{{Pracuje se}} |
úpravy, redukce, -POV a sporná neověřená tvrzení, zdroje, viz diskuse |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
{{Pracuje se}} |
|||
{{NPOV}} |
{{NPOV}} |
||
[[Soubor:MolotovRibbentropStalin.jpg|thumb|Nové spojenectví. [[Nacistické Německo]] a stalinský [[Sovětský svaz]] podepisují [[Pakt Ribbentrop-Molotov]], v |
[[Soubor:MolotovRibbentropStalin.jpg|thumb|Nové spojenectví. [[Nacistické Německo]] a stalinský [[Sovětský svaz]] podepisují [[Pakt Ribbentrop-Molotov]], v jehož tajném dodatku se dohodli na sférách vlivu.]] |
||
[[Válečné zločiny]] a [[zločin proti lidskosti|zločinů proti lidskosti]] spáchané ozbrojenými silami Sovětského svazu během [[druhá světová válka|druhé světové války]] zahrnují činy [[Rudá armáda|Rudé armády]], [[NKVD]] a [[vnitřní vojska|vnitřních vojsk]] NKVD. V některých{{kdy?}} případech byly tyto zločiny spáchány na přímý rozkaz [[Stalin|Josefa Stalina]].{{Fakt/dne|20150324095801}} V jiných případech byly spáchány bez rozkazů pravidelnými vojsky jako odplata proti civilistům nebo vojenskému personálu zemí, které ať už byly nebo nebyly v rozporu s SSSR nebo jej napadly.{{Fakt/dne|20150324095801}} |
|||
Ozbrojené síly Sovětského svazu spáchaly během [[druhá světová válka|druhé světové války]] [[válečný zločin|válečné zločiny]] a [[zločin proti lidskosti|zločiny proti lidskosti]]. Řada válečných zločinů (například [[Katyňský masakr]]) byla spáchána na přímý rozkaz [[Stalin|Josefa Stalina]]. Válečné zločiny byly páchány sovětskými vojsky proti civilistům nebo vojenskému personálu zemí (zejména [[nacistické Německo|Německa]]). Sovětští představitelé nebyli za tyto zločiny souzeni, což je považováno za příklad [[spravedlnosti vítězů]].<ref>{{cite book |first= Norman |last= Davies |authorlink= Norman Davies |title= [[Europe at War 1939–1945: No Simple Victory]] |year= 2006 |location= London |publisher= [[Macmillan Publishers|Macmillan]] |isbn= 0-333-69285-3 |page= 198}}</ref> |
|||
== Zločiny proti míru == |
== Zločiny proti míru == |
||
[[Soubor:WWII in Europe 1939-1941-blank.svg|thumb|left|Akce [[Nacistické Německo|nacistického Německa]] a [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]] v letech [[1939]] - [[1941]].]] |
[[Soubor:WWII in Europe 1939-1941-blank.svg|thumb|left|Akce [[Nacistické Německo|nacistického Německa]] a [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]] v letech [[1939]] - [[1941]].]] |
||
[[Zločin proti míru|Zločinem proti míru]] je příprava, plánování, rozpoutání a vedení [[útočná válka|útočné války]] nebo zločinné spiknutí s úmyslem vést útočnou válku.<ref>čl. 6 písm a) charty Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku</ref> Představitelé Sovětského svazu naplnili skutkovou podstatu zločinu proti míru napadením Finska v [[zimní válka|zimní válce]]. Sovětský svaz byl na základě těchto kroků vyloučen z řad [[Společnost národů|Společnosti národů]] a po nějakou dobu podroben [[embargo|embargu]] od některých států. |
|||
Za zločin proti míru lze považovat |
Za zločin proti míru lze považovat uzavření tajných dodatků k [[Pakt Ribbentrop-Molotov|Paktu Ribbentrop-Molotov]], ve kterých si Sovětský svaz a nacistické Německo vymezili sféry vlivu v Evropě. Následné napadení Polska vojsky Sovětského svazu bylo útočnou válkou. |
||
== Válečné zločiny == |
|||
== Zločiny proti válečným zajatcům == |
|||
=== Zacházení s válečnými zajatci === |
|||
