Alexandr Veliký: Porovnání verzí

Alexandr Veliký (* 20. července 356 př. n. l. v Pelle, † 10. června 323 př. n. l. v Babylóně), také známý jako Alexandr Makedonský nebo Alexandr III. (řecky Αλέξανδρος ο Μέγας (ο Μακεδών ο Τρίτος), [Aléxandros ho Megas (ho Makedón ho Trítos)], byl králem Makedonie. Rozšířil hranice své říše, kterou zdědil po svém otci Filipovi II., během tažení do Persie a na území indického subkontinentu. Díky tomu se stal zřejmě největším a nejskvělejším vojevůdcem všech dob. S jeho vládou je rovněž spojen začátek nové éry v dějinách lidstva, helénismu.

Mládí

Alexandr se narodil 20. července 356 v Pelle, hlavním městě Makedonie. Jeho otcem byl Filip II., jeho matkou Olympias, epeirská princezna a někdejší kněžka dionýských mystérií. Jak Filip tak Olympias měli na Alexandra velký vliv. Filip vzdělával svého syna v politických a vojenských záležitostech. Olympias milovala Alexandra víc než sebe a udržovala ho k sobě pevně připoutaného. Zřejmě pod jejím vlivem se stal hluboce nábožensky založený, což mělo zanechat v jeho pozdějším životě četné stopy.

Svoji výjimečnost prokazoval Alexandr již od mládí. Podle Plútarcha měl již jako chlapec zkrotit svého koně Bukefala, který ho pak doprovázel až do Indie, ačkoliv z dospělých mužů, kteří to zkoušeli před ním, to nikdo nedokázal. Alexandr si všiml, co bylo toho příčinou: Kůň se děsil vlastního stínu. Na to mu prý měl Filip říci: „Běž, můj synu, najdi sobě vlastní království, které tě bude hodno. Makedonie je příliš malá pro tebe.“

Ve věku třinácti let byl svým otcem poslán do Miezy, kde byl společně se svými vrstevníky vzděláván pod dohledem Aristotela. Aristoteles probudil v Alexandrovi všeobecný zájem o okolní svět, zeměpis a přírodní vědy. Díky němu se Alexandr seznámil s Homérovým dílem. Jak říká Plútarchos, Illiadu považoval za svou učebnici. S Achillem, hrdinou homérského eposu, se dokonce ztotožňoval. Přestože jejich vzájemný vztah časem ochladl, udržoval Alexandr až do konce svého života kontakt se svým duchovním učitelem.

Po skončení vzdělávání, uplatňoval Alexandr své poznatky v praktickém vládnutí. Tak mu Filip svěřil vládní záležitosti během své nepřítomnosti. Alexandr si vedl přesvědčivě, především při přijetí perského vyslance a při trestné výpravě proti jednomu povstalému kmeni na severu.

V bitvě u Chairóneie v roce 338 př. n. l. předal Filip Alexandrovi, ačkoliv mu bylo tehdy právě osmnáct let, velení nad jízdou, nejmocnější silou makedonského vojska. Také zde Alexandr výborně prokázal své schopnosti a předeším odvahu. Řečtí historikové se shodují v názoru, že to byl Alexandr a ne Filip, kdo získal vítězství v této bitvě.

Brzy na to došlo mezi otcem a synem k rozporům. Filip se totiž oženil s Kleopatrou, neteří generála Attala (polygamie byla v makedonském královském rodě obvyklá), která byla urozenou Makedonkou. Pro Alexandra existovalo reálné nebezpečí, že Filip bude mít dalšího syna a ten, protože by byl pravým Makedoncem, by se později mohl stát Filipovým dědicem a nástupcem. Během svatební hostiny se Alexandr a Attalos střetli v konfliktu, ve kterém se na Attalovu stranu postavil i Filip. Alexandr pak odešel do exilu, ale asi po půl roce se mohl opět vrátit. Když byl Filip v létě následujícího roku (336 př. n. l.) během svatby své dcery v Aigách zavražděn velitelem své tělesné stráže Pausaniem, mnozí Makedonci podezírali právě Alexandra. Ale podezřelých bylo mnohem víc. Samotný Pausanias mohl mít k vraždě také důvod. Chtěl se pomstít Attalovi, který ho znásilnil, což mu ale právě Filip, který chránil svého příbuzného, zakázal. Dobrý důvod nechat Filipa zavraždit měli také jeho nepřátelé v zahraničí - Řekové a především perský velkokrál Dareios III. - a i samotná makedonská šlechta. Z čího podnětu se tak nakonec stalo je dodnes nejasné.

