Byzantská říše: Porovnání verzí

[[Soubor:Crystal_Clear_app_wp.png|19px]] [[Portál:Byzantská říše|Portál]] – '''Hlavní článek''' – [[:Kategorie:Byzantská říše|Kategorie]]

{{Infobox zaniklý stát

| originální název = Βασιλεία των Ρωμαίων

| rok zániku = 1453

| před 1 = Římská říše

| více po = ne

| po 1 vlajka = Flag of the Ottoman Empire (1453-1844).svg

| po 2 vlajka = Flag of Most Serene Republic of Venice.svg

| po 3 vlajka = Komnenos-Trebizond-Arms.svg

| po 4 vlajka =

| vlajka = Flag of Palaeologus Emperor.svg

| znak = Flag of the Byzantine Empire.svg

| mapa = Byzanc za Justiniána.png

| mapa poznámka = Byzantská říše ve svém největším územním rozmachu za císaře [[Justinián I.|Justiniána I.]] (cca rok 550)

| rozloha = 4 500 000

| nejvyšší bod = [[Ararat]]

| počet obyvatel = 34 000 000

| jazyky = [[řečtina]] {{Malé|(oficiální jazyk)}}

| náboženství = [[pravoslaví|ortodoxní křesťanství - pravoslaví]] (oficiální)

| státní zřízení = [[monarchie]]

| vznik = lze považovat [[395]] (rozdělení [[Starověký Řím|Římské říše]] na [[Západořímská říše|Západořímskou]] a Východořímskou (tj. Byzantskou))

}}

'''Byzantská říše''' ([[řečtina|řecky]]: Βασιλεία των Ρωμαίων – [Basileja ton Romajon] –  císařství Římanů) je označení, jehož se zhruba od [[19. století|19. století]] užívá pro Východořímskou říši ([[395]]–[[1453]]), která si po roce [[476]] udržela jako jediný státní útvar státoprávní kontinuitu s [[římská říše|Římskou říší]]. Hlavním městem [[říše (území)|říše]] byla [[Konstantinopol]] založená roku [[330]] císařem [[Konstantin I. Veliký|Konstantinem Velikým]] jako ''Nový Řím''.

Vznik říše je datován do období po smrti císaře [[Theodosius I.|Theodosia]] ([[379]]–[[395]]) roku 395, kdy byla římská říše de facto rozdělena na západní (hlavní město [[Řím]]) a východní část (hlavní město Konstantinopol). Definitivně však lze mluvit o samostatné říši až po roce [[476]], kdy byl sesazen poslední západořímský císař [[Romulus Augustulus]].

Obyvatelé byzantské říše se považovali ze státoprávního hlediska za Římany a svoji říši za římskou. Stejně tak chápali své císaře jako pokračovatele římských císařů. V [[islámský svět|islámském světě]] byla říše nazývána Rúm (روم). Úředním jazykem zde byla od 6.století [[řečtina]], státním náboženstvím od roku 380 [[křesťanství]].

Největšího rozmachu dosáhla říše za [[Justinián I.|Justiniána I.]], poté následkem expanze [[islám]]u a příchodu [[Slované|Slovanů]] nastal hospodářský i mocenský úpadek. Po ikonoklastickém hnutí a špatné vnitropolitické situaci došlo k opětovné expanzi a k znovuzískání velmocenské pozice, a to zejména za vlády [[Basileios II.|Basilea II.]] Vlivem kulturních rozdílů se posléze během [[Velké schisma|Velkého schisma]] byzantská [[pravoslaví|pravoslavná církev]] rozešla s [[katolická církev|církví katolickou]]. Po ztrátě [[Malá Asie|Malé Asie]] (zhurba 1071 až 1081) a po uskutečnění [[čtvrtá křížová výprava|čtvrté křížové výpravy]] ([[1204]]), která dobyla a vyplenila Konstantinopol, nepřestala již byzantská moc pomalu upadat. Definitivně říše zanikla [[Obléhání Konstantinopole (1453)|dobytím Konstantinopole]] [[Osmanská říše|osmanskými Turky]] roku [[1453]], ale některé její části si ještě po nějakou dobu udržely svoji samostatnost ([[Mystra]] byla dobyta až roku [[1460]] a [[Trapezunt]] (Trabzon) [[1461]]).