[[Soubor:1940-03-05 politbiuro.png|thumb|[[Katyňský masakr]]: Originál dokumentu nařizujícího povraždit více než 25 000 polských [[válečný zajatec|válečných zajatců]].]] |
[[Soubor:1940-03-05 politbiuro.png|thumb|[[Katyňský masakr]]: Originál dokumentu nařizujícího povraždit více než 25 000 polských [[válečný zajatec|válečných zajatců]].]] |
||
Sovětský svaz od počátku odmítal [[Ženevské úmluvy|Ženevské konvence]] i další smlouvy o zacházení se [[válečný zajatec|zajatci]] jakožto „buržoazní přežitek“.{{Fakt/dne|20131117084600}} Odmítl všechny tyto smlouvy a omezení, včetně těch, které schválila předchozí carská vláda, odmítl nabídku [[Nacistické Německo|nacistického Německa]] učiněnou v průběhu bojů, která navrhovala, že se obě strany budou těmito smlouvami řídit.{{Doplňte zdroj}} K určité, velmi omezené, změně přístupu došlo až v konečných fázích války. Ruští vojáci sami často neměli ani ponětí, že takové smlouvy a zákony existují. |
Sovětský svaz od počátku odmítal [[Ženevské úmluvy|Ženevské konvence]] i další smlouvy o zacházení se [[válečný zajatec|zajatci]] jakožto „buržoazní přežitek“.{{Fakt/dne|20131117084600}} Odmítl všechny tyto smlouvy a omezení, včetně těch, které schválila předchozí carská vláda, odmítl nabídku [[Nacistické Německo|nacistického Německa]] učiněnou v průběhu bojů, která navrhovala, že se obě strany budou těmito smlouvami řídit.{{Doplňte zdroj}} K určité, velmi omezené, změně přístupu došlo až v konečných fázích války. Ruští vojáci sami často neměli ani ponětí, že takové smlouvy a zákony existují. |
||
| ⚫ | |||
=== Polští zajatci === |
|||
| autor = ČTK |
|||
| ⚫ | Sovětský svaz se vojensky zapojil do druhé světové války [[17. září]] [[1939]] přepadením Polska. Během sporadických bojů (většina polských jednotek bojovala s Wehrmachtem v „německé“ půli Polska), byly zajaty tisíce Poláků |
||
| odkaz na autora = |
|||
| titul =Katyň: Symbol genocidy, válečných zločinů i mistrné propagandy |
|||
| url = http://zahranicni.ihned.cz/c1-42406950-katyn-symbol-genocidy-valecnych-zlocinu-i-mistrne-propagandy |
|||
| datum vydání = 10. 4. 2010 |
|||
| datum aktualizace =12. 4. 2010 |
|||
| datum přístupu = 2010-04-20 |
|||
| periodikum = ihned.cz |
|||
| místo = |
|||
| jazyk = |
|||
}}</ref> bylo zavražděno během [[Katyňský masakr|katyňského masakru]]. |
|||
| ⚫ | [[Váleční zajatci]] byli bráni nahodile, zacházeno s nimi bylo nelidsky a na obou stranách byli v naprosto nevyhovujících podmínkách vězněni a nuceni k práci. Po druhé světové válce Sovětský svaz uplatnil{{Fakt/dne|20150324095801}} německé zajatce jako levnou pracovní sílu (navíc kvalifikovanější než bylo jeho vlastní obyvatelstvo). Němečtí váleční zajatci však byli nuceni pracovat i v ostatních státech protinacistické koalice, protože po válce panoval všeobecný názor, že by si [[Němci]] měli část škod, které napáchali za [[druhá světová válka|druhé světové války]], odpracovat.{{Fakt/dne|20150324095801}} V Sovětském svazu však byli tito zajatci vystaveni neúměrně horším podmínkám, než němečtí zajatci v západní Evropě, přičemž i délka jejich nedobrovolného pobytu v pracovních táborech byla daleko delší.{{Fakt/dne|20150814065057}} Když už [[Sovětský svaz]] nemohl na mezinárodní scéně dále obhájit jejich další zadržování, část z nich odsoudil jako válečné zločince (často na základě naprosto absurdních obvinění, viz například [[Erich Hartmann]]), aby si je mohl ponechat ještě déle.{{Fakt/dne|20150814065057}} |
||
=== Velká vlastenecká válka === |
|||
