Módní diktát: Porovnání verzí

Jeden nebo více uživatelů zpochybnili nezaujatost, ověřitelnost, faktickou přesnost nebo encyklopedičnost, případně i další aspekty tohoto článku. Podívejte se na diskusní stránku, kde mohou být uvedeny další detaily.

---

Pro vkladatele šablony: Na diskusní stránce zdůvodněte vložení šablony.

Tuto stránku navrhnete k diskusi o smazání pomocí tohoto tlačítka:

Stránku můžete dále upravovat, ale až do skončení diskuse ji nepřesouvejte, neodstraňujte její obsah, ani toto upozornění.

---

Toto řešení má být až poslední možnost, když se zformulované námitky nepodařilo vyřešit jinak.

Tento článek vyžaduje kontrolu či doplnění věrohodných zdrojů a může obsahovat vlastní výzkum nebo neověřená tvrzení.

Můžete pomoci Wikipedii, pokud článek či uvedené reference ověříte a doplníte věrohodné zdroje. Podívejte se na diskusní stránku, kde mohou být uvedeny další podrobnosti.

---

Pro vkladatele šablony: Na diskusní stránce zdůvodněte vložení šablony.

Módní diktatura je sociologický termín,^[zdroj?] který označuje takové počínání nadnárodních, hlavně amerických korporací ^[1], které vede spotřebitele k pocitu méněcennosti ve společnosti při nesplnění určitých vzhledových norem a vnucují mu vlastní ideál toho, jak by mělo všechno vypadat. Ale tento tlak nemusejí způsobovat jen firmy, ale mohou si to vymyslet lidé mezi sebou, například to, že černý oblek je společenský oděv si lidé nějak vymysleli sami a je to už po více než 100 let zažitá věc, a pokud to někdo nerespektuje hlavně při společenských akcích, tak na něj bývá pohlíženo blbě. Módní diktatura vnucuje hlavně západní módní trendy. Nadnárodní korporace tímto upevňují své dominantní postavení na trhu a zvyšují tím svůj zisk. Společnosti tak dlouhodobě získávají zákazníka, který kupuje zboží, protože má prostě potřebu opičit se po ostatních lidech a chce mezi ně zapadat.

Dopad na spotřebitele

Prostřednictvím mainstreamu společnosti získávají především mladé spotřebitele, kterým ukazují v médiích vzor standardního muže a ženy → dokonalé lidi, kterým nic nechybí díky kosmetickým přípravkům a módnímu oblečení. Přičemž především mladé ženy, které pro své vrozené fyzické proporce nemohou splňovat tyto normy, nejčastěji trpí nátlakem okolí, které se jich může stranit. Řada případů končí anorexií, některé případy končí i sebevraždou. Neustálým předmětem debaty je, jak moc může marketing nadnárodních korporací zasahovat do individuality a myšlení mladých lidí.^[2] Nejvýraznějším dopadem je potlačení vlastní originality a časté opovrhování lidmi, kteří se snaží módní diktaturu ignorovat. Společnost může z módní diktatury natolik zblbnout, že na tradiční věci zapomene a vezme za svoje to, co bylo vnuceno.

Výskyt

Především v konzumních společnostech, kde jsou tovary podléhající módní diktatuře cenově nejdostupnější a velmi snadno sehnatelné. Velmi důležitou roli hraje i nutkání lidí nevybočovat z normy a zapadat ve společnosti ostatních lidí. Tento negativní fenomén se nejčastěji vyskytuje v USA a Evropě a vzmáhajících se rozvojových státech.

Projevy

Je zavedena jedna určitá móda (hlavně ta západní, Americká a Anglická) a lidem se buď líbí nebo je jim vnucena, protože někdy nemají jinou možnost nebo mají příliš velké nutkání nevybočovat z normy.

Oblečení

Typickým znakem je například to, že je ve většině obchodů k sehnání téměř stejné oblečení a hlavně všechny kusy tohoto oblečení jsou velmi podobné, to se týká hlavně oblečení pro běžné denní nošení. Dochází k unifikace vzorů oděvů, domácích spotřebičů, oděvních a dalších doplňků, školních pomůcek, elektrotechniky ale třeba i nářadí pod vlivem sociálního prostředí. Výrobky jsou vyráběny v určitých typech, které odpovídají přání většiny zákazníků a hlavně potřebám výrobců. Trh však formují nejen velcí výrobci a velké skupiny zákazníků, ale i malí výrobci a malé skupiny zákazníků, které naopak mohou být určující ve vytváření nových trendů.

„Móda v oblékání prepubertálních a pubertálních dětí je tak často diskutována na základě konceptů mainstreamu a subkultur, přičemž mládeži je přisuzována právě inklinace k subkulturním stylům, které jsou vyjádřením symbolické kreativity. „Mladí jen zřídkakdy konzumují pasivně statky nabízené masovým průmyslem“ (Vlachová 1995: 270), ale Pyšňáková (2007) uvádí, že populární masová móda označovaná jako mainstream je těžko odlišitelná od opozičních kultur, protože „mainstream ve skutečnosti představuje multidimenzionální prostor“ (2007: 248), který vykazuje znaky homogenity i heterogenity, konformity i kreativity a v jehož rámci vedle sebe existují opoziční kombinace.“ ^[3]

Vzhled

Všude se ukazuje a přesvědčuje, že ideální muž nebo žena je štíhlý, s krátkými vlasy a oholený a nosí ve společnosti hlavně tmavé oblečení, stejně tak by ideální žena měla být hubená a měla mít velká prsa. Hlavně u žen toto často vede k nesmyslným plastickým operacím a dietám.^[4][5]

Bydlení

Časté je například ve všech reklamách ukazování ideální zahrady jako zahrady s nízkými stromy a velmi krátkým trávníkem, tzv. Moderní zahrada. Stejně tak se vnucuje stále nutnost nového nábytku, nebo určitého vybavení domácnosti, jako je třeba auto. Především na vesnicích, kde se dlouho držely tradiční vzory oblékání i vybavení domů, je možno vidět dobře změna uvažování a projevů.

Média

Vnucování^[6] anglických a amerických filmů a hudební tvorby a opovrhování vším, co bylo vytvořeno jinde a nebo v jiném jazyce. Velmi se to projevuje například v médiích, kdy jsou například hudební díla i národními interprety reprodukovány v angličtině.^[7]

Opozice

Proti trendům v módě které produktem masové spotřeby a pásové výroby vzniká opozice, která preferuje individualitu. Tato opozice se stejně tak může stát novou módní vlnou a sociálním diktátem. ^[3]

Odkazy

• dama.cz
• modni diktat zpusobuje u zen zazivaci potize

Reference

Literatura

• Беляев, И.А. Культура, субкультура, контркультура / И.А. Беляев, Н.А. Беляева // Духовность и государственность. Сборник научных статей. Выпуск 3; под ред. И.А. Беляева. — Оренбург: Филиал УрАГС в г. Оренбурге, 2002. — С. 5-18.
• Tomlinson, John, Cultural Imperialism: A Critical Introduction, Baltimore, The Johns Hopkins University Press, 1991.
• "In Praise of Cultural Imperialism?", by David Rothkopf, Foreign Policy no. 107, Summer 1997, pp. 38-53
• Bernd Hamm und Russell Smandych (Hrsg.): Cultural Imperialism. Essays on the Political Economy of Cultural Domination. Broadview, Peterborough u.a. 2005, ISBN 1-55111-707-X.