to jsem ja

Soubor:Sasa elf.jpg

Převzetí moci

V roce 336 př. n. l. nastoupil dvacetiletý Alexandr na trůn po svém otci. Za to, že proti němu nevznikl žádný za zmínku stojící odpor, zřejmě vděčil Antipatrovi, který přiměl vojáky, aby Alexandra uznali za krále. Již v prvních dnech své vlády nechal Alexandr popravit každého, kdo se odvážil připustit, že měl co do činění s vraždou svého otce. Poté se obrátil proti svému úhlavnímu nepříteli - Attalovi, který mezitím uprchl. Alexandr za ním vyslal jeho nevlastního otce Parmeniona, jenž ho pak usmrtil. Jak Antipatros tak Parmenion se díky těmto svým činům, jež Alexandrovi zajistili vládu, těšili po dlouhou dobu králově obzvláštní přízni.

Filipova smrt znamenala ohrožení jednoty Řecka dosažené teprve před dvěma lety, přesto si Alexandr ještě v roce 336 př. n. l. v Korintě zajistil poslušnost řeckých obcí. Thrácké a ilyrské kmeny se však pokusili využít vzniklé situace a zbavit se makedonské nadvlády. V roce 335 př. n. l. vytáhl Alexandr s 15 000 muži na sever na území dnešního Bulharska a Rumunska, překročil Dunaj a účinně potlačil thráckou revoltu. Následně naložil stejným způsobem s Ilyry.

Zatímco Alexandr bojoval proti barbarům na dalekém severu, Řekové se usnesli, že nastal čas, setřást makedonské jho. Do jejich čela se postavil řečník Démosthenés, který Helény přesvědčil, že Alexandr v Ilýrii padl a v Makedonii nastalo bezvládí. Jako první povstali obyvatelé Théb a vyhnali ze svého města makedonskou posádku. Alexandr na tuto vzpouru zaregoval okamžitě a rychlými pochody se i se svým vojskem přesunul z Ilýrie k Thébám. Perdikkova falanga dobyla město, které Alexandr nechal za trest celé srovnat se zemí s výjimkou chrámů a domu básníka Pindara. 6 000 obyvatel dal usmrtit a ostatních 30 000 prodat do otroctví. Město Théby přestalo existovat a znovu vybudováno mělo být teprve o dvacet let později. Nikdy už se však nepozvedlo ke svému dřívějšímu významu.

Ostatní řecké obce, poděšené osudem Théb, upustily od další vzpoury a kapitulovaly. V Korintě se Alexandr nechal znovu ujistit o jejich loajalitě a ušetřil je potrestání, neboť je potřeboval jako spojence do připravovaného tažení proti perské říši.

Perské tažení

Malá Asie

Přípravy na útok do Persie, plánovaný už za Filipa jako odvetné tažení za vpád do Řecka, byly na jaře roku 334 př. n. l. konečně dokončeny. Antipatrovi, nejvěrnějšímu Filipovu generálovi, bylo svěřeno regentství v Makedonii.

Vojsko vytáhlo z Pelly do Sestu u Helespontu a zde se přemístilo na maloasijský břeh. Přesný počet vojáků je neznámý. Celkem to mohlo být asi kolem 35 000 mužů. Alexandr byl vrchním velitelem vojska a vedle něho pak dalšími významnými veliteli byli Parmenion, jeho syn Filotas a Kleitos.

