Sovětské válečné zločiny: Porovnání verzí

Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti spáchané Sovětským svazem za druhé světové války patří společně se zločiny Japonska a nacistického Německa mezi nejhorší případy porušování lidských práv, k jakým během 20. století a celých moderních lidských dějin došlo. Na rozdíl od obou dalších zmíněných mocností Osy však Sovětský svaz nakonec skončil na vítězné straně druhé světové války a tudíž jeho představitelé nebyli podrobeni žádným mezinárodním soudním procesům.

Zločiny proti míru

Zločiny proti míru se rozumí zejména příprava a realizace útočné války. Sovětský svaz a jeho nejvyšší představitelé nepochybně naplnili skutkovou podstatu těchto zločinů přípravou a realizací války s Finskem v roce 1939. Sovětský svaz byl na základě těchto kroků vyloučen z řad Společnosti národů a po nějakou dobu musel strpět embargo od některých států, avšak jeho představitelé nikdy nečelili soudním tribunálům pro válečné zločince, jako Japonci či Němci.

Výše zmíněná zimní válka nebyla ze strany Sovětského svazu prohřeškem jediným. Do definicí zločinů proti míru by se nepochybně vešlo i uzavření Paktu Ribbentrop-Molotov, v jehož tajných dodatcích si Sovětský svaz a Nacistické Německo rozdělily Evropu, domluvily spolupráci při prosazování svých zájmů a otevřeně připustily likvidaci Polska. Samotné přepadení Polska též naplňovalo definice útočné války.

Zločiny proti válečným zajatcům

Sovětský svaz od počátku odmítal Ženevské konvence i další smlouvy o zacházení se zajatci jakožto „buržoazní přežitek“. Odmítl všechny tyto smlouvy a omezení, včetně těch, které schválila předchozí carská vláda, odmítl nabídku nacistického Německa učiněnou v průběhu bojů, která navrhovala, že se obě strany budou těmito smlouvami řídit. K určité, velmi omezené, změně přístupu došlo až v konečných fázích války. Ruští vojáci sami často neměli ani ponětí, že takové smlouvy a zákony existují.

Polští zajatci

Sovětský svaz se zapojil do druhé světové války 17. září 1939 přepadením Polska. Během sporadických bojů (většina polských jednotek bojovala s Wehrmachtem v „německé“ půli Polska), byly zajaty tisíce Poláků, později byly tyto počty doplněny dalšími tisíci zajatými civilisty, zejména kněžími a polskou inteligencí. Drtivá většina zajatých důstojníků a příslušníků inteligence (asi 25000-28000) byla nakonec povražděna (viz Katyňský masakr).

Velká vlastenecká válka

Během Velké vlastenecké války docházelo k obrovským ukrutnostem a masivnímu (dalo by se říci až instituciovanému) porušování mezinárodních konvencí. Sovětský svaz je neuznával a odmítl se jimi řídit a Hitler již před útokem na Sovětský svaz dal svým vojskům jasně najevo, že „válka na východě bude mít jiná pravidla,“ než jinde v Evropě. Zajatci byli bráni nahodile, zacházeno s nimi bylo nelidsky a na obou stranách byli v naprosto nevyhovujících podmínkách vězněni a nuceni k práci.

Obě strany měly své skupiny, které se k zajatcům a poraženým nepřátelům chovaly obzvlášť odporně. Typické je, že ani na jedné straně se obvykle nejednalo o klasické frontové jednotky: na straně Německa šlo zejména o Einsatzgruppen a některé jednotky SS, na straně SSSR o jednotky NKVD a jednotky vytvořené z námořníků. Po druhé světové válce Sovětský svaz zneužil německé zajatce jako levnou pracovní sílu (navíc kvalifikovanější než bylo jeho vlastní obyvatelstvo).

Němečtí váleční zajatci však byli nuceni pracovat i v ostatních státech protinacistické koalice, protože po válce panoval všeobecný názor, že by si Němci měli část škod, které napáchali za druhé světové války, odpracovat. V Sovětském svazu však byli tito zajatci vystaveni neúměrně horším podmínkám, než zajatci v západní Evropě, přičemž i délka jejich nedobrovolného pobytu v pracovních táborech byla daleko delší.