Během [[Východní fronta (druhá světová válka)|Velké vlastenecké války]] docházelo k porušování mezinárodních úmluv ze strany Sovětského svazu. Sovětský svaz řadu z nich neuznával a odmítl se jimi řídit a [[Adolf Hitler|Hitler]] již před útokem na [[Sovětský svaz]] dal svým vojskům jasně najevo, že ''„válka na východě bude mít jiná pravidla,“'' než jinde v [[Evropa|Evropě]].{{Fakt/dne|20150324095801}} |
|||
=== Civilní obyvatelstvo === |
|||
| ⚫ | [[Váleční zajatci]] byli bráni nahodile, zacházeno s nimi bylo nelidsky a na obou stranách byli v naprosto nevyhovujících podmínkách vězněni a nuceni k práci. Po druhé světové válce Sovětský svaz |
||
== Zločiny proti civilnímu obyvatelstvu == |
|||
[[Soubor:DeadFinnishcivilians1942.jpg|thumb|Finské děti zavražděné sovětským přepadovým oddílem v severním [[Laponsko|Laponsku]] (červenec [[1942]], [[Seitajärvi]])]] |
[[Soubor:DeadFinnishcivilians1942.jpg|thumb|Finské děti zavražděné sovětským přepadovým oddílem v severním [[Laponsko|Laponsku]] (červenec [[1942]], [[Seitajärvi]])]] |
||
[[Soubor:Germans killed by Soviet army.jpg|right|thumb|Rudou armádou zmasakrovaní Němci ve [[Východní Prusko|východním Prusku]], 1945]] |
[[Soubor:Germans killed by Soviet army.jpg|right|thumb|Rudou armádou zmasakrovaní Němci ve [[Východní Prusko|východním Prusku]], 1945]] |
||
| ⚫ | Válečné zločiny páchala [[Rudá armáda]] a další sovětské ozbrojené složky na územích, která byla obsazena. Odehrávaly se přitom jak na individuální, tak i systémové úrovni. Mezi nejvážnější z nich patřilo [[znásilňování]], [[krádež]]e, [[rabování]], [[vražda|vraždy]] a [[únos]]y lidí. Nejhůře v tomto ohledu samozřejmě dopadlo samotné Německo |
||
| ⚫ | Válečné zločiny páchala [[Rudá armáda]] a další sovětské ozbrojené složky na územích, která byla obsazena. Odehrávaly se přitom jak na individuální, tak i systémové úrovni. Mezi nejvážnější z nich patřilo [[znásilňování]], [[krádež]]e, [[rabování]], [[vražda|vraždy]] a [[únos]]y lidí. Nejhůře v tomto ohledu samozřejmě dopadlo samotné Německo.{{Fakt/dne|20131005141615}} |
||
| ⚫ | Ruští historici |
||
| ⚫ | Ruští historici poukazují na oprávněné rozhořčení sovětských vojáků ze zločinů spáchaných nacisty v Sovětském svazu a přirozenou touhu po odplatě a snaží se rozsah výše zmíněných činů zlehčovat, jako selhávání jednotlivců, kteří své touze po pomstě podlehli.{{Fakt/dne|20150324095801}} Tento pohled ovšem ignoruje fakt, že ozbrojené složky a útvary [[NKVD]] se těchto i dalších zločinů dopouštěly systematicky již před Velkou vlasteneckou válkou (v Polsku, [[Baltské státy|Pobaltí]] i dalších zemích), že obětmi byli často i příslušníci spřátelených národů a ideologičtí soudruzi (jejichž totožnost byla vojákům známa) a nakonec, že řada těchto válečných zločinů byla podporována systémem, a to nejen pokud jde o sovětskou propagandu, ale i na základě jednoznačných rozkazů.{{Fakt/dne|20150324095801}} |
||
| ⚫ | |||
V Pobaltí, Bělorusku a na Ukrajině NKVD a armáda na počátku války na ústupu místy zcela systematicky vraždila politické vězně a kvalifikované pracovní síly (především dělníky, řemeslníky, lékaře a ošetřovatelky), aby je Němci nemohli využít.<ref>[[Jan Beneš (spisovatel)|Jan Beneš]]: ''Zločin genocidy. Litva v drtivém objetí velkého bratra SSSR'', Votobia, Praha 2001, ISBN 80-7220-109-3 (hlavně strany 49 - 72 + obrazová dokoumentace)</ref> |
|||
| ⚫ | |||