Perský král Dareios III. z dynastie Achaimenovců svěřil vrchní velení perského vojska Řekovi Memnónovi, někdejšímu žoldnéři původem z Rhodu. Jeho původní plán, zničit zásoby obilí, obyvatelstvo evakuovat a znemožnit tím Alexandrovi postup do vnitrozemí, byl maloasijskými satrapy odmítnut. Satrapové namítali, že jako ochránci lidu nemohou strpět útoky proti němu. Pravděpodobnější však spíše je, že záviděli Memnónovi přízeň, jaké se od Dareia těšil a jaké nebylo dopřáno žádnému Peršanovi. Satrapové nyní shromáždili vojsko asi 40 000 mužů a rozestavili je na vyvýšenině u místa jménem Zelea u řeky Gráníkos. Byla to výhodná obranná pozice, neboť za řekou se rozprostírala široká rovina, která byla ideální pro rozvinutí hlavní perské zbraně - jezdectva. Alexandr se i přes Parmenionovi protesty rozhodl k bitvě. Makedonci mohli dosáhnout vítězství jedině odvážným frontálním útokem jízdy bez ohledu na vlastní ztráty. Neočekávaný přímý útok zastihl Peršany naprosto nepřipravené a jejich vojsko tak bylo dokonale překvapeno a poraženo. Řečtí žoldnéři, kteří se zúčastnili bitvy na perské straně byli jako zrádci potrestáni otrockou prací v makedonských dolech.

Vítězství bylo významné, neboť Alexandr dokázal Peršany porazit navzdory jejich výhodnějšímu postavení. Pod dojmem této bitvy se pak nejdůležitější maloasijská města, jako Sardy a řecké obce na pobřeží, vzdala Alexandrovi bez boje. V Halikarnassu se však opevnilo skvěle vybavené perské vojsko pod přímým velením Memnóna. Makedonci se ho nedokázali po mnoho měsíců navzdory krvavým ztrátám zmocnit. Teprve když se Peršané museli stáhnout kvůli špatné zásobovací situaci na předsunutý ostrov, podařilo se Makedoncům Halikarnassos konečně obsadit. Perská posádka s pomocí loďstva však unikla.

Další tažení v Malé Asii probíhalo maximálně úspěšně a z větší části bez odporu, takže Alexandr mohl koncem roku 334 př. n. l. poslat některé vojáky na přezimování do Makedonie, kde měli zároveň provádět nábor a získávat tak posily. Sám se zbytkem vojska pobýval ve starém královském městě Gordion, kde se nacházel mýtický gordický uzel. Legenda pravila, že ten, kdo ho dokáže rozvázat, bude vládnout Asii. Říká se, že Alexandr se o to pokusil, ale nakonec ztratil trpělivost a uzel rozsekl mečem.

Issos a Egypt

Na jaře roku 333 př. n. l. Alexandr vyrazil z Gordia, kde zanechal Antigona jako svého místodržitele a pokračoval dále v tažení, neboť se dozvěděl, že Peršané shromáždili nové vojsko, pod velením samotného Dareia, který už přestal brát Alexandra na lehkou váhu. Jeho cílem bylo dobýt fénické přístavy v Sýrii, které využíval Memnón jako základnu pro námořní operace Peršanů v Egejském moři. Během léta Alexandr postoupil do Kilíkie, bohaté provincie na jihu Malé Asie, kde ho zastihla zpráva o Memnónově smrti.

Dareiovi se podařilo dostat v Kilíkii Alexandrovi do týlu a odříznout mu tak zásobovací cesty. Alexandr se následně obrátil proti Dareoivi a v říjnu roku 333 př. n. l. se obě armády střetly v bitvě u řeky Pinaros poblíž místa jménem Issos. Dareios doufal, že jeho jízda dokáže prolomit tenkou bitevní linii Makedonců. Svou pěchotu, která sice převyšovala makedonskou počtem, nikoliv však bojeschopností, použil k obraně. Na začátku se zdála tato strategie účinná, ale Alexandrův rozhodný průnik vedl ke zhroucení perské obrany ve středu linie a k postupu Makedonců na tomto úseku, což Dareia vyděsilo. Velkokrál propadl panice a uprchl. Je třeba poukázat na to, že vždy když Peršané viděli svého vojevůdce padnout nebo ustoupit, přestali bojovat a sami se vydali na ústup. Dareiovým útěkem tak byla bitva u Issu, která byla jinak velmi vyrovnaná, rozhodnuta. Alexandr prchající Peršany rychle pronásledoval až do Damašku, kde nalezl trén perského vojska, státní pokladnici, harém velkokrále a především Dareiovu rodinu. Královská rodina byla vzata do zajetí, přičemž s jejími členy bylo zacházeno s respektem. Makedonci pak táhli dále na jih do Fénicie.

