Rusko-ukrajinská válka: Porovnání verzí

Právě se vede spor o to, kterou ze dvou podob má tato stránka mít.

Jedna verze je vidět zde; můžete se podívat na druhou nebo na jejich rozdíl. Další verze jsou uloženy v historii. Prosíme, nerevertujte na druhou diskutovanou verzi (platí i pro přesuny), dokud není rozhodnuto v diskusi, že se to má stát.

Tento článek reaguje na aktuální nebo nedávné události.

Informace zde uvedené se vzhledem k neustálému vývoji mohou průběžně měnit. Je třeba je se zvýšenou péčí aktualizovat a doplňovat.

rusko-ukrajinská válka
Trvání	od 1. dubna 2014 - současnost
Místo	Ukrajina (Poloostrov Krym, Doněcká oblast, Luhanská oblast) Azovské moře Ruská federace (Rostovská oblast)
Strany
Rusko Rusko na Krymu: Republika Krym Sevastopol v Donbasu: Novorusko Doněcká lidová republika Luhanská lidová republika Ukrajina Ukrajina
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ruská vojenská intervence na Ukrajině je označení pro činnost ozbrojených sil Ruské federace na území Ukrajiny během ukrajinské krize od roku 2014 doposud. Rusko na Ukrajině intervenovalo nejprve na poloostrově Krymu, který byl následně k němu na základě referenda připojen, a později podle některých svědectví i  ve válce na východní Ukrajině, kde dosud ruské jednotky operují. Přítomnost Ruska na Krymu mimo své základny už Rusko po několikaměsíčním popírání přiznalo. Ohledně konfliktu na východní Ukrajině Rusko ale přes četné důkazy stále trvá na tom, že jsou nasazeni maximálně jen ruští dobrovolníci.

Po sesazení Janukovyče

Pomoc s útěkem Janukovyče ze země

Po z hlediska státoprávní teorie problematickém sesazení legálního prezidenta Ukrajiny Viktora Janukovyče parlamentem po protestech zvaných Euromajdan k sobě svolal prezident Ruské federace Vladimir Putin šéfy ruských speciálních složek a lidi z ruského ministerstva obrany a pověřil je, aby ochránili život Viktora Janukovyče před zabitím.^[1] Janukovyč vzápětí v druhé polovině února uprchl podle Putinova líčení na svou vlastní žádost s ruskou pomocí na Krym a po několika dnech do Ruska.^[2] Usadil se pak v Rostově na Donu.

Anexe Krymu

Nato vypukla krize na ukrajinském Krymu a Vladimir Putin svolal v noci z 22. na 23. února 2014 schůzku svých politických kolegů, na které jednali až do 7 hodin do rána. Na schůzce Putin rozhodl o tom, že Rusko začne pracovat na „navrácení Krymu k Rusku“. Jen pár dní nato převzali neoznačení vojáci kontrolu nad tímto strategicky důležitým poloostrovem a obsadili budovu místní vlády.^[1] Tyto ozbrojence nazývala některá média „zelení mužíčci“^[3][4] a později bylo potvrzeno, že šlo o příslušníky ruských speciálních jednotek.^[5] Ruská vláda přitom zapojení svých ozbrojenců do akcí na Krymu původně popírala. 1. března schválil ruský parlament prezidentův záměr nasadit na Krymu ruské vojáky kvůli „potřebě chránit Rusy na Krymu.“^[1] Po převzetí kontroly a Krymském referendu konaném 16. března 2014 byla doposud ukrajinská Autonomní republika Krym na vlastní žádost anektována Ruskou federací. Vladimir Putin později vynesl výnos, kterým ustanovil 27. únor Dnem speciálních sil.^[6]

Zapojení do bojů na východě Ukrajiny

O několik měsíců později, když se rozhořel konflikt na východní Ukrajině mezi proruskými povstalci, kteří na území Donbasu vyhlásili mezinárodně neuznaný stát Nové Rusko, a ukrajinskou armádou, překračovali ruští dobrovolníci a neoznačené jednotky s těžkou vojenskou technikou jako posily povstalců hranice Ukrajiny. Pomohli zabránit dobytí měst Doněck a Luhansk ukrajinskou armádou.^[7][8]

