Upravena definice hlavně tak, aby se nevztahovala pouze na palné zbraně, ale obecně na zbraně střelné. Upraveno názvosloví dle ČSN 39 5002-1. Dále upraven popis technologie výroby drážkovaného vývrtu zbraně. značka: editace z Vizuálního editoru |
Oprava některých zavádějících a nesprávných údajů, doplnění informací a odkazu. |
||
| Řádek 6: | Řádek 6: | ||
První zmínky o použití palných zbraní v [[Evropa|Evropě]] jsou ze čtrnáctého století. Jejich hlavní byla trubka na jednom konci zaslepená, s drobným otvorem v horní části na konci pro zapálení střelného prachu uvnitř hlavně. |
První zmínky o použití palných zbraní v [[Evropa|Evropě]] jsou ze čtrnáctého století. Jejich hlavní byla trubka na jednom konci zaslepená, s drobným otvorem v horní části na konci pro zapálení střelného prachu uvnitř hlavně. |
||
== Materiál == |
== Materiál a konstrukce hlavní == |
||
Některé hlavně jsou otevřené z obou stran – jsou to hlavně reaktivních zbraní. Příkladem současných reakcitních zbraní je hlavňový [[raketomet]], [[bazuka]] nebo [[pancéřová pěst]]. Pokud je hlaveň ze zadní strany uzavřená, bývá projektil vystřelován tlakem vznikajícím v hlavni za ním. Existuje více variant zbraní, ale například u běžných palných zbraní je tlak za střelou vyvozen tlakem plynů hořící výmetné náplně, obvykle střelného prachu. V uzavřených hlavních tak vznikají při výstřelu extrémní tlaky což souvisí s výkonem zbraně. Požadavky na odolávání vysokým tlakům a teplotám tvoří s dostupnou technologií pro výrobu hlavní určující faktory pro výběr materiálů pro hlavně. |
|||
První hlavně byly patrně ze dřeva a bambusu. Pak převládl ocel. Taková hlaveň byla ale drahá a nekvalitní. Proto byly pokusy o kvalitnější materiál – [[damascénská ocel]] byla sice kvalitní, ale extrémně drahá. Ruční zbraně jsou již od počátku vybaveny hlavněmi ocelovými. Pro [[lafeta|lafetované]] zbraně se alternativou stal [[bronz]]. Proto se při válečných taženích tavily [[kostel]]ní [[zvon]]y. Během devatenáctého století [[Alfred Krupp]] zvládl techniku výroby hlavní pro [[dělo|děla]] z oceli. V průběhu [[První světová válka|první světové války]] se po celý její průběh stále používaly i bronzové dělostřelecké hlavně. |
|||
První hlavně byly vyráběny patrně ze dřeva a bambusu, ale jejich trvanlivost musela být velmi omezená. Do konstrukce hlavní byly zapojovány další materiály. Zajímavostí je existence hlavní konstruovaných jako kompozity více materiálů. Příkladem je kombinace kovu, dřeva a kůže datovaná na počátek 17. století. <ref name="vhu">{{Citace elektronické monografie |
|||
| příjmení = Vojenský historický ústav Praha |
|||
| jméno = |
|||
| titul = Hlaveň koženého děla |
|||
| url = http://www.vhu.cz/exhibit/hlaven-kozeneho-dela/ |
|||
| datum přístupu = 2022-06-10 |
|||
| vydavatel = |
|||
| jazyk = |
|||
}}</ref> |
|||
S rozvojem metalurgie se jako hlavní materiál pro konstrukci hlavní prosadily kovy, byť jejich kvalita zpočátku kolísala. Kovové hlavně byly velmi drahé a proto se lze ve sbírkách setkat s historickými zbraněmi používající hlavně ze starších kořistních zbraní. Ceněné byly hlavně z tzv. – [[damascénská ocel|damascénské oceli]], která byla sice kvalitní, ale extrémně drahá a její dostupnost omezená. U historických zbraní se lze setkat s hlavněmi na kterých je typický vzor damascénské oceli jen kopírován. |
|||
