Doplnění chybějících údajů. |
|||
| Řádek 11: | Řádek 11: | ||
| velitel1= [[Hugh Dowding]]<br />[[Keith Park]] |
| velitel1= [[Hugh Dowding]]<br />[[Keith Park]] |
||
| velitel2= [[Hermann Göring]]<br />[[Albert Kesselring]] |
| velitel2= [[Hermann Göring]]<br />[[Albert Kesselring]] |
||
| síla1= |
| síla1= K 13. 8. 678 stíhacích letounů schopných nasazení (353 letounů [[Hawker Hurricane]], 226 [[Supermarine Spitfire|Spitfirů]], 71 [[Bristol Blenheim|Blenheimů]], 26 [[Boulton Paul Defiant|Defiantů]], 2 [[Gloster Gladiator|Gladiatory]]) <ref>{{Citace elektronické monografie |
||
| příjmení = |
| příjmení = |
||
| jméno = |
| jméno = |
||
| Řádek 25: | Řádek 25: | ||
}} |
}} |
||
</ref> |
</ref> |
||
| síla2= |
| síla2= K 13. 8. bojeschopných: 988 středních bombardérů, 311 Ju 87, 908 Bf 109, 263 Bf 110 u Luftflotte 2, 3 a 5.<ref name=bungay>Bungay, Stephen; Nejnebezpečnější nepřítel; Nakladatelství Pavel Dobrovský-BETA a Jiří Ševčík; 2006, ISBN 978-80-7306-299-6, ISBN 978-80-7291-170-7</ref> |
||
| ztráty1= |
| ztráty1= od 10.7. do 30.10. 1023 zničených stíhaček všech typů a 544 padlých stíhacích pilotů.<ref name=bungay/> | ztráty2= od 1.7. do 30.10. 1887 letadel a 2662 členů leteckých osádek.<ref name=bungay/> |}} |
||
'''Bitva o Británii''' ([[10. červenec]] [[1940]] – [[31. říjen|31. října]] 1940) představuje střetnutí mezi německou ''[[Luftwaffe]]'' a britskou ''[[Royal Air Force]]'' nad [[Anglie|Británií]] a kanálem [[La Manche]]. Pro „Bitvu o Británii“ (Battle of Britain) se občas používá i pojmenování „Bitva o Anglii“. Jednalo se o první významné střetnutí v dějinách [[válka|válek]] vybojované výhradně prostřednictvím [[letectvo|leteckých sil]]. |
'''Bitva o Británii''' ([[10. červenec]] [[1940]] – [[31. říjen|31. října]] 1940) představuje střetnutí mezi německou ''[[Luftwaffe]]'' a britskou ''[[Royal Air Force]]'' nad [[Anglie|Británií]] a kanálem [[La Manche]]. Pro „Bitvu o Británii“ (Battle of Britain) se občas používá i pojmenování „Bitva o Anglii“. Jednalo se o první významné střetnutí v dějinách [[válka|válek]] vybojované výhradně prostřednictvím [[letectvo|leteckých sil]]. |
||
Verze z 18. 6. 2009, 10:11
Bitva o Británii (10. červenec 1940 – 31. října 1940) představuje střetnutí mezi německou Luftwaffe a britskou Royal Air Force nad Británií a kanálem La Manche. Pro „Bitvu o Británii“ (Battle of Britain) se občas používá i pojmenování „Bitva o Anglii“. Jednalo se o první významné střetnutí v dějinách válek vybojované výhradně prostřednictvím leteckých sil. Smyslem této vzdušné bitvy, kterou rozpoutala německá strana, bylo zničit nebo alespoň výrazně oslabit Royal Air Force a získat tak jednoznačnou vzdušnou převahu nad kanálem La Manche a Británií, což německé velení považovalo za nutnou podmínku pro uskutečnění invaze do Anglie (viz Operace Seelöwe). Bez této převahy by tato akce byla příliš riskantní až neproveditelná.
V první fázi, dokud se Luftwaffe soustředila na bombardování okrajových letišť a boje nad pobřežím a kanálem, pak se však Hitler po britském náletu na Berlín (který byl odvetou za německý útok na Londýn a další britská města) nechal vyprovokovat k systematickému strategickému bombardování Londýna.[zdroj?]
Koncem října 1940 Němci pochopili, že nejsou schopni dosáhnout svého cíle a zničit britskou Royal Air Force, a začali omezovat své akce. V roce 1941 pak byla většina kapacit Luftwaffe převelena na jiná bojiště (do Středomoří a na východní frontu).
