Václav Klaus: Porovnání verzí

Šablona:Infobox Politik Václav Klaus (* 19. června 1941 Praha) je druhý prezident České republiky. V minulosti působil jako bankovní úředník a prognostik, po listopadu 1989 se stal ministrem financí ČSSR ve vládách národního porozumění a později národní oběti působící v rámci ČSFR. Od roku 1992 do roku 1998 zastával post předsedy vlády a od ledna až do února roku 1993 vykonával z titulu premiéra některé funkce prezidenta republiky.

V letech 1998–2002 byl předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Prezidentem České republiky je od roku 2003, v roce 2008 obhájil svůj mandát pro druhé volební období.

Život do roku 1989

Klausova rodina pochází ze západočeské obce Mileč.^[1] V letech 1958–1963 studoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Při studiu se seznámil se svou pozdější manželkou Livií Mištinovou, která pochází z Oravy na Slovensku.

Po úspěšném absolvování studia dostal tzv. umístěnku do podniku zahraničního obchodu a nastoupil na základní vojenskou službu do Dukly Praha jako ligový basketbalista, takže běžnou vojenskou službou projít nemusel. V té době se také přihlásil do konkursu na místo v Ekonomickém ústavu ČSAV a místo získal. V ústavu se setkal se zahraniční literaturou a absolvoval i dvě studijní stáže, v Itálii^[kde?] (1966) a na Cornell University v USA (1969). V roce 1968 získal titul kandidát ekonomických věd.

V roce 1970 byl, podle své autobiografie, nucen opustit vědeckou kariéru, odešel pracovat do Státní banky československé (SBČS), kde se setkal například s Janem Stráským. Po roce práce na okresní pobočce v Praze 1 se dostal do odboru ekonomicko-matematických výpočtů při ústředí SBČS. V roce 1987 se vrátil k akademické činnosti v Prognostickém ústavu ČSAV (založeném o dva roky dříve). Tehdy kolující petici Několik vět však odmítl podepsat. Zhruba v téže době se V. Klaus potkal v Prognostickém ústavu se svým dvojníkem - elitním agentem KGB a StB Karlem Köcherem, který byl v USA odsouzen za špionáž a později vyhoštěn.^[2]

Státní bezpečnost na něj jako na osobu potenciálně režimu nebezpečnou vedla signální svazky, v nichž jej označovala krycími jmény „Kluk“, „Bog-85“ a „Rek“.^[3]

Osobní život

Klausovou manželkou je Livia Klausová, se kterou má dva syny, Václava (* 1969^[4]) a Jana (* 1974^[5]) a pět vnoučat. V mládí hrál na ligové úrovni basketbal, dodnes lyžuje a hraje tenis. Je sběratelem kuriozit, například kravat.^[6]

Rodinným zázemím i duchovně je Václav Klaus spřízněn s Církví československou husitskou.^[7] Rakouská agentura APA jej v roce 2009 označila za člena této církve (v souvislosti s tím, že navrhovanou smlouvu s Vatikánem považoval za příliš výhodnou pro katolickou církev),^[8]

V létě 2002 zveřejnil deník Blesk fotografie Václava Klause s mladou blondýnkou Klárou Lohniskou. Milostná aféra však Klausův manželský život dlouhodobě neovlivnila.^[9][10][11] V březnu 2008 se v médiích objevila jména dalších dvou letušek, se kterými měl údajně poměr.^[12][13]

Politická kariéra

Občanské fórum a federální vlády

Několik dní po 17. listopadu 1989 se do té doby spíše neznámý ekonom Václav Klaus dostal do kontaktu s Václavem Havlem a vstoupil do dění v Občanském fóru (OF), čímž začala jeho politická dráha. V Občanském fóru byl jednou z prvních osobností z jiného okruhu než disidentského a uměleckého. Velmi záhy se dostal do názorových střetů s vedoucí osobností OF, Václavem Havlem, které provázely i jejich další politickou kariéru (např. v otázce směřování OF do podoby politické strany). Na konci roku 1990 se stal předsedou Občanského fóra, což bylo vesměs vnímáno jako porážka předchozího liberálně-sociálního^[zdroj?] vedení. Klausovi se však jeho koncepci OF jako pravicové strany (v kontrastu s představou široce středového „hnutí“) zpočátku nedařilo prosadit.

V prosinci 1989 se stal československým ministrem financí ve vládě Mariána Čalfy, nominovaným za Občanské fórum. V říjnu roku 1991 byl jmenován místopředsedou vlády ČSFR.