Většina měst Fénicie se podrobila rychle a bez odporu. Tyros se ale zdráhal vzdát, protože měl od Peršanů zajištěnou značnou autonomii. Tyros byl v podstatě mocnou ostrovní pevností s úzkým pozemním přístupem spojujícím jej s pevninou. Navíc byl z moře chráněný silnou flotilou. Alexandr ale zůstal neoblomný a město bylo nakonec po krvavém sedmiměsíčním obléhání dobyto ztečí. Přeživší obránci byli ukřižováni a ženy a děti prodány do otroctví.

Během obléhání Tyru probíhala tajná jednání mezi Alexandrem a Dareiem. Dareios nabízel Alexandrovi celou západní polovinu perské říše včetně Alexandrem dosud nedobytého Egypta, 10 000 talentů, ruku své dcery a titul krále Asie, výměnou za propuštění své rodiny a uzavření věčného přátelství a spojenectví. Tuto nabídku ale Alexandr odmítl a nadále vyhledával konfrontaci s perským králem. Nejpozději od nynějška bylo už jasné, že Alexandr se ani tak nechtěl pomstít za perskou invazi do Řecka, jako spíše získat celou perskou říši. Když se makedonští velitelé dozvěděli o této nabídce, měl prý Parmenion říci: „Kdybych byl Alexandrem, přijal bych ten návrh.“ Načež měl Alexandr odpovědět: „I já bych ho přijal, kdybych byl Parmenionem.“

Perský satrapa Egypta se Makedoncům vzdal bez boje. Vláda nad údolím Nilu tak byla nyní zajištěna, neboť zde proti Makedoncům neexistoval žádný odpor. Egypťané naopak vítali Alexandra jako osvoboditele od perské nadvlády.

V lednu roku 331 př. n. l. založil Alexandr při ústí Nilu, naproti ostrovu Faros, Alexandrii egyptskou, nejslavnější město ze všech, která po sobě pojmenoval. Nechal se rovněž korunovat faraonem a s malým doprovodem podnikl riskantní cestu přes poušť k Amonově orákulu v oáze Sivá. Zdejší kněží pak prohlásili Alexandra skutečným synem Dia - Amona, čímž se nyní Alexandr těšil božské úctě jak u Řeků tak u Egypťanů.

Rozhodnutí

V květnu 331 př. n. l. vytáhl Alexandr z Egypta vstříc Dareiovi do Mezopotámie. Dareios mezitím odvedl nové vojsko, které očekávalo Makedonce v Mezopotámii. Bojiště vybral s největší obezřetností. Nacházelo se poblíž místa Gaugaméla, asi 100 km severozápadně od Arbely, největšího města severní Mezopotámie.

Bitva u Gaugamél, která se konala 1. října 331 př. n. l., probíhala podobně jako předtím bitva u Issu. Peršané opět napadli slabší, levé křídlo makedonské linie a dokonce již začali plenit makedonské ležení. Alexandr se svou jízdou zaútočil na perské pravé křídlo, které rovněž sestávalo z těžké jízdy a neúnavně se propracovával do středu perské sestavy, kde stál opět Dareios, obklopený svou tělesnou stráží a pěchotou z celé říše. Přesto při pohledu na blížícího se Alexandra zachvátila Dareia panika a znovu uprchl. Alexandr ho chtěl pronásledovat, ale od Parmeniona mu došla zpráva o hroutícím se levém křídle. Alexandr se tak obrátil zpět ke svým liniím a dorazil zbývající Peršany. Ještě na bitevním poli pak byl prohlášen „králem Asie“. Ačkoliv Dareios nebyl ani usmrcen ani zajat, Alexandr se ve věku dvaceti pěti let stál pánem všeho…

Mazaios, satrapa Babylonie, který se taktéž zúčastnil bitvy, nyní spěchal zpátky do Babylonu. Očekávalo se, že bude město bránit, obzvláště proto, že bylo velmi silně opevněno. Místo toho je však vydal Makedoncům a Alexandr ho následně potvrdil v jeho úřadu.