Počátek bojů
První fáze bitvy o Británii začala dne 10. července 1940, kdy německé letectvo podnikalo občasné útoky na konvoje, a to zejména svými střemhlavými bombardéry Junkers Ju 87 Stuka. V průběhu jednoho měsíce docházelo i ke vzájemným střetnutím britských a německých pilotů v rovině osobních soubojů. 1. srpna 1940 vydalo vrchní velitelství Wehrmachtu směrnici č. 17 o vedení letecké a námořní války, ve které se ukládalo:
- zničit RAF a britský letecký průmysl
- rozvrátit zásobování Velké Británie potravinami
- působit co největší ztráty britskému obchodnímu a válečnému loďstvu.
O den později vydalo velitelství Luftwaffe rozkaz k akci, kterou měla být během čtyř dnů leteckých útoků vyřazena letištní síť v jižní Anglii. Tato akce dostala krycí název „Den Orla“. 10. srpna, po obdržení předpovědi počasí, stanovilo velitelství Luftwaffe začátek útoku na 13. srpna. 12. srpna proběhly první útoky německých bombardérů, které měly vyřadit pět britských radiolokátorů. Na několik dní se však podařilo vyřadit jen radar u Ventnoru. 13. srpna začaly první útoky na jedenáct britských letišť, bombardováním však byla postižena i města Portsmouth, Portland a další. 15. srpna provedla Luftwaffe velký nálet za použití všech tří leteckých armád, který vyřadil z provozu několik letišť, další byla těžce poškozena. Zcela neúspěšně však skončily nálety části sil 5. letecké armády, která se ze základny Stavanger v Norsku pokoušela bombardovat cíle v okolí Newcastlu. Těžké ztráty utrpěla i 30. bombardovací eskadra, která útočila na britská letiště z dánského Aalborgu. V průběhu 15. srpna utrpěla Luftwaffe největší ztráty, ztratila 75 letounů. [1] [p 1]
Na poradě velitelů leteckých armád, které se konalo v Karinhallu, se nejvyšší funkcionáři Luftwaffe rozhodli hledat cestu ke snížení ztrát bombardovací letounů zavedením nové taktiky. Na rozdíl od dosavadní praxe, kdy stíhači působili převážně formou "volného stíhání," měli nyní přímo doprovázet bombardéry a bezprostředně je chránit. To Britům umožnilo na jedné straně včas zjišťovat směry útoků skupin, na straně druhé nebyl jejich radarový systém uzpůsoben na takový počet letounů. Jedno úsekové středisko totiž dokázalo navádět současně nanejvýš čtyři stíhací perutě. 18. srpen probíhaly další velmi těžké letecké boje, přičemž bylo nejvíce ztrát v dosavadním průběhu na obou stranách. Tento den došlo také k rozhodnutí, že do letecké bitvy nad Anglií se nebudou již nadále používat střemhlavé bombardéry Ju 87 Stuka, které se pro tento typ boje nehodily. 19. srpna německé velení nařídilo, aby došlo k zintezívnění útoků na letiště i továren na výrobu letadel.
Byla bombardována i některá britská města, avšak s výjimkou Londýna. 24. srpna bylo bombardováno Ramstage a Portsmouth. Téhož dne v noci byl omylem shozeny bomby i Londýn, což vyvolalo u Britů protiakci a britské bombardovací letectvo učinilo v noci z 25. - 26. srpna nálet na Berlín. 27. srpna začalo britské letectvo používat systém Tally-Ho, které umožňovalo stíhacím perutím 11. skupiny povolávat po zjištění náletu jako posilu perutě z jiných úseků. RAF tak dokázala sestavit velká seskupení letounů, přičemž rychlejší a obratnější Spitfire byly určeny na boj s doprovodnými stíhači, zatímco robustnější Hurricany se zabývaly ničením německých bombardérů. 30. srpna vydal německý maršál Hermann Göring rozkaz, který nařizoval 2. letecké armádě zničit britské stíhací perutě soustředěné kolem Londýna a 3. letecké armádě ukládal hromadnými nočními útoky na Bristol a Liverpool terorizovat britské obyvatelstvo a rozvrátit zásobování. Za denního světla se měly provádět pouze útoky na závody leteckého průmyslu.