Založení Občanské demokratické strany

V lednu 1991 získal Klaus pro svou představu fungování strany i změn ve vládě silnější podporu delegátů dalšího sjezdu, ale pokračující neshody vedly v dubnu roku 1991 k rozštěpení OF na Občanskou demokratickou stranu (ODS) a Občanské hnutí (OH). Klaus se stal spoluzakladatelem ODS, zamýšlené a budované jako strana se stranickou strukturou a pravicovým politickým programem. Naopak OH bylo spíše levicově-liberální a i název vyjadřoval odpor k negativně vnímané stranickosti^[zdroj?]. Po rozpadu OF někteří jeho členové vstupovali i do dalších stran, např. do Občanské demokratické aliance (ODA)^{[pozn. 1]}, Křesťansko-demokratické strany (KDS) Václava Bendy či do obnovené ČSSD. Rozdělení na OH s většinou členů vlády a ODS s většinou v krajích však bylo podstatné.

Vláda samostatné České republiky

V červenci 1992 se Václav Klaus stal předsedou vlády České republiky poté, co ODS pod jeho vedením a s programem reforem „Svoboda a prosperita“ v koalici s KDS přesvědčivě zvítězila ve volbách do České národní rady (tehdy ještě v rámci československé federace). Spolu s předsedou slovenské vlády Vladimírem Mečiarem se významně podílel na dojednání rozdělení Československa, ke kterému došlo k 1. lednu 1993

Pod jeho vedením, zpočátku jako ministra financí, později jako premiéra, také započala transformace socialistického plánovaného hospodářství k tržní ekonomice. Významnou částí tohoto procesu byla privatizace. Největší část státního majetku byla privatizována „kupónovou metodou“.

V roce 1996 ODS opět vyhrála volby, ale úspěch ČSSD pod vedením Miloše Zemana jí umožnil sestavit pouze menšinovou vládu, v koalici s KDU-ČSL a ODA, tolerovanou ČSSD. Druhá Klausova vláda na jaře 1997 kvůli zhoršující se ekonomické situaci přijala řadu rozpočtových škrtů, označovaných jako „úsporné balíčky“.

Aféra ohledně financování ODS, demise a úřednická vláda

ODS čelila skandálu s nejasným financováním (např. dary od podnikatelů účastnících se privatizace poukázané přes nastrčené nebo smyšlené osoby) a spekulace se objevily i kolem Klausovy osoby. Především šlo o tzv. švýcarské konto, sloužící k nelegálnímu financování ODS, o kterém měl Klaus vědět, a o jeho údajnou vilu ve Švýcarsku. Zprávu o vile přinesla televize Nova. Posléze se ukázala jako nepravdivá.^[14][15] Informace o švýcarském kontu ODS byla poprvé zveřejněna v Mladé frontě DNES v listopadu 1997. Existenci konta ve švýcarské bance Credit Suisse, které sloužilo k nelegálnímu financování ODS, potvrdilo Švýcarské státní zastupitelství v roce 2000.^{[16] [17]} Po rezignaci ministrů za KDU-ČSL a ODA podal Klaus 30. listopadu 1997 demisi z funkce předsedy vlády.

17. prosince 1997 prezident Václav Havel pověřil Josefa Tošovského sestavením úřednické vlády, což bylo částečně vnímáno jako Havlovo vítězství a porážka Klause.^[zdroj?] Nová vláda byla jmenována 2. ledna 1998.

Václav Klaus obvinění z účasti na korupci odmítl a na mimořádném kongresu své strany v Poděbradech v prosinci 1997 získal hlasy většiny delegátů pro pokračování ve funkci předsedy strany. Vnitrostranická opozice proti Klausovi vytvořila odštěpeneckou platformu, která další měsíc vstoupila do vznikající Unie svobody (US). Události kolem pádu vlády a rozštěpení ODS vedly k propadu popularity ODS u voličů^[18] a určitému odlivu členů.^[19]

Opoziční smlouva

V následujících předčasných volbách (1998) získala ODS pod Klausovým vedením a po kampani, založené do značné míry na varování před nástupem levice k vládě, necelých 28 %. Vládu sestavil předseda vítězné ČSSD Miloš Zeman, ovšem za podpory opoziční ODS, dohodnuté v tzv. „opoziční smlouvě“. V rámci rozdělení funkcí v této smlouvě Václav Klaus získal post předsedy Poslanecké sněmovny. Pragmatické řešení rozdělení moci a kontrast s předcházející výrazně protilevicovou kampaní se staly předmětem ostré kritiky a vedlo k nespokojenosti části veřejnosti, vyjádřené například iniciativou „Děkujeme, odejděte!“ (listopad 1999), která požadovala odchod Klause i Zemana (prosinec 1999).

