Euromajdan: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
→‎top: Antimajdan
AnkaElektro (diskuse | příspěvky)
2 710 editací
m tento výraz je v textu jako pěst na oko.
Řádek 20: Řádek 20:
}}</ref> Tyto protesty vedly až k pádu prezidenta [[Viktor Janukovyč|Viktora Janukovyče]] v únoru 2014 a vzniku nové vlády [[Arsenij Jaceňuk|Arsenije Jaceňuka]].
}}</ref> Tyto protesty vedly až k pádu prezidenta [[Viktor Janukovyč|Viktora Janukovyče]] v únoru 2014 a vzniku nové vlády [[Arsenij Jaceňuk|Arsenije Jaceňuka]].


Protesty odstartovaly také [[Ukrajinská krize|celoukrajinskou krizi]], když několik dní po skončení protestů Euromajdan na konci února 2014 vypukla jako další ze série událostí ukrajinské krize tzv. [[krymská krize]]. Území [[Autonomní republika Krym|Autonomní republiky Krym]] a Sevastopolu bylo postupně během března 2014 obsazeno a následně [[Vojenská okupace|okupováno]]<ref>[http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/ruska-okupace-krymu-pokracuje-zapad-reaguje-diplomatickym-tlakem/1049911]</ref><ref>[http://www.lidovky.cz/ruske-jednotky-dokoncuji-okupaci-krymu-odzbrojuji-ukrajince-pur-/zpravy-svet.aspx?c=A140303_083755_ln_zahranici_ani]</ref><ref>[http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/264962-ruske-jednotky-dokoncuji-okupaci-krymu-kyjev-zvazuje-uzavreni-hranic/]</ref> ruskými vojáky. Po obsazení krymského parlamentu a&nbsp;autonomní vlády neznámými proruskými ozbrojenci<ref>http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/rusko-a-okoli/ozbrojenci-obsadili-krymsky-parlament-a-vztycili-ruskou-vlajku_299518.html#.U-yFWqMYvQs</ref>s podporou neoznačených ruských vojáků<ref>http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/putin-priznal-ze-na-krymu-pusobili-neoznaceni-rusti-vojaci--1340213</ref> požádal nově ustanovený premiér [[Sergej Aksjonov|Aksjonov]] Rusko o ochranu ruské většiny na poloostrově a&nbsp;vyhlásil [[Krymské referendum (2014)|referendum]] o&nbsp;přičlenění Krymu k&nbsp;[[Rusko|Ruské federaci]]. V&nbsp;tu dobu již oficiálně označená a přiznaná armáda Ruské federace zahájila obsazování strategických míst většiny území poloostrova.{{chybí zdroj}}<ref>{{Citace elektronického periodika
Protesty odstartovaly také [[Ukrajinská krize|celoukrajinskou krizi]], když několik dní po skončení protestů Euromajdan na konci února 2014 vypukla jako další ze série událostí ukrajinské krize tzv. [[krymská krize]]. Území [[Autonomní republika Krym|Autonomní republiky Krym]] a Sevastopolu bylo postupně během března 2014 obsazeno a následně [[Vojenská okupace|okupováno]]<ref>[http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/ruska-okupace-krymu-pokracuje-zapad-reaguje-diplomatickym-tlakem/1049911]</ref><ref>[http://www.lidovky.cz/ruske-jednotky-dokoncuji-okupaci-krymu-odzbrojuji-ukrajince-pur-/zpravy-svet.aspx?c=A140303_083755_ln_zahranici_ani]</ref><ref>[http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/264962-ruske-jednotky-dokoncuji-okupaci-krymu-kyjev-zvazuje-uzavreni-hranic/]</ref> ruskými vojáky. Po obsazení krymského parlamentu a&nbsp;autonomní vlády neznámými proruskými ozbrojenci<ref>http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/rusko-a-okoli/ozbrojenci-obsadili-krymsky-parlament-a-vztycili-ruskou-vlajku_299518.html#.U-yFWqMYvQs</ref>s podporou neoznačených ruských vojáků<ref>http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/putin-priznal-ze-na-krymu-pusobili-neoznaceni-rusti-vojaci--1340213</ref> požádal nově ustanovený premiér [[Sergej Aksjonov|Aksjonov]] Rusko o ochranu ruské většiny na poloostrově a&nbsp;vyhlásil [[Krymské referendum (2014)|referendum]] o&nbsp;přičlenění Krymu k&nbsp;[[Rusko|Ruské federaci]]. V&nbsp;tu dobu již oficiálně označená armáda Ruské federace zahájila obsazování strategických míst většiny území poloostrova.{{chybí zdroj}}<ref>{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Rumanová
| příjmení = Rumanová
| jméno = Jolana
| jméno = Jolana

Verze z 16. 10. 2014, 09:54

Protesty zvané Euromajdan na Ukrajině

Euromajdan (ukrajinsky Євромайдан[1] [Jevromajdan]) byla série dlouhotrvajících masových občanských protestů a občanské neposlušnosti na Ukrajině, které začaly v noci 21. listopadu 2013,[2] den poté, co tehdejší druhá Azarovova vláda pozastavila přípravy podpisu Ukrajinsko-evropské asociační dohody.[3] Tyto protesty vedly až k pádu prezidenta Viktora Janukovyče v únoru 2014 a vzniku nové vlády Arsenije Jaceňuka.

