo ukořistilo. V bojovém provedení byl určen k dopravě nálože k cíli a jejímu odpálení nebo v ženijním provedení k vytvoření průchodu minovým polem. V období války byly nasazeny na východní i západní frontě a bylo vyrobeno přes 7500 kusů těchto nosičů, které svým vzhledem připomínaly malý tank ale bez bojové věže. Dálkové ovládání, vůbec prvně použité u takového druhu bojové techniky, umožňovalo na vzdálenost přibližně 1000 m navedení transportéru s výbušninou na požadované místo a následné odpálení.

Taktika

Goliáš se svými malými rozměry a nízkou hmotností (viz. technická data) byl snadno transportovatelný na místo operačního nasazení. Na větší vzdálenosti byl tažen jako přívěs na lehkém dvoukolovém vozíku za tažným vozidlem^[1] a na místo operačního nasazení dopravován na vozíku ručně, obsluhou, kde byl z vozíku uvolněn a připraven k činnosti. Obsluha Goliáše včetně obsluhy tažného vozidla čítala 4–5 mužů – vojáků.^[2] Z hlediska bojové taktiky byl Goliáš první pozemní pancéřované vozidlo dálkově ovládané kabelem určené k demolici.^[1][3]

Obsluha ovládala Goliáše pomocí dálkového, kabelového elektrického řízení, které umožňovalo obsluze z bezpečné vzdálenosti, například ze zákopu nebo z bunkru navést Goliáše k požadovanému cíli a provést dálkové odpálení destrukční nálože.^[2] Cílem útoku Goliáše mohlo být nepřátelské bojové vozidlo (tank), bunkr nebo obecně budova včetně jejího interiéru, kulometná hnízda, ženijní konstrukce (most), dopravní cesta (železnice), rozražení útoku pěchoty nebo demonstrace a jiné objekty podléhající poškození nebo destrukci vlivem detonace nebo exploze. Goliáše bylo možno využít i k vytvoření průchodu minovým polem. V takovém případě Goliáš nenesl nálož určenou k odpálení, ale pouze svým pohybem aktivoval roznětky min a přivedl je k výbuchu. I v tomto případě byla obsluha při použití dálkovému ovládání dostatečně vzdálena od místa výbuchu.^[1][2][4][3]

Typ této zbraně, která je při splnění taktického úkolu sama zničena, je označována jako sebedestrukční.^[4]

Historie

Vývoj Goliáše započal koncem roku 1940, kdy se Wehrmacht rozhodl nahradit větší a těžkopádné „Borgwardy“^[2] podobného účelu. Inovací měl být malý a lehký nosič nálože (minimálně o hmotnosti nálože 50kg) s dálkovým ovládáním podle principu, který původně navrhl francouzský konstruktér Adolph Kégress^[4] ještě několik měsíců před anektováním Francie Německem a který Němci později ukořistili.^[3][5]

Projekt této zbraně neměl žádnou prioritu a tak první verze s označením SdKfz. 302 (Sonderkraftfahrzeug, "speciální vozidlo"),^[6] první jednota, která Goliáše testovala byla 3. mittlere Panzer Kompanie/Panzer Abteilung 300 (F.L.) a bojové nasazení se prvně uskutečnilo na Krymu u Sevastopolu v červnu 1942.^[7] Stroje vyrobila automobilová společnost Carl FW Borgward v německých Brémách.^[4] První řada SdKfz. 302 (Gerät 67) měla elektrický pohon realizovaný dvěma elektromotory napájených z baterie, které si Goliáš vezl s sebou. Goliáš v této verzi mohl vézt pouze 60 kg nálože. Nevýhodou této verze byly nejen poměrně vysoké výrobní náklady, malý akční rádius, hmotnost baterií ale i jeho nízká rychlost ve spojení se slabou ochranou proti palným zbraním nepřítele, což jej činilo zranitelným.^[3][7][5]

Další verze s označením SdKfz. 303a (Gerät 671) byla uvedena do bojového nasazení již na podzim roku 1942. Oproti verzi 302 byla tato verze Goliáše vybavena spolehlivým dvouválcovým benzínovým motocyklovým dvoutaktním motorem SZ7 Zündapp, který poskytoval vyšší výkon a byl lehčí než elektromotory s bateriemi. Touto konstrukční změnou se podařilo zvýšit rychlost a Goliáš mohl vést 75 kg (165 liber) nálože. Taktéž bylo na čelní straně zesíleno pancéřování pro zvýšení odolnosti proti zbraním nepřítele. Konstruktéři u této inovované verze experimentovali i s rádiovým dálkovým ovládáním nebo přenosem televizního signálu. Avšak pro špatnou efektivitu nebyly tyto koncepce realizovány.^[7][5]