Ostřelování z ruského území

Ruská armáda podle studie týmu Bellingcat britských investigativních novinářů ostřelovala ukrajinské cíle také z ruského území. Novináři zdokumentovali tři velké střety, při kterých česlila ukrajinská strana zvlášť drtivému ostřelování. Šlo o bitvu ze 14. července u města Amvrosijivka, kde byli Ukrajinci ostřelováni nejméně 330 dělostřeleckými granáty z okolí ruské vesnice Selezněv. Další zanalyza potvrdila ostřelování v oblasti u Červonopartyzansku, kde se Ukrajinci dostávali mezi 14. červencem až 8. srpnem pod těžkou palbu a museli kvůli ní nakonec vyklidit pozice. Palba nejméně 813 dělostřeleckých granátů přicházela podle analýzy z 5 pozic, z nichž 4 byly na ruském území, např. u města Gukovo.^[9]

Ruské konvoje s údajnou humanitární pomocí

Rusko do oblasti ovládané separatisty pravidelně posílá podle svých slov humanitární pomoc. Na začátku roku 2015 například Ukrajina odsouhlasila odstřižení oblastí ovládaných separatisty od plynu a elektřiny a Rusko prohlásilo, že dodávky nahradí ze svých zdrojů prozatím zadarmo.^[10] Pochyby o humanitárních účelech ale panují okolo pravidelných ruských konvojů, které Rusko pravidelně od srpna 2014 posílá na území Ukrajiny. Někteří komentátoři a ukrajinská strana mají zato, že konvoje mimo to slouží také k zásobování rebelů zbraněmi a vojenským materiálem. Konvoje procházejí na ukrajinské území většinou přes přechody ovládané separatisty a neprocházejí celní nebo jakoukoliv jinou kontrolou, přestože je Rusko vyzýváno k umožnění kontroly například Červeným křížem. Skutečný obsah kamionů a jeho určení tak zná pouze Rusko.^[11][12]

Zajatí ruští vojáci

Služba bezpečnosti Ukrajiny, tedy ukrajinská tajná služba, dne 26. srpna oznámila, že v Doněcké oblasti bylo zajato asi deset ruských výsadkářů.^[13] Rusko zajetí přiznalo s tím, že jeho elitní vojáci zabloudili přes nevyznačené hranice mezi oběma zeměmi.^[14] O několik dní později byli tito ruští výsadkáři vráceni zpět do vlasti výměnou za větší počet zajatých ukrajinských vojáků.^[15] Na konci srpna 2014 byla otevřena nová fronta na pobřeží Azovského moře, přičemž ruské „dobrovolné“ jednotky výrazně pomohly povstalcům při obsazení města a přístavu Novoazovsk a k proniknutí až k Mariupolu.^[7][8]

Podle vyjádření Alexandra Zacharčenka, premiéra Doněcké lidové republiky, byli ruští vojáci, kteří donedávna bojovali na Ukrajině, mimo službu nebo „na dovolené“.^[16]

Rozsáhlá invaze

Na přelomu srpna a září došlo podle Ukrajinské vlády k rozsáhlé invazi ozbrojených sil Ruské federace,^[17] načež byl dne 5. září 2014 podepsán Minský protokol mezi Ukrajinou, Ruskem, Doněckou lidovou republikou a Luhanskou lidovou republikou obsahující 12 bodů, z nichž nejdůležitějším bylo okamžité příměří. 10. září prezident Porošenko uvedl, že většina ruských sil se stáhla.^[18] Příměří však bylo oběma stranami^[zdroj?] konfliktu neustále porušováno. Přísun ruských vojenských jednotek a materiálu pokračoval, což bylo potvrzeno jak ze strany Ukrajiny, tak i pozorovatelů NATO.^[19] Na Ukrajině padlo množství ruských vojáků, jejichž příbuzní se obrátili na ukrajinské úřady, aby jim pomohly s pátráním o jejich osudech.^[20] Aktivisté, kteří upozorňují na padlé ruské vojáky a dožadují se odpovědí, jsou dle jejich tvrzení a také tvrzení některých médií vězněni a zastrašováni,^[21][22] což ruská vláda popírá^[zdroj?] a zároveň také odmítá zprávy o jakékoliv invazi na území východní Ukrajiny. Oficiální postoj Ruska v listopadu 2014 byl, že jeho vojáci na Ukrajině byli na dovolené.

