Válka ve Vietnamu: Porovnání verzí

Válka ve Vietnamu byla válka, která mezi lety 1964 a 1975 proběhla jako pozemní válka v Jižním Vietnamu a pohraničních oblastech Kambodže a Laosu a jako bombardovací válka (operace Rolling Thunder) nad Severním Vietnamem.

Ve Vietnamu je tento konflikt známý jako americká válka. Intervence USA ve Vietnamu znamenala vlastně jen poslední eskalaci třicetiletého ozbrojeného konfliktu, který začal v roce 1945/46 odporem vietnamských komunistů a jiných skupin proti setrvání, resp. návratu francouzské koloniální nadvlády (vizte též Válka v Indočíně). Proto se často udává i dřívější začátek vietnamské války, nejčastěji rok 1957.

Na jedné straně bojovala aliance USA a Vietnamské republiky (Jižní Vietnam), podporovaná menšími kontingenty ze zemí SEATO (Austrálie, Nový Zéland, Jižní Korea, Thajsko a Filipíny). Na straně druhé to byla aliance Vietnamské demokratické republiky (Severní Vietnam) a Národní fronty osvobození Jižnho Vietnamu (Vietkong), partyzánské komunistické organizace infiltrující Jižní Vietnam. SSSR a Čína poskytovaly Severnímu Vietnamu a Národní frontě osvobození vojenskou pomoc, přímo však nezasahovaly. Od roku 1970 USA rozšířily vojenské akce, zejména bombardování, na sousední státy Kambodžu a Laos.

Válka byla vedena se značnou krutostí, při níž trpěli civilisté (masakr v My Lai, ale i povraždění 3 000 osob Vietkongem během dočasné okupace města Hue v únoru 1969) a bylo ničeno životní prostředí: USA použily proti rostlinným porostům defoliant agent orange, po odlistění totiž prales přestal partyzánům sloužit jako bezpečný úkryt. Agent orange je však také velmi silný jed, který lidem způsobuje rakovinu a poškozuje jejich dědičný materiál (DNA). I po desetiletích se proto ve Vietnamu a americkým vojákům, kteří se s agent orange dostali do kontaktu, rodí postižené děti. Dále byla použita kyselina dimethylarsinová (agent blue) na zničení úrod rýže.

Předehra

Po porážce Francouzů byla Indočína roku 1954 rozdělena na Kambodžu, Laos, Severní Vietnam (Vietnamskou demokratickou republiku v čele s komunisty, hlavní město Hanoj) a Jižní Vietnam (Vietnamskou republiku – s vedením v Saigonu). Obě části země byly rozdělené 17. rovnoběžkou a v průběhu dvou let se měly sjednotit po demokratických volbách, které se ale nikdy nekonaly.

Komunisti se rozhodli, že zemi sjednotí silou. Na severu se komunistům, převážně díky solidární pomoci ostatních socialistických zemí, hlavně SSSR a Číny, dařilo rychle vybudovat silnou armádu a už po dvou letech byli schopni posílat do Jižního Vietnamu instruktory, kteří cvičili partyzány nově vznikajícího Vietkongu. Ti začali se svými teroristickými a diverzními aktivitami v Jižním Vietnamu už koncem 50. let. Cílem jejich činnosti bylo sjednocení obou států a nastolení socialistického zřízení. K infiltraci do Jižního Vietnamu přitom používali tzv. Ho-Či-Minovu stezku: síť infiltračních cest, chodníků a jiných provizorních komunikací vedoucích ze Severního Vietnamu podél jihovietnamské západní hranice pohraničními oblastmi sousedního Laosu a Kambodže, které byly přes svou oficiální neutralitu pod plnou kontrolou severovietnamské armády (Vietnamské lidové armády – VLA) a partyzánů. V té době je ale ještě podporovalo místní obyvatelstvo, které v partyzánech vidělo záchranu z bídy, do které uvrhla zemi vláda v Saigonu. Ta byla prohnilá a nespolehlivá, tak jako celý byrokratický aparát plný úředníků, kterým v první řadě šlo o vlastní blaho. To spolu s tím, že ani jihovietnamská armáda (ARVN – Army of the Republic of Vietnam) nebyla schopná zastavit nebo potlačit partyzány, rozvířilo politickou scénu. Vůdce Jižního Vietnamu Ngo-dinh Diem se přitom stal brzy velmi nepopulárním. Jeho desetileté účinkování na jihovietnamské politické scéně ukončil za tiché americké podpory převrat skupiny důstojníků ARVN 1. listopadu 1963.

