Moravská vlajka: Porovnání verzí

Oficiální podoba moravské vlajky, na rozdíl od moravského znaku, neexistuje, neboť vlajka Moravě nikdy udělena nebyla. Existuje však několik doložených variant moravské vlajky užívaných v historii. První dochovaná varianta pochází z poloviny 13. století.^[9]

Historicky existovalo několik verzí užívaných a doložených moravských vlajek, které byly především během 19. století používány paralelně v dvojí nebo trojí barevnosti, odvozené od tinktur zemského erbu.^[10] Podle některých autorů je tedy moravská vlajka bílo-červeno-modrá, v uvedeném pořadí vodorovně pruhovaná^[11]. Tato kombinace barev byla vlajkou moravských vlastenců už v 19. století. Delegace Moravanů na všeslovanském sjezdu v Praze v r. 1848 pochodovala pod trojbarevným bílo-červeno-modrým praporem s bílým vodorovným pruhem nahoře, červeným uprostřed a modrým dole.^[1] Bílá, červená a modrá jsou uváděny jako barvy Moravy i v Novém prostonárodním popisu Čech, Moravy a Slezska z roku 1854 a v některých učebnicích z 19. století.^[12] Podle názoru I. Štarhy byly moravské barvy do roku 1915 bílá, červená a modrá a mezi roky 1915 a 1918 žlutá, červená a modrá.^[13] Československá republika se vrátila k bílé /stříbrné barvě na moravském znaku, ale barevnost a status zemských vlajek/praporů zákon č. 252/1920 nijak nedefinoval. Zemskou vlajku neznají ani pozdější právní úpravy (zákon č. 269/1936, zákon č. 222/1939, č. 163/1960 a dnes platný zákon č. 3/1993 Sb. a č. 352/2001 Sb.).^[14][15][16]

V současnosti bývá za moravskou vlajku někdy – zejména některými moravskými stranami, spolky a dalšími organizacemi – považována žluto-červená bikolóra.^[4] Používání žluto-červeného praporu je podle vícerých autorů (L. E. Havlík, M. Hlinomaz) nicméně doloženo již v 19. století.^[2][3] Jak uvádí M. Hlinomaz: "Zdá se, žže žžlutočervený prapor, logicky odvozený od sněmem v roce 1848 přijaté formy ššachování moravské orlice, nesl oficiální posvěcení úřady a pro svou podobnost s říššskou vlajkou, i sympatie moravského obyvatelstva německé národnosti".^[3] Historik I. Štarha argumentuje, že prapor nebyl Moravě nikdy udělen.^[12] Na dnešní žluto-červenou bikolóru bývá někdy přidáván zemský znak. Obě tyto verze jsou ale kritizovány odborníky, kteří byli osloveni médii (konkrétně historik M. Řepa, vexilolog K. Müller, heraldik J. Louda).^[5][6][7][8]

Historie moravské vlajky

Nejstarší historie

Historie moravské vlajky, resp. praporu (na rozdíl od vlajky pevně spojen s žerdí) je velice pestrá a začíná ve 13. století na pozadí uspořádáním vztahů mezi Čechami a Moravou v rámci budování centralizované monarchie posledních Přemyslovců. Už od středověku se podle vexilologických pravidel barevnost vlajky (nebo praporu) odvozovala od barevnosti heraldického znaku.^[9][18][19]

Od doby vlády Přemysla Otakara II. se pro Moravu objevuje znak stříbrno-červeně šachované orlice se zlatou korunou a pazoury, která hledí v pravo a je umístěna na modrém štítu.^[20] Šachování orlice je poprvé doloženo zobrazeními z roku 1286 a později více zřetelně na konci 13. a začátku 14. století.^[20] Barevnost šachování orlice byla odvozena od barevnosti českého lva (stříbrný lev na červeném štítě) a vyjadřovala spojitost Moravy s českým králem a českou monarchii, jak připomíná například historik V. Růžek.^[21]

Jedním z prvních doložených vyobrazení praporu Moravy bylo zobrazení z roku 1407 v Kodexu Gelnhausen, na kterém je postava moravského markraběte Jošta s modrým praporem, na němž je položena moravská bílo-červená orlice se žlutou korunkou a žlutou zbrojí bez štítu.^[9]

Privilegium císaře Friedricha III.