Babylonem padlo Alexandrovi do rukou největší město tehdejšího světa. Počet obyvatel činil údajně více než jeden milion. Přesto mu velkokrálové nepřikládali zvláštního významu a proto pozvolna upadalo. Alexandr oslněn velikostí a někdejší slávou Babylonu jej nařídil opravit a dal také znovu vystavět budovy zničené v protiperském povstání z roku 479 př. n. l. Sám se zde zdržel jen asi pět týdnů, neboť ho lákali královské rezidence v perském vnitrozemí: Súsy, Persepolis, Pasargády a Ekbatana. Během svého dalšího postupu nenarazil na žádný zvláštní odpor, protože Dareios byl stále ještě na útěku ve směru na východ do Baktrie, kde chtěl shromáždit nové vojsko. V Súsách Alexandr usedl na trůn achaimenovských velkokrálů. Nyní sám vystupoval jako jejich legální nástupce, čímž se snažil Dareia vyprovokovat ještě jednou k boji.

V Súsách také Alexandr nalezl pokladnici velkokrále s jejími nesmírnými poklady. Makedonské problémy s financemi tím byly vyřešeny. Většina zlata byla použita na válečné výdaje, což však ve svém důsledku vyvolalo pád ceny zlata a také značnou inflaci v Řecku. O Řecko se však Alexandr nyní již nezajímal. Již v Egyptě označil Antipatrovo vítězství nad povstalými Sparťany za „žabomyší válku“.

V lednu roku 330 př. n. l. Alexandr vstoupil do srdce perské říše, do Persepole. U Perské brány, horského průsmyku, na cestě mezi Súsami a Persepolí narazil Alexandr na odpor některých domorodých perských kmenů, které však byly obklíčeny a poraženy. Persepolis sama, přestože byla také silně opevněná, byla vydána bez boje v plen Makedoncům. Mnoho obyvatel města spáchalo ještě před jejich příchodem sebevraždu nebo uprchlo. Jako symbolické gesto odvety za vydrancování Athén v roce 480 př. n. l. byl vypálen proslulý palác Xerxa I. V Ekbataně bylo vojsko oficiálně rozpuštěno, neboť odvetné tažení skončilo dobytím tohoto posledního sídelního města a neexistoval tak žádný důvod pokračovat v tažení. Řecká vojska byla propuštěna a invalidní vojáci byli posláni zpět do Makedonie. Avšak Alexandr sám chtěl táhnout dále do střední Asie za Dareiem. Z tohoto důvodu bylo vojsko pokládáno od nynějška za žoldnéřské. Vojáci pokračovali v boji nadále dobrovolně.

Pronásledování Dareia, zabití Béssa

V roce 330 př. n. l. vytáhl Alexandr do východního Íránu, kde se měl Dareios údajně pokoušet shromáždit nové vojsko, ale dříve než ho dostihl, byl Dareios zavražděn satrapou Baktrie, Béssem, který v bitvě u Gaugamél velel perskému levému křídlu. Dareiovu mrtvolu nechal Alexandr přenést do Pasargád, místa posledního odpočinku perských velkokrálů a tam slavnostně pohřbít. Nyní se Alexandr zaměřil na Béssa, který se prohlásil za krále Artaxerxe IV. Vojsko prošlo Parthií a v srpnu roku 330 př. n. l. dosáhlo konečně Baktrie. Avšak královrah neměl v úmyslu bránit se a prchal dále.