V roce 1999 Klaus založil občanské sdružení Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) a dále působil jako předseda správní rady (nejméně do roku 2002).^[20]

Dne 4. června 2000 se Klaus zúčastnil diskuzního pořadu České televize „V pravé poledne“. Druhý den byl moderátor tohoto pořadu Roman Prorok na základě jeho stížnosti a stížnosti dalšího účastníka diskuze Miloše Zemana propuštěn.^[21] Dotyčným se nelíbil způsob, jak jim moderátor kladl otázky.^[22]

Během krize v České televizi v prosinci 2000, která nastala poté, co byl Radou České televize po odvolaném Dušanu Chmelíčkovi zvolen novým generálním ředitelem Jiří Hodač, se spolu s Kateřinou Dostálovou, Ivanem Langerem a dalšími politiky z ODS postavil na stranu nového vedení představovaného Hodačem a jím jmenovanou ředitelkou zpravodajství Janou Bobošíkovou. Stávkující zaměstnance naopak podporovali politici z Unie svobody v čele s Ivanem Pilipem a Janem Rumlem. Krize vyvrcholila demonstracemi na Václavském náměstí, rezignací hospitalizovaného Hodače, odvoláním Rady ČT Poslaneckou sněmovnou a zvolením Jiřího Balvína generálním ředitelem ČT.

Pražské stavební bytové družstvo na Václava Klause a jeho manželku Livii Klausovou podalo v roce 2008 žalobu, podle které v roce 2000 získali dva byty v Praze-Libni údajně nevýhodně pro družstvo. Práva na byty převedl na manžele Klausovy tehdejší ředitel kanceláře předsedy Poslanecké sněmovny Ivan Přikryl. U Obvodního soudu pro Prahu 8 se družstvo snažilo dosáhnout prohlášení převodní smlouvy za neplatnou s odůvodněním, že Klausovi podle nich zaplatili za byty méně, než byly jejich pořizovací náklady.^[23][24]

První prezidentské období

V dalších poslaneckých volbách v roce 2002 opět zvítězila ČSSD a došlo k posílení levice, což bylo vnímáno jako neúspěch ODS i Klause. Vedení ODS dalo následně své funkce k dispozici. Klaus se později rozhodl nekandidovat znovu na předsedu strany a oznámil úmysl kandidovat na funkci prezidenta republiky. Ve funkci předsedy ODS ho nahradil Mirek Topolánek a Václav Klaus se stal čestným předsedou strany.

Klausova prezidentská kandidatura byla úspěšná, když byl 28. února 2003 ve třetím kole opakované volby zvolen 142 hlasy z 281 prezidentem České republiky. Ve společném hlasování Senátu a Poslanecké sněmovny se prosadil nejen díky podpoře ODS, ale i kvůli rozporům v tehdejší vládní koalici, vnitřnímu boji v ČSSD a podpoře části KSČM. Do funkce byl uveden 7. března 2003.^{[pozn. 2]}

V březnu 2005 odmítl jmenovat několik justičních čekatelů soudci, což odůvodnil jejich nízkým věkem.^[25] Někteří z nich se bránili správní žalobou,^[26][27][28] v soudním řízení však vytrval jen jeden z nich, Petr Langer, v jehož případě Městský soud v Praze shledal Klausovo jednání nezákonným a uložil mu justičního čekatele soudcem jmenovat, nebo jeho nejmenování řádně zdůvodnit, což potvrdil i Nejvyšší správní soud.^[29][30][31] Do dubna 2011 tak Václav Klaus neučinil.

Z funkce prezidenta republiky vetoval během prvního období celkem 31 zákonů, například zákon o registrovaném partnerství (únor 2006, přehlasován), v úvodu druhého období např. tzv. antidiskriminační zákon (květen 2008).^[32][33]

Druhé prezidentské období

V roce 2008 Klaus opět kandidoval na funkci prezidenta. Jeho soupeřem v první volbě byl Jan Švejnar. Ani tři kola první volby, která proběhla 8. a 9. února, však žádného vítěze nepřinesla, i když Václavu Klausovi stačilo ke zvolení ve třetím kole získat jen jediný hlas navíc. Klaus řekl, že hodlá kandidovat na prezidenta i v dalších volbách.^[34]

V druhé prezidentské volbě 15. února 2008 byl ve třetím kole prezidentem zvolen, když získal 141 hlasů ze 140 potřebných (nutná nadpoloviční většina všech přítomných poslanců a senátorů). Porazil hlavního protikandidáta Jana Švejnara nominovaného Stranou zelených.^{[pozn. 3]} Ke zvolení mu pomohly hlasy tří (dnes už bývalých) členů ČSSD, Miloše Melčáka, Michala Pohanky a předsedy KVV ČSSD Královéhradeckého kraje Evžena Snítilého. Představitelé opoziční ČSSD byli přesvědčeni, že za těmito zázračnými prozřeními stojí korupce nebo vydírání. Evžen Snítilý se v první volbě zdržel hlasování. Po druhém kole byl vyloučen z poslaneckého klubu ČSSD, čímž se počet členů klubu snížil na 71. Domovská organizace (OVV ČSSD v Náchodě) vyloučila Snítilého 3. března 2008. Snítilý byl stranou vyzván ke složení poslaneckého mandátu, který si však ponechal a slíbil, že bude i nadále hájit sociálnědemokratické hodnoty.

Klausovo první funkční období vypršelo 7. března 2008, kdy rovněž složil přísahu pro druhé období. Jeho druhý mandát vyprší 7. března 2013. Poté už nebude moci kandidovat znovu, ústava mu však umožňuje kandidovat po zvolení dalšího prezidenta.^[35] V souvislosti s úvahami o zavedení přímé volby hlavy státu občany se objevily úvahy, že by mu tato ústavní změna mohla umožnit třetí kandidaturu v řadě.^[36]

Dne 6. prosince 2008 se na 19. kongresu ODS v pražských Vysočanech vzdal funkce čestného předsedy strany.^[37]

Smlouvy s EU a postoj k EU

Přístupovou smlouvu k Evropské unii podepsal Václav Klaus spolu s tehdejším premiérem Vladimírem Špidlou 16. dubna 2003 v Aténách.^[38][39][40] Smlouvu o Ústavě pro Evropu jménem prezidenta Klause za Českou republiku podepsali 29. října 2004 v Římě tehdejší premiér Stanislav Gross a tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda.^[41]

V listopadu 2008 Ústavní soud shledal, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou ústavou (poměrem 15:0). Toto rozhodnutí okomentoval prezident takto: „Protože zřejmě nebyl přesvědčivý výrok pro, tak se nechtěl žádný soudce zaplétat do výroku opačného typu. Oni by byli pak nuceni psát minoritní stanovisko, to je práce a to se nikomu nechce dělat. Hlasovali pro, aby nemuseli psát minoritní stanovisko.“^[42]

Od roku 2008 opakovaně prohlašoval, že Lisabonskou smlouvu nepodepíše.^[zdroj⁠?] Koncem roku 2008 v interview s ČT ale řekl: „Já mohu nahlas opakovat jeden svůj výrok. Pokud by opravdu všichni se shodli, že Lisabonská smlouva je takové zlaté ořechové pro Evropu, že být musí, že je jedna jediná osoba, která by ji chtěla zablokovat, a tou osobou je český prezident, tak toto já neudělám. To je všechno.“^[43] V 15 hodin dne 3. listopadu 2009 Lisabonskou smlouvu podepsal.^[44] Podepsání oznámil v černém obleku s tmavou kravatou, vyjádřil přitom ostrý nesouhlas s formou, kvalitou i obsahem rozhodnutí Ústavního soudu a prohlásil, že vstoupením smlouvy v platnost „navzdory politickému názoru Ústavního soudu Česká republika přestane být suverénním státem“.^[45]

Podle svých slov zvažoval v souvislosti se svým podpisem Lisabonské smlouvy, že se vzdá prezidentského úřadu, což ale neučinil.^[46]

V souvislosti s evropskou měnovou krizí roku 2011 vyjádřil svůj nesouhlas se vstupem České republiky do eurozóny (s opuštěním koruny a přijetím eura). Vycházel přitom z přesvědčení, „že nemáme takovou ekonomickou výkonnost jako Německo a že nepracujeme tak tvrdě jako lidé v této zemi.“^[47]

Akademická dráha a ocenění

• V roce 1968 získal titul CSc. (kandidát věd).
• V roce 1991 se habilitoval na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy jako docent ekonomie.
• V roce 1995 byl jmenován profesorem pro obor financí na Vysoké škole ekonomické, v roce 2005 na Národohospodářské fakultě této vysoké školy také přednášel.
• V roce 2007 získal čestný titul doctor honoris causa na ústecké univerzitě Jana Evangelisty Purkyně.
• V dubnu 2011 získal čestný titul doctor honoris causa na Vysokém učení technickém v Brně.

Během politické kariéry byla Václavu Klausovi udělena řada politických ocenění a čestných akademických titulů v Česku i v zahraničí.^[48][49] Například dne 14. září 1997, u příležitosti 60. výročí úmrtí T. G. Masaryka, obdržel spolu s Petrem Pithartem a Milošem Zemanem v Rudolfinu „Čestnou medaili T. G. Masaryka“, udělenou Masarykovým demokratickým hnutím. 27. 12. 2007 převzal od Vladimira Putina Puškinovu medaili, udělovanou osobnostem, které se významně zasloužily o šíření a studium ruštiny, uchovávání kulturního dědictví a sbližování různých kultur a národů. 10. května 2009 obdržel z rukou bývalého prezidenta Spolkové republiky Německo Romana Herzoga ve Freiburgu v Breisgau Mezinárodní cenu Nadace Friedricha Augusta von Hayeka za své neúnavné angažmá pro věc svobodného tržního hospodářství a blízkost k principům, které von Hayek ve svých vědeckých dílech zastával.^[50]

Názory

Václav Klaus je kritikem evropské integrace a fungování Evropské unie. Vyslovuje se pro ekonomické svobody, ale odmítá bruselský politický centralismus i politickou integraci. Je zastáncem názoru, že demokratická kontrolovatelnost výkonné moci není možná v ničem větším, než v národním státě.^[51][52]

Václav Klaus se stavěl proti vojenskému útoku NATO vůči Miloševičově Jugoslávii (Operace Spojenecká síla) a proti uznání samostatnosti Kosova.

Klaus se vymezuje vůči občanské společnosti, kterou považuje za ohrožení svobody. Známý je jeho negativní postoj k neziskovým organizacím, jejichž vliv označuje slovem NGOismus.

Je kritikem environmentalismu, který považuje za levicovou ideologii.^[53][54] Prohlásil například, že ekologičtí aktivisté představují větší globální hrozbu než teroristé z Al-Káidy.^[55][56]Za své názory obdržel v anketě „antiekologický výrok roku“ cenu nazvanou „zelená perla roku“ a v roce 1993 za postoj k dostavbě Temelína také ocenění Ropák roku.

Podle článku na webu Novinky.cz je Klaus zastáncem teze, že disidenti neměli zásadní vliv na pád komunistického režimu v Československu a že režim padl sám. Tvrdí, že většina interpretací pádu komunismu, s nimiž se setkává, je založena na zavádějících a velmi zaujatých historkách. „Obvykle přehánějí roli jednotlivců – zejména těch, kdo hrají v příběhu hlavní roli a kteří se vidí jako praví hrdinové své doby. To není můj cíl. Jsem zastáncem akademičtějšího přístupu.“^[57]

V srpnu 2011 se Klaus zastal svého mluvčího Petra Hájka a odůvodnil svůj dlouhodobý postoj k homosexualismu poté, co Hájek označil homosexualitu za deviaci a odsoudil průvod gay hrdosti Prague Pride 2011.

Britský týdeník The Economist v srpnu 2011 v souvislosti se způsobem prezentace jeho názorů zařadil Václava Klause mezi kontroverzní východoevropské politiky, kteří vyhledávají špatnou publicitu a škodí tím vlastním zemím, které potřebují investice. Podle týdeníku má tato skupina sklon opovrhovat konvenční diplomacií a publicitou. „Například Václav Klaus obvykle odmítá hovořit se zahraničními novináři, pokud mu neslíbí, že otisknou celé jeho odpovědi,“ citoval The Economist server iHNed.cz^[59]

Celý komplex Klausova myšlení a názorů lze označit jako klausismus.^[zdroj⁠?] Tento výraz použil již v roce 2002 Mirek Topolánek na sjezdu ODS, když prohlásil, že "odéesovské myšlenkové schéma" je vlastně totožné s ucelenou ideologií "klausismu"^[60]