Po dvou letech, v listopadu roku 1944 byl Goliáš ještě jednou technicky upraven a pod označením SdKfz. 303b (Gerät 672) mohl nést nálož o hmotnosti až 100 kg (220 liber).^[7][5]

Dochovalé exempláře je možno nalézt v United States Army Ordnance Museum v USA, Bovington Tank Museum ve Velké Británii a Deutsches Panzermuseum v Německu. Repliky Goliášů je možno shlédnout i v Normandii (Francie) v museích Dne D.^[4]

Nasazení

První bojové nasazení Goliáše bylo provedeno na Krymu u Sevastopolu v červnu 1942. Další nasazení se uskutečnilo při bitvě v Kurském oblouku při operaci Citadela pro vytvoření průchodu minovým polem. Další jednotky, které byly Goliáši vybaveny, byla v listopadu 1942 tanková ženijní rota (Panzerpionierkompanie) 811, v prosinci téhož roku ještě roty 812, 813 a 814. Podle plánu měla mít každá divize 162 bojových a 22 ženijních Goliášů.^[8] Z dochovalých záznamů byl dále použit i při potlačení Varšavského povstání v roce 1944, v Normandii při vylodění spojenců, v Ardenách a dalších případech.^{[7][5][4][9][10][11]}

I přes očekávání úspěchu v bojovém nasazení se použití Goliáše neobešlo bez komplikací a jeho celkové nasazení do bojů bylo minimální.^[12] Potíže nastávaly v členitém terénu, kde se ovládací kabel zachytával o větve, kameny a následně došlo k jeho přetržení. Goliáš neměl ani dostatek výkonu k překonávání některých překážek, nevýhodou byla i malá světlá výška.^[4] Na písečném podkladu docházelo k jeho „zahrabání až po břicho“ a tím došlo k jeho znehybnění a stal se snadným terčem odstřelování protistrany.^[1] K znehybnění taktéž docházelo následkem dělostřelecké palby, která přerušila ovládací kabel.^[11] Přerušením ovládacího kabelu byl Goliáš vyřazen z činnosti i při Varšavském povstání, kdy dobrovolníci kabel přeřízli.^[4]

Konstrukce

Prototyp Goliáše je od následné sériové verze SdKfz. 302 lišil tím, že měl (mimo hnací rozety a napínacího kola) čtyři větší plná pojezdová kola, která byla v sériové výrobě nahrazena malými pojezdovými koly.^[5][13]

Všechny tři výrobní verze Goliášů s upraveným pojezdem vycházely ze stejného základu, ale mezi verzemi 302 a 303 byl konstrukční rozdíl, vyplývající z odlišného pohonu.^[3][5]

SdKfz. 302

Plně elektrická verze 302 měla dva samostatné elektromotory (v prostoru prostor 18 pozdější verze) pro každý pás umístěné vně rámu mezi pojezdovou a vratnou stranou pásu. Elektromotory přenášely kroutící moment přes převodovky na přední hnací kola - rozety (5). Ve vnitřním prostoru rámu byla umístěna velká baterie zaujímající prostor (11-14 pozdější verze), který byl u další verze využit pro palivovou nádrž, motor, chlazení a spojky. Odpružení bylo řešeno kyvnými rameny s listovými pružinami.

SdKfz. 303

Pojezd

Obě verze 303 vycházely z verze 302 a skládaly se z rámu (1), tvořeného bočnicemi a vanou, a horním krytem (není zobrazen). Kryt verze 303 se od verze 302 lišil nízkou nástavbou kryjící otvor pro sání a cirkulaci vzduchu chlazení motoru. Pojezdové pásy (2), levý a pravý, každý se 48 články byly v horní části, na každé straně, vedeny přes 3 vratné kladky (3). Hmotnost Goliáše spočívala na malých pojezdových kolech (4), které byly odpružené. Hnací síla byla na pásy přenášena přes rozety (5) poháněné řetězovými převody od motorové části, umístěné pod kryty (6). V přední části (8) byl rám zesílen pro zvýšení odolnosti proti střelám a bylo zde umístěno manipulační oko (9). Na vnějších krytech mezi pásy byl osazen čep (10) pro zajištění při přepravě na vozíku. Odpružení bylo řešeno kyvnými rameny s vinutými pružinami.

Pohon

Spalovací motor (11) byl umístěn ve střední části rámu a byl společný pro oba pojezdové pásy. Kroutící moment motoru byl přes dvě spojky (12) a převody rozváděn k rozetám pro pohon pásů. Motor byl vybaven nuceným chlazením, které zajišťoval ventilátor (13) umístěný před motorem. Palivová nádrž (14) s horním plnícím otvorem byla umístěna za motorem. V horní části rámu byla umístěna nízká nástavba pro přívod vzduchu (není zobrazena).

