Krym: Porovnání verzí

Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

---

Konkrétní problémy: příliš podrobný a nevyvážený úvod

Krymský poloostrov Кримський півострів Кры́мский полуо́стров Qırım yarımadası
Nejvyšší bod	1 545 m n. m. (Roman-Koš)
Rozloha	27 000 km²
Světadíl	Evropa
Stát	Rusko Rusko
Reliéfní mapa Krymu
Souřadnice	45°18′ s. š., 34°24′ v. d.
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Krym (ukrajinsky Крим, rusky Крым, krymskou tatarštinou Qırım), geograficky také Krymský poloostrov, je poloostrov ležící na severu Černého moře a s pevninou je spojen Perekopskou šíjí. Autonomní republika Krym byla až do března 2014 součástí Ukrajiny. Po vyhlášení nezávislosti Republiky Krym a jejím následném připojení k Ruské federaci je oblast sporným územím. Nárokuje si ji Rusko, jež na něm vytyčuje Republiku Krym a Federální město Sevastopol a má nad oblastí reálnou politickou a vojenskou kontrolu, a Ukrajina, která na něm vytyčuje Autonomní republiku Krym a autonomní město Sevastopol.

Ve 13. století na Krym vpadli Tataři a do roku 1783, kdy ho anektovalo Ruské impérium, byl součástí Zlaté hordy a Krymského chanátu. V roce 1954 byl Krym formálně převeden do Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Tento statut uznala po rozpadu Sovětského svazu v tzv. Budapešťském memorandu z roku 1994 i Ruská federace, k jejímuž přímému předchůdci, to jest Ruské sovětské federativní socialistické republice (RSFSR), do roku 1954 Krym náležel.

Na konci února 2014 se v rámci proevropských protestů Euromajdan strhla v Kyjevě pouliční válka s více než 70 oběťmi na životě na straně především demonstrantů, ale i policistů. Dosavadní ukrajinský prezident Viktor Janukovyč se následkem těchto událostí dostal pod silný tlak a donucen okolnostmi odjel ze země do Ruska. V Kyjevě se, nerespektujíc termín dohodnutý pro předčasné prezidentské volby, zformovala nová, prozápadní úřadující vláda a Janukovyč tak byl de facto svržen. Východní, převážně rusky hovořící části Ukrajiny, většinou, stejně jako Rusko, označily novou ukrajinskou vládu za protiústavní, nelegitimní a kvůli přítomnosti ukrajinských ultrapravicových nacionalistů ve vládě také jako fašistickou. Janukovyč jimi byl nadále považován za legitimního prezidenta. Vznikla tak ukrajinská krize, která se odehrává zjednodušeně mezi ruskojazyčným východem a ukrajinskojazyčným západem země.

Dalším jevem ukrajinské krize bylo zostření situace na Krymu a tím i rozhoření tzv. krymské krize. Autonomní republiku Krym postupně obsadili neoznačení ozbrojenci vydávaní za místní proruskou domobranu,^[1][2] kteří byli podporováni ruskými neoznačenými vojáky s vyspělou vojenskou technikou. Ruský prezident Vladimir Putin později přiznal, že „za zády krymské domobrany samozřejmě stáli naši vojáci, kteří jednali velmi rozumně, ale rozhodně a profesionálně“.^[3][4][5] Ozbrojenci obsadili parlament, jehož poslanci obratem jednostranně vyhlásili referendum o samostatnosti Krymu,^[6][7] které proběhlo 16. března 2014. Nicméně podle Západu a ukrajinské prozatímní vlády bylo vyhlášeno v rozporu s mezinárodním právem (např. se závazky vyplývajícími z Budapešťského memoranda)^[8][9][10] a s ukrajinskou ústavou.^[11][8][10] Většinou 96 % hlasů se vyslovili občané pro připojení autonomní republiky i Sevastopolu k Rusku^[12] a ihned poté obsadilo poloostrov na pozvání nově ustanoveného premiéra Krymu Aksjonova už^[4][5] označené vojsko Ruské federace.^{[zdroj⁠?][13]} Dne 21. března 2014 Rusko na žádost parlamentu nově vzniklé Republiky Krym začlenilo Krym a město Sevastopol do svého státního území. Především představitelé Ukrajiny, USA a zemí západní Evropy tyto kroky považovali za nelegální^[14] a jen několik málo zemí dosud uznalo ruskou anexi poloostrova.