Postoj ke globálnímu oteplování

Patří k hlasitým kritikům názoru, že globální oteplování je antropogenní (způsobeno člověkem). Rovněž dlouhodobě kritizuje panel IPCC jako zpolitizovaný a jednostranně zaměřený. Staví se proti termínu vědecký konsenzus, který je podle něho „vždy dosahován hlasitou menšinou, nikoli tichou většinou“.^[61]

Environmentalismus označuje za současné největší ohrožení svobody. V odpovědi na otázky amerického Kongresu uvedl: „Komunismus vystřídalo nebezpečí ambiciózního environmentalismu. Tato ideologie vzývá zemi a přírodu a pod hesly o jejich ochraně – podobně jako staří marxisté – se snaží nahradit svobodný spontánní vývoj lidstva jakýmsi centrálním (nyní globálním) plánováním celého světa.“^[62]

V rozhovoru pro HN řekl, že „environmentalismus je inkarnace novodobého levičáctví“.^[63] Tento názor zopakoval v diskuzi se čtenáři Financial Times: „Environmentalismus – nikoli ochrana přírody (a životního prostředí) – je levicová ideologie.“ ^[64]

Existenci globálních změn klimatu nezpochybňuje, je však hlasitým kritikem boje proti nim. Globální změny klimatu jsou podle jeho názoru přirozeného původu a boj proti nim tak bezvýznamný. Rovněž argumentuje tím, že oteplování nemusí mít jen negativní dopady. Řešení problému spatřuje v adaptaci a technologickém pokroku: „Namísto marných pokusů s ním bojovat bychom se měli připravit na jeho důsledky. I kdyby se atmosféra oteplovala, negativní dopady nemusí převážit.“^[62]

Své názory na boj proti globálnímu oteplování shrnuje ve své knize Modrá, nikoli zelená planeta.

V červnu 2007 uvedl jako vůbec první hlava státu kontroverzní film Martina Durkina – The Great Global Warming Swindle. Tento film porušil předpisy britského úřadu pro vysílání Ofcom, který jej označil za neetický a záměrně překrucující názory některých v něm vystupujících vědců. Channel Four, který film v Británii uvedl, bude muset odvysílat hlavní body kritického verdiktu.^[65]

Kritika

Častým předmětem kritiky je jeho vedení ekonomické transformace, v duchu úzce pojaté ideologie volného trhu (neoliberalismu, „tržního fundamentalismu“).

Pravicoví kritici mu vytýkají zanedbání právního rámce transformace, nebo dokonce despekt k právu. Klaus je často považován za politika nepřímo odpovědného za nejasnost až podvody při privatizaci a tzv. tunelování. Miloš Zeman, spolu s Klausem autor „opoziční smlouvy“, v jednom ze svých expresivních výroků nepřímo označil Klausovu vládu za „vládu zlodějů a tunelářů“. Naopak kladné hodnocení Klause vychází ze závěru, že i přes dílčí problémy byla transformace úspěšná, a privatizace se zdařila, především vzhledem k tomu, že ve většině postkomunistických zemích dopadla privatizace hůře a že tento typ transformace nebyl dříve vyzkoušen.^[66][67]

Jiným problémem je otázka nejasností financování ODS, které vedlo v roce 1997 k pádu vlády. Většina podezření se sice soudně nepotvrdila, ale ani nevyvrátila způsobem, který by přesvědčil většinu veřejnosti. ODS a Klausovi příznivci se problémy roku 1997 snaží naopak vykládat jako vnitrostranický boj o moc, vyvolaný ambicemi místopředsedů ODS, případně podporovaný „Hradem“.

Z pravicových pozic je často kritizován za nedostatečnou odvahu k nepopulárním krokům a reformám v pozdější části svého působení ve funkci premiéra, například došlo jen k nepatrnému pokroku v deregulaci nájemného. V této souvislosti je rovněž zmiňována privatizace bank, kterou místo jeho kabinetu provedla levicová vláda pod vedením Miloše Zemana.

Václav Klaus kritizoval Václava Havla za časté používání prezidentského veta, sám však veto často používá. ^[68] Naproti tomu omezil udělování prezidentské milosti.^[69] Mezi udělenými milostmi je, podobě jako u Václava Havla^[zdroj?], i několik kontroverzních případů. Nejznámější je udělení milosti podnikateli a sponzorovi ODS Zdenkovi Kratochvílovi,^[70] úplatné policistce,^[71] spolupracovníkům zavražděného podnikatele Mrázka^[72] a podnikateli za půlmiliardový podvod.^[73]

Působení v zahraniční politice je některými médii hodnoceno jako kontroverzní. Kritizován je jeho „euroskepticismus“^[74] či „eurorealismus“.^[75] Václav Klaus má v tomto svém postoji ovšem i spojence, mj. v řadách britských konzervativců,^[zdroj?] ale i v dalších evropských zemích.^[zdroj?]

V roce 2006 byl kritizován za vetování zákona o registrovaném partnerství premiérem Jiřím Paroubkem, který to považoval za jednu z jeho největších chyb.^[76]

V únoru 2011 se objevily informace, že Václav Klaus podpořil jmenování Ladislava Bátory, který v minulosti kandidoval za extremistickou Národní stranu, za poradce ministra školství J. Dobeše.^[77][78] Václava Klause přiměla následní mediální kritika Ladislava Bátory k tomu, že publikoval článek na jeho obranu.^[79][80] To vzbudilo odpor některých osobností a sdružení. Filozof a kněz Tomáš Halík na událost reagoval tvrzením, že se Klaus přiblížil „myšlenkovému světu fašizujících maloměšťáků“^{[81][82][83][84][85]} a politolog Jiří Pehe napsal, že Klausovo srovnávání Bátorovy kritiky s hilsneriádou je „urážka nejen všech slušných lidí, včetně Masaryka, ale i židovských obětí antisemitismu.“^[86] Právní teoretik a sociolog Jiří Přibáň Klausovo srovnání s Hilsneriádou také považoval za nehorázné.^[87] Klaus se osobně stýká nejen s Bátorou, ale s celým vedením občanské iniciativy D.O.S.T., z nichž někteří mají mít blízko ke krajní pravici^[88] a podle časopisu Respekt také k neonacismu^{[pozn. 4]} a které má Václav Klaus dlouhodobě podporovat.^[89]

Odlehčenější vlnu kritiky a také recesi přinesl v dubnu 2011 Chilský incident Václava Klause, který vznikl v důsledku uveřejnění a rozšíření filmového záznamu toho, jak prezident během státní návštěvy v Chile 4. dubna 2011 nenápadně přemístil protokolární pero vyrobené z modrého polodrahokamu lapis lazuli^[90][91] z pouzdra na stole do kapsy svého saka.^[92]

Dalším bodem kritiky ze strany jeho názorových oponentů, např. europoslance Othmara Karase, bývá jeho údajná politická nevypočitatelnost, ješitnost a sebestřednost.^[93][94]

Podle Vladimíry Dvořákové (ex-KSČ) Klausovu popularitu snižují také názory a vystupování jeho poradce Ladislava Jakla a ředitele tiskového odboru prezidentské kanceláře Hájka.^{[95][pozn. 5]}

Podle doposud oficiálně neověřených, avšak publikovaných informací se v roce 2007 vyjádřil americký velvyslanec v Praze Richard Graber o Václavu Klausovi následovně:

• Je složitá osobnost
• Instinktivně proamerický, ale nerozpakuje se kritizovat
• Pyšný na to, že se považuje za intelektuála
• Přesvědčený liberál, který si libuje ve vyvolávání kontroverzí.

"Klaus je složitou osobností," uvedl tehdejší americký velvyslanec Richard Graber.^[100]

Dílo

Bibliografie

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Klaus Václav Klaus vydal 34 titulů.

Politická literatura, ekonomie

• 1969: Marxova politická ekonomie a ekonomická teorie^[101]
• 1991: A Road to Market Economy
• 1991: Ekonomická teorie a ekonomická reforma
• 1992: Dismantling Socialism: A Road to Market Economy II.
• 1994: Česká cesta

Eseje a projevy

• 1998: Tak pravil Václav Klaus
• 1999: Země, kde se již dva roky nevládne
• 2004: Rok první – projevy, články, eseje
• 2005: Rok druhý – projevy, články, eseje
• 2006: Rok třetí – projevy, články, eseje
• 2007: Rok čtvrtý – projevy, články, eseje
• 2008: Rok pátý – projevy, články, eseje
• 2009: Rok šestý – projevy, články, eseje
• 2010: Rok sedmý – projevy, články, eseje
• 2011: Rok osmý – projevy, články, eseje

Ostatní

• 2007: Modrá, nikoli zelená planeta
• 2009: Modrá planeta v ohrožení
• 2009: Kde začíná zítřek
• 2010: Zápisky z cest

Literatura

• 2010: Jiří Pehe, Klaus: portrét politika ve dvaceti obrazech, Praha: Prostor, ISBN 978-80-7260-240-7^[102][103]
• KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8. 