Vypuknutí války

Situace ve Vietnamu se začala brzy zhoršovat, nastalo nestabilní období střídání vlád, problémy začaly i s partyzány, kteří byli shodou okolností do té doby v útlumu kvůli rozbrojům ve vlastních řadách. Roku 1963 bylo ve Vietnamu už 16 000 Američanů, většinou vojenští poradci a jiní odborníci, kteří se bojů s partyzány přímo neúčastnili.

30. července 1964 se malé jihovietnamské komando účastnilo akce, jejímž cílem bylo zničení radarových stanic poblíž pobřeží Severního Vietnamu. Akce proběhla v pohraničních oblastech a na malých ostrovech nedaleko severovietnamského pobřeží. V oblasti (ale údajně stále v mezinárodních vodách) se vyskytoval i hlídkující americký torpédoborec Maddox. Ten 2. srpna při odplouvání z oblasti v Tonkinském zálivu napadly tři torpédové čluny severovietnamského námořnictva, pokládající ho za jihovietnamskou loď. Maddox s leteckou podporou jeden člun potopil a dva poškodil, přičemž sám byl zasažen jedinou kulometnou střelou.

4. srpna Maddox spolu s dalším torpédoborcem Turner C. Joy zhruba dvě hodiny ostřelovaly radarové cíle, které považovaly za severovietnamské torpédové čluny. Pravděpodobně šlo pouze o rušení bouřkou a mylné vyhodnocení signálů sonaru. Vietnam jakoukoli vojenskou akci dodnes popírá; někteří kritikové americké vlády dokonce tvrdí, že incident byl záměrně připraven s cílem ospravedlnit vstup do války.

Americký prezident nejprve varoval Hanoj před nevyprovokovanými útoky. Po druhém incidentu schválil jednorázové letecké údery na cíle v Severním Vietnamu a vystoupil v televizi s projevem k národu.

Prvních náletů (5. srpna 1964) se kromě letadel jihovietnamského letectva účastnila i americká letadla ze 3 letadlových lodí v Jihočínském moři. 7. srpna schválil Kongres USA rezoluci o Tonkinském zálivu (wikisource:H.J. RES 1145), která prezidenta opravňovala k „použití síly na pomoc obraně svobody kteréhokoli státu SEATO“. Zatímco se boje v Jižním Vietnamu pomalu stupňovaly, přešlo koncem roku 1964 Ho-Či-Minovou stezkou více než 10 000 vojáků VLA, aby podpořili partyzánské jednotky na jihu.

1965

Začátkem roku 1965 bylo v Jižním Vietnamu už 170 000 partyzánů. Komunisté pochopili, že už nemají čas a pokud se nechopí iniciativy, bude Jih plný amerických vojáků. Jejich plán útoku počítal s tím, že zaútočí z hornaté oblasti Centrální vysočiny, kterou kontrolovali už delší dobu, po dosažení mořského pobřeží by rozdělili Jižní Vietnam na dvě části a zbylá ohniska odporu potom lehce zlikvidovali. První americké bojové jednotky, které dorazily do Vietnamu 22. února 1965, byly oddíly námořní pěchoty, které zajistily důležitou oblast letiště Da Nang. Tam se už delší dobu nacházely jednotky letectva.

Komunisté zatím 11. května odstartovali ofenzívu, když rozdrtili jednotky ARVN v provincii Phuoc Long, severně od Saigonu. Jejich poměrně dobrý plán ale spoléhal na to, že jim nebudou Američané klást odpor. Americké velení se však rozhodlo energicky obklíčit s jednotkami, které právě přišly ze Spojených států, rozsáhlé oblasti Centrální vysočiny, ve kterých se vyskytovalo v té době mnoho partyzánů. Hlavní úlohu v nastávajících bojích měla sehrát 1. aeromobilní divize. To byla nově vytvořená jednotka, která dosud neměla ve světě obdoby. Jejích 440 vrtulníků bylo schopných v průběhu jednoho výsadku přemístit až 2 500 plně vyzbrojených pěšáků.

14. listopadu byl vyslán 7. pluk zajistit údolí Ia Drang, nad kterým se vypínal hraniční kopec Chu Pon. Američané netušili, že kopec protkaný sítí tunelů, je základnou VLA. Partyzáni byli v zhruba desetinásobné početní převaze, pustili se neohroženě do boje. 7. pluk se dostal do obklíčení, avšak vytrvale se bránil celý den a noc. Ranění američtí vojáci byli odsouváni vrtulníky, které též přivážely munici a poskytovaly vojákům krytí. Na podporu obklíčeným bylo použito i dělostřelectvo a letectvo, strategické bombardéry B-52 tak byly na přímou podporu jednotek použity poprvé. Partyzáni si uvědomili, že nemůžou nepřítele porazit a stáhli se do Kambodže, kam je Američané nesměli pronásledovat a pronásledování ukončili na vietnamsko-kambodžských hranicích. Padlo více než 4 500 partyzánů, Američané ztratili 229 vojáků a měli 250 raněných. Američané tímto útokem zastavili postup partyzánů a VLA Centrální vysočinou.