Koncem roku 330 př. n. l. se Makedonci zastavili ve Fradě, hlavním městě Drangiany. Filotas, syn Parmeniona, přítel a válečný druh (hetairos) krále, zatajil Alexandrovi údajný pokus o vraždu a byl popraven. Alexandr pak vyslal Polydama do Ekbatany, kde pobýval Parmenion, „otec vojska“. S Polydamem vyslaní nižší velitelé Kleander, Sitalkes a Menidas Parmeniona zavraždili, zatímco četl falešný dopis od syna.

Alexandr se při pronásledování Béssa dostal až za řeku Oxus v Sogdianě (střední Asie). Zdejší kmeny neviděly v Alexandrovi osvoboditele, nýbrž nového dobyvatele a navíc na rozdíl od Peršanů projevovaly větší bojovnost. Béssův doprovod však už nechtěl déle prchat a nakonec ho vydal Alexandrovi, který Béssa nemilosrdně potrestal. Nejprve mu byly uříznuty uši a nos a nakonec byl ukřižován.

Střední Asie, tažení do Indie

Sogdové se ukázali jako houževnatí nepřátelé a trvalo dva roky než se je Alexandrovi konečně podařilo porazit. Místní vládce Spitamenes vzbouřil proti Alexandrovi veškeré obyvatelstvo a vedl proti němu ve zdejších těžko přístupných horách partyzánskou válku, která se ukázala pro Makedonce velmi náročná. Z toho důvodu provedl Alexandr v roce 328 př. n. l. reformu vojska (dlouhé sarissy byly nahrazeny meči vhodnějšími pro boj v hornaté střední Asii) a také přijal do vojska 30 000 mladých Peršanů a jednal s nimi jako s rovnocennými Makedoncům, což mu ale stále více odcizovalo jeho generály i prosté vojáky.

Během jedné pitky v Marakandě opilý Alexandr usmrtil v hněvu svého přítele a druha Kleita, který mu zachránil život v bitvě u Gráníku. Když později opět nabyl smyslů, hluboce tohoto svého činu litoval. Pokládal to za svoji největší chybu a snad prý kvůli tomu chtěl spáchat sebevraždu.

V roce 327 př. n. l. si konečně podrobil Sogdianu a oženil se s třináctiletou dcerou jednoho místního vládce, Roxanou. Jeho pokus zavést perský dvorní ceremoniál proskynésis (padnutí na kolena) neuspěl kvůli odporu Makedonců a Řeků. Peršané se mu nicméně klaněli. V létě nechal popravit historika Kallisthena, poněvadž popis Alexandrova tažení v jeho podání se zdál králi málo příznivý a údajně měl být zapojen do spiknutí proti Alexandrovi.

Alexandr nyní dobyl všechna území perské říše, nicméně s tím se nespokojil a snil o rozšíření své říše dále na východ. Poté, co porazil horské kmeny Hindúkuše, vstoupil Alexandr do Indie. Indie, která byla pro Řeky téměř mýtickou zemí a o které toho věděli jen velice málo nebo vůbec nic, byla rozdrobená do mnoha malých vzájemně soupeřících států. Začátkem roku 326 př. n. l. postoupila dvě řecko-perská vojska do údolí řeky Kábul. Postup se vyznačoval obzvláštní krutostí, neboť Alexandr projevoval stále méně svou dřívější velkorysost vůči poraženým národům. Obě armády se setkaly u řeky Indu, překonaly jí a pokračovaly dále k řece Hydaspu.

Na západním břehu této řeky se rozkládalo království Taxila, které se Alexandrovi poddalo, neboť v něm vidělo spojence proti říši krále Póra nacházející se na východ od Hydaspu. Početně bylo sice Alexandrovo vojsko silnější než Pórovo, avšak postup hustě zalesněnou krajinou za stálého deště byl pro ně velmi namáhavý. Kromě toho se vojákům donesly zprávy o tom, že Póros disponuje silnou jednotkou válečných slonů, s kterými se Řekové nikdy předtím nestřetli. V bitvě u Hydaspes Alexandr dokázal nad Indy zvítězit jen s velkými obtížemi. V této bitvě padl Alexandrův kůň Bukefalos, na jehož počest zde Alexandr založil město nesoucí Bukefalovo jméno. Póros nakonec získal milost a stal se místním místodržitelem.

