Anna Halman: Porovnání verzí

Anna Halman (Ania; 21. června 1992 - 21. října 2006, Kiełpin, Gdaňsk) byla žačka Gimnazja č. 2 v Gdaňsku, která spáchala ve věku 14 let sebevraždu poté, co se za přihlížení celé své třídy stala terčem sexuální šikany a kyberšikany ze strany pěti spolužáků. Její smrt odstartovala jeden z největších skandálů novodobého polského školství, obrátila pozornost novinářů a veřejnosti v zemích střední a východní Evropy k problému kyberšikany a poskytla Romanu Giertychovi prostor pro prosazování radikální školské reformy.

Příčina sebevraždy

Ania byla podle svých spolužáků i rodičů mimořádně stydlivá dívka. Její matka tušila, že se 20. října něco ve škole stalo, ale nevěděla co, a když se zeptala, co špatného se jí ve škole přihodilo, Ania odvětila, že si poradí. Když se několik hodin poté oběsila, nezanechala po sobě žádný vysvětlující dopis na rozloučenou, ale policejní vyšetřování, nasměrované ke škole, rychle odhalilo, že den před tím byla během vyučovací hodiny, poté co učitelka odešla na více jak 20 minut pryč, před zraky celé třídy napadena a sexuálně ponižována čtyřmi spolužáky, kteří z ní strhávali oblečení, osahávali ji a předstírali, že ji znásilňují. Prosila je, aby ji nechali a pokoušela se před nimi schovat pod lavici, ale vytáhli si ji ven. Plakala, křičela a prosila ostatní spolužáky, aby jí pomohli, aniž by se však pomoci dočkala. Některé spolužačky se jí sice pokoušely zastat, neměly ale k tomu dost sil. Z chlapců ve třídě jí nikdo nepomohl, všichni to považovali za skvělou zábavu a se zájmem přihlíželi. Pátý žák nahrál většinu toho, co s ní dělali, na svůj mobilní telefon a když končili, řekl Anie, že natočený materiál umístí na internet, aby si ho všichni mohli prohlédnout.

Dívka nakonec utekla domů a později sdělila spolužačce, která za ní večer přišla, že se do školy už nevrátí, že se raději zabije. Ta ale nevěřila, že to myslí vážně, její matce sice naznačila, že by si s dcerou měla promluvit, ale bez jakýchkoliv podrobností. Další den Ania spáchala sebevraždu - oběsila se.

Podle svědectví některých žáků nebyla Ania od útočníků napadena poprvé, dotyční ji měli se vzrůstající tendencí ztrpčovat život od doby, kdy odmítla s jedním z nich chodit, nikdy předtím však nemělo jít o nic tak závažného - byť to dle jejích kamarádek stačilo k tomu, aby z nich měla panickou hrůzu. Byla však příliš stydlivá a ustrašená, než aby si stěžovala - ideální oběť, jak konstatoval jeden z policistů, kteří mladíky vyslýchali. Zde je rozpor mezi tvrzením vedení školy a Aniných kamarádek: zatímco ředitel školy prohlásil, že neexistoval žádný náznak problému (později to změnil na jen několik málo drobných problémů), její kamarádky řekly novinářům, že napsaly do knihy stížností školy, že dotyční Aniu pronásledují. Nikdo z učitelů tomu ale podle nich nevěnoval pozornost. ^[1]

Náhled na Aninu sebevraždu

Řada studentů i jejich rodičů z Gymnázia č. 2, jakož i obyvatel vesnice, z níž Ania i útočníci pocházeli, označili chování studentů za běžné dětské hrátky a útočníky za nevinné děti, které nemají být trestány za to, že dívka neunesla "běžnou legraci", respektive že si možná vzala život z úplně jiných důvodů, neboť pro duševně zdravou dívku by daná událost nebyla důvodem k tak razantnímu činu. Řada z nich ostře napadala a kritizovala gdaňského arcibiskupa Tadeusze Gocłowského, který při proslovu během pohřbu několikráte označil dívku za oběť dohnanou k sebevraždě ^[2], a útočili na soud, který nařídil dotyčné útočníky umístit na tři měsíce do vazby do nápravného zařízení pro mladistvé a hodlal je nadále stíhat. ^[3] Právníci hájící později žáky před soudem zastávali stejný názor. Propuštění chlapců doporučila dokonce i rodina Ani, která zpočátku přijala argumentaci svého okolí a prohlásila, že chlapcům nedává na smrti své dcery žádnou vinu. ^[4] Svůj názor však rodiče Ani změnili poté, co shlédli záznam, který jeden z původců šikany nahrál na mobil. Matka prohlásila, že už chápe, proč její dcera spáchala sebevraždu a že to těm, kteří ji k ní dohnali, nikdy neodpustí. Že doposud je bránila, protože nevěřila, že by jí mohli něco takového udělat (všichni zúčastnění pocházeli z jedné vesnice, jeden z násilníků byl dokonce Anin bratranec). ^[5]