Římský císař Friedrich III. vydal jako výraz vděku za pomoc moravských stavů na žádost moravského zemského hejtmana a maršálka českého království Jindřicha z Lipé v prosinci roku 1462 privilegium, které měnilo barevnost moravského znaku. Moravská orlice měla dostat zlaté a nikoliv už stříbrné šachování.^[22] Osud privilegia, respektive jeho právní platnost a konkrétní účinek na moravský znak a barvy jsou ale značně nejasné.

Privilegium bylo uděleno moravským stavům Friedrichem III. jako římským císařem, zatímco Morava byla součástí české koruny a podle zákonů vydaných císařem a králem Karlem IV. neměl římský panovník takovou pravomoc, protože Morava příslušela pod přímé panství českého krále.^[23] Skutečnost, že český král privilegium nikdy neschválil a Friedrich jeho udělením významně zasáhl do kompetencí českého krále uspořádání české monarchie znamenala podle Ivana Štarhy, že Friedrichovo privilegium bylo od počátku neplatné respektive nezískalo nikdy platnost.^[24] Stejného názoru byl také V. Vojtíšek.^[22]

Nicméně v roce 1628 se privilegium objevilo v seznamu (výčtu) privilegii, které neměly být v rozporu s nově vydaným zemským zřízením a které císař Ferdinand II. Moravě potvrdil. Jak píše V. Vojtíšek, privilegium ale nemělo ani před tím ani po roce 1628 na moravský znak žádný účinek, což dokazují všechny vydané sněmovní aktikuly do roku 1838 a nebo zemské řády z let 1545, 1562, 1604 a 1628.^[25] Obdobně se vyjadřuje například Pavel Sedláček, když tvrdí, že český král Friedrichovo privilegium nikdy nepotvrdil a v praxi se zlatá barva neprosadila.^[26]

Naproti tomu historik Milan Hlinomaz je jiného názoru. Podle něj bylo Friedrichovo privilegium potvrzeno a uznáno Matyášem Korvínem coby českým králem v roce 1479. Doklad o tom, že zlatočervené šachování bylo následně užíváno nachází například u zobrazení v Městské právní knize Štěpána z Vyškova z roku 1525. Zemské řády, které uvádí Vojtíšek podle Hlinomaze barevnost nedokazují.^[27] Hlinomaz také považuje Ferdinandovo potvrzení privilegia za nabytí platnosti zákona "s nejvyšší možnou validitou".^[28] Nicméně také Hlinomaz uznává, že "i nadále se však většinou užívala střibrnočervená orlice".^[27]

Habsburské období do roku 1800

Nejstarší historická zmínka o moravském praporu a barvách pochází ze zprávy o holdování králi Matyáši II. Habsburskému v roce 1611. Tehdy se jednalo o podélné modrobílé prapory.^[3][29] V dostupné literatuře se o dalších verzích nebo užití konkrétního moravského zemského praporu nebo vlajky nehovoří.