1966

Dílčí úspěchy, ale neznamenaly konečné vítězství neboť ARVN byla v rozkladu a polovinu venkovských oblastí kontrolovali partyzáni. Genenerál Westmoreland, který byl v té době velitelem amerických vojsk ve Vietnamu, byl přesvědčený, že nepřátelé se nesmí nechat čas na obnovení sil, a od začátku roku 1966 vedle agresivní útočné operace. Ke konci roku bylo ve Vietnamu více než 300 000 amerických, 50 000 jihokorejských, australských vojáků.

Bombardování severu

Spolu s boji v Jižním Vietnamu, který se marně snažil vyhnat partyzány a jednotky VLA ze svého území, probíhaly i nálety na Severní Vietnam a v podobné míře i na pohraniční oblasti neutrální Kambodže a Laosu, kudy vedla zásobovací Ho-Či-Minova cesta. Bombardování však bylo vedeno neefektivním způsobem. Vojenští experti a poradci amerického prezidenta totiž vymysleli množství omezení, aby nevyprovokovali válku s Čínou neútočilo se v blízkosti hranic. Omezení útoků na civilní cíle vedlo k výstavbě protileteckých zbraní třeba v blízkosti škol. Do poloviny 70. let měla Vietnamská demokratická republika nejdokonalejší protiletadlovou obranu na světě. Nálety však pokračovaly, od roku 1965 s přestávkami až do roku 1973. Za 8 let přinesly smrt 100 000 civilistům a způsobily obrovské materiální škody.

1967

To všecko však neznamenalo nic oproti hrůzám, které se děly v Jižním Vietnamu. V lednu 1967 obklíčily jednotky americké a jihovietnamské armády oblast tzv. „železného trojúhelníku“, na západ od Saigonu. Oblast se Američané snažili marně dobýt už delší dobu. V této opevněné oblasti se ukrývalo velké množství partyzánů a byly odtud často podnikány útoky proti Saigonu. V průběhu několika dní dní americké a jihovietnamské jednotky oblast obsadily, padlo při tom 78 Američanů a asi 700 partyzánů, dalších 400 jich bylo zajato. Nečekaný útok sice partyzány zaskočil, ale ti neztratili duchapřítomnost a převážná většina z nich se stáhla z oblasti bez boje. Americké jednotky asi měsíc prozkoumávali oblast, ničili bunkry a sklady, ale nakonec z oblasti odešli, čímž dovolili partyzánům vrátit se. V té samé době navrhly USA Vietnamské straně jednání o míru. Komunisti je odmítli. USA obnovily nálety, přičemž pomoc Jižnímu Vietnamu poskytlo i Thajsko, které vyslalo 3 000 vojáků a poskytlo svoje letecké základny.

Odpor proti válce v USA před rokem 1968 a zkreslování reality médii

V USA se od poloviny 60. let rozmohlo pacifistické hnutí, které žádalo ukončení války ve Vietnamu. Válka se právě v této době stávala stále více nepopulární, zčásti i proto , že do Vietnamu bylo posíláno stále více Američanů. Koncem roku 1967 jejich tam bylo 463 000, z toho většinu čast tvořili povolaní 18 a 19 letí branci, kterým byl smysl války přinejmenším nejasný. Proti válce preběhlo několik velkých demonstrací po celém světě.

Je smutné, že jen málo z účastníků těchto demonstrací skutečne vědělo, co se ve Vietnamu děje. Média v té době velmi překrucovala fakta o válce. Záběry bojů, které si mohli diváci televizie denně zhlédnout ve večerních zprávách, vyvolávaly jen zhnusení nad válkou, nikdo neukazoval hroby plné civilistů postřílených osvoboditeli z Vietkongu, ani pověšených členů organizace pro rozvoj venkova, které popravili komunisti za spolupráci se „západními imperialisty“. Na demonstracích před Bílým domem přitom levicově orientovaná mládež mávala vlajkami Vietkongu a své krajany bojující ve Vietnamu označovala za válečné zločince.