Řada komentátorů a psychologů konstatovala, že z pohledu Ani to bylo, jako kdyby byla znásilněna doopravdy. Poukazovali dále na fakt, že se tak stalo veřejně před celou třídou, že minimálně velká část z toho byla natočena a že dívka měla reálný důvod bát se zveřejnění nahrávky, jakož i dalšího pokračování útoků v příštích dnech, což muselo její trauma vyšponovat do neuvěřitelných rozměrů. Celý zážitek, podpořený navíc hrozbou zveřejnění nahrávky, hrozbou opakování a strašlivou frustrací nad tím, co jí udělali lidé, které znala, z nichž některé možná považovala i za přátele, nepochybně postačoval k tomu, aby ji dohnal k sebevraždě. Psycholožka Wisanna Szymańska k tomu lakonicky dodává: Udělali jí vůbec to nejhorší, co lze provést patnáctileté dívčině (...) Děti si sahají na život z mnohem banálnějších důvodů, než co potkalo Aniu.^[6]

Novinář a psycholog Piotr Pacewicz o útoku na Aniu napsal: Bylo to znásilnění. Sice předstírané, ale ve skutečnosti se ničím nelišilo od toho skutečného. A následky – ponížení a emocionální zranění Ani – se ukázaly natolik závažné, že jsme všichni zaplatili tu nejvyšší cenu: dívka spáchala sebevraždu. ^[7]

Osud trýznitelů

V počátku se nic nedělo, škola proti nim nijak nezakročila, ačkoliv učitelé věděli již v pátek, že Ania byla týraná a že se k ní chovali nepřístojně. Původně nedošlo k žádnému školnímu vyšetřování. Žák, který nahrával hrátky s Aniou, smazal záznam ihned poté, co se dověděl, že děvče spáchalo sebevraždu. Ve středu (stále, aniž by vedení školy podniklo kroky proti žákům) všech pět aktivních účastníků týráni Ani zadržela policie. Ten den také případ poprvé zaplnil první strany novin a televizní a rádiové zpravodajské relace. Byl zabaven telefon, z kterého policisté doufali získat nahraný film. Soud rodiny (Sąd Rodziny i Nieletnich) krátce poté rozhodl, že všichni účastníci budou umístěni v ústavu pro nezletilé. Zde strávili tři měsíce, poté byli čtyři z nich na žádost právníků propuštěni a vrátili se do školy. Pátý setrvává v ústavu dodnes (stav k 1. květnu 2007). Jejich propuštění kritizovala lékařka a politička Ewa Sowińska, zastávající úřad mluvčího práv dítěte (orig. Rzecznik Praw Dziecka), podle které by jim spíše prospěl další pobyt v ústavech, než návrat k rodičům, kteří zkazili jejich výchovu a kteří jim budou dál sugerovat pocit, že neudělali nic špatného.^[8]

Během vyjasňovacího řízení právníci chlapců odmítli tvrzení o sexuálním napadání děvčete a zastávali stanovisko, že šlo o běžné hašteření a legraci, v čemž je podporovala stanoviska většiny ostatních žáků, vedení školy a rodin a rodáků obviněných chlapců, byť výpovědi před prokuraturou (včetně výpovědí samotných chlapců), které zveřejnily noviny, obsahují popisy jednání s jednoznačným sexuálním podtextem, které je dost těžko vysvětlitelné jinak, než jako hrubé sexuální obtěžování. ^[9] Právníci se též pokusili prokázat, že Ania spáchala sebevraždu v důsledku rodinných třenic, nakonec ale od těchto snah upustili. Po celý proces využívali toho, že je neveřejný a zásobili tisk prohlášeními o nevině chlapců a o tom, že důkazy a výpocědi tento fakt podporují.