Obrat v bitvě
Od počátku bitvy o Anglii vycházelo velení německého letectva z optimistických údajů o ztrátách nepřítele. RAF sice ztráty utrpěla, ale její bojeschopnost to neovlivnilo. Letecký průmysl dodával dostatek kvalitních letounů Spitfire a Hurricane, problém byl s piloty, kterých bylo málo. Proto byli intenzívně přeškolováni zahraniční piloti, kteří emigrovali ze států Evropy okupovaných Německem nebo přišli jako dobrovolníci. Významnou posilou byli i piloti, kteří uprchli z Protektorátu Čechy a Morava a kteří se podíleli na bojích v bitvě o Anglii. Nejúspěšnějším československým letcem a stíhacím letcem v bitvě o Anglii vůbec se stal Josef František, který měl, jako člen polské 303. perutě, potvrzeno 17 zničených nepřátelských letounů[2]. V měsíci září začalo docházet k postupnému obratu ve válce o Anglii. Dne 4. září 1940 za účasti fanatického davu hrozil Hitler ve Sportovním paláci v Berlíně Velké Británii barbarskými leteckými útoky. Den po té nařídil, aby první masový letecký útok na Londýn začal 7. září. Toho dne přijel do Calais velitel Luftwaffe Hermann Göring, aby osobně řídil útoky německého letectva proti Velké Británii. První úder Brity překvapil, protože očekávali, že dojde k útoku na letiště a s bombardováním Londýna nepočítali. Útoky na britské hlavní město pokračovaly prakticky až do 13. listopadu 1940, přičemž noční nálety byly uskutečňovány noc co noc. Němečtí pohlaváři se domnívali, že bombardováním zničí morálku obyvatelstva, což přispěje k britské kapitulaci. Bombardování Londýna však paradoxně přispělo ke konsolidaci RAF, protože se Luftwaffe tolik nezaměřovala na anglická letiště. Britský letecký maršál Trafford Leigh-Mallory, který přišel s nápadem "velkých pluků," tak mohl svoji taktiku soustřeďování perutí RAF dovést k ještě větší dokonalosti[zdroj?]. Dne 15. září podnikla Luftwaffe na Londýn masivní nálet, který měl zlomit britský odpor. V ten den mělo Fighter Command k disposici celkem 581 Spitfirů a Hurricanů [3], což bylo o něco málo více než začátkem bitvy, navzdory ztrátám utrpěným v jejím průběhu. I stíhací složka Luftwaffe v dosavadních bojích utrpěla značné ztáty - k 7. září stav jejích jednomotorových stíhacích letadel schopných nasazení poklesl na 533.[4] 15. září však RAF dokázala soustředit veškeré své síly[zdroj?] a postavila se na zuřivý odpor. Britskému velitelství stíhacího letectva se podařilo poprvé použít proti nepříteli všechny tři stíhací skupiny současně. Celý den probíhaly tvrdé boje, při nichž RAF způsobila ztrátu padesáti šesti letounů Luftwaffe, což potvrzují i německé zdroje [5].
Ještě víc než samotné ztráty však Němce vyděsila skutečnost, že RAF a celá protivzdušná obrana, o níž se domnívali, že leží v troskách, je v podstatě nedotčena. V následujících dnech intenzita bojů polevila. 17. září vydalo německé vrchní velení rozkaz, že operace Seelöwe (invaze do Velké Británie), která se měla uskutečnit za předpokladu úspěšného průběhu bitvy o Anglii, se odkládá na neurčito. Dne 19. září nařídilo německé velení letectva zesílit útoky na britské zásobovací pozice a zařízení. Velitelé 2. a 3. německé letecké armády obdrželi rozkaz bombardovat zejména britské přístavy a zaminovávat je. 7. listopadu vydal maršál Göring rozkaz k provedení mohutných úderů na města Liverpool, Birmingham a Coventry. Posledně jmenované město bylo dne 14. listopadu plošně vybombardováno a stalo se paradoxně předmětem zkoumání britského velitelství bombardovacího letectva a modelem pro přípravu útoků na německá velkoměsta. Bombardování Velké Británie probíhalo již v menší intenzitě prakticky až do jarních měsíců roku 1941. Posledním velkým vzepětím Luftwaffe byl noční nálet z 10. května 1941, který velmi tvrdě postihl Londýn.
Porovnání taktické situace
- Britové na rozdíl od Němců dokázali zapojit radar do systému včasné výstrahy. V tom navíc ještě figurovala široká síť pozorovatelů z tzv. Observer Corps, která sledovala německé formace po překročení pobřeží.
- Britové disponovali výhodou v oblasti radiového zpravodajství. Mimo informací pocházejících z rozluštěných německých depeší šifrovaných přístrojem Enigma, které sice poskytovaly obrázek složení a početních stavů jednotek Luftwaffe, ale nebyly obvykle k disposici v takovém čase, aby mohly mít vliv na řízení obrany na operační úrovni, šlo i o informace získané sledováním radiového provozu bombardérů Luftwaffe, které byly užitečnou pomůckou při určování rozsahu a směřování německých náletů.[6]
- Při náletech na Londýn Německo nedokázalo svým bombardérům zajistit dostatečnou stíhací ochranu po celé trase, neboť stíhači měli nad Londýnem příliš málo paliva na agresivní boj.[7]
- Němci si mohli zvolit čas, místo i sílu útoku, zatímco Britové pouze místo a sílu reakce. S tím, jak Luftwaffe pronikala hlouběji nad pevninu, získávala RAF čas ke shromáždění a koordinaci svých letounů.
