Irbis: Porovnání verzí

Tato stránka je právě ve výstavbě nebo prochází rozsáhlou přestavbou

Jste zváni, abyste s touto činností pomohli vlastními editacemi. Vyhledejte v historii vkladatele, nebo nahlédněte do diskuse, pokud se chcete seznámit s jeho představou o budoucí koncepci stránky. Pokud stránku právě editujete, zvláště v případě, že editace trvá jen krátkou dobu, použijte raději šablonu {{Pracuje se}}, abyste zabránili editačním konfliktům.

---

Tato šablona je určena pro užití v řádu dní. Pokud od poslední editace uplynula doba delší než týden, neváhejte šablonu odstranit.

Irbis
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Třída	savci (Mammalia)
Řád	šelmy (Carnivora)
Čeleď	kočkovití (Felidae)
Podčeleď	velké kočky (Pantherinae)
Rod	Panthera
Binomické jméno
Panthera uncia (Schreber, 1775)
Areál rozšíření
Sesterský druh
tygr (Panthera tigris) nebo lev (Panthera leo)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Irbis (Panthera uncia, dříve také Uncia uncia, zařazení do rodu Panthera je však přesnější, neboť nejbližším příbuzným irbise je tygr), též irbis horský či levhart sněžný je velká kočkovitá šelma obývající horské masivy Střední Asie.

Irbis vzhledem připomíná levharta, je o něco menší, ale robustnější. Délka těla je 103–130 cm, délka ocasu 90–105 cm. Výška v plecích dosahuje kolem 60 cm, váha 22– 55 kg (samci jsou o něco mohutnější než samice). Srst je měkká, hustá a obzvláště v zimě velmi dlouhá. Na základním světlém zbarvení jsou umístěny tmavé skvrny a rozety. Dlouhý a mohutný ocas pomáhá irbisovi udržovat rovnováhu při pohybu a skocích. Kořistí irbise jsou především horští kopytníci, příležitostně však loví i menší zvířata jako hlodavce, zajícovce či hrabavé ptáky. Jeho biotopem jsou především horské louky a pastviny, bezlesé a kamenité planiny nad horní hranicí lesa. Obvykle se pohybuje v nadmořských výškách 1500–4000 m n. m., v Himálaji byl zaznamenán dokonce až v 6000 m n. m., na Džungarském Alatau však také ve výškách pod 1000 m n. m.

Stav divoce žijící populace irbisů je kriticky nízký, v roce 2003 různé odhady úvaděly čísla v rozmezí 4000–7000 divoce žijících jedinců.^[2][3] Je veden v Červené knize IUCN jako ohrožený druh.^[3] Irbis je také uveden v CITES, příloze I, mezi druhy, s nimiž je jakýkoliv mezinárodní obchod zakázán. Přestože v celém areálu výskytu je irbis pod legislativní ochranou, největší nebezpečí pro něj stále představuje ilegální lov a pytláctví spojené s výnosným prodejem trofejí na černém trhu. Organizované projekty na ochranu irbise začaly vznikat teprve v posledních desetiletích. V říjnu 2013 v kyrgyzském Biškeku podepsali zástupci všech 12 zemí, na jejichž uzemí areál irbise zasahuje, společnou deklaraci, na jejímž základě vznikl projekt Global Snow Leopard & Ecosystem Protection Program, který by měl do roku 2020 vytipovat napříč areálem výskytu nejméně 20 zdravých populací a zajistit jejich ochranu.^[4]

V zajetí se daří irbise úspěšně rozmnožovat, populace v zoologických zahradách (cca 650 jedinců) je považována za životaschopnou a stabilní. Plemennou knihu irbise vede zoologická zahrada ve finských Helsinkách.

Irbis není obvyklé heraldické zvíře, přesto jej najdeme například ve znaku ruské autonomní republiky Chakasie či měst Almaty a Biškek. Byl rovněž jedním z maskotů Zimních olympijských her 2014 v ruském Soči.

Etymologie

Slovo „irbis“ pochází z turkických jazyků.

Název „sněžný levhart“ poukazuje na vysokohorský biotop a podobnost vzhledu irbise s levhartem.

Taxonomie a historie

První zmínka o irbisovi (pod dodnes užívaným francouzským označením „once“) a první vyobrazení v evropské literatuře pochází od francouzského přírodovědce Georgese se Buffona z roku 1761.^[5] Buffon ve svém spisu Histoire Naturelle uváděl, že irbis žije v Persii, kde je odchytáván a cvičen k lovu (možná šlo o záměnu s gepardem^[6]).^[5]

Autorem prvního vědeckého popisu irbise je německý lékař a přírodovědec Johann von Schreber, který druh pod názvem Felis uncia popsal v roce 1775.^[7] V roce 1831 druh pod názvem Felis irbis popsal jiný německý přírodovědec a zoolog Christian Ehrenberg.^[7] Potřetí byl druh popsán v roce 1855 americkým lékařem a přírodovědcem Thomasem Horsfieldem, tentokrát pod názvem Felis uncioides.^[7]