Geografie

Na severu je Krym spojen úzkou Perekopskou šíjí s kontinentální Evropou (ukrajinská Chersonská oblast. Západní a jižní hranici tvoří Černé moře, východní hranici Azovské moře. Od jihoruské pevniny (Tamaňského poloostrova a Kubáně) je oddělen Kerčským průlivem.

Celková rozloha Krymu činí 26 200 km². Zatímco severní část poloostrova je pokryta (dnes zemědělsky zkultivovanou) stepí a lesostepí, menší jižní část (1/5 celkové rozlohy) tvoří úzké subtropické pásmo, vtěsnané mezi pobřeží Černého moře a Krymské hory. Ty se v délce 100 km táhnou podél pobřeží. Krymské hory jsou tvořeny celkem třemi hřebeny, v jižním hřebenu se nachází nejvyšší krymský vrchol Roman-Koš (1545 m).

V subtropickém pásu, širokém 8–12 km, se nachází oblíbená přímořská letoviska a lázně, souhrnně známá jako Ruská riviéra. Je tvořena romantickým pobřežím se strmými skalními útesy, písečnými či oblázkovými plážemi a čistou vodou.

V subtropickém pásmu se taktéž nachází rozlehlé vinice a ovocné sady, při pobřeží je důležitý také rybolov. Na východě se nachází významné lokality těžby a zpracovávání železné rudy.

Hlavním městem Autonomní republiky Krym je Simferopol. Město Sevastopol (včetně okolí zahrnujícího několik dalších sídel) tvoří zvláštní samosprávný celek, který je z hlediska většiny mezinárodního společenství podřízený přímo vládě Ukrajiny.

Historie

Nejstaršími známými obyvateli Krymu byli příslušníci divokého kmene Taurů. Stepní část pak byla až do 4. století n. l. obývána Skyty. Subtropický jih byl kolonizován v 7. století př. n. l. Řeky, založena tak byla města jako Pantikapaion (přibližně dnešní Kerč) nebo Chersonésos (dnešní Sevastopol), později důležitá obchodní střediska severního Černomoří. Spojením řeckých osad na Krymu vznikla v 5. století př. n. l. Bosporská říše, která přetrvala až do 4. století n. l. V antice bylo území označováno jako Chersonésos Taurský, Chersonésos Skythský, Taurika či Taurida. Ke konci starověku pak na Krym vtrhl kmenový svaz Ostrogótů, který byl o něco později vyhnán Huny. Zbytky gótského etnika na poloostrově přežívaly až do 18. století.

Ve středověku byl jih Krymu ovládán Byzantskou říší, některé obchodní osady zde postupně založili Janované. Sever byl přechodně pod vlivem turkotatarských kočovníků sídlících při Černém a Kaspickém moři.

Krymský chanát

Roku 1243 vpadli na Krym Tataři a poloostrov se stal součástí tzv. Zlaté hordy. V polovině 15. století byl vytvořen samostatný Krymský chanát se střediskem v Bachčisaraji. Od roku 1475 byl jeho vládce vazalem Osmanské říše.