Protesty odstartovaly také celoukrajinskou krizi, když několik dní po skončení protestů Euromajdan na konci února 2014 vypukla jako další ze série událostí ukrajinské krize tzv. krymská krize. Území Autonomní republiky Krym a Sevastopolu bylo postupně během března 2014 obsazeno a následně okupováno[4][5][6] ruskými vojáky. Po obsazení krymského parlamentu a autonomní vlády neznámými proruskými ozbrojenci[7]s podporou neoznačených ruských vojáků[8] požádal nově ustanovený premiér Aksjonov Rusko o ochranu ruské většiny na poloostrově a vyhlásil referendum o přičlenění Krymu k Ruské federaci. V tu dobu již oficiálně označená armáda Ruské federace zahájila obsazování strategických míst většiny území poloostrova.[zdroj?][9] Situace vyústila až v ruskou anexi Krymu, kterou většina zemí světa neuznává.[p 1][p 2] Podobný scénář jako na Krymu se začal na začátku dubna odehrávat také na východě Ukrajiny[27]. Místní demonstranti začali obsazovat důležité instituce. V důsledku akcí separatistů zasáhla ukrajinská armáda a tím započala válka na východní Ukrajině.

Paralelně k Euromajdanu se na náměstí svatého Michala v Kyjevě odehrával „Antimajdan“, který organizovala Strana regionů na podporu rozhodnutí vlády. Tohoto shromáždění se zúčastnilo okolo 10 000 lidí[zdroj⁠?].

Časový vývoj protestů

Původ

Demonstrace v Kyjevě 24. listopadu 2013.

21. listopadu 2013, den poté, co ukrajinská vláda pozastavila přípravy pro podpis asociační dohody s Evropskou unií, kterou prezident Janukovyč označil jako „pro Ukrajinu zatím nevýhodnou“, propukla několikaměsíční série protestů, která je známá pod názvem Euromajdan. Hlavním požadavkem masových protestů bylo odstoupení prezidenta Janukovyče, podepsání asociační dohody s EU a propuštění bývalé premiérky Julije Tymošenkové z vazby. Pravděpodobným původním organizátorem prvotního protestu byl Mustafa Nayem, afgánský muslim žijící na Ukrajině.[28] V noci 21. listopadu, první den protestů, se spontánně sešlo asi 2000 lidí.[29] Později byly tyto protesty vedeny opozicí a proevropskými stranami.[30]

Demonstrace během podzimu

24. listopadu se na kyjevském náměstí Nezávislosti sešlo 100 až 200 tisíc lidí.[31][32] Demonstranti nesli ukrajinské a evropské vlajky, skandovali hesla jako „Ukrajina je Evropa“ a zpívali národní hymnu. Pochod mířil na Evropské náměstí.[33] Podle zpravodajských agentur šlo o největší ukrajinský protest po Oranžové revoluci z roku 2004.[34] Policie použila slzný plyn a obušky k rozptýlení malé skupinky demonstrantů, která se pokusila zaútočit na budovu ukrajinské vlády.[35][36]

Počet demonstrujících v jednotlivých oblastech Ukrajiny

24. listopadu se protesty konaly také v dalších velkých ukrajinských městech jako Charkov, Doněck, Dněpropetrovsk, Luhansk, Lvov atd. Lvovské shromáždění na podporu integrace Ukrajiny do EU dosáhlo 25 až 30 tisíc lidí. Organizátoři tehdy plánovali pokračovat v těchto shromážděních až do třetího summitu Východního partnerství, který se měl uskutečnit ve Vilniusu ve dnech 28. a 29. listopadu 2013.[37]

Protesty podpořila i Julija Tymošenková vyhlášením hladovky.[36]

V brzkých ranních hodinách 30. listopadu byl dav přibližně 1000 pokojně protestujících demonstrantů na náměstí v Kyjevě napaden bezpečnostními složkami, které se pokusily demonstranty rozehnat.[38][39] Krvavý zásah, během kterého byla řada demonstrantů i náhodných kolemjdoucích, jak na náměstí, tak i v přilehlém okolí, fyzicky napadena a zraněna, vyvolal masové demonstrace, které se odehrály 1. prosince. Důsledkem násilného zákroku bylo, že se další demonstrace zúčastnili veteráni sovětské invaze do Afganistánu, kteří přišli chránit „své děti“, jak hovořili o zbitých studentech.[28] Dle různých odhadů se protestů zúčastnilo 100 000 až 500 000 lidí.[40] Během těchto následných protestů došlo k celé řadě násilných srážek demonstrantů s pořádkovými silami, kdy část agresivních demonstrantů útočila na pořádkové síly kamením, řetězy a světlicemi.[41] Následně v noci pak při potlačování protestů došlo k excesu zasahujících policistů, když při útoku proti davu došlo k brutálnímu bití, jak okolostojících, tak i ležících a kolemjdoucích lidí[41] a k ničení jejich záznamových zařízení. Kyjevský soud zakázal pořádání jakýchkoliv demonstrací na významných místech Kyjeva v období od 1. prosince do 7. ledna.[40]

9. prosince proběhl tehdy nevysvětlený ozbrojený zásah kontrarozvědky proti sídlu politické strany Vlast.[42]

25. prosince byla v ranních hodinách zastavena, vytažena z auta a zbita novinářka a opoziční aktivistka Taťána Čornovolová, dlouhodobě píšící kritické články o vládní korupci. Den před svým napadením informovala, že byla údajně sledována policisty z oddílů Berkut, během pořizování fotografií a sběru informací o rezidencích ministra vnitra a generálního prokurátora.[43][44] Policie i soudy odmítly, že by případ měl jakýkoliv politický podtext, útočníci byli později odsouzeni za výtržnictví.[45] Toto napadení vedlo k zesílení protestů.

I přes zákaz pokračovaly demonstrace i přes svátky Vánoc a Nového roku.

Lednový vývoj a rezignace premiéra

Náměstí Nezávislosti v Kyjevě 27. listopadu 2013.

Během ledna eskalovaly střety protestujících s pořádkovými silami a došlo k prvním obětem na životech.