Když už SSSR nemohl na mezinárodní scéně dále obhájit jejich další zadržování, část z nich odsoudil jako válečné zločince (často na základě naprosto absurdních obvinění, viz např. Erich Hartmann), aby si je mohl ponechat ještě déle.

Nelegitimní způsoby boje

• některé metody partyzánské války (nerespektování pravidel o uniformách a řádných velitelských strukturách, nakládání se zajatci.) Běžné na všech stranách konfliktu.
• nerespektování červeného kříže (běžná střelba na zdravotníky ošetřující raněné a na sanitky, vraždění pacientů a personálu nemocnic) Podobné případy byly zaznamenány i na straně nacistického Německa či Japonska.
• využívání špatně vyzbrojených či neozbrojených civilistů (proti jejich vůli) k zahlcení obrany nepřítele
• bombardování měst (je ovšem sporné, zpočátku to bylo bráno jako absolutně nepřijatelné, ale postupem času se bombardování civilních cílů dopouštěla drtivá většina válčících států). Navíc Rudá armáda neprováděla takové masívní nálety, jako např. západní spojenci.

Šablona:Pahýl-část

Zločiny proti civilnímu obyvatelstvu

Velice vážné válečné zločiny páchala Rudá armáda a další sovětské ozbrojené složky na územích, která byla obsazena. Odehrávaly se přitom jak na individuální, tak i systémové úrovni. Mezi nejvážnější z nich patřilo znásilňování, krádeže, rabování, vraždy a únosy lidí. Nejhůře v tomto ohledu samozřejmě dopadlo samotné Německo, nicméně ani území spojeneckých států (Československo, Polsko) se nevyhnula tomuto běsnění.

Ruští historici často poukazují na oprávněné rozhořčení sovětských vojáků ze zločinů spáchaných nacisty v Sovětském svazu a přirozenou touhu po odplatě a snaží se rozsah výše zmíněných činů zlehčovat, jako selhávání jednotlivců, kteří své touze po pomstě podlehli. Tento pohled ovšem ignoruje fakt, že ozbrojené složky a útvary NKVD se těchto zločinů dopouštěly systematicky již před Velkou vlasteneckou válkou (v Polsku a Pobaltí), že obětí byli často i příslušníci spřátelených národů a ideologičtí soudruzi (jejichž totožnost byla vojákům známa) a nakonec, že řada těchto válečných zločinů byla podporována systémem, a to nejen pokud jde o sovětskou propagandu, která zprvu cíleně vyzývala k znásilňování a rabování, ale dokonce i na státní úrovni, na základě jednoznačných rozkazů. V Pobaltí, Bělorusku a na Ukrajině NKVD a armáda na počátku války na ústupu místy zcela systematicky vraždila politické vězně a kvalifikované pracovní síly, aby je Němci nemohli využít.

Drancování průmyslu

Zvlášť vyčleněné oddíly drancovaly průmysl a tovární zařízení na dobytých územích a vše odvážely do Sovětského svazu - stalo se tak nejen na německém území, ale též na území spojenců. Minimálně toto drancování bylo centrálně řízeno na státní úrovni. Proti tomuto tvrzení ovšem stojí protitvrzení, že odebírání továrních zařízení a německého majetku se dělo v souladu s Postupimskou dohodou, přičemž tak na pokrytí svých válečných reparací činili i západní spojenci. Z území sovětských spojenců byl odvážen takový majetek, který byl prokazatelně německý (např. stroje, zařízení a materiál z německých podzemních továren na území Česka). Vojáci sami kradli zcela běžně, zejména hodinky, alkohol a kola (což ovšem, byť v daleko menší míře, praktikovali i vojáci ostatních bojujících stran).