== Pojmenování říše ==

Název Byzantská říše je odvozen od původního názvu [[řecko|řecké]] osady [[Byzantion]], na jejímž místě byla později založena [[Konstantinopol]]. Pochází až z&nbsp;doby [[humanismus|humanismu]] a vlastním obyvatelům Byzance by byl cizí. Obyvatelé říše se označovali sami jako ''Rhómaioi'' (Ῥωμαίοι Římané) a svou říši pak jako ''Rhómania'' (Ῥωμανία) či ''basileia tón Rhómaión'' (βασιλεία τῶν Ῥωμαίων), což se do latiny překládalo jako ''imperium Romanorum'', to znamená [[římská říše]]. Slovem ''hellénes'' (Έλληνες Řekové) neoznačovali obyvatelé Byzantské říše sami sebe, ale staré, [[pohanství|pohanské]] Řeky, kteří nepřijali [[křesťanství|křesťanskou víru]], a jejich kulturu.<ref name="dostálová20">{{Citace monografie

| jméno = Růžena

| jméno2 =

| titul = Byzantská vzdělanost

| místo = Praha

| poznámka = [dále jen Dostálová]

}}</ref>

Pojem Byzantská říše se poprvé objevil teprve roku [[1557]], celé století po pádu Konstantinopole, u&nbsp;[[německo|německého]] autora [[Hieronymus Wolf|Hieronyma Wolfa]], který představil byzantskou historiografii ve&nbsp;svém díle ''Corpus historiae byzantinae''.<ref>{{Citace elektronické monografie

| url = http://www.crystalinks.com/byzantine.html

| vydavatel = crystalinks.com

}}</ref> Označením ''byzantská'' chtěl odlišit [[starověk]]é římské dějiny od&nbsp;dějin [[středověk]]é říše, aniž by se přitom zabýval jejími staršími dějinami. Wolfa ve&nbsp;vytvoření termínu inspirovaly dohady z&nbsp;[[9. století|9.&nbsp;století]] mezi tehdejšími „Římany“ (tedy Byzantinci) a [[Frankové|Franky]], kteří měli snahu legitimizovat snahy [[Karel Veliký|Karla Velikého]] o&nbsp;vytvoření říše, která se považovala za dědičku starověkého Říma. Pojem sám se však rozšířil teprve v&nbsp;[[18. století|18.&nbsp;století]], kdy jej zpopularizovali [[francie|francouzští]] autoři, např.&nbsp;[[Montesquieu]].<ref name="fox">{{Citace elektronické monografie

| jméno = Clifton R

| titul = WHAT, IF ANYTHING, IS A BYZANTINE?

| datum vydání = 1996-3

| datum přístupu = 2008-10-1

| místo =

}}</ref>

== Charakteristika byzantské říše ==

=== Státoprávní pojetí byzantské říše ===

| příjmení = Velde

| odkaz na autora =

| url = http://www.heraldica.org/topics/national/byzantin.htm

| datum aktualizace =

| vydavatel =

| jazyk = anglicky

Obyvatelstvo říše bylo etnicky různorodé. Spojovalo je [[křesťanství|křesťanské vyznání]] a řečtina, zpočátku jazyk [[Kultura|kultury]], který byl od&nbsp;[[Justinián I.|Justiniánových]] časů užíván na císařském dvoře a od konce [[6. století|6.&nbsp;století]] také v&nbsp;administrativě a v&nbsp;[[církev|církvi]], zatímco znalost [[Latina|latiny]] upadala.<ref name="vasil">{{Citace elektronické monografie

| jméno = A. A

| titul = The Legislative Work of Justinian and Tribonian

| datum vydání =

| datum přístupu = 2008-10-1

| místo =

}}</ref> Sami sebe ovšem považovali Byzantinci za Římany a nazývali se –&nbsp;ovšem řecky –&nbsp;''Rhómaioi'' (´Ρωμαίοι). ''Rhómaios'' byl chápán jako [[římský občan]] a vzhledem k&nbsp;jednotnému státnímu náboženství také [[křesťan]] –&nbsp;''christianos'' (χριστιανός), později ''christianos orthodoxos'' (χριστιανός ορθόδοξος, z [[platón]]ského ὀρθός δόξα – správný názor). Termínem ''orthodoxos pistis'' (ορθόδοξος πίστις) je označována v&nbsp;[[Corpus iuris civilis|Justiniánově právním kodexu]] správná víra jako protiklad k&nbsp;''hairesis'' (αίρεσις) –&nbsp;[[hereze|kacířskému učení]]). Pojmy Helén (Ελλήνιος) a [[helénismus]] se nyní pojily s&nbsp;antickým [[pohanství]]m.