Konec 1967 a 1968

Právě v této rozporuplné době, začalo Hanojské politbyro plánovat novou ofenzívu, která by vyhnala Američany ze země. Severovietnamci naplánovali novou ofenzívu na svátky „Tet“, vietnamský Nový rok – největší svátek v roce, kdy bude příměří, Američané budou méně ostražití, Jihovietnamci budou oslavovat a většina z jejich vojáků bude na dovolené doma. Američané od konce roku 1967 zachytávali zprávy a zajatce, kteří tvrdili, že přijde ofenzíva která vyžene všechny interventy z země. Těmto zprávám nepřisuzoval nikdo velký význam, protože právě v průběhu roku 1967 utrpělo partyzánské hnutí nejtěžší porážky. Z čistě vojenského hlediska bylo pro partyzány nemožné udržet obývané oblasti, na které se ofenzíva měla soustředit, pod kontrolou. Partyzánům se ale postupně podařilo odlákat velké množství amerických jednotek do neobývaných pohraničních oblastí. Jednou z nich byla odloučená základna americké Námořní pěchoty Khe Sanh, nacházející se nedaleko místa, kde se setkávaly jihovietnamská, severovietnamská a laoská hranice. Tam soustředili partyzáni obrovské množství vojáků a vydali falešné zprávy o tom, že hlavní útok celé ofenzívy bude směřovat právě sem.

Zatím co se celý svět díval na boje v okolí Khe Sanhu, Vietkong infiltroval všechny významnější jihovietnamská města. Po celém Jižním Vietnamu, s výjimkou Khe Sanhu, začalo platit koncem ledna 1968 příměří. Američané brali dosavadní zprávy na lehkou váhu, o to větší bylo překvapení, když se v noci z 29. na 31. ledna 1968 spustily nečekané boje po celé zemi. Každé větší město se stalo cílem komunistů. Tvrdé boje hned od počátku probíhaly v Saigonu, kde se terčem partyzánského komanda stalo americké velvyslanectví ale i prezidentský palác a většina významných institucí a objektů. Zprvu partyzáni pronikli do většiny měst, Američané, ale i ARVN která se na překvapení nedala zaskočit, se dali na rozhodný odpor a brzy vyhnali většinu partyzánů z velkých měst.

Jediné větší město, v kterém se partyzáni udrželi delší bylo Hue. Toto město, historický klenot krajiny, bylo jihovietnamskými obránci považováno za nevojenský cíl. O to větší bylo jejich překvapení, když se Vietkong prostřílel do centra města a zřídil si velitelství uprostřed historické citadely, velké středověké pevnosti, sídla někdejších Vietnamských panovníků.

Spolu s partyzány pronikli do města i komunističtí komisaři, jejichž úlohou bylo likvidovat nepřátele lidu. Mezi nich podle kritérií Vietkongu patřili příslušníci inteligence, úředníci, státní zaměstnanci, policisté, knězi, obchodníci, cizinci a množství žen a dětí. Uprostřed toho všeho se americká Námořní pěchota a jednotky jihovietnamských výsadkářů pokoušeli o protiútok, kterým chtěli vyhnat partyzány z města. Ti se ale postavili na tvrdý odpor, bojovalo se o každou ulici, každý dům, každý metr města. Vietkong se spoléhal na to, že v bojích nebudou použity těžké zbraně a letecká podpora, kvůli historické hodnotě města, stejně tak kvůli přítomnosti civilní obyvatelstva. Američané si však přece jen po prvních dnech těžkých bojů zavolali letectvo, protože dobývání každého metru města by muselo být vykoupeno vysokými ztráty. O město se bojovalo poměrně dlouho a tvrdě, ale po tom co se 1. Aeromobilní divizi podařilo uzavřít poslední mezeru v obklíčení okolo města, byl osud partyzánů zpečetěn. O dva dni později, 23. února 1968 padli poslední z partyzánů, kteří pronikli do citadely. Město Hue bylo opět v rukách Američanů. Cena za toto vítězství byla ale vysoká. Padlo skoro 600 amerických a jihovietnamských vojáků, dalších 3 000 bylo raněno. Padlo více než 5 000 partyzánů, jen 89 bylo zajato. Nejhorší osud ale postihl civilní obyvatelstvo – Vietkong zavraždil 5 800 obyvatelů města, 116 000 jejich zůstalo bez střechy nad hlavou.

Zatím co se zbytek země začal vzpamatovávat z těžkých bojů, boje pokračovali v pohraniční základně Khe Sanh. Ta byla od 21. ledna obklíčena několika divizemi VLA. Do okolí základny bylo v průběhu bitvy shozeno 110 000 tun bomb a napalmu, bylo to nejintenzivnější bombardování jednoho místa v historii vojenství. Severovietnamské jednotky v oblasti začali začátkem dubna ustupovat. 1. Aeromobilní divize, která byla vyslána na pomoc obklíčené základně, je sice pronásledovala, ale nemohla překročit hranice Vietnamské republiky. VLA utrpěla v okolí Khe Sanhu katastrofální ztráty, podle odhadů padlo 10 až 15 000 jejích bojovníků. Americké ztráty byly v porovnání s nimi nízké, padlo jen něco více než 400 vojáků. Z nepochopitelných důvodů byla ale americká základna v Khe Sanhu po skončení bojů opuštěna a nechána na pospas partyzánů, kteří se o několik let později vrátili a začali jí používat.