8. ledna 2014 zakázal kyjevský správní soud pořádání demonstrací v centru města až do 8. března, 21. ledna pak vešly v platnost zákony (přijaté 16. 1.) kriminalizující protesty, ukládající tvrdé tresty jejich účastníkům a usnadňující zbavování poslanců imunity i jejich trestní stíhání v nepřítomnosti (namířeno proti opozičním poslancům, kteří protesty podporovali).

21. ledna unesli neznámí útočníci z nemocnice opoziční aktivisty Igora Lucenka a zraněného Jurije Verbického. Zadržovali je v lese, dle Lucenkovy výpovědi byli vyslýcháni ohledně svého zapojení do protivládních protestů. Oba muži byli mučeni. Lucenko byl po fingované popravě týž den propuštěn, Verbický byl nalezen druhý den mrtvý.[46]

25. ledna nabídl Janukovyč přebudování vlády a místo v ní opozičním předákům. Ti však odmítli a požadovali rezignaci Janukovyče a zrušení protidemonstračních zákonů.

Protesty začaly mít politický dopad 28. ledna, kdy parlament zrušil výše zmíněné zákony omezující práva shromažďování a zároveň podal demisi premiér Mykola Azarov.[47][48][49] Ukrajinský parlament zrušil devět z dvanácti kritizovaných zákonů a prezident přijal rezignaci premiéra Mykoly Azarova výměnou za vyklizení obsazených budov, demonstranti to ale později odmítli. Den poté prošel parlamentem zákon o amnestii pro kriminalizované demonstranty, ovšem prezident podmínil jeho podepsání odchodem protestujících ze středu Kyjeva, radnice, sídla odborů, dvou ministerstev a Náměstí nezávislosti. Úředníci obžalovaní v souvislosti se zásahem 30. listopadu však byli omilostněni bezpodmínečně.[50][51] V průběhu ledna, stejně jako již na začátku událostí i později, docházelo k útokům bezpečnostních složek i titušek proti tisku.[52][53][54]

Únorový vývoj a eskalace násilí

Hořící barikády 18. února 2014

1. února vyšel najevo případ Dmytro Bulatova, pozičního aktivisty zmizelého 22. ledna, mučeného[55] a zadržovaného rusky mluvícími útočníky. Den po jeho únosu proběhl násilný zásah policejních složek proti pokojným aktivistům.[56]

Rovněž 1. února obvinila ukrajinská kontrarozvědka opozici ze zločinného jednání, neboť údajně na základě dat zabavených během prosincového zásahu ve straně Vlast zjistila, že ta předem připravila policejní násilí proti sobě s cílem vyvolat státní převrat.[57]

16. 2. opoziční aktivisté vyklidili radnici a další budovy požadované výměnou za prezidentův podpis amnestie. Rusko se zaručilo půjčit Ukrajině 2 miliardy dolarů. 18. 2. zažehl násilí pokus demonstrantů vniknout do parlamentu, kde poté opoziční poslanci blokovali jednání kvůli neochotě vládních poslanců zařadit do programu jednání o reformě ústavy. Aktivisté též vyplenili kyjevské sídlo vládní Strany regionů. V noci na 19. února 2014 provládní síly zaútočily na tábor protestujících na náměstí Nezávislosti v Kyjevě, přičemž bylo přes 25 lidí (jak z řad demonstrantů, tak z řad zasahujících policistů) zabito. Tutéž noc demonstranti vyplenili místní sídla ukrajinské kontrarozvědky a centrálu policie i prokuratury ve Lvově.

19. února vyhlásil zastupitelský orgán Lvovské oblasti nezávislost na ukrajinské vládě a nová lvovská vláda převzala kontrolu nad tamějšími úřady. Lvovským premiérem se stal Petro Kolodyj.[58] Po Lvově vyhlásila nezávislost i Zakarpatská oblast.[59] Různé protivládní síly dobyly významné objekty i v některých dalších oblastech, například v Ternopilu či Ivano-Frankivsku.[60] Ruská strana vinila EU a USA z vměšování do ukrajinských záležitostí a podněcování násilností; EU a USA z téhož vinily ruskou vládu a snažily se vyjednat mírové řešení události. Na 20. února byla svolána rada EU (ministrů zahraničí členských zemí), která jednala o případných sankcích proti prezidentu Janukovyčovi a dalším řešení násilností. Server Hlas Ruska také informoval o tom, že 20. 2. v ranních hodinách obsadila radikální opozice Rovenskou jadernou elektrárnu ve městě Kuznecovsk a založila zde požáry.[61][62] Zprávu však jaderná elektrárna dementovala.[63]

Janukovyčův pád a převzetí moci opozicí

Kyjevská radnice obsazená demonstranty s portrétem Stepana Bandery, 14. ledna 2014

Po krvavých srážkách, které se odehrály v průběhu 20. února, se situace mírně uklidnila. V pátek 21. února pokračovala jednání o dohodě mezi ukrajinskou vládou a opozicí, při čemž asistovali polský ministr zahraničních věcí Radosław Sikorski, spolu s kolegy z Francie Laurentem Fabiusem a Německa Frankem Steinmeierem, ruským ombudsmanem Vladimirem Lukinem a ruským velvyslancem Michailem Zurabovem. V průběhu dne byla podepsána dohoda o návratu k ústavě z roku 2004, vytvoření prozatímní vlády, vyhlášení všeobecné amnestie pro demonstranty a zdržení se násilí na obou stranách, což následně potvrdil německý ministr zahraničních věcí Steinmeier. Součástí dohody bylo rovněž vytvoření nových volebních zákonů. Dohoda nebyla nikdy dodržena a její dodržení nebylo ze strany EU, která se na jejím uzavření podílela, nikdy vyžadováno nebo nějak sankcionováno.