V roce 1800 se na zástavě jednoho z moravských praporů Legie arcivévody Karla objevuje na bílém listu praporu červenožlutě šachovaná orlicie s červenožlutě šachovanou zbrojí na modrém štítu. Na praporu je ještě koruna nad štítem, růžové stuhy a list praporu je při okrajích nahoře i dole sledován řadou červených trojúhelníků.^[30] Legie byla součástí moravské zemské domobrany, nikoliv ale rakouské císařské armády.^[31]

Zemská vlajka Moravy v době nacionalismu

V 18. století a především po francouzské revoluci se významně změnil význam vlajek a praporů. Do této doby prapory nebo vlajky reprezentovaly především feudálního pána nebo panovníka popřípadě stát. V době revoluce se vlajky začaly používat v politickém smyslu jako výraz spojení s národem nebo lidem a postupně se jejich vzhled i užití podřizovalo striktějším pravidlům.^[32]

Morava se během 19. století ocitla uprostřed dvou významných politických center a koncepcí. Na jedné straně tu byla národně česky orientovaná Praha s koncepcí jednotného českého národa (role a význam moravanství měla v této koncepci různé nuance) a státu. Na druhé straně potom stálo centralizační, a někdy také germanizační, úsilí Vídně. Situace byla o to složitější, že na Moravě žila velká skupina německy mluvícího obyvatelstva, které buď tíhlo k zemskému pojetí moravanství, nebo se hlásilo k centralizačním (a germanizačním) snahám Vídně.^[33] Politické a kulturní vztahy mezi Moravou a Vídní byly silnější než v Čechách a na rozdíl od Čech tu byl i silnější moravský zemský patriotismus.^[34] Vlajka se v této době na Moravě nutně stávala symbolickým vyjádřením různých a často i rozporuplných politických, zemských a národních identit a koncepcí.

Obecně je možné říci, že během 19. století se na Moravě plně projevuje existence dvou či tří paralelně existujících verzí moravské zemské vlajky a zemských barev.^[10] Jejich barevnost má přitom určitou vnitřní symboliku a vztah k výše zmíněnému privilegiu císaře Friedricha III. ale i k dobovému politickému kontextu. Žlutočervená verze měla mít oficiální posvěcení z Vídně a sympatie především německy mluvících obyvatel Moravy. Na druhou stranu bílo-červeno-modrá verze byla upřednostňována česky mluvícími obyvateli Moravy.^[3][9] V první polovině 19. století došlo k oživenému užívání zlaté (žluté) barvy namísto stříbrné (bílé), a to především z iniciativy moravských zemských (samosprávných) úřadů, ve kterých měly převahu německy mluvící elity.^[9] Císařským dvorským dekretem z 31. července 1807 bylo moravským stavům, nikoliv ale Moravě jako zemi, za jejich věrnost v době Napoleonova vpádu, povoleno nošení uniforem „podle zemských barev“ – červené, modré a zlaté. Reskript rakouského císaře Františka I. z 23. prosince 1807 zmiňuje kromě potvrzení znakových privilegií pro Moravu též modrou barvu moravského štítu, která takto patří i do moravského praporu.^[35] Na oficiálním znaku Rakouského císařství ale i nadále figurovala stříbrnočervená orlice.^[36] Po celé 19. století se moravské zemské orgány snažily na základě privilegia Friedricha III. prosadit žlutočervené šachování moravské orlice do oficiálního znaku rakousko-uherské monarchie. To ale neznamenalo, že by tato verze heraldických barev a z nich vycházející barevnost zemských vlajek a praporů byla na Moravě jediná.

V revolučním roce 1848 se otázka zemských barev Moravy dostala na jednání tzv. „selského“ zemského sněmu (zasedal téměř 8 měsíců až do 24. ledna 1849). Tehdy bylo rozhodnuto o moravských barvách jako o červené a žluté. V dokumentu nazývaném „moravská ústava“ z roku 1848 se však píše o moravských barvách, nikoliv ale konkrétně o vlajce nebo praporu. Z dokumentu zvaného Moravský sněmovní list (§ 5) vyplývá, že se nejednalo o podobu zemské vlajky, ale pouze o barvy moravské orlice na modrém štítu. Usnesení zemského sněmu však nenabylo právní platnosti, protože ho nepodepsal panovník. Navíc tzv. „moravská ústava“ z roku 1848 byla zrušena hned v následujícím roce. Na Slovanském sjezdu v Praze v roce 1848 (2. až 12. června) Moravané pochodovali pod trojbarevným bílo-červeno-modrým praporem s bílým vodorovným pruhem nahoře, červeným uprostřed a modrým dole.^[1]