=== Byzantská říše a křesťanství ===

Křesťanství bylo nepochybně jedním ze základních pilířů byzantské říše a civilizace. Již nedlouho po založení Konstantinopole začal prosazovat [[Eusebios z Kaisareie|Eusebios z&nbsp;Kaisareie]], jenž je nazýván Otcem [[Dějiny církve|církevní historie]], nové pojetí římské říše, které vyložil ve svých ''Církevních dějinách'' (''Ekklesiastike historia'').<ref name="zástěrová387">Zástěrová, str. 387.</ref> Římské impérium chápal jako křesťanskou Boží říši, pozemský obraz nebeského [[Jeruzalém]]a.<ref name="zástěrová387–388">Zástěrová, str. 387–388.</ref> Ta se podle Eusebia projevila za vlády císaře [[Konstantin I. Veliký|Konstantina Velikého]], kdy se říše obrátila ke křesťanství. Boží vůle dějiny tak dospěly ke svému konečnému cíli, neboť po pozemské [[Ježíš Kristus|Kristově]] říši již žádná jiná nebude. Konstantinopol se stala Novým, lepším Římem, protože byla založena jako křesťanské město, a starý pohanský [[Řím]] ztratil svoje postavení.<ref name="zástěrová18">Zástěrová, str. 18.</ref> Odtud odvozovali v&nbsp;Byzanci božský původ moci císaře, který byl pokládán za zástupce Boha na Zemi. Paradoxně se tak stalo následkem poměrů panujících v&nbsp;pohanském Římě, kde byli císaři, používající od konce [[3. století|3.&nbsp;století]] titulu {{Cizojazyčně|la|''dominus et deus''}}, zbožštěni. Sakrální povaha osoby a moci byzantského císaře však byla postavena na jiných základech a byly z&nbsp;ní vyvozovány nároky na císařovu svrchovanost nad celou křesťanskou οίκουμένη ''oikumené'' (osídleným zemským okrskem) a všemi ostatními panovníky. Tento vztah bývá někdy označován jako [[caesaropapismus]] –&nbsp;císař byl sice chápán jako zástupce Boha na zemi, církev však řídil [[patriarcha]]. Patriarcha byl dosazován císařem, který ho také mohl dle svého uvážení sesadit. Na trůn konstantinopolských patriarchů se ale často dostala osobnost tak silná, že dokázala vzdorovat i&nbsp;tlakům císaře.<ref name="dostálová52">Dostálová, str. 52.</ref> Stalo se tak například v&nbsp;případě císaře [[Konstantin IX. Monomachos|Konstantina&nbsp;IX.]], kterýžto byl patriarchou Michaelem Kerullariem v&nbsp;roce 1054 donucen potvrdit exkomunikování papežského poselstva, které dorazilo do Konstantinopole, a dokončit tak [[Velké schizma]], které natrvalo rozdělilo dosud formálně jednotnou církev.

=== Správa říše, vojsko ===

Byzantská říše byla centralizovanou [[monarchie|monarchií]], v&nbsp;níž všechny rozhodující pravomoci náležely císaři.<ref>Dostálová, str. 39-40.</ref> Panovník se stal středem okázalého politicko-náboženského kultu, ovlivněného nejen představou o&nbsp;nadpozemském původu jeho moci, ale také zvyklostmi [[orient]]álních [[despota|despocií]], především [[Sásánovci|sásánovské]] [[Perská říše|Persie]].<ref>{{Citace monografie || příjmení = Češka|| jméno = Josef || titul = Zánik antického světa || vydavatel = Vyšehrad || místo = Praha || rok = 2000 || strany = 35| isbn = 80-7021-386-8}}</ref> Císař stál v&nbsp;čele přísně hierarchicky uspořádaného byrokratického aparátu, který z&nbsp;jeho rozhodnutí řídil a kontroloval veškeré dění v&nbsp;říši týkající se politiky, ekonomiky i&nbsp;sociálních záležitostí. Úředníky, kteří byli za výkon svých funkcí placeni, dosazoval císař a mohl je také kdykoliv odvolat. Do [[7. století|7.&nbsp;století]] se systém provinciální správy a vojenská organizace zachovaly v&nbsp;té podobě, v&nbsp;jaké je zavedli císaři [[Diocletianus]] a Konstantin Veliký. Typické pro ně bylo striktní oddělení civilní moci od moci vojenské. Byl to jeden z&nbsp;mnohých projevů kontinuity s&nbsp;antickým zřízením. To však přestalo vyhovovat v&nbsp;situaci, kdy byla říše ze všech stran ohrožena vnějšími nepřáteli – [[Slované|Slovany]], [[Avaři|Avary]], [[Perská říše|Peršany]] a [[Arabové|Araby]], kteří pronikali hluboko do jejího nitra. Správa se postupně militarizovala a začaly se vytvářet předpoklady pro zavedení themního zřízení.<ref>Zástěrová, str. 93, 94</ref>