Znásilňování

Jednu z nejtemnějších stránek zločinů proti civilnímu obyvatelstvu představovalo masové znásilňování, které bylo vyvoláno propagandou. Jako odpověď na německou propagandu, která líčila občany Sovětského svazu jako podlidi, napsal v létě roku 1942 sovětský spisovatel zabývající se protiněmeckou propagandou Ilja Grigorjevič Erenburg básně, které líčily Němce jako „fašisty, přinášející sebou divošství, zvěrstva, kult násilí, smrt,“ přičemž volal po pomstě. Paradoxem ovšem bylo, že jeho nejznámější text, který ponoukal ke znásilňování německých žen, si vymysleli nacisté na Goebelsově ministerstvu propagandy. 24. listopadu 1944 byl otištěn v sovětských novinách článek, ve kterém Ilja Erenburg napsal: „Bývaly doby, kdy Němci běžně falšovali státní dokumenty. Teď ale klesli tak nízko, že falšují moje články.“ To už ovšem situace byla ve stadiu, kdy kolem znásilňování byla vyvolaná hysterie, která nešla zastavit. Navíc sovětští vojáci, kteří viděli v osvobozovacích bojích vypálená města a vesnice, znásilněné a utýrané ženy, nesmyslná jatka, byli přesvědčeni, že je třeba provést odvetu. Stalin jejich počínání nejprve ignoroval, ale 20. dubna 1945 vydal rozkaz, který nařizoval „změnit postoj k Němcům… a chovat se k nim lépe…“ Situace se však začala měnit k lepšímu až po ukončení bojů, ale to už bylo v době, kdy už celá věc dosáhla nepředstavitelných rozměrů.

Hlavním cílem znásilňování byly zejména Němky, ovšem oběťmi se stejně tak stávaly i ostatní národy, včetně těch spojeneckých. Dokonce i dívky a ženy z řad slovanských národů nuceně nasazené v Německu zjistily, že je jejich národnost neochrání. Dívky, které se vzpouzely i přes hrozby, byly zpravidla buďto přemoženy, nebo dostaly na výběr mezi podvolením se a smrtí (viz např. Anka Kolesárová).

Ruští velitelé se zpočátku touto věcí nechtěli zabývat a někteří se dokonce znásilňování sami účastnili. Maršál Vasiljevskij na upozornění, že jeho muži nezřízeně znásilňují a rabují, prohlásil, že na to sere, že jeho vojáci mají právo na svou spravedlnost^[zdroj?]. Jiní sporadicky zasáhli, pokud se celá věc dle jejich názoru příliš rozrostla. Občas také velice ostře reagovali na znásilnění malých děvčat (tak do deseti-dvanácti let) a provinilce nechávali okamžitě popravit. Dospělé ženy však měly, hlavně zpočátku, takřka nulovou šanci na zastání. Teprve nějakou dobu po německé kapitulaci byla zaváděna různá opatření a drakonické tresty, které omezily výstřednosti na přijatelnou úroveň. Podle některých odhadů zůstaly ve východním Německu po odchodu ruských vojáků 1-2 milióny jejich potomků, většinou nedobrovolných.

NKVD

Na nově obsazených územích, která SSSR hodlal připojit ke své říši, NKVD zatýkala a vraždila nepohodlné lidi, zejména v Polsku (kde pod záminkou likvidace pronacistických band likvidovala i teoreticky spojeneckou Zemskou armádu), na Ukrajině, Bělorusku a v Pobaltí), z území osvobozených spřátelených států nepohodlné lidi odvlékala (z hlediska mezinárodního práva se často jednalo přímo o únos). Např. z Československa bylo NKVD krátce po osvobození uneseno několik tisíc lidí, zejména z řad ruských emigrantů z roku 1917 a jejich potomků. Většina z nich byla povražděna nebo zemřela v Gulagu (např. generál Sergej Vojcechovský).

Související články

• Katyňský masakr
• Německé válečné zločiny ve druhé světové válce
• NKVD

Doporučená literatura

• Gerd Kaiser: Katyň: Státní zločin - státní tajemství - kniha s bohatou fotodokumentací věnovaná Katyňskému masakru
• Petr Kubík: Rudé stíny:. Sovětské válečné zločiny 1941-1945
• Jan Beneš: Zločin genocidy. Litva v drtivém obětí velkého bratra SSSR - popisuje mimo jiné chování sovětských okupačních sil v Litvě a dokumentuje vraždění civilistů a politických vězňů při ústupu v roce 1941
• Antony Beevor: Berlín. Okamžiky zkázy 1945 - kniha se mimo popis bojů věnuje také chování vítězné armády, zejména pak rabování a znásilňování
• Anonyma: Žena v Berlíně - svědectví Berlíňanky o osudech německých žen po pádu Berlína
• Raymond F. Toliver, Trevor J. Constable: Sundejte Hartmanna! - kniha popisuje nejen válečné období nejúspěšnějšího štíhače všech dob, ale také jeho zajatecké období