m →Tridentská mše v dějinách: upřesnění |
→Tridentská mše v dějinách: + ref |
||
| Řádek 11: | Řádek 11: | ||
Liberálové, kteří změny prosadili, proti tomu trvali na nové formě natolik, že prosadili i natolik rozsáhlé restrikce omezující sloužení tridentské mše (především šlo o nutnost mít k tomu výslovný souhlas biskupa), že v mnoha diecézích se stala pro věřící nepřístupná, neboť liberálně orientovaní biskupové buďto její veřejné sloužení nepovolovali, nebo je omezovali natolik, že výsledek byl téměř tentýž. |
Liberálové, kteří změny prosadili, proti tomu trvali na nové formě natolik, že prosadili i natolik rozsáhlé restrikce omezující sloužení tridentské mše (především šlo o nutnost mít k tomu výslovný souhlas biskupa), že v mnoha diecézích se stala pro věřící nepřístupná, neboť liberálně orientovaní biskupové buďto její veřejné sloužení nepovolovali, nebo je omezovali natolik, že výsledek byl téměř tentýž. |
||
Tuto situaci do značné míry vyřešilo [[motu proprio]] ''[[Summorum Pontificum]]'' papeže [[Benedikt XVI.|Benedikta XVI.]] z roku [[2007]], které prohlásilo mešní řád misálu Jana XXIII. za mimořádnou formu římského ritu, kterou |
Tuto situaci do značné míry vyřešilo [[motu proprio]] ''[[Summorum Pontificum]]'' papeže [[Benedikt XVI.|Benedikta XVI.]] z roku [[2007]], které prohlásilo mešní řád misálu Jana XXIII. za mimořádnou formu římského ritu, kterou za určitých podmínek smí (a někdy dokonce i má) sloužit každý [[kněz]], aniž by musel biskupa o svolení žádat, faktem však je, že někteří liberální biskupové dekret ignorují: v březnu [[2009]] např. [[Darío Castrillón Hoyos|kardinál Hoyos]], prefekt [[Kongregace pro klérus]], oficiálně napomínal manilského arcibiskupa [[Gaudencio Rosales|kardinála Rosalese]] za nepřijatelně restriktivní výklad dokumentu a upozorňoval jej, že je povinen dokument aktivně prosazovat.<ref>http://summorum-pontificum.de/index.shtml</ref> |
||
== Průběh „tridentské“ mše svaté == |
== Průběh „tridentské“ mše svaté == |
||
Verze z 10. 5. 2009, 00:54
Tridentská mše je lidové označení formy římského ritu, zavedené liturgickou reformou Tridentského koncilu a představující hlavní formu tohoto ritu až do druhého vatikánského koncilu. Dnes je v římskokatolické církvi užívána jako jeho mimořádná forma (forma extraordinaria).[1]
Některé tradicionalistické skupiny pohybující se na pomezí či vně římskokatolické církve odmítají reformy ritu vycházející z druhého vatikánského koncilu a pozdějších dodatečných změn a nepovažují novou formu ritu za vhodnou a přiměřenou, případně přímo zpochybňují její právoplatnost. Tridentská Mše tak pro ně zůstává hlavní formou římského ritu. Většina traditionalistických stoupenců tridentské Mše je shromážděna okolo Kněžského bratrstva svatého Pia X..
Tridentská mše v dějinách
Reforma Tridentského koncilu ujednotila slavení liturgie podle starších liturgických předpisů, zvláště misálu užívaného římskou kurií. Tento způsob slavení vychází z Římského misálu, vydaného Piem V. roku 1570, a představoval běžně užívanou podobu římského ritu až do liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu a římského misálu, vydaného roku 1970 papežem Pavlem VI. I po této liturgické reformě však bylo možné ve zvláštních případech vysluhovat liturgii podle posledního předkoncilního misálu Jana XXIII. z roku 1962.
Tridentská Mše se stala po druhém vatikánském koncilu předmětem tvrdých sporů mezi tzv. liberály a tradicionalisty. Tradicionalisté obvykle považují novou podobu římského ritu zavedenou koncilem a v po něm následujích letech za pokleslou a znevažující (případně dokonce neplatnou) a požadují návrat církve k tridentskému ritu (nebo alespoň možnost si vybrat).
Liberálové, kteří změny prosadili, proti tomu trvali na nové formě natolik, že prosadili i natolik rozsáhlé restrikce omezující sloužení tridentské mše (především šlo o nutnost mít k tomu výslovný souhlas biskupa), že v mnoha diecézích se stala pro věřící nepřístupná, neboť liberálně orientovaní biskupové buďto její veřejné sloužení nepovolovali, nebo je omezovali natolik, že výsledek byl téměř tentýž.