Ofenzíva „Tet“ se skončila pro komunisty obrovským debaklem, namísto všeobecného povstání vyprovokovali mezi jihovietnamci jen nenávist. V průběhu prvního týdne bojů padlo okolo 30 000 partyzánů. Podařilo se jim však jiné celkem nečekané vítězství, americká veřejnost, která byla do té doby chlácholena tvrzeními že válka se brzy skončí, odrazu viděla v televizi nové ještě krutější boje, než kdykoliv předtím. A jakoby to nestačilo, ani po skončení bojů nebyli ochotní komunisti jednat o míru. Bylo jasné, že válka se povleče. V Spojených státech začala převládat protiválečná nálada ještě více a byl vyvíjen velký tlak aby byli americká vojska stáhnuta.

Jakoby to nestačilo, ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci na běžné kontrolní hlídce do vesnice My Lai, to ještě nikdo netušil, že se stanou iniciátory barbarského masakru, při kterém přijde o život více než 500 civilistů. Střelbu do civilistů inicioval velitel pěší čety, která vykonávala hlídku, zastavil jí až zákrok jednoho z pilotů vrtulníku, který pro výstrahu začal střílet těsně nad hlavy Američanů. Smutné je, že nešlo o ojedinělý incident. Američtí vojáci si často vylévali zlost na civilním obyvatelstvu, na kterém jim vůbec nezáleželo. Ještě hůře působí fakt, že partyzáni, ale i vládní jihovietnamská armáda, se k svým krajanům chovali s podobnou, pokud ne s ještě větší, krutostí jako cizinci. Civilisti si v průběhu války vytrpěli ponižování a nezákonnosti od obou dvou bojujících stran. Jako výsměch zní to, že partyzáni, Američané i jihovietnamci tvrdili, že bojují za demokracii a lidská práva či za Vietnamský lid. Partyzáni však svoje ukrutné metody dotáhli nejdále, neváhali mrzačit a zabíjet své krajany, používat jejich jako živé štíty, a při tom ještě obviňovat Američany z barbarských válečných zločinů, které páchají na vietnamském lidu.

„…zdálo se, že nestranní lidé jsou na tom ze všech nejhůř. Zabíjel je Vietkong, zabíjela je Jihovietnamská armáda. Ubozí nešťastníci.“

Roy Boehm, First Seal, ISBN: 078816046X

Po porážce ofenzívy „Tet“ byli Američané asi nejblíže k vítězství, tento fakt si v té době uvědomoval asi jen málo kdo. Vietkong byl po těžkých bojích doslova zmasakrovaný. Jeho osvobozovací úlohy musela definitivně zastoupit VLA, která už ale nebyla tvořena přesvědčenými bojovníky, kteří se postavili proti své vládě v Jižním Vietnamu, ale mladými branci ze Severního Vietnamu. Vietnamská válka v té době ztratila ráz národodněosvobozovacího boje. Stala se válkou dvou suverénních států. Do konce roku 1968 už ve Vietnamu neproběhlo žádné větší ozbrojené střetnutí. To ale neznamenalo, že vojáci dále neumírali v nesmyslných přestřelkách v džungli, palbou ostřelovačů či při drtivých útocích amerického letectva. Partyzáni se začali více soustředit na kladení min a partyzánské přepady. Dále se pokoušeli udržet si aspoň ty oblasti, které měli pod kontrolou před ofenzívou „Tet“.

1969

Nový americký prezident Richard Nixon začal se stahováním amerických jednotek, ale nebyl svým způsobem ochotný válku ukončit. Jeho cílem bylo vytvořit jihovietnamskou armádu, která by byla schopná bojovat sama (tzv. vietnamizace války).

30. dubna 1969 dosáhl počet amerických vojáků ve Vietnamu svůj vrchol, nacházelo se tam 543 000 vojáků. Ve Vietnamu se nacházela většina amerických ozbrojených sil. Jakékoliv zvyšování počtu vojáků ve Vietnamu by si vyžádalo povolání strategických záloh, čímž by se vyrovnalo některému z 2 předešlých světových konfliktů. Od tohoto momentu začal počet amerických vojáků v oblasti snižovat.

Rok 1969 byl na bojové operace v porovnání s těmi předešlými poměrně pokojný. V květnu proběhl v blízkosti údolí A Shau desetidenní boj o kótu 937, kterou se snažili dobýt jednotky 503. a 506. pluku 101. výsadkové divize. Při boji došlo k nepříjemnému omylu, když vrtulníky vzdušného dělostřelectva spustily v nepřehledném terénu palbu do vlastních jednotek, zabily 2 a zranily 35 amerických vojáků. Přičemž tím pomohly nepřítelovi odrazit probíhající útok amerických výsadkářů. Postup k vrcholu byl zdlouhavý, převážně kvůli komplikovanému terénu a odhodlání obrany nepřítele. Kopec byl protkán tunely a partyzáni byli proto schopni každou noc přivážet posily a odvážet raněné. Palebné bunkry jim přitom poskytovaly solidní ochranu dokonce i před útoky letectva a dělostřelectva. Americké jednotky na kopec vychrlily 450 tun bomb a 68 tun napalmu. Vrchol kopce byl na konci boje celkem bez stromů. Většina vojáků VLA se poslední noc bojů stáhla. Temeno kopce bylo dobyto 20. května. Američtí vojáci ho pojmenovali „Hamburger Hill“, podle toho, že boje na něm dělaly z vojáků hamburgry. Boje o něj stály život 47 Američanů a dalších 372 bylo raněno. Američané napočítali 630 těl mrtvých vojáků VLA, 7. a 8. prapor 29. pluku VLA byly prakticky zničeny. Americké jednotky na vrcholu nasedli na vrtulníky a odletěli na základnu, přičemž tak dovolili Severovietnamcům znovu obsadit kopec bez boje.

3. září zemřel Ho Či Min, vůdce vietnamské revoluce ve své závěti přikazoval pokračovat v boji proti imperialistům až do vítězného konce.

14. listopadu se uskutečnila největší protiválečná demonstrace v historii USA, zúčastnilo se na ní 250 000 demonstrantů. Mnoho protestujících proti válce vzešlo z řad vracejících se vojáků, kteří byli zklamaní z toho jakým způsobem se válka ve Vietnamu vede. V té době povinná vojenská služba v USA trvala 1 rok, po tom se každý branec mohl rozhodnout, zda si ji nechce prodloužit o další rok, nebo se vrátí domů. Armáda bojující ve Vietnamu vlastně nebyla jedna, bylo to 8 různých armád, protože jen velmi málo vojáků si prodlužovalo svou povinnost. Nedostatkem zkušených vojáků trpěli hlavně bojové jednotky, nezkušeným nováčkům většinou nikdo nepomáhal a ti se museli prokousat stejnými problémy jako jejich předchůdci. Do konce roku 1969 odešlo z Vietnamu 115 000 amerických vojáků, do té doby už překročily americké ztráty 40 000 padlých. Úloha ochraňovat Jižní Vietnam přešla na půlmiliónu vojáků jihovietnamské armády - začala tzv. „vietnamizace“.

1970

Jedním ze strategických tahů Američanů bylo v dubnu roku 1970 překročení kambodžsko-vietnamských hranic a útok na část Kambodže, kudy procházela Ho-Či-Minova cesta. Její blokování mělo částečně ztížit partyzánům odříznutým na jihu. V USA ale rozšíření bojových operací i na Kambodžu způsobilo velké nepokoje, při jedné demonstraci byli zastřeleni 4 studenti na univerzitě v Ohiu. Následně bylo zavřeno 400 vysokých škol po celých USA, čímž se nepokoje mezi studenty neutišila. Aby upokojil veřejné mínění, Nixon oznámil, že americké jednotky proniknou jen 40 km do vnitrozemí Kambodže, jako i to že se po čase stáhnou zpět do Vietnamu. To samozřejmě využili partyzáni a okamžitě se bez boje stáhli za toto 40 km pásmo, kde byli v bezpečí. Při bojích v Kambodži padlo okolo 350 amerických vojáků. V tom samém období partyzáni jako odvetu zabili v Jižním Vietnamu při různých útocích 450 civilistů.

Spolu s odchodem z Kambodže probíhalo i stahování amerických vojsk z Vietnamu, v jednotkách klesla morálka, nikdo nechtěl být posledním padlým Američanem ve válce. Na počátku roku 1970 dokonce jedna četa pěchoty 1. aeromobilní divize odmítla vykonávat rozkazy svého nového mladého velitele, zahodila zbraně a zůstala v džungli celý měsíc, dokud mladého poručíka neodvolali a nedovolili vojákům vrátit se k přistávací ploše jinou cestou, než tou kterou odešli. Vojáci pro návrat z průzkumných misí jsou zvyklí nepoužívat tu samou cestu po které přišli, protože jim hrozilo nebezpečí, že je na ní bude čekat nepřátelská past nebo miny. Nový velitel pravděpodobně o podobných užívaných postupech vůbec nevěděl. V pozdějším období se podobné incidenty opakovaly. Stále více starostí o ochranu země přecházelo na bedra ARVN. Stoupal počet jejích vojáků, ale jejich odhodlání bojovat bylo dost nízké. Vysokou bojeschopnost srovnatelnou s americkými jednotkami si udrželo jen několik málo divizí.

Pokračovaly též odvetné nálety na Laos, Kambodžu a Severní Vietnam. Prezident Nixon varoval Hanoj, že intenzita náletů se zvýší, pokud budou útoky na Jižní Vietnam nadále pokračovat.

1971

V následujícím roce proběhla invaze do Laosu, jíž se už však neúčastnili žádní američtí. pěšáci, asistovali jen letci a posádky vrtulníků, kteří pomáhali při bojích jihovietnamské armádě. Severovietnamci ale využili blízkost svých základen a vrhli do boje všechno co měli. Jihovietnamci se nakonec z Laosu předčasně stáhli, za vysokých ztrát.

V té samé době komunisti v Severním Vietnamu intenzivně zbrojili. Svou armádu vyzbrojovali novými tanky a dělostřelectvem. Byla to doslova těžká výzbroj, v porovnání s tím co nasadili proti Američanům v předešlém období. Začali též přípravy nové ofenzívy, která měla začít na jeře roku 1972.

1972

30. března zaútočilo 15 divizí, teď už převážně VLA, na jih ze všech stran – tedy z Kambodže, Laosu jako i přes demilitarizovanou zónu (hranici obou Vietnamů, na které se do té doby nebojovalo). Útok hlavně díky masivnímu nasazení tanků postupoval poměrně úspěšně. Jednotky ARVN které bránily demilitarizovanou zónu byli poraženy. 29. dubna padlo do rukou komunistů po těžkých bojích strategické město Quang Tri, největší jihovietnamské město ležící severně od Hue. Po jeho pádu se po cestě č. 1, hrnuli do zdánlivého bezpečí k Hue tisíce civilistů utíkajících před boji. VLA ale cestu přeťala a začala ji po celé délce ostřelovat. Při nechutném masakru zahynulo okolo 2000 civilistů.

Američané nebyli ochotní nečinně přihlížet postupu komunistů. Okamžitě po počátku ofenzívy spustili nejintenzivnější bombardování Severního Vietnamu za celou válku. Nálety byli vedené po prvé opravdu efektivně a bez omezení. Ruku v ruce s tím byli přímo podporovány i jednotky ARVN. Tak se postupně komunistická ofenzíva zpomalovala, až se nakonec zastavila. Jihovietnamci nejistě, ale přece jen přešli do protiútoku a osvobodili zpět většinu země. Quang Tri znovu osvobodili 14. září. Ofenzíva stála komunisty 100 000 padlých, Jižní Vietnam postrádal 40 000 vojáků.

V průběhu intenzivní letecké války nad Severním Vietnamem se znovu rozpoutali masové protesty proti válce. V tomto období byli při jednom z náletů jihovietnamského letectva omylem shozeny bomby na civilní obyvatelstvo. Známé záběry popálených a vystrašených dětí vybíhajících ze zasažené osady se staly jedněmi ze smutných obrazů války.

Konec války (1973-75)

Síla náletů komunisty přinutila poprvé si seriózně sednout k jednacímu stolu. Pařížské jednání je možné považovat za zrazení Jižního Vietnamu ze strany USA. Dohoda mezi USA, Jižným Vietnamem, Vietkongem a Severním Vietnamem byla nakonec podepsána koncem ledna 1973 v Paříži. Měli se ukončit bojové operace všech bojujících stran, a USA měli stáhnout zbytek svých vojáků z Vietnamu v průběhu 60 dní.

Jihovietnamský prezident Thieu označil dohodu za faktickou kapitulaci své země, protože dobře věděl, že komunisti ji budou ignorovat. Komunisti ji ignorovali i přes to, že do Vietnamu byla vyslána mezinárodní mise, která měla na její dodržování dohlížet. Thieu to však musel akceptovat, dohoda by byla platná i bez toho, že by ji podepsali představitelé Jižního Vietnamu, země na jejímž území probíhal v podstatě celý konflikt. Rozdíl by byl jen v tom, že potom by už Jižní Vietnam nemohl očekávat ze strany USA jakoukoliv pomoc. Právě v té době (začátek roku 1972) propukla v USA aféra Watergate a Vietnam se naráz ztratil ze sféry zájmů amerických politických špiček. Nepomohlo ani ubezpečení Nixona, že USA podpoří Jižní Vietnam v případě jakékoliv severovietnamské agrese. Od počátku příměří do konce roku 1974 zahynulo v bojích s komunisty 14 000 vojáků ARVN.