Mezi zločiny proti civilnímu obyvatelstvu patřilo masové [[znásilňování]], které bylo vyvoláno propagandou. Jako odpověď na německou propagandu, která líčila občany [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]] jako podlidi, napsal v létě roku [[1942]] sovětský spisovatel zabývající se protiněmeckou propagandou [[Ilja Grigorjevič Erenburg]] básně, které líčily Němce jako ''„fašisty, přinášející s sebou divošství, zvěrstva, kult násilí, smrt,“'' přičemž volal po pomstě.{{Fakt/dne|20150324095801}} Naproti tomu “jeho nejznámější“ text, který ponoukal ke znásilňování německých žen, si vymysleli nacisté na Goebelsově ministerstvu propagandy. 24. listopadu [[1944]] byl otištěn v sovětských novinách článek, ve kterém Ilja Erenburg napsal: ''„Bývaly doby, kdy Němci běžně falšovali státní dokumenty. Teď ale klesli tak nízko, že falšují moje články.“'' To už ovšem situace byla ve stadiu, kdy kolem znásilňování byla vyvolaná hysterie, která nešla zastavit. Navíc sovětští vojáci, kteří viděli v osvobozovacích bojích vypálená města a vesnice, znásilněné a utýrané ženy, nesmyslná jatka, byli přesvědčeni, že je třeba provést odvetu. [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalin]] jejich počínání nejprve ignoroval, ale 20. dubna [[1945]] vydal rozkaz, který nařizoval ''„změnit postoj k Němcům… a chovat se k nim lépe…“'' Situace se však začala měnit k lepšímu až po ukončení bojů, ale to už bylo v době, kdy už celá věc dosáhla nepředstavitelných rozměrů. |
Mezi zločiny proti civilnímu obyvatelstvu patřilo masové [[znásilňování]], které bylo vyvoláno propagandou. Jako odpověď na německou propagandu, která líčila občany [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]] jako podlidi, napsal v létě roku [[1942]] sovětský spisovatel zabývající se protiněmeckou propagandou [[Ilja Grigorjevič Erenburg]] básně, které líčily Němce jako ''„fašisty, přinášející s sebou divošství, zvěrstva, kult násilí, smrt,“'' přičemž volal po pomstě.{{Fakt/dne|20150324095801}} Naproti tomu “jeho nejznámější“ text, který ponoukal ke znásilňování německých žen, si vymysleli nacisté na Goebelsově ministerstvu propagandy. 24. listopadu [[1944]] byl otištěn v sovětských novinách článek, ve kterém Ilja Erenburg napsal: ''„Bývaly doby, kdy Němci běžně falšovali státní dokumenty. Teď ale klesli tak nízko, že falšují moje články.“'' To už ovšem situace byla ve stadiu, kdy kolem znásilňování byla vyvolaná hysterie, která nešla zastavit. Navíc sovětští vojáci, kteří viděli v osvobozovacích bojích vypálená města a vesnice, znásilněné a utýrané ženy, nesmyslná jatka, byli přesvědčeni, že je třeba provést odvetu. [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalin]] jejich počínání nejprve ignoroval, ale 20. dubna [[1945]] vydal rozkaz, který nařizoval ''„změnit postoj k Němcům… a chovat se k nim lépe…“'' Situace se však začala měnit k lepšímu až po ukončení bojů, ale to už bylo v době, kdy už celá věc dosáhla nepředstavitelných rozměrů. |
||
| Řádek 36: | Řádek 47: | ||
Ruští velitelé se zpočátku touto věcí nechtěli zabývat a někteří se dokonce znásilňování sami účastnili.{{Fakt/dne|20150324095801}} Maršál [[Alexandr Vasilevskij|Vasiljevskij]] na upozornění, že jeho muži nezřízeně znásilňují a rabují, prohlásil, že ''na to sere'', že ''jeho vojáci mají právo na svou spravedlnost''{{Fakt/dne|20150324095801}}. Jiní sporadicky zasáhli, pokud se celá věc dle jejich názoru příliš rozrostla. Občas také velice ostře reagovali na znásilnění malých děvčat a provinilce nechávali okamžitě popravit. Dospělé ženy však měly, hlavně zpočátku, takřka nulovou šanci na zastání. Teprve určitou dobu po německé kapitulaci byla zaváděna různá opatření a drakonické tresty, které výstřednosti omezily. Podle některých odhadů zůstaly ve východním Německu po odchodu ruských vojáků 1-2 milióny jejich potomků, většinou nedobrovolných, což je ale patrně přehnané číslo.