Leoš Janáček: Porovnání verzí

[[Soubor:Hukvaldy.jpg|left|thumb|Rodiště Leoše Janáčka, v dnešní době místo pořádání hudebního festivalu [[Janáčkovy Hukvaldy]] ]]Jeden z nejoriginálnějších zjevů české a světové hudební moderny Leoš Janáček se narodil v obci Hukvaldy na severovýchodní Moravě [[3. červenec|3. července]] [[1854]]. Studoval nejprve [[Starobrněnský klášter|klášterní školu]] v Brně, kde se mu dostalo základního hudebního vzdělání. Tamtéž posléze absolvoval gymnázium. Poté odešel do [[Praha|Prahy]], kde studoval na [[varhany|varhanické]] škole a dalšího hudebního vzdělání se mu dostalo v [[Lipsko|Lipsku]] a [[Vídeň|Vídni]].

Posléze se vrací zpět do Brna, kde se účastní národně-osvobozeneckých aktivit. Stává se ředitelem [[varhany|varhanické]] školy, kterou zakládá v roce [[1881]]. Působí jako dirigent a velmi brzy zahajuje též svoji kariéru skladatele. Po vzniku [[Československo|Československa]] působí spolu s [[Vilém Kurz mladší|Vilémem Kurzem]] jako profesor brněnské pobočky mistrovské školy pražské konzervatoře a v roce [[1919]] zakládá [[Konzervatoř Brno]].

Leoš Janáček se velice brzy oženil se svojí šestnáctiletou žákyní Zdeňkou Schulzovou. Za rok se jim narodila dcera Olga a později syn Vladimír, oba však zemřeli; syn už ve 2 a půl letech, dcera když jí bylo 21 let.

Janáček je na počátku své skladatelské dráhy inspirován moravskou lidovou písní, užívá nápěvy [[lidová hudba|lidových]] [[píseň|písní]] a studuje rytmiku a [[intonace|intonaci]] řeči, které posléze originálně převádí do své hudby. Studoval též ruskou lidovou hudbu. Lidové písni jeho rodné lašské lidové kultury se věnoval též jako sběratel a folklorista. Podle vzoru [[Antonín Dvořák|Dvořákových]] „Slovanských tanců“ skládá podobný komplet, inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje, s názvem „Lašské tance“.

Po složení nepříliš úspěšných oper „Šárka“ a „Počátek románu“ se Janáčkovi dostává prvního ocenění - [[opera]] „Její pastorkyňa“ byla v roce 1904 nadšeně přijata brněnským publikem. K pražské premiéře „Její pastorkyně“ dochází však až v roce 1916, otevře však Janáčkovi dveře do celého světa: pod názvem „Jenůfa“, zaznamenává ještě téhož roku významný úspěch ve Vídni, posléze v Německu a v roce 1924 v New Yorku. Od roku 1916 skládá dalších pět významných operních děl, dva smyčcové kvartety, několik suit a písňové cykly (nejznámější je „Zápisník zmizelého“).

Toto poslední období skladatelova života přináší nejoriginálnější, nejvyzrálejší a světově proslulá díla orchestrální, především „Symfoniettu“, [[symfonická báseň|symfonickou báseň]] „Taras Bulba“ a slavnou [[Glagolská mše|Glagolskou mši]], jednu z nejsvébytnějších skladeb světové hudby vůbec, [[mše (hudba)|mši]] napsanou ve staroslověnštině. Metoda Janáčkovy tvorby, která vykrystalizovala v Její Pastorkyni, spočívající ve specifickém opakování motivů, úryvkovitosti a dramatické zkratce, stejně jako v originalitě práce s vývojem jednotlivých sekvencí, dostoupila v tomto díle vrcholu. Glagolská mše je současně ve vokálním projevu výsledkem dlouhodobého studia lidové hudby z hlediska sémantického. Skladatel zde s obdivuhodně jasnou vizí dospívá k pradávným kořenům slovanské hudební kultury a to nejen po stránce ryze hudební, ale též jazykové. Glagolská mše čerpá z cyrilometodějského odkazu, předkládá nám však atmosféru, která dýchá syrovou zemitostí člověka, který je spojen s přírodou ve smyslu pohanství. Jeho víra jakoby byla kombinací obou těchto výbav. Jedná se o naprosto nevšední dílo v celosvětovém měřítku nejen co do svébytnosti, ale též dokonalosti zpracování.

I v tomto vrcholném období Janáčkovy tvorby zůstává její významnou složkou tvorba operní. Opery „Výlety pana Broučka“, „Věc Makropulos“, ale především „Káťa Kabanová“ a „Příhody lišky Bystroušky“ dodnes dobývají s velkým úspěchem světové hudební scény. Poslední Janáčkovou opera „Z mrtvého domu“ na motivy Dostojevského románu je velmi důstojným završením skladatelovy tvorby, zdůrazňujíc humanismus a vyjadřujíc jak soucit s trpícím člověkem, tak víru v možnost duchovní očisty i člověka společností zavrženého.

V [[Berlín|Berlíně]] byla 8.prosince [[1926]] nadšeně přijata světová premiéra Janáčkova Concertina se sólistkou [[Ilona Štěpánová-Kurzová|Ilonou Štěpánovou-Kurzovou]] (česká premiéra v Brně 16.února 1926).

Leoš Janáček byl členem České akademie, Pruské akademie umění, dopisujícím členem The School of Slavonic Studies v Londýně a předsedou Klubu moravských skladatelů. Jeho stěžejní díla byla poctěna mnoha cenami. [[Masarykova univerzita]] v Brně udělila Leoši Janáčkovi čestný doktorát filosofie za jeho celoživotní tvůrčí odkaz.

Leoš Janáček, jeden z nejvýznamnější světových skladatelů, umírá náhle v ostravské nemocnici 12. srpna 1928 na zápal plic, když se předtím nachladil za svého prázdninového pobytu v Hukvaldech.