Někteří historici odhadují, že při nájezdech obávané krymskotatarské jízdy, tzv. sklízením stepí mezi 15. a 18. stoletím, byly odvlečeny a prodány z Ukrajiny a Ruska do otroctví v Osmanské říši až 3 miliony lidí, především Ukrajinců a Rusů, ale také Bělorusů a Poláků.^[15]

V roce 1571 Krymští Tataři napadli a vyplenili Moskvu, spálili vše kromě Kremlu. V roce 1663 vpadli Krymští Tataři se svými tureckými spojenci dokonce až na Moravu, tehdy bylo uneseno do otroctví na 12 000 lidí.^[16]

Ruské impérium

Po klíčovém vítězství Ruského impéria nad Osmanskou říší v páté rusko-turecké válce (1768–1774) byl Krymský chanát zcela ovládnut a carevnou Kateřinou Velikou v roce 1783 i formálně připojen k Ruskému impériu. Postupně byla vybudována vojensko-námořní infrastruktura přístavu Sevastopol.

V letech 1853–1856 poloostrov těžce zasáhla Krymská válka mezi Ruskem na jedné a Tureckem, Velkou Británií a Francií na druhé straně.

Roku 1875 dorazila z Moskvy do Sevastopolu železnice.

Sovětský svaz

V průběhu ruské občanské války (1918–1925) byl Krym střediskem protibolševických sil (Bílá armáda) až do roku 1921, poté připojen k Ruské sovětské federativní socialistické republice, největší republice SSSR; od října 1921 existoval v jejím rámci jakožto Krymská autonomní SSR.

Za druhé světové války, konkrétně v letech 1941—1944 byl okupován nacistickým Německem; ještě před okupací byla z Krymu deportována většina krymských Němců a Krymských Tatarů, v té době to byla asi pětina z celkového počtu obyvatel krymského poloostrova. Stejný osud potkal v červnu 1944 krymské Řeky, Armény a Bulhary. Celkem bylo odsunuto 220 tisíc osob,^[17] během transportu asi 100 tisíc osob zahynulo.^[18] V roce 1967 byla obvinění Krymských Tatarů zrušena, do svých domovů na Krymu se mohli vrátit až v roce 1988.^[17] K 30. červnu 1945 pak byla autonomní republika zrušena a přeměněna v oblast; tato územní jednotka se v SSSR používala pro etnicky stejnorodá území.

19. února 1954 byl Krym z iniciativy Nikity Chruščova vyňat z Ruské SFSR a administrativně přičleněn k Ukrajinské SSR při příležitostí třístého výročí Perejaslavské rady — příklonu Ukrajiny k Ruské říši. Důvodem byly „blízké ekonomické a kulturní vztahy Krymské oblasti s Ukrajinskou SSR“. To bylo předzvěstí problémů, jež vyvstaly při rozpadu SSSR, neboť na převážně ruskojazyčném Krymu existovaly a dosud existují separatistické tendence. Během sovětské éry se stal Krym hlavním rekreačním cílem SSSR, byla budována především turistická a dopravní infrastruktura, včetně nejdelší trolejbusové trati světa.

Snahy o odtržení

20. ledna 1991 se v Krymské oblasti uskutečnilo referendum, protože na Krymu obydleném převážně Rusy existovaly silné tendence ke znovupřipojení k Rusku. Při hlasování byla položena otázka "Jste pro založení Krymské Autonomní Socialistické Republiky jako součásti Svazu sovětských socialistických republik a účastníka Svazové smlouvy?". Referenda se zúčastnilo 1 441 019 lidí, což představovalo 81,37% obyvatel uvedených v seznamech pro referendum. Pro založení Krymské ASSSR hlasovalo 93,26 % obyvatel Krymu účastnících se referenda. 12. února 1991 pak na základě výsledků referenda Vrchní sovět Ukrajinské SSR přijala zákon o "Vytvoření Krymské Autonomní Sovětské Socialistické Republiky". Jelikož to bylo měsíce předtím, než vznikla Deklarace nezávislosti Ukrajiny, staly se tomu odpovídající změny součástí tehdy platné ústavy Ukrajiny.