Ukrajina nemá pod kontrolou svou státní hranici

K únoru 2015 neměla podle velitele ukrajinských pohraničníků Viktora Nazarenka Ukrajina pod kontrolou 493 km své státní hranice mezi Ruskem a ukrajinskými územími ovládanými povstalci, čili asi čtvrtinu rusko-ukrajinské hranice. Na dalších 144 km byly za pomoci Evropské unie vyhloubeny protitankové příkopy a na 90 km byly vybudovány ženijní překážky.^[23] Rusko přitom dál verbovalo své vojáky do povstaleckých oddílů na Ukrajině.^[24]

Postupné potvrzování ruské přítomnosti

Přes četná svědectví Rusko svou vojenskou přítomnost stále popírá. Světoví politici ji naproti tomu ostře kritizují, naposledy v souvislosti s porušováním nových dohod z Minsku o příměří v únoru 2015. Ruské jednotky a vojenská technika totiž navzdory příměří dál operovaly především v bojích o Debalceve. Pomohly povstalcům dobýt toto strategicky důležité území a ukrajinské armádě byly způsobeny silné ztráty na lidech, těžkých zbraních a munici.^[23]

Často se objevovaly hlasy, že ruští vojáci na Ukrajině jsou jen dobrovolníky, naposledy to řekl dokonce náčelník ukrajinského generálního štábu Viktor Muženko.^[25] 3. března ale popsal na svém příkladu u Debalceva těžce popálený ruský burjatský tankista Dorži Batomunkujev v rozhovoru s ruským opozičním deníkem Novaja Gazeta, jak přesně ruská armáda posílá vojáky na ukrajinská bojiště, aniž by jim cokoliv o Ukrajině řekla. Ačkoliv vojáci od zkušenějších vědí, kam jedou, oficiálně je jim sděleno, že jedou na manévry. Před odjezdem podepisují žádost o propuštění z armády, pro úřady jsou tak „na dovolené“. Každý prý může vyslání odmítnout. Před akcí jsou vojáci velmi důkladně cvičeni, všechny druhy vojska. Tankisti už ve výchozí stanici zamalují čísla a odznaky jednotky na tancích. Nášivky a identifikační znaky vojáci sundají až na cvičišti. Před hranicí jim jsou odebrány doklady a mobily a přejedou na Ukrajinu. Zraněné odveze sanitka do Rostova na Donu, odkud jsou převezeni do svých domovů jako náklad 300, což je ruský vojenský kód pro raněné (náklad 200 je pro mrtvé).^[26]

Mediální pokrytí a propaganda

Ruská média a Západ

Ruská média bývají západními komentátory často obviňována z propagandistického pokřivení faktů ve svých reportážích^[27] nebo z tajení ruské techniky na povstalecké straně.^[28] Podle internetového deníku Echo24 je ruská propaganda v souvislosti s válkou na východní Ukrajině velmi intenzivní a její dosah je ohromný. Deník ji dokonce označil jako „ruské lži“,^[29] podobně jako Lidovky.cz.^[30]

Server Echo24 odkázal na slovenský Denník N, který přinesl seznam aktivisty Juraje Smetany. Tento seznam obsahuje údaje o internetových stránkách, které propagandu ruských médií tlumočí v prostředí českého a slovenského internetu. Podle Smetany jsou tyto weby sice většinou anonymní, ale působí „profesionálním dojmem“. Často mají kromě toho společné to, že celkově líčí Rusko jako zdravou duchovní zemi, kdežto v západních zemích je podle nich morálně rozvrácená společnost.^[29]

Nálada v ruské společnosti

Ruské státní televizní stanice, které sleduje 94 procent obyvatel, podle ruského sociologa Borise Dubina šíří v poslední době „strach z okolního světa, který nerozumí složité ruské povaze“. Z pořadů vyplývá pocit, že Rusové jsou jiní, složitější, lepší, s výjimečnou historickou zkušeností. Putin je pak se svými postoji, které jsou pro většinu ostatního světa nepřípustné, pro Rusy hrdinou. Když Putin tvrdí, že na Ukrajině ruští vojáci nejsou, všichni včetně Rusů podle Dubina vědí, že to není pravda, ale část Rusů to považuje za povolenou a geniální válečnou lest. Pohrdání druhými je vnímáno jako projev hrdosti a nezávislosti svébytného ruského národa. Narcismus ovládá státní, občanskou i vojenskou politiku v Rusku.^[30]

Historik Alexej Kelin si myslí, že Rusové vnímají více emocionálně než Evropané, což je důsledkem toho, že se jim ještě nepodařilo dohnat Evropu ve všech směrech a zbavit se definitivně následků mongolské nadvlády, o což se snaží od dob Petra Velikého. Ruská elita podle něj byla vždy daleko od poddaných a neexistovala žádná občanská zkušenost, jen v roce 1917 byla procarská elita vystřídána bolševickými demagogy. Mocnáři si od té doby jen udržovali stav okolnostmi vynucené loajality poddaných. Poddanství je přitom voliči vnímáno jako ochranářství a privilegia mocných jako přirozenost. Současný stav voličstvu vyhovuje a jen 20 procent Rusů se účastní politického života.^[30]