Podle I. Štarhy, například Nový prostonárodní popis Čech, Moravy a Slezska podle posledního politického a soudního dělení s přídavkem o uherském Slovensku (Praha 1854, s. 193) uvádí, že „znakem je bíle a červeně kostkovaná vpravo hledící orlice v modrém poli, pročež zemské barvy jsou: modrá, bílá a červená“. Také při návštěvě císaře a krále Františka Josefa I. v Rajhradě a v Brně v roce 1862 vlály modro-bilé-červené vlajky, což bylo vnímáno s nelibostí jako všeslovanský symbol. ^[12] Poznámky pražského profesora heraldiky první poloviny 19. století Johanna Helblinga von Hirzenfelda upozorňovaly na to, že slovanské barvy - červenou, modrou a bílou - měly též Kraňsko a Morava.^[38]

V souvislosti se zmiňovanou návštěvou císaře Františka Josefa I. roce 1862 vyvolal přednosta smíšeného okresního úřadu v Kloboukách u Brna nové jednání o moravských zemských barvách. Rakouské úřady nepřesně považovaly bílo-červeno-modré prapory za údajné barvy všeslovanské, ty se však lišily pořadím barev. Požadavek, aby se vlajky v této barevnosti nemohly na Moravě používat, ale zůstala bez odezvy. Když v roce 1896 žádal výbor pražské národopisné výstavy prostřednictvím presidia českého místodržitelství presidium moravského místodržitelství, aby jako moravské zemské barvy mohl na výstavě použít prapory v modro-bílo-červené barvě, to odpovědělo 15. května, že otázka moravských barev není dosud vyřízena, zmínilo však souhlas ministerstva vnitra s užíváním zlaté a červené na zemském znaku. Ministerstvo vnitra však v mnohých případech nadále tolerovalo barvy bílou, červenou a modrou, stejně jako ministerstvo kultu a vyučování, odvolávající se na oficiální říšský znak.^[39]

V roce 1915 se podařilo nakonec prosadit zlatočervené šachování moravské orlice do oficiálního říšského znaku Rakouska-Uherska, což podle I. Štarhy znamenalo, že moravské zemské barvy byly mezi lety 1915 až 1918 žlutá, červená a modrá. Oficiální prapor nebo vlajka ale Moravě udělena nebyla.^[13]

Po roce 1918

Po vzniku Československa jako samostatného státu v roce 1918 vznikla nová státní vlajka a státní znak. Do oficiálního znaku se vrátilo v případě Moravy červenostříbrné šachování. Podle Z. Koudelky bylo důvodem k navrácení k této barevné varientě to, že odpovídala slovanským barvám.^[31] M. Hlinomaz je toho názoru, že po roce 1918 byl ve zlatočerveném šachování "spatřován německý fenomén", a to také proto, že v březnu 1919 se takto zabarvená moravská orlice objevila v návrhu znaku Deutschösterreich. Německou inklinaci také potvrdil návrh znaku Protektorátu Čechy a Morava z pera Úřadu říšského protektora, kde bylo šachování orlice žlutočervené.^[10]

Vlajka Moravy se nezměnila ani po vzniku Československa, kdy byly recipovány dosavadní právní předpisy a § 3 zákona č. 269/1936 Sb. následně umožňoval Ministerstvu vnitra měnit zemské symboly, pokud nebyly součástí státních symbolů. Tedy moravský znak nemohlo ministerstvo změnit, protože byl součástí středního a velkého státního znaku, moravskou vlajku však ano. Žádná taková změna však přijata nebyla.^[31] Zemskou vlajku jako právní pojem neznají ani další právní předpisy (zákon č. 269/1936, zákon č. 222/1939, č. 163/1960 a dnes platný zákon č. 3/1993 Sb. a č. 352/2001 Sb.).^[14][15][16]