Alexandr chtěl dobývat další země na východě, ale monzunovými dešti demoralizované a vyčerpané vojsko už nechtělo postupovat dále do Indie a žádalo Alexandra, aby se vrátil zpět do Persie. Jelikož sám utrpěl v bojích těžké zranění, rozhodl se nakonec pro návrat do Babylonu. V roce 325 př. n. l. dosáhli Makedonci Pattaly. Zde bylo vojsko rozděleno na tři části. Flotila, které velel Nearchos, měla proplout Perským zálivem k ústí řek Eufrat a Tigris. Jinou část vojska měl vést do Persie Krateros Arachosií a Drangianou. Alexandr sám postupoval s většinou vojska do Babylónu nejpřímější ale zároveň nejstrastiplnější cestou: pouštěmi Gedrosie. Armáda, která trpěla vražednými podmínkami indické džungle, musela tak podstoupit pochod strašlivou pouští, který jí způsobil více ztrát než samotný boj v Indii. Především velký doprovod armády, ve kterém bylo mnoho obchodníků, herců, prostitutek a jejich dětí, byl během tohoto postupu těžce zkoušen.

Návrat do Persie a smrt

V roce 324 př. n. l. se Alexandr konečně vrátil do Persie. V Súsách byla uspořádána hromadná svatba makedonských vojáků s perskými ženami. Manželství mezi nimi byla Alexandrem pokládána za nezbytná k tomu, aby mohlo nastat splynutí obou národů - Peršanů a Řeků. Sám se oženil se dvěma ženami: Stateirou, dcerou Dareia a s Parysatidou, dcerou Artaxerxa III. Tak byl nyní ženatý již celkem se třemi ženami. Nutno podotknout, že polygamie nebyla v této době nic neobvyklého, neboť i Alexandrův otec měl několik manželek. Svatba s dcerou soupeřícího krále byla tehdy chápána často jako prostředek diplomacie. Samotný svatební obřad byl proveden podle perského rituálu. Perské zvyky a obyčeje nebyly nijak potlačovány, spíše naopak: Dokonce byly Makedonci přejímány.

Rostoucí zrovnoprávňování Peršanů a přijímání perských zvyků však zvětšovalo propast mezi Alexandrem a jeho generály. Počet perských vojáků v armádě začal převyšovat počet Makedonců. Peršané nyní směli zastávat vyšší hodnosti v armádě, což Makedonci považovali za neslýchané. Toto vše mělo za následek vzpouru ve vojsku umístěném ve městě Opis na Tigridu. Alexandrovi se nakonec podařilo revoltu urovnat, když osobně uklidňoval vzbouřené vojáky. Každopádně brzy na to poslal Kratera s asi 10 000 veterány zpět do Makedonie, aby zde nahradil Antipatra.

Na podzim roku 324 př. n. l. odešel Alexandr do Ekbatany, kde po mnoha pitkách onemocněl a zemřel Hefaistion, jeho přítel a oblíbený druh, s kterým zřejmě sdílel i lóže. Alexandr nechal popravit Hefaistionova lékaře a mnoho dní pak truchlil a utápěl svůj smutek v alkoholu. Rovněž nechal Hefaistionovi vystavět monumentální hrobku.

Po návratu do Babylonu na začátku roku 323 př. n. l. začal plánovat nové tažení, které mělo vést na Arabský poloostrov a následně do Afriky proti Kartágu. Alexandrův sen o splynutí národů stejně jako jeho rozsáhlé plány tažení na západ se však už nikdy neuskutečnily, neboť ho v Babyloně v roce 323 př. n. l. zastihla smrt.

Příčiny jeho skonu jsou nejasné a existuje mnoho různých názorů. Podle jednoho zemřel na západonilskou horečku. Nelze ani vyloučit tyfus nebo recidivu malárie, kterou prodělal v mládí. Není vyloučeno ani to, že mohl být otráven. Každopádně po svém návratu z Indie Alexandr holdoval až přespříliš pití, což mu společně se zraněními utrženými ve válkách přivodilo celkovou slabost organismu. Po další z mnoha pitek onemocněl horečkou a po několika dnech 10. června zemřel.