- Boje se odehrávaly relativně daleko od německých základen nad nepřátelským územím, což znamenalo, že ztráty německých pilotů byly definitivní; zpravidla ani poškozený letoun se nedostal dost daleko od nepřítele, aby mohla být jeho posádka zachráněna svými. Naproti tomu piloti Royal Air Force byli sestřelováni nad domácím územím a pokud nebyli zraněni, mohli teoreticky již pár hodin nato opět odstartovat k boji v novém nebo opraveném letadle. Na druhou stranu, námořní záchranná služba RAF byla teprve v plenkách, zatímco Němci disponovali propracovaným systémem na zachraňování pilotů z moře.
Zahraniční piloti
Kromě britských pilotů RAF a FAA se bitvy o Británii účastnili též piloti z mnoha zemí světa, přičemž českoslovenští piloti tvořili jejich významnou složku. Dle různých zdrojů se bitvy o Británii účastnilo 84 - 93 pilotů, z nichž velká většina pocházela z českých zemí. Dále se bojů účastnili ve větší míře piloti z Polska, Nového Zélandu, a Kanady, v menší míře z Belgie, Austrálie, Jižní Afriky, Francie, Irska, USA, Jamajky, Palestiny a Jižní Rhodesie.
Citát
"Na poli lidských konfliktů nikdy nevděčilo tolik za tak mnoho tak málu." (Winston Churchill, 20. srpna 1940)
Odkazy
Související články
Poznámky
- ↑ Je možné také najít údaj o 55 ztracených strojích Luftwaffe, např. v práci Prien, Jochen: Jagdfliegerverbände der Deutschen Luftwaffe, Teil 4/I, s. 40, nicméně toto číslo nezahrnuje letouny Luftflotte 5 a je proto značně zkreslené.
Reference
- ↑ Important Days in the Battle: 15 August [online]. Imperial War Museum [cit. 2009-04-14]. Dostupné online. (angličtina)
- ↑ KUTZNER, Jacek. Polska legenda czeskiego pilota. MILITARIA XX wieku. 2005, čís. 7, s. 12. [Seznam vzdušných vítězství Josefa Františka v bitvě o Británii reprodukovaný na fóru valka.cz Dostupné online]. ISSN 1732-4491.
- ↑ The Battle of Britain Campaign Diary [online]. Royal Air Force [cit. 2009-06-12]. Dostupné online. (angličtina)
- ↑ OVERY, Richard. The Battle of Britain: The myth and the reality. New York: W. W. Norton & Company, 2002. ISBN 0-393-32297-1. Kapitola The Adversaries, s. 35-36. (angličtina)
- ↑ Prien, Jochen: Die Jagdfliegerverbände der Deutschen Luftwaffe, Teil 4/I, s. 40.
- ↑ OVERY, Richard. The Battle of Britain: The myth and the reality. New York: W. W. Norton & Company, 2002. ISBN 0-393-32297-1. Kapitola The Adversaries, s. 45-46. (angličtina)
- ↑ Goss, Chriss; Stíhači Luftwaffe v bitvě o Británii; Nakladatelství Svojtka&Co; 2002, ISBN 80-7237-429-X
Literatura
- Bekker, Cajus: Výška útoku 4000. Plzeň 1995.
- Bungay, Stephen: Nejnebezpečnější nepřítel. Praha 2006.
- Deighton, Len: Stíhač. Praha 1993. (Historický román)
- Goss, Chris: Piloti bombardovacích letounů Luftwaffe v bitvě o Británii, Praha 2005.
- Goss, Chris: Stíhací bombardéry Luftwaffe nad Británií, Praha 2006.
- Goss, Chris: Stíhači Luftwaffe v bitvě o Británii, Praha 2002.
- Hoyt, Edwin P: Válka v Evropě. Třetí díl - Bitva o Británii. Praha 2001.
- Jullian, Marcel: Bitva o Británii červenec až září 1940. Praha 2004.
- Murray, Williamson: Luftwaffe 1933-1945. Praha 1999.
- Rajlich, Jiří: Na nebi hrdého Albionu. 1. část (1940). Cheb 1999.
- Weidenhöfer, Miloš: Kronika bitvy o Británii. Brno 1991.
- Groehler, Olaf: Letecká válka 1939 - 1945. Praha 1981.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu bitva o Británii na Wikimedia Commons
- Adler Tag – Masivní úder Luftwaffe za účelem totálního zničení Royal Air Force
- Účastníci Bitvy o Británii
- Junkers Ju 87 Stuka v Bitvě o Británii
- Válka ve vzduchu na Západní frontě Bitva o Británii a další vzdušné boje na Palba.cz
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/w/index.php |