Žluto-červená bikolóra

Podle Lubomíra E. Havlíka tvořily moravskou trikoloru barvy zlatá (žlutá), červená a modrá, na praporech se nicméně používaly jen první dvě barvy (žlutá s červenou).^[2] Podle historika Milana Hlinomaze z různých variant moravského praporu, které byly od 19. století užívané, to byla právě žluto-červená bikolóra, která byla posvěcena úřady^[3] a která byla podle jeho názoru nejužívanější barevnou kombinací na praporech.^[40] Na druhou stranu ale Hlinomaz připomíná, že na Moravě existoval v této věci po celé 19. století velký nelad a užívaly se "libovolně...prapory, vlajky a stužky v různých zemských barvách"^[10], a to včetně bílo-červeno-modré a zlato-červeno-modré trikolóry.^[41] Také I. Štarha informuje, že moravské zemské orgány v 19. století považovaly za barvy země žluto-červenou, a to včetně barevnosti praporů.^[42][42] Nicméně také připomíná, že prapor nebyl Moravě nikdy udělen.^[13] S ohledem na právní uznání barevnosti moravského znaku Štarha považuje za oficiální moravské barvy bílo-červeno-modrou pro dobu do roku 1915 a žluto-červeno-bílou pro roky 1915-1918.^[13] M. Hlinomaz potom připomíná, že žluto-červená bikolóra se těšila oblibě především mezi německy mluvícími Moravany.^[3] Žluto-červené bikolóry se nicméně v roce 1918 objevily také na některých soukromých českých domech v Brně vedle bílo-červených praporů národních.^[43] Historik V. Vojtíšek považoval potom příklon k červenožluté varientě moravské orlice (a zemských barev) za projev moravského separatismu podporovaného Vídní v rámci její centralizační politiky.^[44] O tom, že se význam žlutočervené bikolóry po roce 1918 různil, svědčí skutečnost, že němečtí obyvatelé Moravy vyvěšovali na československé svátky právě vlajku v této barevnosti (žlutočervenou) jako projev jejich loajality k zemi.^[31]

Tato varianta je barvami i uspořádáním totožná s vlajkami některých měst, například pražskou,^[45] českobudějovickou,^[45] varšavskou^[46] či kladskou.^[47] Kvůli možné záměně používá v současnosti řada příslušníků moravského hnutí variantu vlajky se zlatočerveně šachovanou orlicí, moravským zemským znakem.

Vyvěšování na radnicích

Z iniciativy občanského sdružení Moravská národní obec začaly od roku 2010 některé radnice (např. Břeclav,^[48] Moravské Budějovice,^[49] Uničov^[50] a další) vyvěšovat moravskou vlajku ve žlutočervené varientě při slavnostních příležitostech, zejména v den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje (5. července). Prvního ročníku akce se podle informací Moravské národní obce zúčastnilo 74 radnic a krajský úřad Jihomoravského kraje.^[51] Vlajka zavlála také na budově Nového zemského domu, současném sídle krajského úřadu Jihomoravského kraje.^[52] Podporu akci veřejně vyjádřili mimo jiné politici Radek John a Michal Hašek.^[53][54]

Do druhého ročníku se podle Moravské národní obce zapojilo 224 radnic a krajský úřad Jihomoravského kraje.^[55] Vedle moravských obcí a měst se podle informací sdružení Moravská národní obec do akce zapojila také obec Jindřichovice pod Smrkem, nacházející se v okresu Liberec.^[55] Ve vyvěšování vlajky nadále pokračuje i krajský úřad Jihomoravského kraje.^[56]