Když Alexandra na smrtelné posteli obklopili jeho generálové, aby zjistili komu zanechává svou říši, měl prý pronést: „Nejsilnějšímu z vás“ Dále měl vyjevit svou předtuchu ne příliš příznivé budoucnosti. Což se zanedlouho také potvrdilo vypuknutím válek mezi jeho nástupci (diadochové).

Svůj pečetní prsten odevzdal Perdikkovi, kterému po smrti Hefaistiona důvěřoval nejvíce. Tři měsíce po Alexandrově smrti se Roxaně narodil Alexandr IV. Aigos, jediný Alexandrův legitimní syn a oprávněný dědic jeho veleříše, který však byl ještě v útlém věku zavražděn.

Počátek helénismu

Po Alexandrově smrti se jeho velkolepá říše ihned rozpadla do několika vzájemně soupeřících států (říše diadochů): Kassandros se chopil po svém otci Antipatrovi vlády v Makedonii, později jej zde ale nahradili Antigonovci (poté, co předtím založili říši v Přední Asii, o kterou ale následně přišli). Lýsimachos opanoval Malou Asii a Thrákii, pak byl ale poražen Seleukem I., jenž se zmocnil Mezopotámie, Sýrie a veškerých východních území. Ptolemaios I. se ustavil vládcem v Egyptě. Tím teprve nastal počátek období nazývaného helénismus, která pak trvalo dalších téměř 300 let.

V následných více než 40 let trvajících bojích (války diadochů) a vraždění přišla o život značná část Alexandrových přátel a členů rodiny. Většina jeho nejlepších důstojníků (až na dva) padla tomuto krveprolití za oběť. Také jeho matka Olympias, jeho žena Roxana, jeho syn Alexandr IV., jeho nelegitimní syn Herakles, některé jeho sestry a jeho bratr Filip III. Arrhidaios v nich nalezli smrt. Pouze Antipatros skonal přirozenou smrtí. Po skončení válek diadochů vykrystalizovaly na území někdejší Alexandrovy říše tři stabilní politické útvary: Říše Antigonovců v Makedonii (existovala až do roku 168 př. n. l.), říše Seleukovců v Přední Asii (až do 64 př. n. l.) a říše Ptolemaiovců v Egyptě (až do 30 př. n. l.).

Alexandr zanechal světu vedle svého persko-řeckého impéria také celou sbírku nově založených měst nesoucích jména jako Alexandrie, Alexandropolis, případně další variace jeho jména, v Řecku, v Egyptě a dokonce v Indii.

Alexandr nepochybně otevřel řecké civilizaci bránu do světa. Rozšířením řeckých zvyků a hodnot do velké části tehdy známého světa vstoupila antická řecká kultura do nové fáze svých dějin. Helénismus tak připravoval půdu pozdějšímu nástupu římské říše a křesťanství, jež obojí navazovala na řeckou kulturu. Tento vývoj ukončila teprve islámská expanze v 7. století n. l., což je leckdy pokládáno za definitivní konec období řecko-římské antiky. Mnoho římských vojevůdců a císařů se pokoušelo jít v Alexandrových stopách a dosáhnout na východě podobně grandiózních úspěchů - žádnému z nich se však nepodařilo vyrovnat se Alexandrovi.

Reference

• GEHRKE, Hans, Joachim, Alexander Veliký, Praha, Nakladatelství Svoboda, 2002. ISBN 80-205-1034-6
• VAVŘÍNEK, Vladimír, Alexandr Veliký, Praha, Nakladatelství Svoboda, 1967

Externí odkazy

• Alexandrova anabáze
• Alexandr Makedonský

Podívejte se též na

Galerie Alexandr Veliký na Wikimedia Commons

• • Lokální šablona odkazuje na jinou galerii Commons než přiřazená položka Wikidat:
    • Lokální odkaz: Category:Alexander the Great
    • Wikidata: c:Alexander the Great
• Helénismus
• Diadochové
• Makedonie
• Starověké Řecko
• Perská říše
• Dynastie Achaimenovců

Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA