Bez shrnutí editace |
revert, nesouvisí s článkem |
||
| Řádek 20: | Řádek 20: | ||
(zdroj: Chrastina, P. (1994): Olympic chvíli po ránu a zase znovu spolu.Laguna, Praha.; str. 48 – kap. Co jsme zavinili z nedbalosti.) |
(zdroj: Chrastina, P. (1994): Olympic chvíli po ránu a zase znovu spolu.Laguna, Praha.; str. 48 – kap. Co jsme zavinili z nedbalosti.) |
||
== Bigbít a represe za "normalizace poměrů" == |
|||
Sedmdesátá léta 20. století, doba normalizace, řečeno tehdejším slovníkem, nezačala politickými procesy, jak se mnozí obávali. Represe měly lokální charakter. Např. v Českých Budějovicích stanul před soudem za údajnou špionáž listonoš Jiří Ganz, rockový fanda, který si jezdil na americké velvyslanectví v Praze pro desky. |
|||
Proces s Plastiky |
|||
Tzv. třetí koš Závěrečného aktu KBSE z 1. srpna 1975 týkající se dodržování lidských a občanských práv se stal platformou, na níž se začala utvářet doposud roztříštěná a slabá opozice v Česku-Slovensku a stal se též základem pro text Charty 77. Impulzem, alespoň podle Václava Havla, byl případ hudební skupiny The Plastic People of the Universe. Dramatik V. Havel se k těmto undergroundovým rockerům dostal prostřednictvím jejich manažera, básníka Ivana Jirouse, řečeného Magor. V jejich případě se tak trochu opakovala doba na počátku šedesátých let 20. stol., kdy oficiální moc zakázala rock and roll jako úpadkovou západní hudbu, která demoralizuje mládež. Ostatně podobný vztah měli o dvacet let předtím nacisté k džezu, tentokrát jako k úpadkové hudbě rasově méněcenných černošských muzikantů (tzv. Negermusik). Plastici na tom byli podobně. Vadila na nich nejen z tehdejšího hlediska excentrická hudba a písňové texty obsahující neslušná slova, ale i dlouhé vlasy a poněkud nekonformní oblékání. Nejprve kvůli tomu přišli o povolení hrát v Praze a nakonec jim úřady zakázaly veškerá veřejná vystupování. Plastici tedy hráli načerno, ale ani to jim neprošlo. Na udání často vpadla do sálů vesnických hospod Bezpečnost a s pomocí obušků rozehnala publikum a muzikanty odvezla k výslechu. V březnu 1976 byla skupina s několika svými příznivci zatčena a začalo proti nim trestní stíhání. Představitelé režimu z nich hodlali udělat odstrašující případ. Československá televize natočila o Plasticích dokumentární film, v němž je vylíčila jako mravně narušené narkomany, alkoholiky a výtržníky, v podobném duchu se nesl také "shora" objednaný článek v populárním mládežnickém týdeníku Mladý svět. Dokonce se stali inspirací pro jeden z dílů propagandistického televizního seriálu o neohroženém majoru Zemanovi. |
|||
V. Havel, který měl kontakty do zahraničí, tehdy zařídil, že o případu referovalo Rádio Svobodná Evropa (RFE), zajímal se o něj zpravodaj agentury Reuter a protest podala některá velvyslanectví západních zemí. Básník Jaroslav Seifert, filozof Karel Kosík, literární historik profesor Václav Černý a další spisovatelé včetně Havla podepsala otevřený dopis nositeli Nobelovy ceny za literaturu z roku 1972 Heinrichu Böllovi s žádostí o pomoc. K protestům se připojil i bývalý tajemník ÚV KSČ z roku 1968 Zdeněk Mlynář. Pod tímto tlakem byla prokuratura nucena celou záležitost překvalifikovat jen na přečiny proti veřejnému pořádku a většina vězněných byla propuštěna z vazby. Nakonec stanuli před okresním soudem pro Prahu-západ pouze čtyři Plastici; ti ještě "vyfasovali" na tehdejší dobu velmi mírné tresty. |
|||
Havel, který pochopitelně sledoval proces v početném publiku, své myšlenky zachytil ve filozofujícím komentáři pro Tigridovo Svědectví: "...Fasáda soudní důkladnosti a objektivity... velmi brzo začala sama sebe usvědčovat z toho, že je jen kouřovou clonou, ktrá má zakrýt to, čím tento proces ve skutečnostiu je; naléhavým zpřítomněním otázky, co má vlastně člověk v životě chtít? Zda mlčky přijmout svět, jak se mu nabízí, a včlenit se do něj jako jeho poslušný objekt - anebo zda má sílu stát se svobodným subjektem životní volby; zda má mít prostě 'rozum' a zařadit se - anebo zda má mít právo vzepřít se ve jménu vlastní lidské spravedlnosti..." |
|||
Právě proces s Plastiky přivedl tehdy do soudní budovy spoustu lidí, většinou režimem postižených nebo proti režimu z nejrůznějších důvodů zaměřených a všichni chtěli nějak pomoci obžalovaným. A právě tato soudržnost a solidarira osob, které se namnoze mezi sebou do té doby neznaly, vyvolala myšlenku na zorganizování jakési větší pospolitosti spojené úsilím o změnu stávajících poměrů. Václav Havel o tom uvažoval i v Dálkovém výslechu: "Publikum, shromážděné v prostorách soudu, bylo předobrazem Charty 77... Cítili jsme s Jiřím Němcem (filozof, psycholog a bývalý člen redakční rady Tváře) , že tu vzniklo něco, co je třeba fixovat, co nesmí vyprchat a zmizet, ale co by mělo být proměněno v nějaký čin trvalejšího dosahu, kterým se to takříkajíc přeneslo z ovzduší na pevnou zem. To jsme pochopitelně necítili jen my, byl to zřejmě pocit všeobecný. Mluvili jsme o tom s Pavlem Kohoutem, cítil to stejně jako my..." |
|||
Zdroj: |
|||
Bauer, J. (2003): Václav Havel, necenzurovaný životopis. Ottovo nakladatelství, Praha. Str. 70-73. |
|||
== Podívejte se též na == |
== Podívejte se též na == |
||
Verze z 6. 11. 2006, 21:20
Bigbít, Big Beat , někdy familiárně zčešťováno jako bigboš, je český pojem pro mainstreamovou populární hudbu 60. let 20. století, především v letech 1963 – 1969, místo nesprávného jazzová hudba či estrádní hudba. Od 70. let byl tento pojem někdy používán pro označení rocku či undergroundu.
V 50. letech byla populární hudba středního proudu spojením swingu a evropské písňové tradice. Rockovou revoluci zahájil Rock Around The Clock v roce 1953. Nicméně rock'n'roll nepatřil k mainstreamu a byl generační záležitostí.
Symbolem zrodu big beatu v USA je Will You Love Me Tomorrow? od The Shirelles, hit č. 1 v lednu a únoru 1961 a zejména Be My Baby od The Ronettes, hit č. 1 12. října 1963, využívající novou techniku hudebních aranží wall of sound.
Celosvětově symbolizuje big beat prvních 5 alb britských Beatles: Please Please Me (1963), With the Beatles (1963), A Hard Day's Night (1964, Beatles for Sale (1964) a Help (1965), obsahujících kromě typického bigbeatu též cover verse rock'n'rollů. Jejich následující alba, od Revolveru (1966) po Abbey Road (1969) jsou již rocková.
V Československu je představitelem big beatu skupina Olympic a její hity Dej mi víc své lásky (1965), Snad jsem to zavinil já (1967) a Želva (1967) a Karel Gott svou nahrávkou Oči sněhem zaváté (1963).
Big beat od hudby let 50. let odlišuje předvším autentičnost, jež se projevila osobními výpovědmi v textech, na rozdíl od často plytkých textů písní předchozích a zejména pozdějších, to, že autor písně byl obvykle i jejím interpretem, a to, že není určena primárně k tanci, nýbrž k poslechu. Dalším odlišujícím rysem jsou hudební nástroje: basová elektrická kytara a bicí; důraz na skupinu místo jen na zpěváka.
Český pojem big beat nelze zaměňovat s chemical breaks.
Původ pojmu bigbít
Clevelandský DJ Alan Freed (mj. také otec termínu rock and roll) chtěl zdůraznit, že skladba „Rock Around The Clock“ z roku 1953 (na albu, jenž sám uváděl) je něco úplě nového, a že to má především pořádný rytmus. Hovořil o rock’n’rollu a dodal, aby to ještě dál podtrhnul: This is really Big Beat!
Skupinka nadšenců kolem Pavla Kratochvíla, Toma Vašíčka, Zdeňka Leiše, Pavla Sedláčka, Petra a Jirky Jandových a Pavla Chrastiny si tehdy v naivní prostotě myslela, že oba termíny (rock’n’roll a bigbeat) jsou synonyma a z nějakého důvodu začali používat označení bigbít mezi sebou častěji. Jak šel vývoj dál, rychle to u nás zdomácněla dokonce i mezi kulturními úředníky. A přitom nešlo o nic víc než o malou technickou chybku, kterou už nešlo vrátit zpátky. Anglofonní země by česko-slovenský žánr nejspíš označili jako pop-rock.
(zdroj: Chrastina, P. (1994): Olympic chvíli po ránu a zase znovu spolu.Laguna, Praha.; str. 48 – kap. Co jsme zavinili z nedbalosti.)
Podívejte se též na
Externí odkazy
- Bigbít (1956-1989) - Historie české a slovenské rockové hudby podle dokumentárního cyklu ČT
- Bigbít - co v seriálu ČT nebylo
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/w/index.php |