24. srpna 1991 Vrchní Sovět Ukrajiny přijal Akt o nezávislosti Ukrajiny, potvrzený později celoukrajinským referendem uskutečněným 1. prosince 1991. Obyvatelé Krymu se tohoto hlasování účastnili, a 54 % obyvatel Krymu vyjádřilo přání opustit Sovětský svaz (SSSR). Nicméně byl při tom porušen článek 3 sovětského zákona o "Pořádku pro řešení otázek, spojených s vystoupením svazové republiky z SSSR", podle kterého se v Krymské ASSR mělo provést oddělené (celokrymské) referendum o setrvání v SSSR nebo zachování příslušnosti k Ukrajinské SSR, která usilovala o opuštění SSSR.

4. září 1991 mimořádné zasedání Vrchního Sovětu Autonomní Republiky Krym přijalo Deklaraci o suverenitě republiky, ve kterém byla vyjádřena snaha vytvořit právní a demokratickou vládu v rámci Ukrajiny.

5. května 1992 parlament Autonomní Republiky Krym vyhlásil nezávislost přijetím deklarace "Akt o vyhlášení vládní nezávislosti Republiky Krym". To mělo být ještě schváleno referendem v srpnu téhož roku. Podle vzpomínek tehdejšího prezidenta Ukrajiny Leonida Kravčuka v jednom interview, uvažoval Kyjev tehdy dokonce o možnosti války s Republikou Krym. Ukrajinský parlament požadoval zrušení vyhlášení nezávislosti Krymu a dal Krymskému parlamentu ultimativně jeden týden na zrušení referenda. Hned 6. května 1992 byla přijata nová Ústava Autonomní Republiky Krym a krymský parlament přidal k ústavě doložku, že Krym „je součástí Ukrajiny“, byl také rozhodnutím zaveden úřad prezidenta Autonomní Republiky Krym. V červnu 1992 obě strany dosáhly dohody, krymská ústava byla zrušena a Krymu byl potvrzen status autonomní republiky.

V květnu 1994 se stala situace napjatou, když parlament Krymu odhlasoval znovuzavedení ústavy z roku 1992, čímž by udělal Krym více nezávislým na Ukrajině. V červnu 1994 podepsal prezident Ukrajiny Leonid Kravčuk řadu výnosů, které ohraničovaly pravomoci vládních orgánů Krymu. Současně lídři Ukrajiny a Ruska museli odvracet vznikající násilí. Měsíc poté se uskutečnily volby a prezidentem Ukrajiny byl zvolen spíše prorusky orientovaný Leonid Kučma, čímž se zmenšily snahy Krymu o odtržení od ukrajinského státu.

Ukrajinská Autonomní republika Krym a město Sevastopol

4. února 1994 byl prvním prezidentem Republiky Krym zvolen Jurij Meškov. V březnu 1995 byla rozhodnutím Vrchní Rady Ukrajiny a prezidenta Ukrajiny opět zrušena ústava republiky Krym z roku 1992 a také zrušeno prezidentsví na Krymu. 21. října 1998 byla na druhém zasedání Vrchní Rady Krymu přijata nová ústava Krymu. Když 23. prosince 1998 prezident Ukrajiny Leonid Kučma podepsal zákon, v jehož prvním bodě bylo obsaženo usnesení Vrchní Rady Ukrajiny: "Schválit ústavu Autonomní Republiky Krym", posílily se na Krymu proruské nálady.

Přístav Sevastopol má vlastní správu a tak jako Kyjev je administrativní jednotkou podléhající přímo ukrajinské vládě. Do roku 1994 byl Sevastopol uzavřeným městem, do kterého neměli přístup cizinci. Roku 1997 byla Smlouvou o přátelství, spolupráci a partnerství mezi Ruskem a Ukrajinou rozdělena bývalá sovětská černomořská flotila, kotvící v Sevastopolu, na ruskou a ukrajinskou část přibližně v poměru 4:1 a zároveň byl Krym potvrzen jako součást Ukrajiny.^[19] Sevastopolská námořní základna byla současně na 20 let pronajata Rusku za 93 milionů USD ročně. V dubnu 2010 bylo v Charkově mezi prezidenty Viktorem Janukovyčem a Dmitrijem Medveděvem dohodnuto prodloužení pronájmu základy do roku 2042^[19] s opcí na prodloužení pronájmu o dalších pět let.