Tuto situaci do značné míry vyřešilo motu proprio Summorum Pontificum papeže Benedikta XVI. z roku 2007, které prohlásilo mešní řád misálu Jana XXIII. za mimořádnou formu římského ritu, kterou za určitých podmínek smí (a někdy dokonce i má) sloužit každý kněz, aniž by musel biskupa o svolení žádat, faktem však je, že někteří liberální biskupové dekret ignorují: v březnu 2009 např. kardinál Hoyos, prefekt Kongregace pro klérus, oficiálně napomínal manilského arcibiskupa kardinála Rosalese za nepřijatelně restriktivní výklad dokumentu a upozorňoval jej, že je povinen dokument aktivně prosazovat.[2]
Průběh „tridentské“ mše svaté
Kněz, oblečený do liturgických rouch (alba, humeral, štóla, kasule (ornát) a manipul) přistupil k oltáři, nahlas se přežehnal znamením kříže („In nomine Patris et Filii et Spiritu Sancti“) a zahájil mši svatou slovy „Introibo ad Altare Dei“ (Přistoupím k oltáři Božímu), načež mu ministranti odpověděli „Ad Deum qui laetficat juventutem meam“ (K Bohu, který obveseluje mladost mou). Kněz se začal modlit žalm 42, verše 1 - 5, opět následoval dialog s ministranty, prosby k Bohu a poté se znovu opakovalo „Introibo...“ přičemž kněz vystoupil na první schod oltáře. Následovaly další prosby a vzývání Nejsvětější Trojice, kněz se začal modlit konfiteor čili vyznání hříchů, načež mu opět ministrant odpověděl, poté se konfiteor modlil ministrant a přijal všeobecnou absoluci (všeobecné rozhřešení) jménem všech přítomných věřících. Následně se kněz modlil další prosby a poté vystoupal k oltáři a uctil jej políbením na středu. Následovalo trojí Kyrie eleison a Gloria in excelsis Deo, prastarý chvalozpěv. Kněz poté znovu políbil oltář a obrátě se k lidu pozdravil jej: "Dominus vobiscum" čili "Pán s vámi" - odpovědělo se "I s duchem tvým" (Et cum spiritu tuo), kněz se modlil vstupní modlitbu (oratio), načež podjáhen přečetl liturgické čtení (Epištola). Následovaly tzv. mezizpěvy - Graduale, Alleluia, Traktus a Sekvence, kterých se užívalo dle určitých pravidel a stejně jako epištola byly pro každou mši zvláštní. Následně jáhen nebo případně sám celebrant přečetl úryvek z evangelia (o velkých svátcích úryvek zpíval). Po evangeliu následovalo vyznání víry. Kněz, obrácen k oltáři (v čele lidu, zády k němu) provedl offertorium čili obětování chleba a vína smíseného s vodou, ministrant mu opláchl ruce a osušil tzv. "lavabem". Poté se obrátil k lidem a slovy: "Orate fratres ut meum ac vestrum sacrificium acceptabile fiat apud Deum, Patrem omnipotentem" je vyzval, aby se modlili za to, aby Bůh přijal oběť své církve. Ministrant odpověděl a následovala "Secreta" čili tichá modlitba. Poté kněz (zase se obrátil k oltáři) zpíval "předmluvu" zvanou preface. Závěrem preface se všichni modlili Sanctus. Následovala eucharistická modlitba, která se užívá dodnes jako tzv. Římský kánon a obsahuje (stejně jako ostatní dnes běžně užívané eucharistické modlitby) slova proměnění (konsekrace) - Toto je moje tělo. . . Toto je kalich mé krve. . .. Po závěrečné doxologii Skrze Něho (Krista) a s Ním a v něm vyzval kněz k modlitbě Otče náš, poslední prosbu této modlitby rozvedl v následných modlitbách, přál lidu Kristův pokoj (Pax Domini sit semper vobiscum). Přijal sv. přijímání a poté podal communio ostatním věřícím, kteří byli ve stavu posvěcující milosti. Poté očistil bohoslužebné nádoby, následovala modlitba, propuštění lidu. Po tomto propuštění ale lid zůstal v kostele, kněz se modlil skloněn nad oltářem modlitbu k Nejsvětější Trojici a následně udělil lidem požehnání. Po požehnání se četlo tzv. závěrečné evangelium, začátek evangelia sv. Jana: In principio erat Verbum, et Verb erat apud Deum - Na počátku bylo Slovo, a to slovo bylo u Boha. Na přečtené Evangelium lid odpověděl Bohu díky a mše svatá byla u konce.
Související články
Externí odkazy
Poznámky
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/w/index.php |