{{Fakt/dne|20150324095801}} Podle Beevora bylo jen v Berlíně znásilněno 100 tisíc žen, z nich 10 tisíc spáchalo sebevraždu nebo zemřelo na následky znásilnění.{{Fakt/dne|20150324095801}} Jako celková čísla pak udává, že „''se usuzuje, že celkem byly znásilněny asi 2 miliony německých žen a velmi podstatná menšina, ne-li většina, byla znásilněna mnohonásobně.''“ |
Ruští velitelé se zpočátku touto věcí nechtěli zabývat a někteří se dokonce znásilňování sami účastnili.{{Fakt/dne|20150324095801}} Maršál [[Alexandr Vasilevskij|Vasiljevskij]] na upozornění, že jeho muži nezřízeně znásilňují a rabují, prohlásil, že ''na to sere'', že ''jeho vojáci mají právo na svou spravedlnost''{{Fakt/dne|20150324095801}}. Jiní sporadicky zasáhli, pokud se celá věc dle jejich názoru příliš rozrostla. Občas také velice ostře reagovali na znásilnění malých děvčat a provinilce nechávali okamžitě popravit. Dospělé ženy však měly, hlavně zpočátku, takřka nulovou šanci na zastání. Teprve určitou dobu po německé kapitulaci byla zaváděna různá opatření a drakonické tresty, které výstřednosti omezily. Podle některých odhadů zůstaly ve východním Německu po odchodu ruských vojáků 1-2 milióny jejich potomků, většinou nedobrovolných, což je ale patrně přehnané číslo.{{Fakt/dne|20150324095801}} Podle Beevora bylo jen v Berlíně znásilněno 100 tisíc žen, z nich 10 tisíc spáchalo sebevraždu nebo zemřelo na následky znásilnění.{{Fakt/dne|20150324095801}} Jako celková čísla pak udává, že „''se usuzuje, že celkem byly znásilněny asi 2 miliony německých žen a velmi podstatná menšina, ne-li většina, byla znásilněna mnohonásobně.''“ |
||
=== NKVD === |
==== NKVD ==== |
||
Na nově obsazených územích, která SSSR hodlal připojit ke svému území, NKVD zatýkala a vraždila nepohodlné lidi, zejména v Polsku (kde pod záminkou likvidace pronacistických band likvidovala i teoreticky spojeneckou [[Zemská armáda|Zemskou armádu]]), na [[Ukrajina|Ukrajině]], [[Bělorusko|Bělorusku]] a v [[Baltské státy|Pobaltí]], z území osvobozených spřátelených států nepohodlné lidi odvlékala (z hlediska mezinárodního práva se často jednalo o únos). Například z Československa bylo NKVD krátce po osvobození uneseno několik tisíc lidí, zejména z řad ruských emigrantů z období po roce [[1917]] a jejich potomků. Většina z nich byla povražděna nebo zemřela v [[Gulag]]u (například generál [[Sergej Vojcechovský]]). |
Na nově obsazených územích, která SSSR hodlal připojit ke svému území, NKVD zatýkala a vraždila nepohodlné lidi, zejména v Polsku (kde pod záminkou likvidace pronacistických band likvidovala i teoreticky spojeneckou [[Zemská armáda|Zemskou armádu]]), na [[Ukrajina|Ukrajině]], [[Bělorusko|Bělorusku]] a v [[Baltské státy|Pobaltí]], z území osvobozených spřátelených států nepohodlné lidi odvlékala (z hlediska mezinárodního práva se často jednalo o únos). Například z Československa bylo NKVD krátce po osvobození uneseno několik tisíc lidí, zejména z řad ruských emigrantů z období po roce [[1917]] a jejich potomků. Většina z nich byla povražděna nebo zemřela v [[Gulag]]u (například generál [[Sergej Vojcechovský]]). |
||
== |
== Reference == |
||
=== Související články === |
|||
* [[Katyňský masakr]] |
|||
* [[Zločiny Německa za druhé světové války]] |
|||
* [[NKVD]] |
|||
=== Reference === |
|||
<references /> |
<references /> |
||
== Literatura == |
|||
* [[Gerd Kaiser]]: ''Katyň: Státní zločin - státní tajemství'' - kniha s bohatou fotodokumentací věnovaná [[Katyňský masakr|Katyňskému masakru]] |
* [[Gerd Kaiser]]: ''Katyň: Státní zločin - státní tajemství'' - kniha s bohatou fotodokumentací věnovaná [[Katyňský masakr|Katyňskému masakru]] |
||
* [[Petr Kubík]]: ''[[Rudé stíny]]:. Sovětské válečné zločiny 1941-1945'' |
* [[Petr Kubík]]: ''[[Rudé stíny]]:. Sovětské válečné zločiny 1941-1945'' |
||
Verze z 14. 8. 2015, 08:52
Ozbrojené síly Sovětského svazu spáchaly během druhé světové války válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Řada válečných zločinů (například Katyňský masakr) byla spáchána na přímý rozkaz Josefa Stalina. Válečné zločiny byly páchány sovětskými vojsky proti civilistům nebo vojenskému personálu zemí (zejména Německa). Sovětští představitelé nebyli za tyto zločiny souzeni, což je považováno za příklad spravedlnosti vítězů.[1]
Zločiny proti míru
Zločinem proti míru je příprava, plánování, rozpoutání a vedení útočné války nebo zločinné spiknutí s úmyslem vést útočnou válku.[2] Představitelé Sovětského svazu naplnili skutkovou podstatu zločinu proti míru napadením Finska v zimní válce. Sovětský svaz byl na základě těchto kroků vyloučen z řad Společnosti národů a po nějakou dobu podroben embargu od některých států.
Za zločin proti míru lze považovat uzavření tajných dodatků k Paktu Ribbentrop-Molotov, ve kterých si Sovětský svaz a nacistické Německo vymezili sféry vlivu v Evropě. Následné napadení Polska vojsky Sovětského svazu bylo útočnou válkou.
Válečné zločiny
Zacházení s válečnými zajatci
Sovětský svaz od počátku odmítal Ženevské konvence i další smlouvy o zacházení se zajatci jakožto „buržoazní přežitek“.[zdroj?] Odmítl všechny tyto smlouvy a omezení, včetně těch, které schválila předchozí carská vláda, odmítl nabídku nacistického Německa učiněnou v průběhu bojů, která navrhovala, že se obě strany budou těmito smlouvami řídit.[zdroj?] K určité, velmi omezené, změně přístupu došlo až v konečných fázích války. Ruští vojáci sami často neměli ani ponětí, že takové smlouvy a zákony existují.
Sovětský svaz se vojensky zapojil do druhé světové války 17. září 1939 přepadením Polska. Během sporadických bojů (většina polských jednotek bojovala s Wehrmachtem v „německé“ půli Polska), byly zajaty tisíce Poláků. 22 tisíc[3] bylo zavražděno během katyňského masakru.
Váleční zajatci byli bráni nahodile, zacházeno s nimi bylo nelidsky a na obou stranách byli v naprosto nevyhovujících podmínkách vězněni a nuceni k práci. Po druhé světové válce Sovětský svaz uplatnil[zdroj?] německé zajatce jako levnou pracovní sílu (navíc kvalifikovanější než bylo jeho vlastní obyvatelstvo). Němečtí váleční zajatci však byli nuceni pracovat i v ostatních státech protinacistické koalice, protože po válce panoval všeobecný názor, že by si Němci měli část škod, které napáchali za druhé světové války, odpracovat.[zdroj?] V Sovětském svazu však byli tito zajatci vystaveni neúměrně horším podmínkám, než němečtí zajatci v západní Evropě, přičemž i délka jejich nedobrovolného pobytu v pracovních táborech byla daleko delší.[zdroj?] Když už Sovětský svaz nemohl na mezinárodní scéně dále obhájit jejich další zadržování, část z nich odsoudil jako válečné zločince (často na základě naprosto absurdních obvinění, viz například Erich Hartmann), aby si je mohl ponechat ještě déle.[zdroj?]
Civilní obyvatelstvo
Válečné zločiny páchala Rudá armáda a další sovětské ozbrojené složky na územích, která byla obsazena. Odehrávaly se přitom jak na individuální, tak i systémové úrovni. Mezi nejvážnější z nich patřilo znásilňování, krádeže, rabování, vraždy a únosy lidí. Nejhůře v tomto ohledu samozřejmě dopadlo samotné Německo.[zdroj?]
Ruští historici poukazují na oprávněné rozhořčení sovětských vojáků ze zločinů spáchaných nacisty v Sovětském svazu a přirozenou touhu po odplatě a snaží se rozsah výše zmíněných činů zlehčovat, jako selhávání jednotlivců, kteří své touze po pomstě podlehli.[zdroj?] Tento pohled ovšem ignoruje fakt, že ozbrojené složky a útvary NKVD se těchto i dalších zločinů dopouštěly systematicky již před Velkou vlasteneckou válkou (v Polsku, Pobaltí i dalších zemích), že obětmi byli často i příslušníci spřátelených národů a ideologičtí soudruzi (jejichž totožnost byla vojákům známa) a nakonec, že řada těchto válečných zločinů byla podporována systémem, a to nejen pokud jde o sovětskou propagandu, ale i na základě jednoznačných rozkazů.[zdroj?]
V Pobaltí, Bělorusku a na Ukrajině NKVD a armáda na počátku války na ústupu místy zcela systematicky vraždila politické vězně a kvalifikované pracovní síly (především dělníky, řemeslníky, lékaře a ošetřovatelky), aby je Němci nemohli využít.[4]
Znásilňování
Mezi zločiny proti civilnímu obyvatelstvu patřilo masové znásilňování, které bylo vyvoláno propagandou. Jako odpověď na německou propagandu, která líčila občany Sovětského svazu jako podlidi, napsal v létě roku 1942 sovětský spisovatel zabývající se protiněmeckou propagandou Ilja Grigorjevič Erenburg básně, které líčily Němce jako „fašisty, přinášející s sebou divošství, zvěrstva, kult násilí, smrt,“ přičemž volal po pomstě.[zdroj?] Naproti tomu “jeho nejznámější“ text, který ponoukal ke znásilňování německých žen, si vymysleli nacisté na Goebelsově ministerstvu propagandy. 24. listopadu 1944 byl otištěn v sovětských novinách článek, ve kterém Ilja Erenburg napsal: „Bývaly doby, kdy Němci běžně falšovali státní dokumenty. Teď ale klesli tak nízko, že falšují moje články.“ To už ovšem situace byla ve stadiu, kdy kolem znásilňování byla vyvolaná hysterie, která nešla zastavit. Navíc sovětští vojáci, kteří viděli v osvobozovacích bojích vypálená města a vesnice, znásilněné a utýrané ženy, nesmyslná jatka, byli přesvědčeni, že je třeba provést odvetu. Stalin jejich počínání nejprve ignoroval, ale 20. dubna 1945 vydal rozkaz, který nařizoval „změnit postoj k Němcům… a chovat se k nim lépe…“ Situace se však začala měnit k lepšímu až po ukončení bojů, ale to už bylo v době, kdy už celá věc dosáhla nepředstavitelných rozměrů.
Hlavním cílem znásilňování byly zejména Němky, ovšem oběťmi se stejně tak stávaly i ostatní národy, včetně těch spojeneckých. Dokonce i dívky a ženy z řad slovanských národů nuceně nasazené v Německu zjistily, že je jejich národnost neochrání. Dívky, které se vzpouzely i přes hrozby, byly zpravidla buďto přemoženy, nebo dostaly na výběr mezi podvolením se a smrtí (viz například Anka Kolesárová[5]). Muži, kteří by se je pokoušeli bránit, taktéž platili životem, tak zemřel například biskup Apor.
Ruští velitelé se zpočátku touto věcí nechtěli zabývat a někteří se dokonce znásilňování sami účastnili.[zdroj?] Maršál Vasiljevskij na upozornění, že jeho muži nezřízeně znásilňují a rabují, prohlásil, že na to sere, že jeho vojáci mají právo na svou spravedlnost[zdroj?]. Jiní sporadicky zasáhli, pokud se celá věc dle jejich názoru příliš rozrostla. Občas také velice ostře reagovali na znásilnění malých děvčat a provinilce nechávali okamžitě popravit. Dospělé ženy však měly, hlavně zpočátku, takřka nulovou šanci na zastání. Teprve určitou dobu po německé kapitulaci byla zaváděna různá opatření a drakonické tresty, které výstřednosti omezily. Podle některých odhadů zůstaly ve východním Německu po odchodu ruských vojáků 1-2 milióny jejich potomků, většinou nedobrovolných, což je ale patrně přehnané číslo.[zdroj?] Podle Beevora bylo jen v Berlíně znásilněno 100 tisíc žen, z nich 10 tisíc spáchalo sebevraždu nebo zemřelo na následky znásilnění.[zdroj?] Jako celková čísla pak udává, že „se usuzuje, že celkem byly znásilněny asi 2 miliony německých žen a velmi podstatná menšina, ne-li většina, byla znásilněna mnohonásobně.“
NKVD
Na nově obsazených územích, která SSSR hodlal připojit ke svému území, NKVD zatýkala a vraždila nepohodlné lidi, zejména v Polsku (kde pod záminkou likvidace pronacistických band likvidovala i teoreticky spojeneckou Zemskou armádu), na Ukrajině, Bělorusku a v Pobaltí, z území osvobozených spřátelených států nepohodlné lidi odvlékala (z hlediska mezinárodního práva se často jednalo o únos). Například z Československa bylo NKVD krátce po osvobození uneseno několik tisíc lidí, zejména z řad ruských emigrantů z období po roce 1917 a jejich potomků. Většina z nich byla povražděna nebo zemřela v Gulagu (například generál Sergej Vojcechovský).
Reference
- ↑ DAVIES, Norman. Europe at War 1939–1945: No Simple Victory. London: Macmillan, 2006. ISBN 0-333-69285-3. S. 198. Je zde použita šablona
{{Cite book}}označená jako k „pouze dočasnému použití“. - ↑ čl. 6 písm a) charty Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku
- ↑ ČTK. Katyň: Symbol genocidy, válečných zločinů i mistrné propagandy. ihned.cz [online]. 10. 4. 2010, rev. 12. 4. 2010 [cit. 2010-04-20]. Dostupné online.
- ↑ Jan Beneš: Zločin genocidy. Litva v drtivém objetí velkého bratra SSSR, Votobia, Praha 2001, ISBN 80-7220-109-3 (hlavně strany 49 - 72 + obrazová dokoumentace)
- ↑ http://anka.hudakcd.sk/, sekce Dôkazy mučeníctva obsahuje fotokopie a překlady záznamu z matriky a farní kroniky
Literatura
- Gerd Kaiser: Katyň: Státní zločin - státní tajemství - kniha s bohatou fotodokumentací věnovaná Katyňskému masakru
- Petr Kubík: Rudé stíny:. Sovětské válečné zločiny 1941-1945
- Jan Beneš: Zločin genocidy. Litva v drtivém obětí velkého bratra SSSR - popisuje mimo jiné chování sovětských okupačních sil v Litvě a dokumentuje vraždění civilistů a politických vězňů při ústupu v roce 1941
- Antony Beevor: Berlín. Okamžiky zkázy 1945 - kniha se mimo popis bojů věnuje také chování vítězné armády, zejména pak rabování a znásilňování
- Anonyma: Žena v Berlíně - svědectví Berlíňanky o osudech německých žen po pádu Berlína
- Raymond F. Toliver, Trevor J. Constable: Sundejte Hartmanna! - kniha popisuje nejen válečné období nejúspěšnějšího štíhače všech dob, ale také jeho zajatecké období
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/w/index.php |