Krymská krize v roce 2014

V noci na čtvrtek 27. února obsadili budovu krymského parlamentu proruští útočníci, kteří na jeho střeše vyvěsili ruskou vlajku. Ruský parlament 2. března schválil nasazení ruské armády na Krymu, Vladimir Putin ale tehdy řekl, že Rusko zatím na Krym nepovolalo své vojáky (nevysloveně mimo již legálně přítomné jednotky v Sevastopolu) a že tam působily „ozbrojené síly sebeobrany“. O den později už byla strategická místa poloostrova pod kontrolou proruských vojáků, podle některých zdrojů podporovanými přímo vojáky z ruska. Představitelé NATO a EU kritizovali postup Ruska. Ruské obyvatelstvo Krymu by však přítomnost ruských vojsk schvalovalo. Dne 6. března přijala Nejvyšší rada Autonomní republiky Krym rozhodnutí o připojení Krymu k Rusku.

Krymské Referendum se uskutečnilo 16. března a poté, co velká většina voličů připojení k Rusku schválila, krymský parlament 17. března 2014 vyhlásil nezávislý svrchovaný stát s názvem Republika Krym, který ale okamžitě požádal o vstup do Ruské federace jako její nový subjekt. OBSE ani Evropská unie na referendum pozorovatele nevyslaly.^[20] Další pozorovatelé, pozvaní nevládními organizacemi, referendum hodnotili jako poklidné s hladkým průběhem.^[21][22] Ukrajina a západní státy výsledky referenda vzhledem k přítomnosti cizích ozbrojenců neuznaly.^[23]

Republika Krym

Autonomní republika Krym a město Sevastopol 11. března 2014 oznámily sjednocení v Republiku Krym. Stalo se tak Deklarací nezávislosti Autonomní republiky Krym a města Sevastopol, která byla přijata Nejvyšší radou Autonomní republiky Krym a radou města Sevastopol v rámci příprav na Krymské referendum. Deklarace výslovně zmiňovala precedent uznání nezávislosti Kosova. 16. března velká většina voličů v referendu připojení k Rusku schválila. 96,8% se vyslovilo pro připojení poloostrova k Rusku a 2,5% pro status v rámci Ukrajiny. Zejména Ukrajinci a Krymští Tataři referendum bojkotovali.^[23] I tak dosáhla volební účast 83% obyvatel.^[24] Legálnost hlasování v situaci, kdy poloostrov obsadily ruské ozbrojené síly, kromě Ukrajiny předem zpochybnily i Spojené státy a Evropská unie. Naopak Moskva dala najevo, že od jeho podpory nehodlá ustoupit. Tyto postoje se projevily i při hlasování v Radě bezpečnosti OSN 15. března 2014. Rezoluci kritizující referendum na Krymu, kterou navrhovala americká diplomacie, Rusko svým právem veta zablokovalo. Z 15 členských zemí Rady bezpečnosti bylo Rusko jediné proti. Čína se hlasování zdržela, 13 států se vyslovilo pro rezoluci.^[25]

17. března 2014 vyhlásil krymský parlament krátkodobě existující nezávislý svrchovaný stát s názvem Republika Krym, který okamžitě požádal o vstup do Ruské federace.^[26] Republika Krym a město Sevastopol byly posléze do Ruské federace přijaty, a sice jako její dva nové subjekty - Republika Krym a Federální město Sevastopol. V úterý 18. března pak podepsali Vladimir Putin, krymský premiér Sergej Aksjonov, starosta Sevastopolu Alexej Čalyj a předseda krymského parlamentu Vladimir Konstantinov dohodu o připojení Krymu k Ruské federaci.^[27] Dohodu následujícího dne schválil ruský ústavní soud jako legální, hlasování o ratifikaci státní dumou proběhlo dne 21. března s pozitivním výsledkem.^[28][29]