Irbis patří mezi velké kočky rodu Panthera, ke kterým byl po svém popsání také původně řazen. Později však byl na dlouhou dobu přeřazen do samostatného rodu Uncia (Pocock, 1916).^[7] Lebka irbise je morfologicky odlišná od všech ostatních druhů rodu Panthera více, než lebky libovolných dvou jiných druhů rodu Panthera mezi sebou. K tomu navíc irbis nese kombinaci morfologických a etologických znaků typických jak pro velké kočky, tak pro malé kočky. Například struktura lebky je velmi podobná velkým zástupcům rodu Felis, zatímco jazylka nese typické znaky zástupců rodu Panthera.^[8] Teprve genetické analýzy z počátku 21. století jednoznačně prokázaly příslušnost irbise do rodu Panthera.^[9] Analýzy potvrdily blízkou příbuznost zástupců rodu Panthera (včetně irbise) mezi sebou, přičemž levharta obláčkového (Neofelis nebulosa) určily za zástupce sesterského rodu Neofelis.^[10] Nadále však panují nejasnosti ohledně přesného zařazení irbise v rámci rodu Panthera. Li a Zhang (2005) na základě analýzy mitochodriálních genů a jaderné DNA považovali irbise za nejblíže příbuzného levhartovi (Panthera pardus),^[11] Johnson a kol. (2006) na základě analýzy mitochondriální DNA označuje irbise za sesterskou skupinu tygra (Panthera tigris),^[9] Wei a kol. (2008, 2011) však na základě analýzy kompletně přečteného mitochondriálního genomu usuzuje, že nejbližším příbuzným irbise je lev (Panthera leo).^[12]

Přes rozsáhlý areál výskytu rozdělený do menších oblastí naprostá většina zoologů nerozlišuje u irbise poddruhy. Přesto se objevily pokusy o popis několika poddruhů dle geografických oblastí. Například irbisové ze severozápadu Střední Asie, Mongolska a Ruska by byli řazeni do poddruhu Uncia uncia uncia (resp. Panthera uncia uncia), zatímco irbisové ze západní Číny a Himálaje by tvořili poddruh Uncia uncia uncioides (resp Panthera uncia uncioides).^[13] Tyto snahy však nezískaly mezi odbornou věřejností výraznější podporu a platnost taxonomických označení je nulitní.^[14]

Popis

Irbis je poměrně velká kočka vzhledem připomínající levharta, o něco menší, avšak robustnější, s velmi dlouhým ocasem. Srst je velmi dlouhá a hustá. Na základním zbarvení, které je světlé, plavé až bílé, jsou rozmístěny černé skvrny a rozety.

Délka těla s hlavou je 103–130 cm, délka ocasu 90–105 cm.^[8][5] Výška v plecích je kolem 60 cm.^[5] Samci jsou o něco větší než samice.^[6][15] Dospělý samec váží 45–55 kg, samice 22–40 kg.^[5]

Srst je dlouhá, měkká a velmi hustá, irbisovi poskytuje nezbytnou ochranu proti chladu, který v jeho přirozeném vysokohorském prostředí panuje.^[6] Letní srst má na hřbetě a bocích délku kolem 25 mm, na břiše a ocase až 50 mm.^[7] Zimní srst je delší, na hřbetě a bocích mezi 30–55 mm, na ocase až 60 mm, na břiše až 120 mm.^[7] Hustota srsti je vyšší než u všech ostatních velkých koček (kolem 4000 chlupů na cm²)^[16] a blíží se spíše hodnotám znamým od malých koček rodu Felis.^[8] Na jeden krycí chlup (pesík) připadá 8 chlupů podsady.^[8]

Základní barva srsti je hnědošedá, bez příměsí žluté či červené^[5] (žlutý odstín byl popsán jen u některých jedinců v zajetí, jedná se možná o genetický relikt^[8]). Základní barva srsti na hřbetě a bocích je šedá nebo světle šedá až téměř bílá, s kouřovým nádechem. Srst na břiše a vnitřních částech končetin je světlejší než na hřbetě. Boky zdobí černé či tmavě šedé skvrny ve formě rozet, uvnitř kterých se může nalézat ještě malá černá skvrna, řidčeji pak menší plné skvrny. Průměr největších rozet se pohybuje od 5^[5] do 7–8^[8] cm. Plné skvrny se nacházejí také na hlavě (zde jsou nejmenší), na krku a končetinách. Na konci hřbetu skvrny začínají splývat a mohou vytvářet podélné pruhy. Na ocase plné skvrny často formují neúplné kruhy. Samotná špička ocasu je obvykle černá.^[8]

Zimní srst je velmi světlá, až téměř bílá, s kouřovým nádechem.^[8] Irbis je tak dobře maskován ve svém přirozeném prostředí – skály, kameny, sníh a led. Letní srst je světlá, ohraničení skvrn je patrnější, naopak kouřový nádech zimní srsti se vytrácí.^[8]