Ukrajina se v průběhu dlouhotrvajících protestů dostala do ještě větší ekonomické recese. Po celé zemi si začali lidé v důsledku nejisté situace vybírat z bank své úspory a začali nakupovat trvanlivé potraviny a zásoby. Došlo k problémům s nefunkčností bankomatů po celé zemi.

K výraznému zlomu v situaci došlo 22. února. Nedlouho poté co prezident Janukovyč odpoledne oznámil, že nehodlá rezignovat, parlament jej odvolal z funkce a vyhlásil nové prezidentské volby na 25. květen.[64] Později se Janukovyč s několika dalšími vysoce postavenými politiky pokusil zemi opustit, ale pohraniční stráž a obsluha letiště v Doněcku jim v tom zabránila.[65] Podle ukrajinského ministerstva zdravotnictví si násilné střety vyžádaly celkem 82 obětí. Jiné zdroje mluví o 77 obětech.[66]

Takovéto odvolání prezidenta Ukrajiny z funkce je ale de jure neplatné, protože k odvolání parlamentem je krom potřebného množství hlasů nutná také obžaloba z velezrady nebo jiného závažného trestného činu a následného schválení výše uvedeného Nejvyšším soudem a následně ještě Ústavním soudem.[67] Tato nezbytná procedura ale nikdy neproběhla. Ještě lze prezidenta odvolat ze zdravotních důvodů, což nebyl tento případ a dále se může funkce vzdát dobrovolně. Poslední možností je smrt prezidenta. I když se objevily zprávy o střelbě na jeho vůz a následně také o jeho infarktu, tak prezident Janukovyč byl i po tomto datu prokazatelně naživu.

Ve stejný den byla z vězeňské nemocnice propuštěna i Julija Tymošenková, která v pozdních večerních hodinách vystoupila na pódiu na centrálním náměstí v Kyjevě před demonstranty. Vyzvala přítomné, aby se nevzdávali a pokračovali v boji.[68][65] Podle BBC však během jejího projevu někteří lidé odešli, protože ji viní za chaos, který nastal po Oranžové revoluci.[69] V Charkově však nadále probíhaly prudké střety s provládními silami a násilnosti. Guvernérovi Charkova se podařilo uprchnout do Ruska.[70]

Památka obětem Euromajdanu, Náměstí nezávislosti 18. února 2014

23. února již měl veškerou moc v rukou šéf parlamentu Oleksandr Turčynov. Poslanci začali měnit obsazení klíčových mocenských postů a současně zahájili stíhání třiceti lidí kvůli krvavým represím. Ministři bývalé vlády opouštěli Kyjev a prezident Viktor Janukovyč se nacházel na neznámém místě.[71] Parlament těsnou většinou schválil zrušení zákona, který od roku 2012 umožňoval národním menšinám (převážně ruským) využívat jejich jazyk v úředním styku. [72] Zrušení tohoto zákona však posléze vetoval úřadující prezident Turčynov, a zákon tak zůstal v platnosti.[73]

Strana regionů se distancovala od Viktora Janukovyče a jeho nejbližších spolupracovníků, připisujíc mu vinu za násilné události v Kyjevě, ale zároveň odsuzujíc „destabilizaci země“ a „davové násilí“.[74]

Krymský parlament po událostech opakovaně prohlásil, že je připraven kvůli událostem v Kyjevě toto autonomní území odtrhnout od Ukrajiny a přičlenit ho k Rusku. Proti tomu ostře protestovali krymští Tataři.[75] Dne 27. února obsadili parlament ozbrojenci a vztyčili ruské vlajky.[75]

Ruský prezident Vladimir Putin nařídil 26. února komplexní prověrku bojové připravenosti u jednotek dislokovaných v západním a středním Rusku.[76] Následující den byla vyhlášena bojová pohotovost leteckým základnám v blízkosti ukrajinských hranic.[75]

27. února se po několika dnech ozval sesazený prezident Janukovyč, kterému se zřejmě podařilo uprchnout do Ruska. Oznámil, že se stále považuje za právoplatného prezidenta Ukrajiny a rozhodnutí parlamentu v Kyjevě označil za nezákonná. Kyjevské úřady vydaly na exprezidenta mezinárodní zatykač[77] a zároveň požádaly Mezinárodní soudní dvůr v Haagu o nezávislé vyšetření událostí Euromajdanu a stíhání bývalých vysokých vládních představitelů v čele s Janukovyčem.[78] Ukrajinský parlament ve stejný den schválil novou koaliční vládu, na níž se shodli zástupci dosavadních opozičních sil. Vládu povede jeden z představitelů opozice Arsenij Jaceňuk.

V reakci na události demonstrovali i proruští aktivisté na podporu Janukovyče v Doněcku, Charkově, Oděse, Dněpropetrovsku, na Krymu a v dalších městech na východě a jihu země. V Doněcku se koncem února sešlo asi 10 000 lidí.[79] Nicméně v případě Doněcku se objevily spekulace, že účast na proruských demonstracích by mohla být placená, o čemž by svědčilo rychlé rozejití demonstrantů po určité hodině.[80] Pro změnu v Charkově místní aktivista pořídil video zachycující 8 zaparkovaných autobusů s ruskými registračními značkami v jedné z ulic města[80] naznačující účast ruských nacionalistů na proruských demonstracích.[81]

Účastníci protestů

Členové strany Svoboda obsadili správní budovu ve městě Chmelnyckyj, 24. ledna 2014