Mezi používané kovy patřilo jak železo, a to především ve svých zušlechtěnéch formách jako jsou litina a hlavně ocel, tak i jiné kovy, především [[bronz]]. I proto se při válečných taženích často rekvírovaly a tavily [[kostel]]ní [[zvon]]y. U ručních zbraní se prosadila ocel jako konstruční materiál nejdříve. Pro větší, tedy [[lafeta|lafetované]] zbraně se bronz udržel déle a to především kvůli technologickým problémům při výrobě ocelových hlavní větších ráží. |
|||
Během devatenáctého století [[Alfred Krupp]] zvládl technologii výroby hlavní pro [[dělo|děla]] z oceli a podíl bronzu jako konstrukčního materiálu hlavní se zmenšoval. I tak byla bronzová děla v [[První světová válka|první světové války]] stále používána. |
|||
== Provedení == |
== Provedení == |
||
| Řádek 20: | Řádek 35: | ||
=== Ztotožnění zbraně === |
=== Ztotožnění zbraně === |
||
Na povrchu vystřelené střely jsou specifické mechanické stopy způsobené |
Na povrchu vystřelené střely jsou specifické mechanické stopy způsobené průchodem střely skrze vývrt hlavně zbraně. Podobně lze ztotožňovat i podle nábojnice a stop na ní způsobených kontaktem se částmi zbraně. Pokud je k dispozici střela, nebo nábojnice z podezřelé zbraně, lze provést srovnávací expertizu pro ztotožnění zbraně. Množství a jedinečnost těchto specifických stop – markantů – je ovlivněna mnoha okolnostmi. |
||
Tím může být proces ztotožnění značně obtížný. V kriminalistické balistice se pro výsledek zkoumání používá škála s pěti stupni od jedné do pěti. Krajní hodnoty shodu zcela potvrzují, nebo zcela vylučují. Význam jednotlivých stupňů je následující: <ref name="KrimiBal">Planka, B. : Kriminalistická balistika, Vydavatelství a nakladatelství Pavel Čeněk, Plzeň 2010, {{ISBN|978-80-7380-036-9}}</ref> |
Tím může být proces ztotožnění značně obtížný. V kriminalistické balistice se pro výsledek zkoumání používá škála s pěti stupni od jedné do pěti. Krajní hodnoty shodu zcela potvrzují, nebo zcela vylučují. Význam jednotlivých stupňů je následující: <ref name="KrimiBal">Planka, B. : Kriminalistická balistika, Vydavatelství a nakladatelství Pavel Čeněk, Plzeň 2010, {{ISBN|978-80-7380-036-9}}</ref> |
||
* Stupeň jedna se nazývá individuální shoda a znamená jednoznačný závěr, že nábojnice, či střela pochází z podezřelé zbraně. |
* Stupeň jedna se nazývá individuální shoda a znamená jednoznačný závěr, že nábojnice, či střela pochází z podezřelé zbraně. |
||
| Řádek 42: | Řádek 57: | ||
Většina palných zbraní měla až do 19. století hlaveň z jednoho kusu, na jednom konci pevně uzavřenou. Tyto zbraně se nabíjely zpředu (skrz ústí). V 19. století byly vyvinuty spolehlivé závěry pro většinu druhů palných zbraní. Závěr umožňuje nabíjení zezadu a tím zjednodušení a zrychlení střelby. Další vývoj vedl k výrobě automatických zbraní. |
Většina palných zbraní měla až do 19. století hlaveň z jednoho kusu, na jednom konci pevně uzavřenou. Tyto zbraně se nabíjely zpředu (skrz ústí). V 19. století byly vyvinuty spolehlivé závěry pro většinu druhů palných zbraní. Závěr umožňuje nabíjení zezadu a tím zjednodušení a zrychlení střelby. Další vývoj vedl k výrobě automatických zbraní. |
||
Některé hlavně jsou otevřené z obou stran – jsou to hlavně reaktivních zbraní, jako je hlavňový [[raketomet]], [[bazuka]] nebo [[pancéřová pěst]]. |
|||
== Reference == |
== Reference == |
||
Verze z 14. 6. 2022, 11:20
Hlaveň (z němčiny často lauf) je část zbraně, v níž dochází k přeměně určitého druhu energie na kinetickou energii projektilu a zároveň udává projektilu požadovaný směr pohybu. Pokud je hlaveň opatřena drážkovaným vývrtem, pak uděluje projektilu i rotaci.