Rozhovory

• 1997: NADORAZ – Rozhovor s Janou Klusákovou
• 2001: NAROVINU – Kniha hovorů Petra Hájka s Václavem Klausem
• 2003: Přerušený rozhovor - Knižní rozhovor s Jeronýmem Janíčkem

Beletrie

Michal Viewegh, Báječná léta s Klausem, únor 2002 – Podle autora knihy bylo načasování jejího vydání před parlamentními volbami v červnu 2002 záměrné a jeho cílem bylo snížit šance Občanské demokratické strany na výhru ve volbách. Kniha obsahuje citáty z Klausovy knihy Narovinu. ^[104]

Odkazy

Poznámky

Reference

Související články

• Seznam premiérů Česka
• Seznam prezidentů Česka
• Volba prezidenta České republiky
• Volba prezidenta České republiky 2008
• Seznam představitelů českého státu
• Předsedové ODS
• Euroskepticismus
• Klausismus
• Modrá, nikoli zelená planeta
• Klaus: portrét politika ve dvaceti obrazech
• Chilský incident Václava Klause

Externí odkazy

Šablona:Sisterlinks

Externí odkazy – obecné

• (česky) www.klaus.cz – oficiální stránky a tam autobiografie z roku 1997 (PDF)
• (česky) Odstup nade všechno – „Předběžný portrét“ od Pavla Kosatíka z ledna 2005 psaný pro jeho seriál Čeští demokraté
• (česky) heslo v encyklopedii Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století z konce 90. let
• (česky) Václav Klaus - monitoring českého tisku – archiv článků o Václavu Klausovi na serveru České-celebrity.cz
• (česky) CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP)
• (anglicky) David Ellerman, "Lessons From East Europe’s Voucher Privatization", The Capital Ownership Group (virtual think tank).

Externí odkazy – články

• (česky) Pan prezident se urazil, Přemysl Janýr, 25.4.2005 a replika Václav Klaus kontra hodnoty, Pavel Urban, 29.4.2005, Britské listy
• (česky) Českým prezidentem Klaus, nebo Švejnar? (videa), Antonín Novák, 6.1.2008, Antonius Zine a Václav Klaus musí být prezidentem za každou cenu, Antonín Novák, 5.10.2007, Antonius Zine
• (anglicky) Getting face time with W. – Dinah A. Spritzer, The Prague Post, 2. 3. 2005 („What's so humorous is to see the normally proud Klaus turn into such a toady.“)
• (anglicky) Pot meet kettle, kettle meet pot – Ross Larsen, Prague Post, 24. 2. 2005 („President Klaus worries about the effect political scandals have on the country's good reputation. Yet his hands have been far from clean. So when did he change his tune?“)
• (anglicky) The Economist: Grumpy Uncle Vaclav, 4. 12. 2008

Externí odkazy – filmové záznamy

• (česky) Novoroční projev prezidenta republiky Václava Klause 1. ledna 2005 – záznam přímého přenosu
• (česky) Novoroční projev prezidenta republiky Václava Klause 1. ledna 2006 – záznam přímého přenosu
• (česky) Novoroční projev prezidenta republiky Václava Klause 1. ledna 2008 – záznam přímého přenosu

Premiéři České republiky
V rámci federace	Stanislav Rázl (1969) Josef Kempný (1969–1970) Josef Korčák (1970–1987) Ladislav Adamec (1987–1988) František Pitra (1988–1990) Petr Pithart (1990–1992) Václav Klaus (1992; vláda pokračovala dál v samostatné ČR)
Samostatná ČR	Václav Klaus (1993–1998; vláda jmenována již v době federace roku 1992) Josef Tošovský (1998) Miloš Zeman (1998–2002) Vladimír Špidla (2002–2004) Stanislav Gross (2004–2005) Jiří Paroubek (2005–2006) Mirek Topolánek (2006–2009) Jan Fischer (2009–2010) Petr Nečas (2010–2013) Jiří Rusnok (2013–2014) Bohuslav Sobotka (2014–2017) Andrej Babiš (2017–2021) Petr Fiala (od 2021)