Rudá armáda: Porovnání verzí

Rudá armáda, celým názvem Dělnicko-rolnická rudá armáda (rusky Рабоче-крестьянская Красная Армия Raboče-krestjanskaja Krasnaja Armija (РККА nebo RKKA), zkráceně jen Красная Армия) byla armáda bolševického Ruska (1918–1922) a posléze Sovětského svazu (1922–1946). S pomocí armádních specialistů carské armády ji během ruské revoluce (28. ledna 1918) z pověření Rady lidových komisařů založil Lev Trockij. Označení rudá vzniklo během ruské občanské války (v letech 1918–1920) jako protipól Bílé gardy (krasnogvardějci proti bělogvardějcům). Vojáci Rudé armády, nástupkyně Rudé gardy, se nazývali rudoarmejci nebo krasnoarmejci (podle ruštiny - krasnyj=rudý). Pomníků rudoarmejců bylo za časů komunistické diktatury v Československu mnoho, po sametové revoluci jich byla většina odstraněna (podobně byly odstraňovány pomníky padlých vojáků USA z 2. světové války např. v Plzni v době normalizace). K vidění jsou ještě například na Moravském náměstí v Brně nebo v Praze u Hlavního nádraží.

Označení rudá mělo symbolizovat krev pracující třídy prolitou v boji proti kapitalismu a víru v rovnost a bratrství všech lidí. Bylo od něj upuštěno 25. února 1946, protože nežádoucím způsobem připomínalo revoluční původ ozbrojených sil.

Od února 1946 až do zániku SSSR v roce 1991 se armáda Sovětského svazu oficiálně nazývala Sovětská armáda (rusky Советская Армия (СА)/Sovjetskaja Armija). Rudá armáda a její nástupkyně Sovětská armáda byla od 40. let 20. století až do pádu Sovětského svazu největší (tj. nejpočetnější) armádou světa, v některých letech ji ale pravděpodobně ve velikosti předstihla čínská lidová osvobozenecká armáda.

Rudá armáda byla vytvořena dle Leninových slov „pro systematické vojenské akce k získání, vybojování, sběru a svozu obilí a topiva“ např. pro akce typu s kulomety pro obilí.^[1] Představiteli režimu, socialistického realismu, budovatelské poezie byla opěvována jako „armáda míru“.

Historie Rudé armády

• 1917-1918 Ruská občanská válka
• 1917-1918 Finská občanská válka
• 1917-1921 Válka proti Ukrajině a jejím snahám o nezávislost
• 1918-1920 Válka proti Lotyšsku
• 1918-1920 Válka proti Estonsku
• 1918-1919 Válka proti Litvě
• 1918-1920 Válka v Osetii proti Gruzíncům
• 1919-1921 Polsko-sovětská válka
• 1920 Invaze do Azerbajdžánu
• 1921 Invaze Rudé armády do Gruzie
• 1921 Potlačení arménského povstání
• 1921-1922 Potlačení povstání v Karélii
• 1924 Vojenský zásah proti gruzínským nacionalistům
• 1929 Čínsko-sovětský konflikt (1929) (1. vojenská intervence v Číně)
• 1937 2. vojenská intervence v Číně
• 1938 Sovětsko-japonské pohraniční konflikty
• 1939 Invaze do Polska
• 1939-1940 Zimní válka
• 1940 Invaze a anexe Estonska
• 1940 Invaze a anexe Lotyšska
• 1940 Invaze a anexe Litvy
• 1941 Velká vlastenecká válka
• 1941-1944 Pokračovací válkas Finskem
• 1941-1945 Využití 2. světové války, jako záminky k obsazení východní Evropy, střední Evropy a Balkánu
• 1944-1956 Vojenská intervence v Pobaltí proti snahám baltických národů o nezávislost
• 1945 Sovětsko-japonská válka
• 1950-1953 Korejská válka
• 1953 Východoněmecké povstání
• 1955-1975 Válka ve Vietnamu
• 1956 Maďarské povstání
• 1962 Karibská krize
• Vojenská podpora Organizace pro osvobození Palestiny
• 1968 Invaze do Československa
• 1969-1970 Vojenská podpora egyptských islamistů proti Izraeli
• 1971 Účast v indo-pákistánském konfliktu
• 1974-1990 Účast ve válce v Eritrei
• 1975-2002 Podpora marxistického režimů v občanské válce v Angole
• 1977-1978 Etiopsko-somálská válka
• 1979-1989 Invaze do Afghánistánu

2. světová válka

V průběhu 2. světové války v Rudé armádě sloužilo 35 milionů sovětských občanů. Podle oficiálních odhadů bylo zabito v boji nebo pohřešováno 8,7 milionů rudoarmějců, z toho bylo 5,8 milionů Rusů, 1,4 milionů Ukrajinců a 1,5 milionů příslušníků ostatních sovětských národů. Dalších 15 milionů vojáků Rudé armády utrpělo v boji zranění.^[2] Dále v letech 1941-42 v německém zajetí zemřelo okolo 3 milionů zajatých rudoarmějců, což byla součást německého plánu genocidy slovanských národů tzv. Generalplan Ost.^[3]

Po počátečním náporu německého Wehrmachtu, který uštědřil Rudé armádě několik drtivých porážek, utrpěla německá vojska první porážku od Rudé armády pod vedením generála Žukova v bitvě před Moskvou. Vítězství rudoarmějců v bitvách u Stalingradu a u Kurska znamenala obrat ve vývoji 2. světové války v neprospěch nacistického Německa.

Při osvobozování Československa zemřelo 140 000 vojáků Rudé armády, mnozí padli během karpatsko-dukelské operace na severovýchodě Slovenska, kde bojovali po boku příslušníků 1. čs. armádního sboru.^[4] Vojáci patřili k desítkám národností.

Český překlad

Původní ruské pojmenování „Красная Армия“ se do prakticky všech jiných jazyků překládá doslovně jako „Červená armáda“, a to včetně jazykově blízké slovenštiny. V českém prostředí se však ustálilo synonymické označení barvy jako „rudá“, což je termín obvykle spojovaný například s barvou krve nebo růží. Zda se tento překlad používal už od vzniku armády, nebo zda se ustálil až v pozdější době, není jasné.^[zdroj?]

Galerie

Reference

Literatura

LITERA, Bohuslav. Historie Rudé armády 1917–1941. Praha: Libri, 2009. 384 s. ISBN 978-80-7277-418-0. 

Související články

• Ozbrojené síly Ruské federace
• Sovětští váleční zajatci během druhé světové války
• Zločiny Sovětského svazu za druhé světové války

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Rudá armáda na Wikimedia Commons
• Pomník Rudoarmějec na encyklopedie.brna.cz (podle návrhu V. Makovského, instalován 1954-55)

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.