O druhém ročníku iniciativy informovala řada domácích médií. Někteří novináři aktivity Moravské národní obce kritizovali^[57], další se zabývali pozadím MNO seriózněji.^[58] Ostatní média si však zachovávala celkově neutrální pohled.^[59][60] Ve třetím ročníku, tedy v roce 2012, se k této iniciativě dle Moravské národní obce připojilo už téměř 400 obcí, a to i českých a minimálně jedna slovenská.^[61]

Vyvěšování v roce 2013

V roce 2013 se dle údajů Moravské národní obce k vyvěšování připojila více než třetina z celkového počtu měst a obcí na historickém území Moravy. Proti předcházejícímu roku tak vzrostl počet radnic, kde byla vlajka vyvěšena, na dvojnásobek.^[62][63]

Vlajku vyvěsil například také starosta Kyjova na Hodonínsku a budoucí ministr regionálního rozvoje František Lukl.^[64] Poprvé byla vlajka vyvěšena například ve Frenštátě pod Radhoštěm, Kunovicích, Hluku, Třešti, Bruntále, v Jevišovicích u Znojma nebo ve Vidnavě na Jesenicku.^[65] K iniciativě se připojila také řada obcí v moravské části Kraje Vysočina.^[66] Jaroslav Krábek, předseda Moravské národní obce, v této souvislosti reagoval na názory, že by bylo vhodnější vyvěšovat druhý moravský prapor, na němž je také orlice na modrém poli. Jde o tzv. markraběcí standartu: "Proti jejímu vyvěšování vůbec nic nenamítáme. I ta je odrazem moravské historie. Spíše ale podporujeme vlajku ve zlatočerveném provedení s orlicí, která je u veřejnosti oblíbenější," uvedl.^[65]

Sdružení Moravská národní obec, iniciátor vyvěšování vlajky, ve svém prohlášení z 30. června 2013 zdůraznilo, že vyvěšovaná vlajka je jen občanskou „symbolickou vlajkou“. Jde o symbolické přihlášení se k historii, tradicím a kultuře Moravy, nikoliv o konkrétní vlajku určité obce či samosprávného území ČR.^[67]

Kontroverze a kritika

Podoba vyvěšované vlajky (žluto-červené bikolóry, zpravidla se zemským znakem, a to nesprávně žluto-červeně šachovaným) se stala předmětem kritiky ze strany části odborné veřejnosti. Kritiku budí také vnitřní symbolika této barevnosti s ohledem na státoprávní historii.

Podle heraldika Karla Müllera má tato takzvaná moravská vlajka, která zavlála na radnicích nulový význam a platnost. Může být chápána jako spolková, něco jako hasičská či firemní. Dále Müller také upozorňuje, že žlutou a červenou obhajovali především německy mluvící Moravané.^[68] Ivan Štarha k otázce barevnosti moravské vlajky napsal, že "moravská vlajka byla po více než padesáti letech po zániku Moravy kodifikována v horním žerďovém poli vlajek krajů Vysočina, Jihomoravského, Olomouckého a Zlínského a také v horním vlajícím poli vlajek krajů Pardubického a Moravskoslezského."^[24] Na těchto vlajkách (i krajských znacích) jsou moravské orlice bílo-červeně šachované.

Archivář a historik Vladimír Růžek (MV ČR) zase konstatoval, že vyvěšováním žluto-červené bikolóry by funkcionáři městské samosprávy vyjadřovali "...nevhodně a neloajálně vůči českému státu neexistující státoprávní uspořádání a příslušnost k neexistujícímu zemskému útvaru." Podle jeho názoru "je svébytnost Moravy jako historické země sdostatek vyjádřena ve velkém státním znaku České republiky, kde v druhém poli čtvrceného štítu je historický a správný znak Moravy."^[69] Růžek dále argumentuje, že verze červeno-zlaté trikolóry je problematická z řady historických důvodů. Zmiňované privilegium císaře Fridricha III. považuje Růžek za neplatné respektive nesměrodatné vzhledem k tomu, že na základě existujících právních vztahů mohl takové privilegium udělit nebo potvrdit jenom český král jako lenní pán Moravy. Římskému císaři taková kompetence nepříslušela, a to od doby Karla IV.^[21] Tento argument potvrzuje také historik Ivan Štarha, když explicitně říká, že "Fridrich III. překročil své pravomoci a jeho privilegium bylo od počátku neplatné."^[70]