Komunisté, celkem jistí, že USA už nebudou zasahovat do bojů, začátkem roku 1975 začali další ofenzívu. Zprvu opatrně, zkoušejíc reakce Jihovietnamců. Ti byli v té době postihnuti nejen nízkou morálkou, ale už i nedostatkem náhradních děl a munice, kterou je teď už velmi nedostatečně zásobovali z USA. Začátkem února nečekaně padla po týdenních bojích Centrální vysočina. Nebyla žádná šance, že by bylo možné zachránit celou zemi, padlo rozhodnutí bránit jen pobřežní oblasti.

Proudy utečenců z Centrální vysočiny se spolu s ustupujícími vojáky stali lehkým terčem, zatím co se blížili k Tuy Hoa, kam z původních 200 000 dorazila 25. března zhruba třetina. Mezitím jednotky o síle pěti divizí VLA prorazili přes Quang Tri a blížili se k Hue, další jednotky přeťali cestu č. 1 mezi Hue a Da Nangem, a tak zpečetili osud starého císařského města. To dobili komunisti 26. března. Zbytek demoralizovaných jednotek ARVN v oblasti se soustředil okolo Da Nangu. Město bylo přeplněné utečenci a vojáky. Na město zaútočili 4 divize VLA. Jejich útoku však předcházela silná dělostřelecká příprava. V městě vypukl chaos a po tom, co ho opustila většina velících důstojníků, už 100 000 vojáků ARVN a domobrany v městě neznamenalo žádnou vojenskou silu. Město padlo prakticky bez boje 30. března. Jihovietnamci dočasně zastavili komunisty 60 km od Saigonu. 22. dubna po týdenních bojích i táto obranná linie podlehla přesile. Začaly boje o Saigon.

Dobytí Saigonu

K vietnamskému pobřeží se přiblížily lodě americké 7. flotily. Jejich úlohou byla evakuace asi 8000 Američanů a aspoň části Vietnamců, které by po obsazení země čekala nejistá budoucnost. Hlavní americkou silou byly 3 letadlové lodě. Přistávací zóny se nacházely na základně Tan Son Nhut a v areálu amerického velvyslanectví v Saigonu. Američanům se podařilo evakuovat 7000 lidí. Do oblasti přistávacích zón se tlačily obrovské davy vietnamských civilistů a vojáků. Při odletu posledních vrtulníků se museli američtí Námořní pěšáci před rozhněvanými zástupy bránit slzným plynem a pažbami zbraní. Na základně Tan Son Nhut byly zaznamenány i poslední americké ztráty, když severovietnamské dělostřelecké granáty usmrtily 2 příslušníky Námořní pěchoty. Ani jednomu z nich ještě nebylo 21 let. Americké a vietnamské vrtulníky přivážely utečence na letadlové lodě, a jejich paluby se brzy přeplnily. Američané byli nuceni překážející vrtulníky (mající hodnotu více než 250 000 dolarů) shazovat z palub lodí do moře. (USA ztratili v průběhu let 1962 – 1973 v jihovýchodní Asii 4860 vrtulníků, z toho 2588 v boji).

Marnou obranu Saigonu prorazilo 10 komunistických divizí. Dělostřelecká palba ustala a městem se valily tanky T-54. Do poledne zavlála nad prezidentským palácem vlajka Vietkongu. Následující den, 1. května 1975, více než deset let trvající boje skončily.

2. července 1976 vznikla sjednocením Vietnamské demokratické republiky a Vietnamské republiky Vietnamská socialistická republika. Galerie válka ve Vietnamu na Wikimedia Commons

• • Lokální šablona odkazuje na jinou galerii Commons než přiřazená položka Wikidat:
    • Lokální odkaz: Category:Vietnam War
    • Wikidata: c:Vietnam War

Zajímavosti

Američané ve Vietnamu použili více munice, než bylo spotřebováno všemi účastníky 2. světové války dohromady.

Ohlasy v literatuře

• William Powell – Anarchistická kuchařka

• Article d'André Bouny, président du „Comité International de Soutien aux victimes vietnamiennes de l'Agent Orange et au procès de New York“ (CIS):http://www.stopusa.be/scripts/texte.php?section=CL&langue3&id=24471 (EN)http://www.monde-solidaire.org/spip/article.php3?id_article=2295 (FR)