Protestů proti Janukovyčovi se účastnila celá řada různých politických i nepolitických uskupení. Často je sdělovacími prostředky zmiňována účast ukrajinských nacionalistů ze strany Svoboda a fotbalových hooligans označovaných jako tzv. Pravý sektor, nicméně na počátků protestů stáli převážně studenti chtějící Ukrajinu jako součást integrované Evropy, k čemuž se záhy přidala i tehdejší politická opozice. Po brutálním napadení studentů pořádkovými silami se do protestů zapojili ve větší míře veteráni ruské invaze do Afgánistánu, ale aktivní během celé doby protestů byla taktéž místní židovská komunita, dále zástupci LGBT komunity, či feministek.[28]

Z důvodů účasti pravicových radikálů na protestech začali ruští politici a ruská média označovat všechny protestující jako pravicové extrémisty a revoluci pak označovat za puč. Podobně se o protestujících začal vyjadřovat i Viktor Janukovyč po svém sesazení z prezidentské funkce.[28] Samotní příslušníci pořádkové policii byli instruováni proti těmto pravicovým označením, když jim bylo naznačováno, že za protesty stojí židovské spiknutí.[28] V Rusku se taktéž před nařknutím z pravicového puče používalo označení jako spiknutí gayů.[28]

Protesty v zahraničí

Euromajdan v Praze, 20. února 2014
Vlajka za svobodu Ukrajiny na jednom pražském obytném domě

Malá protestní shromáždění byla také 24. listopadu zorganizována ukrajinskými i místními občany v jiných zemích po celém světě, například ve Velké Británii, Německu, Francii, Švédsku, Polsku, České republice, Spojených státech a v Kanadě. V Praze se 24. listopadu sešlo více než sto lidí.[36]

20. února 2014 se v Praze na Václavském náměstí konala demonstrace kvůli situaci na Ukrajině. Zúčastnilo se jí asi 600 lidí. Lidé zapalovali svíčky za mrtvé oběti revoluce, modlili se za ně a dvakrát zazpívali ukrajinskou hymnu.[zdroj⁠?] Při demonstraci vlály ukrajinské i české vlajky. Další větší akce se odehrála 2. března 2014 před budovou ruské ambasády, kde se sešlo dle policejních zdrojů okolo 350 lidí.[82]

V Plzni se v neděli 23. února 2014 sešlo na náměstí Republiky k modlitbě za oběti z Majdanu zhruba 300 lidí, především ukrajinské národnosti. Zpívali ukrajinskou hymnu a písně a zapalováním svíček uctili památku mrtvých.[83]

Následky protestů

Podrobnější informace naleznete v článku Ukrajinská krize.

Protesty odstartovaly celoukrajinskou krizi. Její rozdmýchání dává Západ za vinu Rusku, které považovalo Euromajdan za „fašistickou“ revoluci a pomohlo rozjitřit obavy ruské menšiny před ukrajinským nacionalismem. Tyto obavy nicméně vedly k sérii protestů a demonstrací, někdy i za podpory ruských neoznačených ozbrojenců na územích obývaných ruskojazyčnou menšinou[84][85] a k postupnému vyhlášení několika republik, z nichž jedna, Republika Krym, byla - navzdory protestům Západu a neuznání osamostatnění většinou zemí světa - začleněna do Ruské federace.

Krymská krize

Podrobnější informace naleznete v článku Krymská krize.

V noci na čtvrtek 27. února 2014 obsadili budovu krymského parlamentu neznámí útočníci, kteří na jeho střeše vyvěsili ruskou vlajku. Poté schválil ruský parlament 2. března nasazení ruské armády na Krymu, o den později už byl poloostrov zcela pod kontrolou ruských vojáků.[86] Nakonec byla po sérii rychlých událostí a po referendu provedena anexe Krymu Ruskem.

Proruské nepokoje

Podrobnější informace naleznete v článcích Proruské nepokoje na Ukrajině 2014 a Válka na východní Ukrajině.
Proruská demonstrace v Doněcku, 8. března 2014

Po anexi Krymu se začaly i jinde objevovat nepokoje provázené přítomností neoznačených vojáků, kteří se podle starostky Slovjansku někdy přiznávali k příchodu z Ruska či Krymu.[85] 7. dubna vyhlásili separatisté v Doněcké oblasti Doněckou lidovou republiku. Od té doby probíhaly nepokoje kromě Doněcku také v Oděse, Charkově, Luhansku, Slavjansku či Kramatorsku. V důsledku toho vyslal Kyjev na východ země ozbrojené síly v rámci „protiteroristické operace“, kterou zpočátku řídil jeden z tzv. komandantů Euromajdanu Andrij Parubij.

Po urputných bojích mezi separatisty a ukrajinskou armádou a po dohodě s ukrajinskou vládou a Mezinárodním výborem Červeného kříže (MVČK) byl 12. srpna 2014 vyslán vládou Ruské federace humanitární konvoj (287 nákladních automobilů s 2000 tun potřebných potravin a jiných předmětů) na pomoc obyvatelstvu zdevastované Luhanské oblasti.[87]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Referendum o nezávislosti dosud uznaly země: Rusko,[10] Venezuela,[11][12] Kazachstán,[11][13] Arménie,[11][12][14] Kyrgyzstán,[11][15] Uganda,[16][17] Afghánistán,[11][18] Severní Korea,[11][12] Sýrie,[11][12] Bělorusko,[12][19][20] Kuba,[12] Bolívie,[12] Nikaragua,[12] Súdán,[12] Zimbabwe[12] a tři státy, které nejsou členy OSN: Jižní Osetie,[21] Abcházie[21] a Náhorní Karabach.[22]
  2. ↑ Republiku Krym a Sevastopol jako součást Ruské federace uznaly země: Afghánistán,[23] Kuba,[24] Nikaragua,[25] Rusko,[26] Sýrie[23] a Venezuela.[23]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 2013 Ukraine protests na anglické Wikipedii.