Ostře se na téma Putinova režimu, potažmo ruské intervence na Ukrajině, vyslovoval Boris Němcov jakožto jeden z hlavních ruských opozičních předáků. 80 procentní podporu Rusů Putinovi přikládá tomu, že Putin „systematicky Rusům vymýval mozky.“ Vyvolal u nich pocit méněcennosti vůči Západu, nenávist k cizincům, pocit, že je potřeba obnovit sovětské pořádky, a víru, že lze svět ohromit pouze násilím, agresí, silou a strachem. Propaganda Goebbelsova stylu, kdy je apelováno na city a jedná se podle hesla „tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou,“ cílí na prosté lidi a je podle Němcova účinná. Stojí za ní podle něj také generální ředitel Prvního kanálu Konstantin Ernst nebo vedoucí provládní agentury Rusko dnes Dmitrij Kiseljov. Rusko se podle Němcova pomalu mění v jakýsi hybridní fašistický stát využívající některé fašistické prvky. Národnostní menšiny, jazyk a kulturu používá k rozkladu okolních států zevnitř a používá proti nim i proti vlastním lidem zločinné metody. Podle Němcovova odhadu bude Putin krizi na Ukrajině spíše prohlubovat a bude dál investovat do armády.^[31]

Válečná propaganda

3. března přinesl ruský opoziční deník Novaja Gazeta rozhovor s těžce popáleným ruským burjatským tankistou Dorži Batomunkujevem, který ke svým zraněním přišel v bojích na Ukrajině u Debalceva. Uvedl, že když jeli v tanku, občas bylo radio rušeno Ukrajinci, kteří vysílali zprávu: „Poslouchejte pozorně, vy zrůdy z Moskvy, Pitěru, Rostova. Všechny vás zabijeme. Zabijeme vás, vaše ženy, vaše děti, vaše rodiče. Jsme fašisti. Před ničím se nezastavíme. Budeme vás zabíjet jako naši bratři Čečenci, uřežeme vám hlavy. Zapamatujte si to. Pošleme vás domů v zinkových rakvích, rozsekané na kousky.“^[26]

Podle Batomunkujeva je prezident Putin vychytralý politik hájící ruské zájmy, které ohrožují OSN a EU. Ruská vláda podle něj chápe, že je potřeba pomoci, ale nemůže vojáky vyslat oficiálně, aby nenaštvala Evropu a Severoatlantickou alianci (NATO). Batomunkujev si myslí, že sama NATO přitom Ukrajincům dodává zbraně.^[26]

Batomunkujev je přesvědčen, že bojoval za správnou věc. Nebyl pyšný na to, že zabíjel lidi, ale uklidňovalo ho, že to bylo v zájmu míru a obyčejných lidí - dětí, dědečků a babiček, zemědělců atd. Připomínal si oděský požár, ve kterém uhořely desíty odpůrců vlády Arsenije Jaceňuka. Ukrajinští vojáci podle něj zabíjejí nevinné lidi, civilní obyvatelstvo a děti.^[26]

Mezinárodní reakce

Parlamentní shromáždění Rady Evropy v lednu 2015 odsouhlasilo rezoluci, která prodlužuje až do dubna 2015 odebrání ruských hlasovacích práv, které mu byly odebrány už v dubnu 2014 kvůli záboru Krymu. Navíc Rusové nesmějí mít zastoupení v ústředních orgánech. Shromáždění odsouhlasilo také rezoluci, která Rusko důrazně žádá o okamžité propuštění unesené ukrajinské pilotky Nadiji Savčenkové. V návaznosti na to ruští poslanci s okamžitou platností pozastavili do konce roku svou činnost a pohrozili, že Rusko odpoví "kardinálními akcemi". Rusko také stáhlo svoje rozhodnutí umožnit návštěvu evropských poslanců v moskevské vazební věznici, kde Savčenková v té době držela už 40 dní hladovku.^[32]

Galerie

• 
  Ruští neoznačení vojáci na Simferopolském letišti
• 
  Jeden z mnoha kamionů s ruskou humanitární pomocí

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 2014 Russian military intervention in Ukraine na anglické Wikipedii.