U mladých zvířat jsou skrvrny výraznější, jejich barva je intenzivnější. Samice se zbarvením neliší od samců. Mezi irbisy z různých geografických oblastí nejsou žádné výrazné rozdíly ve zbarvení, případně jen minimální. Je to dáno i poměrně malým (ve srovnání s ostatními velkými kočkami) areálem výskytu, vyznačujícím se ve všech svých částech přibližně stejnými životními podmínkami.^[8]

Hlava je kulatá, vzhledem k tělu poměrně malá. Lebka je relativně silná, avšak méně masivní než u ostatních druhů rodu Panthera.^[8] Je však z lebek všech druhů velkých koček relativně nejširší.^[17] Čelo je široké a vysoce klenuté.^[17] Rozsáhlá nosní dutina a široké nosní kosti jsou výsledkem adaptace irbise na vysokohorské prostředí – vzduch se zde před vstupem do plic předehřívá.^[17]

Uši jsou krátké, posazené široko od sebe, tupě zaoblené, bez chvostků, v zimě téměř skryté v dlouhé srstí.^[8] Oči jsou velké, kulaté a bledé, působí dojmem, že irbis neustále hledí do dáli.^[6] Duhovka je světle zelená nebo šedá.^[6] Vousy jsou bílé a černé, o délce až 10,5 cm.^[8].

Dospělý irbis má podobně jako většina ostatních kočkovitých šelem 30 zubů.^[18] V horní čelisti na každé straně 3 řezáky, špičák, 3 třenové zuby a jednu stoličku, v dolní čelisti na každé straně 3 řezáky, špičák, 2 třenové zuby a jednu stoličku.^[18] Zubní vzorec je tedy $\frac{3}{3}\frac{1}{1}\frac{3}{2}\frac{1}{1}$. Mohutné špičáky slouží k zabíjení kořisti.^[18] Poslední horní třenový zub a dolní stolička jsou přeměněné v mohutné trháky, pomocí kterých si irbis odtrhává kusy potravy.^[18]

Tělo je silné a svalnaté.^[6] Tlapy jsou široké a masivní, se zatahovatelnými drápy. Stopy jsou velké a kulaté, bez otisku drápů. Stopa měří na dělku 9–10 cm.^[19]

Ocas je velmi dlouhý, délkou přesahuje tři čtvrtiny těla, díky dlouhým a hustým chlupům se jeví velmi mohutný. Irbisovi pomáhá udržovat rovnováhu při skocích, šplhu a balancování na úzkých skalních římsách.^[6]

Irbis na rozdíl od ostatních velkých koček nedokáže řvát, i když jeho jazylka není plně zkostnatělá.^[7] Původně se zoologové domnívali, že řvaní umožňuje velkým kočkám právě nezkostnatělá jazylka, nové výzkumy však ukázaly, že schopnost řvát je u koček spojena s dalšími morfologickými vlastnostmi hltanu, které irbis postrádá.^[9] Nejhlasitějším zvukem je hluboké a táhlé sténavé volání, kterým se irbisové vzájemně volají v době rozmnožování.^[17] Irbis jinak disponuje celou škálou zvuků a projevů běžných u ostaních koček.^[7] Vrní při nádechu i výdechu, podobně jako malé kočky.^[7] Při útoku, nebo je-li rozzuřený, vydává krátký, hlasitý kašlavý zvuk.^[7]

Způsob trhání potravy je stejný jako u velkých koček, postavení při konzumaci potravy je podobné jako u malých koček.^[8]

Výskyt

Domovem irbise je střední Asie. Areál výskytu zahrnuje horské oblasti a náhorní plošiny o celkové rozloze zhruba 1 200 000–1 600 000 km²^[6] nacházející se na území států Afghánistán, Pákistán, Indie, Nepál, Bhútán, Čína, Mongolsko, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán. Areál má tvar podkovy, jejímž pomyslným středem je pohoří Pamír. Jižní rameno podkovy se táhne od Pamíru a Hindúkuše přes Karákóram, Kašmír a Himálaj (na severu pak Kchun-lun-šan) až k severním hranicím Barmy. Severní rameno zasahuje přes Ťan-šan, Altaj a Sajany do západního Mongolska a jižní Sibiře. Na severu zasahuje areál až k nejjižnějšímu cípu jezera Bajkal. V Mongolsku se irbis vyskytuje na kromě Mongolského a Gobijského Altaje i v pohoří Changaj.^[15][20][21]

Biotop

Irbis je typickým představitelem fauny horských oblastí střední Asie. Mezi velkými kočkami je jediným druhem, který trvale obývá horské biotopy.^[22] Jeho lovišti jsou horské louky, bezlesé kamenné plošiny a morény, skalní útesy, často jej lze potkat i v zasněžených oblastech. V některých částech svého areálu výskytu však irbis sestupuje i do níže položených oblastí, do pásem kleče a horského lesa.

Irbis dává přednost členité horské krajině s útesy, svahy čí úzkými údolími, s porostem alpínské vegetace, a s trhlinami, hromadami kamení či sutě, které mu skýtají vhodný úkryt jak při lovu, tak při odpočinku.^[6] V nižších polohách jako úkryt poslouží i kleč či jiná vegetace. Otevřené krajině se irbis spíše vyhýbá.^[6] Obvykle se drží nad horní hranicí lesa, ovšem lze jej potkat i zde, především v zimě.

Nadmořská výška biotopů obývaných irbisem se obvykle pohybuje v rozmezí 1500–4000 m n. m. Irbis je jedním z mála zvířat, která vystupují až nad hranici věčného sněhu. Na Pamíru byl několikrát pozorován v nadmořských výškách 4500–5000 m n. m. V Himálaji pak dokonce v nadmořských výškách 5400–6000 m n. m, přičemž sestupuje až do 2000 až 2500 m n. m. V létě se zde irbis nejčastěji vyskytuje v admořských výškách 4000–4500 m n. m.^[8]

Na svazích Turkestánského hřbetu lze irbise v létě potkat nejčastěji v nadmořských výškách kolem 2600 m n. m. Irbise se zde zdržuje především ve skalnalných oblastech.^[8].

Na Talaském Alatau se vyskytuje obvykle v nadmořských výškách mezi 1200^[5]–1800 a 3500 m n. m.^[8] Na hřebeni Kungej Alatau se irbis nejčasněji vyskytuje na alpínských loukách v nadmořských výškách do 3300 m n. m, méně často pak v jehličnatých lesích (2100–2600 m n. m). Na Zailijském Alatau a v centrálním Ťan-šanu se irbis v létě pohybuje v nadmořských výškách kolem 4000 m n. m, v zimě pak sestupuje až do 1200 m n. m.^[8]

Ne vždy ovšem irbis obývá vysokohorské biotopy. Na některých místech žije po celý rok v nižších pohořích a na náhorních stepích v nadmořských výškách 600–1500 m n. m. I zde se drží skalnatých míst, soutěsek a úžlabin s výskytem horských ovcí (argali) a koz. V těchto nadmořských výškách byl irbis pozorován např. na Džungarském Alatau.^[5][8]

Irbis následuje svou kořist, za kterou v létě vystupuje do alpínského a subalpínského pásma hor. V zimě, když je horská krajina pokrytá vysokou vrstvou sněhu, sestupuje do nižších poloh, často až do pásma jehličnatého lesa. Sezónní migrace mívá pravidelný charakter a odpovídá sezónní migraci hlavní kořisti irbise – horských kopytníků.^[5][8]

Biologie a ekologie

Irbis je aktivní především za soumraku a úsvitu, někdy však i během dne.^[6] Přes den obvykle odpočívá, spí či leží na skále.

Doupě si vytváří v jeskyních či skalních rozsedlinách, v úkrytech mezi skalami, pod převisy či na jiných podobných místech. Stejné doupě využívá často i několik let. Z Kyrgyzského hřbetu je znám případ, kdy irbis přes den odpočíval ve velkém hnízdě po supovi hnědém, umístěném na nízkém, ale silném kmeni jalovce.^[8]

Teritoriální a sociální chování

Dospělí irbisové jsou teritoriální zvířata, která povětšinou vedou samotářský způsob života. Mláďata však tráví poměrně dlouhou dobu s matkou. Každý irbis má přesně vymezené vlastní teritorium, ovšem vůči jiným příslušníkům druhu neprojevuje výraznou agresivitu. Teritorium samce se může překrývat s teritorii samic, i v takovém pípadě si však s výjimkou období páření udržují od sebe odstup.^[23] Svoje území si irbisové značí různými způsoby – většinou močí, ale i pomocí drásání země či kůry drápy.^[17]

Rozloha individuálních teritorií se může velmi lišit. V Nepálu, kde je k dispozici velké množství potenciální kořisti, bývá teritorium poměrně malé, od 12 do 39 km²^[23], kdežto v Mongolsku, kde je otevřený terén a řídký výskyt kopytníků, může přesáhnout 500 km².^[23]

Irbis pravidelně obchází svoje území, navštěvuje shromaždiště a zimní pastviště divoké zvěře. Většinou se drží pokaždé té samé cesty, když chodí po stezkách vyšlapaných zvěří, vedoucích obvykle po hřebeni či podél říčky či potoka. Délka obchůzky bývá velmi dlouhá, na stejném místě se irbis obvykle objeví vždy jen jednou za několik dní.^[8]

Potrava a způsob lovu

Irbis je predátor lovící obvykle zvěř své velikosti či větší.^[8] Je schopen skolit kořist třikrát větší, než je sám, což jako potenciální kořist vylučuje pouze dospělé velbloudy, kiangy a jaky.^[23] Základní složkou potravy jsou v celém areálu výskytu a ve všech ročních obdobích kopytníci.

Kořistí irbise bývaji nejrůznější druhy kopytníků: horské kozy a kozorožci – nahur modrý (Pseudois nayaur), kozorožec sibiřský (Capra sibirica), koza šrouborohá (Capra falconeri), tahr himálajský (Hemitragus jemlahicus); horské ovce – argali (Ovis ammon), urial (Ovis orientalis vignei); takin zlatý (Budorcas taxicolor), serau himálajský (Capricornis thar), goral tmavý (Naemorhedus goral), kabar pižmový (Moschus moschiferus), srnci (Capreolus sp.), jeleni (Cervus sp.) a divoká prasata (Sus scrofa).^{[5][15][19][24]} Drobnější kořist tvoří svišti (Marmota sp.), zajíci (Lepus sp.), pišťuchy (Ochotona sp.) či hrabaví ptáci – velekuři (Tetraogallus sp.), bažanti či orebice (Alectoris sp.).^{[5][15][19][24]} Byl zaznamenán i úspěšný útok dvojice irbisů na dvouletého medvěda plavého (Ursus arctos isabellinus).^[8]

V Pamíru irbis loví především horské kozy a kozorožce, řidčeji argali. V Himálaji rovněž horské kozy, horské ovce, orongy (Pantholops hodgsonii), gazely tibetské (Procapra picticaudata), jaky (Bos grunninus), sviště, zajíce.^[19] V Rusku kromě horských koz loví i jeleny, srnce, argali a také soby (Rangifer tarandus).^[22]

Je-li nedostatek kořisti, irbis si odejde hledat nové teritorium, případně začne napadat domácí zvěř.^[5][6] V některých oblastech dokonce tvoří domestikovaná zvířata jako kozy, ovce, koně či dobytek významnou součást stravy.^[8][19]

Rozbor trusu ukázal také překvapivě vysoký podíl rostlinné stravy, především trávy a větviček.^[6] Některé nalezené exkrementy sestávaly dokonce výhradně z rostlinných zbytků.^[6] Je známo, že kočky používají rostlinný materiál k podpoře trávení nebo jako laxativum, ovšem množství konzumované irbisem je mezi kočkami zcela výjimečné.^[6] Důvody nejsou zcela jasné, může jít o likvidaci střevních parazitů nebo i prostě jen o doplněk stravy.^[6]

Irbisové loví většinou samostatně, plíží se ke kořisti.^[5] Když se dostatečně přiblíží, vyřítí se z úkrytu, dlouhými skoky (6–7 metrů) kořist dostihnou a skolí.^[25] Dalším častým způsobem lovu je číhání v úkrytu a skok na zvěř z vyvýšené pozice.^[8] Pokud se nepodaří kořist skolit hned napoprvé, irbis je schopen jí pronásledovat až 300 metrů.^[6] U velkých kopytníků irbis po skolení útočí na hrdlo nebo šíji a snaží se kořist zardousit nebo jí zlomit vaz.^[8][19] Mrtvou kořist irbis odtáhne do úkrytu, pod skálu či jinam, kde ji začne konzumovat. Dospělý irbis obvykle při jednom krmení spořádá 2–3 kg masa.^[8] Není-li vyrušován, vydrží u kořisti až týden.^[23] Sledování pomocí GPS obojků ukázalo, že velkou kořist irbis skolí zhruba každých 10–15 dní.^[23] Koncem léta, na podzim a začátkem zimy lze pozorovat při lovu i rodinné skupinky, sestávající obvykle ze samice a jejích mláďat.

V celém areálu výskytu je irbis vrcholovým predátorem, který nemá vážnou konkurenci ze strany jiných šelem. V nižších polohách může docházet ke kompetici s vlkem (Canis lupus), na jižních hranicích areálu výskytu pak existuje možnost střetu s levhartem (Panthera pardus).^[6]

Rozmnožování

Pohlavní dospělost nastává ve 2–3 letech u samic, ve 3–4 letech u samců.^[6][23] K páření dochází koncem zimy či začátkem jara. Období říje u samice trvá 2 až 12 dní.^[6] V době říje dochází k páření 12× až 36× za den, přičemž kopulace trvá 15 až 45 sekund.^[6]

Březost trvá 94–103 dní.^[6] Samice kvůli dlouhé péči o mláďata rodí obvykle jen jednou za dva roky, přičemž doupě mívá na nejnedostupnějším místě. Samec se péče o potomstvo neúčastní. Koťata přichází na svět v závislosti na geografické poloze místa vrhu buď v dubnu–květnu nebo květnu–červnu. Samice rodí obvykle 2–3, vzácněji pak jen jedno nebo naopak 4–5 mláďat.^[8][5] Porodní váha mláděte je kolem 450 gramů (Sunquist & Sunquist (2002) udávají rozmezí 320–567 gramů^[6]), délka těla do 30 cm, délka ocasu 15–18 cm.^[8] Koťata se rodí slepá a bezmocná, vidět začínají zhruba po 7 dnech.^[6] První týdny jsou mláďata kojena mateřským mlékem a rychle přibývají na váze, 300-500 gramů za týden.^[6] Zhruba po pěti týdnech važí koťata kolem 2,5–3 kg a začínají chodit. V této době také začínají přijímat pevnou stravu.^[6] Uprostřed léta již doprovázejí matku na lovu. Mláďata irbise se vyznačují výrazně temnou pigmentací skrvn, většinou drobnějších a plných, rozet bývá jen velmi málo. Velké hnědé či černé skvrny na hřbetě směrem k ocasu splývají v podélné čérné pruhy rovnoběžné s páteří. Od matky mladí irbisové odcházejí druhou zimu.^[22][20]

Údaje o délce života irbisů v divočině se kvůli obtížnosti získávání dat výrazně liší, zpráva ruské pobočky WWF z roku 2002 uvádí jako nejdelší doložený věk irbise v divočině 13 let.^[22] V zajetí žijí irbisové výrazně déle, jsou doloženy případy irbisů starších 20 let.^[6]

Stav populace a ochrana

Vzhledem k obtížné dostupnosti míst výskytu a skrytému způsobu života jsou veškeré dostupné statistiky počtu irbisů v divoké přírodě založeny pouze na odhadech expertů a je proto nutno je brát pouze jako orientativní. Stav divoké populace irbisů má však díky tlaku člověka prokazatelně sestupný charakter. Lov irbise je sice zakázán, finančně velmi atraktivní pytláctví však stále významně snižuje stavy populace divokých irbisů. Na jedné straně redukce pastvin a počtu chovaného dobytka přinesly navýšení populace hlavní kořisti irbise – horských kopytníků, na druhé straně však zvyšující se chudoba místních obyvatel vedla ke zvýšenému používání loveckých metod a pytláctví, včetně lovu irbise do pytláckých smyček. Dalším důvodem nárůstu pytláctví na počátku 21. století bylo zvýšení zájmu o irbisí kůže a s tím spojený růst jejich cen na černém trhu.^[22]

Na Tibetské náhorní plošině mělo výrazný dopad na irbisí populaci masové hubení pišťuch a svišťů pomocí pesticidů jakožto škůdců úrody. Irbisové tak přišli o šanci na ulovení snadnější kořisti, kterou zmínění hlodavci a zajícovci představovali.

Celkový počet divoce žijících irbisů činil podle expertního odhadu z roku 2003 mezi 4080 až 6590 jedinci.^[3][26] Podle odhadu WWF divoká populace irbisů čítá až 7500 jedinců.^[22] V zajetí (zologické zahrady atd.) se nachází zhruba 2000 irbisů, které se daří úspěšně rozmnožovat.^[22]

Hustota populace se v různých částech areálu výskytu výrazně liší – od 0,1 do 10 jedinců na 100 km².^[23] V Rusku je to 0,7 jedince na 100 km², na Altaji od 0,7 do 2,4 jedince na 100 km², v Nepálu 5–7 jedinců na 100 km², v Mongolsku 3–4 jedinci na 100 km².^[22]

Následující tabulka vychází z údajů ve studii McCarthyho a kol. (2003)^[26], které v téměř nezměněné podobě cituje i IUCN – Jackson a kol. (2008)^[3]. Pokud byl k dispozici novější údaj, je uveden i s patřičnou referencí.

K množství faktorů majících negativní vliv na stav populace patří vedle pytláctví i defenzivní chování irbise. Irbis ve svém přirozeném prostředí nemá nepřátele (kromě člověka). Proto při střetu s člověkem není ostražitý a neprchá do úkrytu.^[8] To v otevřených horských terénech a při rozšířenosti střelných zbraní mezi místními obyvateli často vede ke smrti zvířete. Jelikož irbisové občas nepohrdnou zbytky kořisti jiných predátorů, stávají se také obětí otrávených návnad, které jsou nezákonně používány pro boj s vlky.^[22]

Ochrana

Stav divoké populace irbisů je katastrofálně nízký. O pokles se zasloužil především nezákonný, avšak finančně atraktivní lov. Ve všech státech, do kterých jeho areál výskytu zasahuje, je irbis pod legislativní ochranou, přesto pytláctví zůstává hlavní příčinou jeho ohrožení. Irbis je vzácné, málopočetné a ohrožené zvíře. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) jej od roku 2008 eviduje jako ohrožený druh (kategorie C1).^[3] V Červené knize Mongolska (1997) je veden jako „velmi vzácný“, v Červené knize Ruské federace (2001) má status „ohrožený vyhubením“ (kategorie 1).^[22][3] Irbis je také uveden v CITES, příloze I (nejvíce ohrožené druhy, s nimiž je jakýkoliv mezinárodní obchod zakázán). Je třeba poznamenat, že výše uvedené dokumenty představují pouze legální rámec pro ochranu irbise, naplňování ochrany v praxi je nedostatečné, jak ukazuje objem neustávajícího pytláctví a pašeráctví.