  1. ↑ ЛІГОСТОВА, Оксана; ДЕЙНИЧЕНКО, Руслан. «Євромайдан» вимагає скасування рішення уряду про відмову від євроінтеграції. Hlas Ameriky: Ukrajina. 2013-11-24. Dostupné online [cit. 2013-11-25]. (ukrajinsky) 
  2. ↑ http://www.newsru.com/world/22nov2013/ukr.html
  3. ↑ Ukraine drops EU plans and looks to Russia. Al Jazeera [online]. 2013-11-21 [cit. 2013-11-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ [1]
  5. ↑ [2]
  6. ↑ [3]
  7. ↑ http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/rusko-a-okoli/ozbrojenci-obsadili-krymsky-parlament-a-vztycili-ruskou-vlajku_299518.html#.U-yFWqMYvQs
  8. ↑ http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/putin-priznal-ze-na-krymu-pusobili-neoznaceni-rusti-vojaci--1340213
  9. ↑ RUMANOVÁ, Jolana. Ruský parlament schválil nasazení vojáků na Ukrajině. V zemi už je jich 6000. iHNED.cz [online]. 2014-03-01, rev. 2014-03-01 17:50 [cit. 2014-03-01 18:50]. Dostupné online. 
  10. ↑ Президент РФ подписал указ о признании независимости Крыма. Russian.rt.com. 17 March 2014.
  11. ↑ a b c d e f g Afghanistan respects Crimea's right to self-determination – Karzai. rt.com. 22 March 2014
  12. ↑ a b c d e f g h i j UN General Assembly approves referendum calling Russia annexation of Crimea illegal. Associated Press via Fox News. 27 March 2014
  13. ↑ Kazakhstan supported Russia on the ‘Crimean question’. qha.com.ua. 19 March 2014
  14. ↑ Sarkisian Backs Crimean Referendum in Phone Call with Putin. asbarez.com. 19 March 2014
  15. ↑ Kyrgyzstan Recognizes Crimea Referendum Results. ria.ru. 20 March 2014.
  16. ↑ Маргелов: лидеры африканских стран поддерживают позицию РФ по Крыму. ria.ru. 20 March 2014
  17. ↑ Африка признаёт референдум // Метро.- № 35 (47/2965). 21 March 2014. p. 4
  18. ↑ Karzai: Afghanistan Endorses Crimean Right to Decide Their Future. tolonews.com. 23 March 2014
  19. ↑ Belarusian president: Crimea is de-facto part of Russia. rt.com. 23 March 2014
  20. ↑ Lukashenko: Crimea is part of Russia now. itar-tass.com. 23 March 2014
  21. ↑ a b Sokhumi, Tskhinvali Recognize Crimea Vote [online]. civil.ge, 17 March 2014. Dostupné online. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  22. ↑ Karabakh Foreign Ministry Issues Statement on Crimea. Asbarez.com. Retrieved on 23 March 2014.
  23. ↑ a b c Gunmen Seize Government Buildings in Crimea. The New York Times. 27 February 2014. Dostupné online [cit. 1 March 2014]. Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  24. ↑ Visiting Russia, Fidel Castro's Son Scoffs at U.S. Sanctions Over Crimea
  25. ↑ Nicaragua recognizes Crimea as part of Russia [online]. Kyiv Post, 27 March 2014. Dostupné online. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  26. ↑ Russian Federation Council ratifies treaty on Crimea’s entry to Russia. itar-tass.com. 21 March 2014
  27. ↑ http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/vychodni-ukrajina-krym-separatiste/r~3f130c8cc0ba11e3ad22002590604f2e/
  28. ↑ a b c d e f SNYDER, Timothy. Ukraine: The Haze of Propaganda [online]. NYREV [cit. 2014-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ BRENNAN, Christopher. Ukraine Opposition Protests Europe U-Turn. The Moscow Times. 2013-11-22, čís. 5261. Dostupné online [cit. 2013-11-24]. (anglicky) 
  30. ↑ Ukrainians rally over government's snub to EU. BBC News [online]. 2013-11-22 18:38 GMT [cit. 2013-11-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ SUKHOV, Oleg. Ukrainian Protests Compared to 2004 Orange Revolution. S. 5263. The Moscow Times [online]. 2013-11-26 [cit. 2013-11-26]. S. 5263. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ EuroMaidan rallies in Ukraine - Dec.9. KyivPost [online]. 2013-12-10 5:54 [cit. 2014-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ DANILOVA, Maria. Ukraine: 50,000 rally in Kyiv calling on Ukraine’s government to sign EU deal and turn away from Russia. thestar.com [online]. 2013-11-24 [cit. 2014-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ BALMFORTH, Richard. Mass rallies in Ukraine against government U-turn on EU. Reuters [online]. 2013-11-24 22:52 GMT [cit. 2013-11-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. ↑ Ukraine police clash with pro-EU protesters. Al Jazeera [online]. 2013-10-25 9:30 [cit. 2014-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ a b c Tymošenková drží hladovku, podpořila protesty kritizující odklon od EU. iDNES.cz [online]. 2013-11-25 22:13 [cit. 2014-01-22]. Dostupné online. 
  37. ↑ Rally in Lviv grows to 25,000. zik [online]. 2013-11-24 17:42 [cit. 2014-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑ jš. EU odsoudila zásah proti demonstrantům v Kyjevě, opozice připravuje stávku. ČT24 [online]. 2013-11-30 5:56, rev. 2013-11-30 17:00 [cit. 2013-12-02]. Dostupné online. 
  39. ↑ Ukraine police disperse EU-deal protesters [online]. BBC [cit. 2014-03-03]. Dostupné online. 
  40. ↑ a b jš, ban. Protesty v Kyjevě nekončí, opozice svolává své příznivce z celé země. ČT24 [online]. 2013-12-01 10:03, rev. 2013-12-01 21:13 [cit. 2013-12-02]. Dostupné online. 
  41. ↑ a b Shocking footage: Ukrainian cops brutally beat prone protester with batons [online]. RT - Russian television [cit. 2014-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ↑ MÁDR, Daniel. Do sídla ukrajinské opozice vtrhli maskovaní muži kontrarozvědky [online]. iDnes.cz, 9.12.2013. Dostupné online. 
  43. ↑ Profile: Tetyana Chornovol. BBC News Europe [online]. 2013-12-25 16:42 GMT [cit. 2014-02-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. ↑ COYNASH, Halya. Tetyana Chornovol exposes her attackers. Human Rights in Ukraine [online]. 2013-12-25 [cit. 2014-02-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. ↑ COYNASH, Halya. Chornovol investigation descends into "road rage" farce. Human Rights in Ukraine [online]. 2014-02-06 [cit. 2014-02-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. ↑ Ukraine: Police Beatings, Kidnappings in Kiev. Human Rights Watch [online]. 2014-01-24 [cit. 2014-02-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. ↑ Ukrajinská vláda padla, Kličko žádá odchod Janukovyče. Aktuálně.cz [online]. 2014-01-28 20:10 [cit. 2014-01-28]. Dostupné online. 