Historie
Hlavně palných zbraní byly vyráběny nejprve v Číně. První zmínky o použití palných zbraní v Evropě jsou ze čtrnáctého století. Jejich hlavní byla trubka na jednom konci zaslepená, s drobným otvorem v horní části na konci pro zapálení střelného prachu uvnitř hlavně.
Materiál a konstrukce hlavní
Některé hlavně jsou otevřené z obou stran – jsou to hlavně reaktivních zbraní. Příkladem současných reakcitních zbraní je hlavňový raketomet, bazuka nebo pancéřová pěst. Pokud je hlaveň ze zadní strany uzavřená, bývá projektil vystřelován tlakem vznikajícím v hlavni za ním. Existuje více variant zbraní, ale například u běžných palných zbraní je tlak za střelou vyvozen tlakem plynů hořící výmetné náplně, obvykle střelného prachu. V uzavřených hlavních tak vznikají při výstřelu extrémní tlaky což souvisí s výkonem zbraně. Požadavky na odolávání vysokým tlakům a teplotám tvoří s dostupnou technologií pro výrobu hlavní určující faktory pro výběr materiálů pro hlavně.
První hlavně byly vyráběny patrně ze dřeva a bambusu, ale jejich trvanlivost musela být velmi omezená. Do konstrukce hlavní byly zapojovány další materiály. Zajímavostí je existence hlavní konstruovaných jako kompozity více materiálů. Příkladem je kombinace kovu, dřeva a kůže datovaná na počátek 17. století. [1] S rozvojem metalurgie se jako hlavní materiál pro konstrukci hlavní prosadily kovy, byť jejich kvalita zpočátku kolísala. Kovové hlavně byly velmi drahé a proto se lze ve sbírkách setkat s historickými zbraněmi používající hlavně ze starších kořistních zbraní. Ceněné byly hlavně z tzv. – damascénské oceli, která byla sice kvalitní, ale extrémně drahá a její dostupnost omezená. U historických zbraní se lze setkat s hlavněmi na kterých je typický vzor damascénské oceli jen kopírován.
Mezi používané kovy patřilo jak železo, a to především ve svých zušlechtěnéch formách jako jsou litina a hlavně ocel, tak i jiné kovy, především bronz. I proto se při válečných taženích často rekvírovaly a tavily kostelní zvony. U ručních zbraní se prosadila ocel jako konstruční materiál nejdříve. Pro větší, tedy lafetované zbraně se bronz udržel déle a to především kvůli technologickým problémům při výrobě ocelových hlavní větších ráží.
Během devatenáctého století Alfred Krupp zvládl technologii výroby hlavní pro děla z oceli a podíl bronzu jako konstrukčního materiálu hlavní se zmenšoval. I tak byla bronzová děla v první světové války stále používána.
Provedení
U pušek byly hlavně dlouhé až dva metry, ale v průběhu devatenáctého století se zjistilo, že taková délka není nutná. Důvodem bylo použití přesnějších projektilů a složitost nabíjení a manipulace s dlouhou zbraní.
Ráže a vývrt
Ráže hlavně je hodnota určující pro jaký průměr projektilu je určena (9 mm, .45, .22 atp.) Dlouhou dobu byly vnitřní stěny hlavně hladké, odtud výraz hladký vývrt. S rozvojem průmyslu a díky zvládnutí zvláštních metod tváření (kování, protahování, protlačování) či obrábění (drážkování) jsou vytvořeny na vnitřní straně hlavně drážky různého počtu ve tvaru šroubovice tzv. drážkovaný vývrt. Důvodem k této úpravě bylo zpřesnění a stabilizace letu střely. Do projektilu se zaříznou drážky hlavně a v průběhu průchodu hlavní po výstřelu, projektil roztočí (poté má vlastnosti setrvačníku s osou shodnou s osou hlavně). U moderních tankových kanónů došlo k návratu hladkých vývrtů. Střely jsou v tomto případě stabilizovány křidélky v jejich zadní části (střely se šípovou stabilizací). Zbraň může mít několik hlavní. Příkladem mohou být rotační kulomety, lovecké pušky, kapesní pistole zvané derringery. Různé tvary hlavní odpovídají účelu. Povrchově se hlaveň upravuje leptáním, mořením či rytím. Hlaveň může být též opatřena mířidly, tzv. muškou (hrot – vertikální) a hledím (drážka – horizontální).