Růžek je toho názoru, že v době, kdy vznikal moravský znak (ze kterého se barvy odvozují), tedy v době vlády krále Přemysla Otakara II., byl tento znak odvozen od tinktur znaku českého krále (a království) a vyjadřoval spojitost mezi Moravou a českým králem.^[21] S ohledem k těmto okolnostem Růžek dovozuje, že užití červeno-zlaté trikolóry vyjadřuje "...více či méně (vědomě či nevědomě) přerušení této státoprávní spojitosti Čech s Moravou a demonstruje se naopak souvislost Moravy se Svatou říší římskou... která měla tendenci považovat Moravu za bezprostřední léno říše..."^[9] Ukazuje rovněž na to, že zlatou barvu prosazovali v 19. století především Moravané německé národnosti, zastoupení dominantně v samosprávných moravských orgánech a podařilo se jim ji prosadit až v roce 1915. Příklon ke zlaté barvě (na erbu a na vlajce) tedy s sebou nese "vážnou vnitřní symboliku, jíž se vyjadřují i státoprávní stanoviska s patřičnými důsledky," připomíná V. Růžek. Růžek adresně tvrdí, že červeno-zlatá bikolóra podporovaná a prosazovaná MNO o.s. fakticky podporuje moravskoseparatistické záměry a vyzývá MNO přehodnotit podobu vlajky, kterou nepovažuje z odborného hlediska za historicky správnou.^[9] Další námitkou V. Růžka proti verzi podporované a šířené MNO je skutečnost, že z vexilologického hlediska se erb nekladl na vlajku, což označuje Růžek za "estetický i symbolický nonsens".^[9] Podoba praporu by podle něj měla souznít s historickým erbem, ale také s platným znakem České republiky.^[9]

Odkazy

Externí odkazy

• Webové stránky věnované moravské vlajce
• Fotogalerie užívání moravské vlajky od současnosti až do roku 1900

Reference

Literatura

• BROŽEK, Aleš. Lexikon vlajek a znaků zemí světa. 2. vyd. Praha: Kartografie, 2003. 223 s. ISBN 8070117761. 
• HAVLÍK, Lubomír Emil. Symboly moravské identity. Moravskoslezská orlice. 1990, čís. 14, s. 12. 
• HLINOMAZ, Milan. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918. Paginae historiae. Sborník Národního archivu. 1995, čís. 3, s. 152-194. Dostupné online. ISSN 1211-9768. 
• KOUDELKA, Zdeněk. Znaky a vlajky Moravy a Slezska. In: Pocta Karlu Schellemu k 60. narozeninám. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2012. Dostupné online. ISBN 978-80-7418-144-3. S. 407–411.
• KOUDELKA, Zdeněk. Moravský znak a vlajka. In: text na webu. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
• MUCHA, Ludvík; VALÁŠEK, Stanislav. Vlajky a znaky zemí světa. 1. vyd. Praha: Kartografie, 1974. 186 s. 
• RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. Veřejná správa. Roč. 2013, čís. 10, s. 20-23. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581. 
• ŠTARHA, Ivan. Moravské barvy a moravská zemská vlajka. In: CHOCHOLÁČ, Bronislav; MALÍŘ, Jiří. Pocta Janu Janákovi. Brno: Matice moravská, 2002. ISBN 80-86488-07-1. Kapitola I. Správa, právo, politická moc..., s. 165-170.
• ŠTARHA, Ivan. Historie, moravské barvy a moravská vlajka. Veřejná správa. Roč. 2013, čís. 9, s. 8-9. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581.