  48. ↑ PAVLÍČEK, Tomáš. Demise Azarova nestačí. Musí odejít i prezident Janukovyč, volá Kličko. Lidovky.cz [online]. 2014-01-28 9:34 [cit. 2014-01-28]. Dostupné online. 
  49. ↑ ama, luk. Ukrajinský prezident přijal demisi vlády, opozice chce i jeho hlavu. ČT24 [online]. 2014-01-28 9:33, rev. 2014-01-28 19:22 [cit. 2014-01-28]. Dostupné online. 
  50. ↑ Ukrajinský parlament schválil amnestii. Demonstranti mají na oplátku vyklidit ministerstva. IHNED.cz [online]. 2014-01-29, rev. 2014-01-30 10:36 [cit. 2014-02-24]. Dostupné online. 
  51. ↑ RFE/RL. Ukrainian Officials 'Amnestied' Over November 30 Crackdown. Radio Free Europe. Radio Liberty [online]. 2014-02-12 [cit. 2014-02-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. ↑ Journalists attacked while covering protests in Kiev [online]. Committee to Protect Journalists, 2.12.2014. Dostupné online. 
  53. ↑ Ukraine: Police Attacked Dozens of Journalists, Medics [online]. Human Rights Watch, 31.1.2014. Dostupné online. 
  54. ↑ List of journalists injured during confrontations in January in Kyiv [online]. Institute of Mass Information, 22.1.2014. Dostupné online. 
  55. ↑ RFE/RL. Ukrainian Activist Describes Abduction, 'Unbearable' Torture. Radio Free Europe. Radio Liberty [online]. 2014-02-06 [cit. 2014-02-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. ↑ STELMAKH, Iryna; BIGG, Claire. Activists On Wheels: Ukraine's Embattled Automaidan Protesters. Radio Free Europe / Radio Liberty [online]. 24.1.2014. Dostupné online. 
  57. ↑ NOVÁ, Eliška. Převrat na Ukrajině je plánovaný, včetně policejního násilí, tvrdí kontrarozvědka. iHned.cz [online]. Dostupné online. 
  58. ↑ ŽILKOVÁ, Věra. Ukrajina se štěpí. Lvov má vlastní vládu, Krym chce k Rusku. iDnes.cz [online]. 2014-02-19 15:50 [cit. 2014-02-28]. Dostupné online. 
  59. ↑ MALACHOVSKÁ, Alexandra; JUST, Jiří. Po Lvově vyhlásilo nezávislost Zakarpatsko. Aktuálně.cz [online]. 2014-02-20 18:00 [cit. 2014-02-28]. Dostupné online. 
  60. ↑ ŽILKOVÁ, Věra. Ukrajina se štěpí. Lvov má vlastní vládu, Krym chce k Rusku. iDNES.cz [online]. 2014-02-19 15:50 [cit. 2014-02-23]. Dostupné online. 
  61. ↑ Opozice na Ukrajině obsadila jadernou elektrárnu ve městě Rovno. Hlas Ruska [online]. 2014-02-20 19:41 [cit. 2014-02-21]. Dostupné online. 
  62. ↑ mp. Ukrajinská opozice obsadila jadernou elektrárnu, varuje ruský zdroj. Parlamentní listy [online]. 2014-02-21 20:36 [cit. 2014-02-21]. Dostupné online. 
  63. ↑ Рівненська АЕС, як і решта атомних станцій України, працюють у штатному режимі. Рівне вечірнє [online]. 2014-01-24 18:00 [cit. 2014-02-24]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  64. ↑ Sledovali jsme ONLINE: Ukrajinský parlament odvolal prezidenta Janukovyče a vyhlásil nové volby [online]. Český rozhlas, 2014-02-23 [cit. 2014-02-24]. Dostupné online. 
  65. ↑ a b Oslobodená Tymošenková na Majdane: Bojujte až do konca!. Pravda.sk [online]. 2014-02-22 08:17 [cit. 2014-02-23]. Dostupné online. (slovensky) 
  66. ↑ Ukraine bloodshed: Kiev death toll jumps to 77. RT.com [online]. 2014-02-20 16:03, rev. 2014-02-21 05:41 [cit. 2014-02-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. ↑ http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=58
  68. ↑ Interfax News. Interfax [online]. 2014-02-22 [cit. 2014-02-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. ↑ Ukraine ex-PM Tymoshenko calls for protests to continue. BBC News Europe [online]. 2014-02-23 05:08 GMT [cit. 2014-02-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. ↑ Харків'яни прийшли на екскурсію у кабінет Добкіна. Українська правда [online]. 2014-02-22 23:06 [cit. 2014-02-23]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  71. ↑ Ukrajinu nyní vede šéf sněmovny. Janukovyč zmizel, řekl ministr vnitra. idnes.cz [online]. 23. 2. 2013. Dostupné online. 
  72. ↑ На Украине отменили закон о региональном статусе русского языка. Lenta.ru [online]. Dostupné online. (rusky) 
  73. ↑ Ukraine’s parliament-appointed acting president says language law to stay effective. ITAR-TASS [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  74. ↑ BĚLKA, Michal. Janukovyč zcela ztratil vliv. Zrádce a zbabělec, odsoudili ho straníci. iDNES.cz [online]. 2014-02-23 14:15, rev. 2014-02-23 16:53 [cit. 2014-02-24]. Dostupné online. 
  75. ↑ a b c MÁNERT, Oldřich; ČTK. Parlament na Krymu obsadili ozbrojenci, ruští stíhači mají pohotovost. iDNES.cz [online]. 2013-02-27 [cit. 2014-02-27]. Dostupné online. 
  76. ↑ PAVLÍČEK, Tomáš; ČTK. Putin nařídil prověrku armády v západním a centrálním Rusku. iDNES.cz [online]. 2013-02-26 [cit. 2014-02-27]. Dostupné online. 
  77. ↑ iDnes.cz, ČTK. Kyjev vydal mezinárodní zatykač na Janukovyče. Skrývá se asi v Rusku. iDNES.cz [online]. 2013-02-26 [cit. 2014-02-27]. Dostupné online. 
  78. ↑ MILENKOVIČOVÁ, Ivana; ČTK. Poslanci ženou Janukovyče do Haagu. Majdan si diktuje podobu vlády. iDNES.cz [online]. 2013-02-25 [cit. 2014-02-27]. Dostupné online. 
  79. ↑ Při střetech v ukrajinském Charkově bylo zraněno až 100 lidí
  80. ↑ a b Ukraine Liveblog Day 13 — Beatings in Kharkiv, Defections in Crimea [online]. The Interpreter [cit. 2014-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  81. ↑ Ukraine Liveblog Day 12: Putin Prepares an Invasion [online]. The Interpreter [cit. 2014-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  82. ↑ Před ruskou ambasádou v Praze protestovaly stovky Ukrajinců [online]. Novinky.cz [cit. 2014-03-02]. Dostupné online. 
  83. ↑ ŠVÁBEK, Jan. Stovky Ukrajinců se v Plzni pomodlily za svou vlast. novinky.cz [online]. 2014-02-23 [cit. 2014-01-23]. Dostupné online. 
  84. ↑ Krym: http://zpravy.idnes.cz/rusti-ozbrojenci-a-zadrzeni-reporteru-ceske-televize-pfw-/zahranicni.aspx?c=A140320_180538_zahranicni_ert
  85. ↑ a b Slavjansk: http://zpravy.ihned.cz/svet-evropa/c1-62029160-ozbrojenci-zautocili-na-vojenske-letiste-ukrajinska-armada-utok-odrazila
  86. ↑ Přehled aktuálního dění na Ukrajině [online]. EurActiv.cz, 2014-03-03 23:20 [cit. 2014-03-04]. Dostupné online. 
  87. ↑ http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/344859-rusky-humanitarni-konvoj-se-blizi-k-ukrajinskym-hranicim.html