Ztotožnění zbraně
Na povrchu vystřelené střely jsou specifické mechanické stopy způsobené průchodem střely skrze vývrt hlavně zbraně. Podobně lze ztotožňovat i podle nábojnice a stop na ní způsobených kontaktem se částmi zbraně. Pokud je k dispozici střela, nebo nábojnice z podezřelé zbraně, lze provést srovnávací expertizu pro ztotožnění zbraně. Množství a jedinečnost těchto specifických stop – markantů – je ovlivněna mnoha okolnostmi. Tím může být proces ztotožnění značně obtížný. V kriminalistické balistice se pro výsledek zkoumání používá škála s pěti stupni od jedné do pěti. Krajní hodnoty shodu zcela potvrzují, nebo zcela vylučují. Význam jednotlivých stupňů je následující: [2]
- Stupeň jedna se nazývá individuální shoda a znamená jednoznačný závěr, že nábojnice, či střela pochází z podezřelé zbraně.
- Stupeň dva považuje shodu za velmi pravděpodobnou.
- Stupeň tři znamená, že podle dostupných markantů shodu není možno vyloučit, ale ani potvrdit.
- Stupeň čtyři vyjadřuje zjištění, že shoda je velmi nepravděpodobná.
- Stupeň pět shodu vylučuje.
Organizace ENSFI (European Network of Forensic Science Institutes) která je uznávána jako skupina odborníků pro soudní kriminalistiku na mezinárodní úrovni a jejímž cílem je podporovat výměnu znalostí v oblasti trestního soudnictví a kriminalistice používá při určování shody analogickou pětistupňovou škálu označenou písmeny od A do E. [2]
Stanovení stupně individuální shody je subjektivní záležitost závisející jak na vědeckých metodách, tak na praxi a zkušenostech znalce, který toto stupně shody stanovuje. Objektivita výsledku je dokládána křízovou kontrolou se zkoumáním jiného znalce.[2]
Ústí hlavně
Ústí hlavně je konec hlavně, kterým opouští vystřelený projektil hlaveň.
Pro přesnost střelby je klíčové kvalitní zpracování ústí hlavně, protože se jedná o poslední úsek, kde přichází projektil do kontaktu s hlavní. Kdyby vznikla mezera mezi ústím a projektilem, tak by tudy unikly plyny vzniklé shořením střelného prachu který by svým tlakem mohl odklonit projektil ze zamýšlené dráhy letu.
Některé zbraně v minulosti však byly naopak vybavovány ústím ve tvaru trychtýře. Byly to některé zpředu ručně nabíjené osobní zbraně, která se používaly na krátkou vzdálenost. Snížená přesnost byla pak vyvážena snazší a rychlejší možností nabíjení v nepříznivých podmínkách. Oblíbené byly proto u námořníků a jezdectva. Větší rozptyl střeliva mohl být v i výhodný. Při střelbě broky na krátkou vzdálenost účinek střelby připomínal dělostřelbu prováděnou kartáčovými náboji.
Závěr
Většina palných zbraní měla až do 19. století hlaveň z jednoho kusu, na jednom konci pevně uzavřenou. Tyto zbraně se nabíjely zpředu (skrz ústí). V 19. století byly vyvinuty spolehlivé závěry pro většinu druhů palných zbraní. Závěr umožňuje nabíjení zezadu a tím zjednodušení a zrychlení střelby. Další vývoj vedl k výrobě automatických zbraní.
Reference
- ↑ VOJENSKÝ HISTORICKÝ ÚSTAV PRAHA. Hlaveň koženého děla [online]. [cit. 2022-06-10]. Dostupné online.
- ↑ a b c Planka, B. : Kriminalistická balistika, Vydavatelství a nakladatelství Pavel Čeněk, Plzeň 2010, ISBN 978-80-7380-036-9
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu hlaveň na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo hlaveň ve Wikislovníku
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/w/index.php |