Dále trvali na tom, že záznam filmu (autor smazal záznam ihned poté, co se dověděl, že děvče spáchalo sebevraždu, ale policejní technici ho dokázali -buďto celý, nebo minimálně část z něj- obnovit, k dispozici byl však až v lednu 2007) dokazuje, že nešlo o nic vážného, jen o nevinné dětské hry, respektive, že nešlo o nic, co by bylo lze nazvat sexuálním útokem, respektive, že šlo jen o hrubé puberťácké balení (v orig. końskie zaloty), nicméně už při jeho promítání utrpěli těžkou ránu, když matka Ani, která až dosud veřejně zastávala názor, že chlapci jsou nevinní, změnila po shlédnutí záznamu stanovisko a výslovně označila chlapce jako osoby, které dohnaly její dcerku k sebevraždě. Celkově lze říci, že rodina Ani byla shlédnutím záznamu zjevně hluboce otřesena a náhled obhájců na jeho vyznění naprosto nesdílela. Novináři, kteří vinou chyby úředníků soudu dokázali sledovat film skrze špatně zatažené okno soudní síně, zpochybnili tvrzení obhájců a rodičů o tom, že film dokládá nevinu chlapců a neobsahuje sexuální obtěžování. ^[10]

20. dubna 2007 soud rozhodl, že žaloba nebude odložena ani ukončena navržením kurátorského dohledu, ale že provinilci podstoupí nápravné řízení (postępowanie poprawcze), které rozhodne o jejich umístění v nápravných ústavech pro mladistvé. Pokud soud nehodlal nechat nezletilé pachatele trestně stíhat jako dospělé (extrémně mimořádný postup vyhrazený jen pro nejotřesnější případy nejtěžších zločinů), nemohl vůči nim postupovat tvrději. Mluvčí soudu k tomu stručně podotkl: Není možno případ uzavřít, neboť chování náctiletých si nezaslouží mírné zacházení.^[11] Obviněným tak hrozí až dvouleté umístění v nápravném zařízení. První stání se odehraje 17. května 2007.

Důsledky

Smrt Anie vyvolala obrovský skandál. Novináři, šokovaní samozřejmostí, s jakou třída přihlížela brutálnímu útoku, též provedli celou řadu rozhovorů se studenty na mnoha školách a zjistili, že obtěžování a napadání žaček je na mnohých vyšších základních a středních školách poměrně rozšířené a neřešené, že dívka nemá šanci dovolat se pomoci ^[12] a že dokonce i některé studentky je považují za jakousi součást tvrdého prostředí, se kterou se prostě musí nějak vyrovnat.

Polský ministr školství Roman Giertych zareagoval na novou situaci návrhem programu Nulové tolerance k násilí, jehož úkolem je posílit pravomoci učitelů a dohled na žáky a jejich disciplínu a výchovu. Aniin případ, který zničil důvěru Poláků v jejich školský systém a správnost jeho ultraliberálního pojetí, mu poskytuje výraznou podporu k jejich uskutečnění.

Sebevražda Anie též vyvolala v Polsku a okolních zemích zvýšený zájem novinářů a veřejnosti o kyberšikanu jako nový a velice nebezpečný druh šikany, zejména v té verzi, se kterou se Ania setkala - nahrání velice ponižující situace na mobil a její zveřejnění na internetu. Prakticky všechny české (ale i polské a slovenské) reportáže starší října 2006, které se zabývající kyberšikanou, citují gdaňský případ jako klasický - jako jeden z prvních a nejtragičtějších případů kyberšikany v zemích střední a východní Evropy.

Reference

Externí odkazy

polské

• Informační film Tragedia Ani
• Článek o případu
• galerie, článek, záznamy z pohřbu
• Protest rodinných příslušníků a jejich sousedů proti uvěznění mladých násilníků
• Katarzyna Wiatroszak: Poprawczak dla gimnazjalistów
• Pamětní blog pro Ani
• Piotr Pacevicz:Jak rozmawiać o śmierci Ani
• Hold Ani
• Výpovědi svědků před prokuraturou

české názory a komentáře

• Ignác Pospíšil: Lhostejnost, která zabíjí; Britské listy, 4. 5. 2007