Literatura

SNYDER, Timothy. Fašismus, Rusko a Ukrajina. Respekt. 2014-02-24, roč. XXV, čís. 9, s. 26 – 29. Dostupné online [cit. 2014-03-03]. ISSN 0862-6545. 

Související články

Externí odkazy

Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Euromajdan&oldid=11924902“
Zdroj datcs.wikipedia.org
Originálcs.wikipedia.org/wiki/w/index.php
X 
Zobrazit sloupec 
Kurzy.cz > Aktuálně > Monitor tisku > Wikipedie
pátek 21.6.2024 17:02:59

Kalkulačka - Výpočet

Výpočet čisté mzdy

Důchodová kalkulačka

Přídavky na dítě

Příspěvek na bydlení

Rodičovský příspěvek

Životní minimum

Hypoteční kalkulačka

Povinné ručení

Banky a Bankomaty

Úrokové sazby, Hypotéky

Směnárny - Euro, Dolar

Práce - Volná místa

Úřad práce, Mzda, Platy

Dávky a příspěvky

Nemocenská, Porodné

Podpora v nezaměstnanosti

Důchody

Investice

Burza - ČEZ

Dluhopisy, Podílové fondy

Ekonomika - HDP, Mzdy

Kryptoměny - Bitcoin, Ethereum

Drahé kovy

Zlato, Investiční zlato, Stříbro

Ropa - PHM, Benzín, Nafta, Nafta v Evropě

Podnikání

Města a obce, PSČ

Katastr nemovitostí

Katastrální úřady

Ochranné známky

Občanský zákoník

Zákoník práce

Stavební zákon

Daně, formuláře

Další odkazy

Auto - Cena, Spolehlivost

Registr vozidel - Technický průkaz, eTechničák

Finanční katalog

Volby, Mapa webu

English version

Czech currency

Prague stock exchange

Ochrana dat, Cookies

 

Copyright © 2000 - 2024

Kurzy.cz, spol. s r.o., AliaWeb, spol. s r.o.

Reklama na kurzy.cz

Kontakty pro kurzy.cz

Vyloučení odpovědnosti

Použití | RSS | HTML kódy | S