Organizované programy na záchranu irbise v divočině začaly vznikat až v posledních letech. Asi nejvýznamnějším mezníkem v tomto směru bylo setkání vysokých představitelů všech 12 zemí, na jejichž uzemí areál irbise zasahuje (viz výše uvedená tabulka), na konferenci v kyrgyzském Biškeku v říjnu 2013. Výsledkem byla společná deklarace,^[28] na jejímž základě vznikl projekt Global Snow Leopard Conservation Program, který by měl do roku 2020 vytipovat napříč areálem výskytu irbise nejméně 20 zdravých populací a zajistit jejich ochranu.^[4]

Irbis a člověk

Lov na irbise

Irbis nikdy nebyl loven v extrémních množstvích. Před zákazem lovu celosvětový roční počet ulovených zvířat nikdy výrazně nepřesáhl jeden tisíc.^[5][8] V letech 1907–1910 činil celosvětový roční úlovek 750–800 kusů.^[8] V 50. a 60. letech 20. století se počet ročně ulovených kusů na území bývalého SSSR pohyboval pouze v desítkách. Přitom výkupní cena kožešin byla extrémně nízká, v průměru 3 rubly za kus.^{[8][pozn. 1]} Hlavními oblastmi lovu byly Tádžikistán a Kyrgyzstán. Kožešiny se používaly hlavně jako koberce, na výrobu kožichů a kožešinových límců.^[8]

Na světovém trhu byla po kožešinách irbisů vždy velká poprávka a byly vysoce ceněny. Dlouhou dobu byl irbis považován za nebezpečné zvíře a škodnou, proto lov ani lovecké metody nebyly nijak omezovány. Za zabití irbise se dokonce vyplácela odměna. Velká poptávka byla i po živých irbisech.

Napadení člověka irbisem

Ve vztahu k člověku je irbis velmi plachý, a i pokud je zraněný, člověka napadne zcela výjimečně.^[8] Člověku může být nebezpečné pouze raněné nebo nemocné zvíře. V oblasti bývalého Sovětského svazu jsou doloženy pouze dva případy napadení člověka irbisem. První případ se odehrál 12. května 1940 v blízkosti Almaty, když za bílého dne irbis napadl a vážně zranil dvě osoby. Zvíře bylo vystopováno a zabito, pitva ukázala, že irbis byl nakažený vzteklinou. Ve druhém případě, v zimě, také v blízkosti Almaty, starý a vyčerpaný, téměř bezzubý irbis skočil ze skály na člověka procházejícího pod ní.^[8][29]

Chov v zajetí

V Evropě byl irbis znám již koncem 18. století, první živé zvíře však bylo v Evropě k vidění až roku 1851 v zoo v Antverpách.^[6]

Počet irbisů chovaných v zajetí byl v roce 2002 odhadován zhruba na 2000, přičemž velká část z tohoto počtu připadala na Čínu.^[22] Přibližně 16% jedinců pocházelo z volné přírody, ostatní se již narodili v zajetí.^[22] Počet v zajetí chovaných irbisů mimo Čínu činil kolem 600 jedinců.^[22] Irbisové se v zajetí úspěšně rozmnožují. Například roku 2000 se narodilo v 87 vrzích celkem 179 koťat.^[22]

V Česku chovají irbise následující zoologické zahrady: ZOO Liberec, ZOO Ústí nad Labem, ZOO Plzeň, ZOO Jihlava. Ve všech čtyřech uvedených zoo se podařilo úspěšně odchovat mláďata.^{[30][31][32][33]}

Ve filmu

Dokumentární filmy

Nafilmovat irbise ve volné přírodě je velmi obtížné. Důvodem je vzácnost zvířete a nedostupnost jeho biotopu. Mimo jiné i o irbisech pojednával druhý díl dokumentárního seriálu britské televizní stanice BBC Planet Earth (2006).^[34] V rámci jiného dokumentárního seriálu BBC Natural World byla v roce 2008 odvysílána epizoda Snow Leopard – Beyond the Myth věnovaná irbisům.^[35]

Fikce

Hlavní padouch v americkém animovaném filmu pro děti Kung Fu Panda (2008) má podobu sněžného levharta (irbise).^[36]

Numizmatika a poštovní známky

V roce 2000 byla jako součást série Қазақстанның қызыл кітабы (Červená kniha Kazachstánu) vyražena série mincí v nominální hodnotě 500 tenge. Na její zadní straně je irbis jdoucí po skále, se stylizovanou horou v pozadí.^[37] V roce 2008 pak byla vyražena zlatá mince rovněž i hodnotě 500 tenge, na jejíž rubové straně je hlava irbise.^[38]