Na Valném shromáždění OSN vedla iniciativa několika států k přijetí rezoluce, kterou bylo připojení Krymu k Ruské federaci odsouzeno. Tato rezoluce však není mezinárodně-právně závazná.^[30][31]

Rusko zahájilo v září 2014 stavbu mostu spojujícího Krym s Krasnodarským krajem. Projekt zahrnuje jak silniční, tak dvoukolejný železniční most, délka celé stavby bude 19 km a práce mají trvat do prosince 2018.^[32] Za generálního dodavatele stavby s rozpočtem více než 3 miliard USD (v přepočtu) byl určen oligarcha Arkadij Rotenberg.

Obyvatelstvo

Na Krymském poloostrově žije přibližně 2 300 000 obyvatel, z nich je okolo 58 % ruské národnosti, 24 % ukrajinské a 13 % krymskotatarské, převážně užívaným jazykem je ruština. Mezi největší krymská města patří Simferopol, ležící přibližně ve střední části, a Sevastopol v jihozápadní části (obě města mají přibližně 340 000 obyvatel); dále pak Kerč na východním okraji poloostrova či Jevpatorija na západním pobřeží. Na Krymu dnes žijí převážně Rusové, nejpočetnější menšinu tvoří Ukrajinci. Dříve ho ovládali Krymští Tataři, kteří byli Stalinem vysídleni pod záminkou kolaborace s nacistickým Německem a od konce 20. století se postupně vracejí.

Města nad 10 000 obyvatel

Následující tabulka podává přehled větších měst na Krymu. Města se statutem republikového významu jsou vyznačena tučně; stejně tak Sevastopol, který administrativně není součástí Krymské republiky. Na rozdíl od ostatních ukrajinských oblastí uvádíme u jmen měst přednostně ruský název, neboť užívání ruštiny – druhého oficiálního jazyka Krymské republiky - zde výrazně převažuje.

Památky a letoviska

Díky své exotičnosti, příjemnému podnebí, panenské přírodě a množství kulturních památek mnoha epoch byl zejména jižní Krym už od 60. let 19. století hojně vyhledáván vyššími ruskými společenskými vrstvami, včetně carské rodiny. Za sovětské éry byl Krym vyhlášenou rekreační oblastí pro nejvyšší stranické a státní funkcionáře, stejně jako pro dělnické a pionýrské organizace. Mezi nejznámější turistická centra na pobřeží patřila a patří Jevpatorija, Jalta, Alupka, Alušta, Artěk, Gurzuf, Sudak a nejvýchodněji ležící Feodosija.

Obecně v jižním prostoru je umístěna převážná část krymských přírodních a kulturně-historických památek, jako např. archeologická naleziště z období antiky, byzantské pevnosti, jeskynní kláštery a města, tatarské vesnice, mešity a paláce (v Bachčisaraji Chánův palác s Fontánou slz, opěvovanou Puškinem). V roce 1994 bylo veřejnosti zpřístupněno také město Sevastopol, které bylo po dlouhá léta vyhrazeno pouze sovětským vojákům, důstojníkům a jejich rodinám. U Sevastopolu se nacházejí zbytky antického města Chersonésos a kostel, v němž byl pokřtěn sv. Vladimír.

Odkazy

Související články

• Bitva o Sevastopol
• Jaltská konference

Reference

Externí odkazy

• Encyklopedické heslo Krym v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Kategorie Krym ve Wikizprávách
• Přehled krymské krize v roce 2014 na webu EurActiv.cz
• (česky) Kdo je doma na Krymu? Navýchod, 1/2007.
• (rusky) Přehled dějin Krymu
• (rusky) Turistický portál
• (česky) Geologický průvodce
• (anglicky) Tatar.net