Ovládání

Goliáš byl ovládán dálkově pomocí ovládacího kabelu (15), který se volně odvíjel z cívky (16). Přes kabel obsluha elektrickými signály ovládala spojky pásů a odpalovala nálož. Zadní rám (17) zajišťoval polohování pokládky kabelu na terén tak, aby se kabel nedostal do kontaktu s pojezdovými pásy při zatáčení. Elektrická energie pro ovládání byla čerpána z baterií (menší než u verze 302) umístěných ve schránkách (18) vně rámu mezi pojezdovou a vratnou stranou pásu. K ovládání sloužil ovladač s pákovými ovladači (joystick) připojený k řídícímu kabelu (není zobrazen).^[14]

Prostor nálože

Pro nálož byl vyhrazen prostor (19) v přední části Goliáše pod zesíleným rámem až k motorovému prostoru.

Technicko-taktická data

Výrobní data

Odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Goliath na Wikimedia Commons

Reference

Poznámka:

Literatura

• CHAMBERLAIN, Peter; HILARY, Doyle. Encyclopedia of German Tanks of World War Two. London: Arms & Armour, 1999. (2nd edition). ISBN 1-85409-214-6. 
• JAUGITZ, Markus. Funklenkpanzer: A History of German Army Remote-and Radio-Controlled Armor Units. Překlad David Johnston (Winnipeg). [s.l.]: J.J. Fedorowicz Publishing, Inc., 2001. ISBN 0-921991-58-4. 
• JENTZ, Thomas L. Panzer Tracts, No. 14: Gepanzerte Pionier-Fahrzeuge (Armored Combat Engineer Vehicles, Goliath to Raeumer). S. Darlington, Maryland: Darlington Productions ISBN 1-892848-00-7. 
• JAUGITZ, Markus. Die deutsche Fernlenktruppe. Svazek Teil 1: 1940–1943. Wölfersheim-Berstadt: Podzun-Pallas ISBN 3-7909-0502-X. Kapitola Waffen-Arsenal Special 10. 
• JENTZ, Thomas L.; DOYLE, Hillary Louis. Gepanzerte Pionier-Fahrzeuge (Armored Combat Enginner Vehicles) Goliath to Raeumer S, Panzer Tracts no.14. [s.l.]: [s.n.], 1998. ISBN ISBN 1-892848-00-7. 
• FLEISCHER, Wolfgang. Deutsch militärischen Schießplatz Kummersdorf. Brno: Bonus, 1997. ISBN 80-85914-43-3. 
• Dienstvorschrift D 654/10. [s.l.]: [s.n.], 1. 4. 1943. Kapitola Leichter Ladungsträger SdKfz. 303 Gerätebeschreibung und Bedienungsanweisung. 
• Dienstvorschrift D 654/11. [s.l.]: [s.n.], 1. 4. 1943. Kapitola Leichter Ladungsträger SdKfz. 303 Ersatzteilliste. 
• SPIELBERGER, Walter J. SpezialPanzerfahrzeuge des deutschen Heeres. [s.l.]: Motorbuch Verlag, 1993. ISBN 3-87943-457-3. S. 156. (německy) 
• HAHN, Fritz. Waffen und Geheimwaffen des deutschen Heeres 1933-1945 (Band 1+2). [s.l.]: Bernard & Graefe Verlag, 1998. ISBN 3-7637-5915-8. S. 552. (německy) 
• CHAMBERLAIN, DOYLE, JENTZ. Encyclopedia of German Tanks of World War two. [s.l.]: Arms and Armor Press, 1993. ISBN 1-85409-214-6. S. 270. (anglicky) </ref>

Související články

• 2. světová válka
• Nacistické Německo
• Wehrmacht

Externí odkazy

• MUZEUM Tosny WWII 39/45 Route de Louviers D135 [online]. Musee de Tosny [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. (en, fr, de) 
• Muzeum wojska Polskiego / Pojazd gąsienicowy SdKfz. 303a "Goliath" [online]. Muzeum Wojska Polskiego [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. (polsky) 
• Leichter Ladungsträger SdKfz 302 "Goliath - stavba repliky [online]. [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. (polsky) 
• The Story of the 222th AAA Searchlight Battalion / From Omaha Beach to V-E Day [online]. Skylighters, 1996 [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
• Lehké dálkově ovládané vozidlo s náloží [online]. Wolrd of Tanks [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. 

Multimediální odkazy

• WW2-Goliath: ukázka použití, ukořistěné kusy spojenci (dobové záběry) [online]. YouTube [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
• Goliath Demolition Tank: ukořistěné kusy spojenci (dobové záběry) [online]. YouTube [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
• Goliath Light Demolitions Carrier SdKfz.302 (funkční replika) [online]. YouTube [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
• Goliath-Panzer der Wehrmacht HD (musejní exponát) [online]. YouTube [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
• Armi segrete della 2°guerra mondiale (různé tajné zbraně Wehrmachtu) [online]. YouTube [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. (anglicky)