V roce 2000 bylo v Rusku v rámci souboru Сохраним наш мир (Zachraňme náš svět) vyraženo celkem sedm sérií památečných mincí s vyobrazením irbise. Šlo o stříbrné mince v nominální hodnotě 3, 25 a 100 rublů (viz galerie) a zlaté mince s nominální hodnotou 50, 100, 200 a 10 000 rublů.^[39] Na zadní straně 50rublové mince byla vyobrazena hlava irbise, na minci s hodnotou 100 rublů irbis na kmeni stromu připravený ke skoku, na minci s hodnotou 200 rublů stojící irbis na pozadí hor, letící orel a slunce, na minci s hodnotou 10 000 rublů pak irbis s dvěma mláďaty na pozadí hor, vesnice, letící orel a dva jezdci.^[39]

Irbis je rovněž vyobrazen na kazašské bankovce s nominální hodnotou 10 000 tenge: v oběhu od roku 2003, rozhodnutím z roku 2006 stažena s oběhu, bankami přijímána k výměně až do roku 2018.^[40]

Národní banka Kyrgyzstánu vydala v letech 2012 a 2015 v rámci série Кыргызстандын Кызыл китеби (Červená kniha Kyrgyzstánu) dvě mince s vyobrazením irbise (viz galerie).^[41]

V heraldice

Vyobrazení irbise se v tradiční heraldice nevyskytuje. Mezi heraldickými figurami nalezneme pouze levharta. Ten mohl mít i bílou (případně stříbrnou) barvu. Přesto se s irbisy ve znaku setkáme, především v postsovětské oblasti. V ruštině byla původně slova „барс“ a „леопард“ synonymy, obě označovala levharta. Postupem času se však slovo „барс“ vžilo jako označení pro irbise, který byl původně označován pouze souslovím „снежный барс“. V heraldice tak „барс“, především bílý, začal být chápán jako irbis. Tak se irbis stál symbolem kazašského města Almaty a je vyobrazen na jeho znaku. Stylizovaný okřídlený irbis je ve znaku ruských autonomních republik Tatarstán a Chakasie. Irbise má ve svém znaku také Biškek, hlavní město Kyrgyzstánu. Na erbu uzbeckého města Samarkand je vyobrazen bílý irbis.

Vyznamenání

Horolezcům, kteří zdolají všech pět sedmitisícovek na území bývalého Sovětského svazu, náleží neoficiální titul Sněžný leopard.^[42] Oficiální označení plakety, kterou jsou horolezci vyznamenáváni, zní „Pokořitel nejvyšších hor SSSR“ („Покоритель высочайших гор СССР“). Název i podoba plakety pochází z roku 1967. Plakety jsou číslované, každý držitel má „svojí“ očíslovanou plaketu.^[42]

Irbis je vyobrazen na kyrgyzské státní medaili „Эрдик“ („Za zásluhy“)^[43]

Sport

Irbise (rusky „барс“, kazažsky „барыс“) mají v názvu a v logu dva kluby Kontinentální hokejové ligy: ruský klub Ak Bars Kazaň a kazašský klub Barys Astana.

Irbis byl maskotem Zimních Asijských her 2011.^[44] Byl rovněž jedním ze tří zvířecích maskotů Zimních olympijských her 2014 v ruském Soči.^[45]

Programování

Operační systém Mac OS X 10.6 od společnosti Apple, uvedený na trh 28. srpna 2009,^[46] nesl název Snow Leopard,^[46] tedy sněžný levhart (irbis).

Odkazy

Poznámky

Chybná citace: U značky <ref> s názvem „млекопитающие советского союза“ definované uvnitř <references> chybí obsah.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ирбис na ruské Wikipedii.

Literatura

• MAZÁK, Vratislav. Velké kočky a gepardi. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1980. 192 s. (Zvířata celého světa; sv. 7). ISBN 07-085-80. Kapitola Irbis, s. 143–152. 
• ГЕПТНЕР, В. Г.; НАУМОВ, Н. П. Млекопитающие Советского Союза. Хищные (гиены и кошки). Moskva: Высшая школа, 1972. 552 s. Kapitola Род снежных барсов, или ирбисов, s. 211–244.  (rusky)
• SUNQUIST, Mel; SUNQUIST, Fiona. Wild Cats of the World. [s.l.]: University Of Chicago Press, 2002. 462 s. ISBN 978-0226779997. Kapitola Snow leopard, s. 377–394.  (anglicky)

Související články

• Velké kočky

Externí odkazy

• Galerie irbis na Wikimedia Commons
• Taxon Panthera uncia ve Wikidruzích
• The IUCN Red List of Threatened Species: Panthera uncia – stránky Mezinárodního svazu ochrany přírody (anglicky)
• WWF Global: Snow Leopard – stránky Světového fondu na ochranu přírody (anglicky)
• Wildscreen Arkive: Snow Leopard (Panthera uncia) – informace na Wildscreen Arkive (anglicky)
• BBC Nature Wildlife: Snow Leopard – videa BBC (anglicky)
• Global Snow Leopard & Ecosystem Protection Program – globální záchranný program (en)