Termínem ''[[thema]]'' (θέμα), který se v&nbsp;dochovaných pramenech objevil poprvé v&nbsp;roce [[622]],<ref>{{Citace monografie || příjmení = Zástěrová a kol.|| jméno = Bohumila || titul = Dějiny Byzance || vydavatel = Academia || místo = Praha || rok = 1996 || strany = 85|poznámka=[dále jen Zástěrová]}}</ref> se původně označoval seznam vojáků v&nbsp;oddílu, později samotný oddíl, [[legie]] patřící k&nbsp;určité oblasti. Později se stal výrazem pro správní jednotku, v&nbsp;níž došlo ke spojení vojenské a civilní správy, kterou vykonával [[stratég]], stojící v&nbsp;čele thematu. Systém themat nebyl zaveden najednou, šlo o&nbsp;dlouhodobý proces, v&nbsp;němž se staré a nové zřízení prolínalo. Themata většinou zahrnovala území několika dřívějších provincií, které pod správou civilního [[Římský konzul#prokonzul|prokonsula]] ještě jistou dobu přežívaly uvnitř nových správních celků. Postupně však získal vyšší postavení stratég thematu. Themata byla zřizována nejprve v&nbsp;oblastech, které se ocitly pod silným tlakem útočníků a kde se podařilo zachovat či obnovit byzantskou správu. Jejich počátky spadají pravděpodobně do doby vlády císaře [[Maurikios|Maurikia]], kdy bylo nutné zajistit obranu byzantského území proti nepřátelské expanzi a byly zřizovány exarcháty, přičemž tento post v&nbsp;sobě zahrnoval civilní i&nbsp;vojenské pravomoci. To bylo však mimořádné opatření a samotná themata se začala objevovat až v&nbsp;polovině 7.&nbsp;století po razantní arabské expanzi.<ref name="hrad119">{{Citace monografie

| jméno = Pavek a kol

| jméno2 =

| titul = Dějiny Řecka

| místo = Praha

| poznámka = [dále jen Hradečný]

}}</ref> V&nbsp;té době byla dokončena organizace themat v&nbsp;[[Malá Asie|Malé Asii]] (Anatolikon, Armeniakon a Opsikion). Další themata byla vytvářena na Balkáně ohroženém nájezdy Slovanů (Thrakesion, Hellas, Makedonia, Peloponnésos, Kefalenia).

Na obranu thematu byly přiděleny vojenské jednotky. Jejich příslušníci začali v&nbsp;době, kdy se neválčilo, obdělávat půdu. V&nbsp;[[9. století|9.]] a [[10. století|10.&nbsp;století]] (pro dřívější dobu nejsou k&nbsp;dispozici dochované prameny) existovaly tzv.&nbsp;vojenské statky, ''stratiotika ktemata'', na nichž stát propůjčoval rolníkům, případně válečným zajatcům, za povinnost vojenské služby příděly půdy, z&nbsp;nichž nebylo nutné odvádět daně. Tato nově vzniklá složka byzantského vojska, vojíni-zemědělci, ''stratiotoi'', byla určena k&nbsp;obraně území, na němž byla usazena.<ref name="hrad120">Hradečný, str. 120.</ref> Zřízení themat vedlo k&nbsp;hlubokým změnám nejen v&nbsp;systému správy byzantské říše, ale také v&nbsp;její sociální struktuře. Stratioti, domorodé rolnické vojsko, se stali jednou z&nbsp;hlavních složek byzantské armády a postupně z&nbsp;větší části nahradili placené žoldnéře cizího původu. Posílili tak vojenský potenciál říše a zároveň ulehčili státní pokladně. Byzanc, která současně udržovala stálé kontingenty vojska, jízdy a loďstva, se mohla razantněji postavit novému silnému vnějšímu nepříteli, Arabům, i&nbsp;vzrůstající moci Slovanů na [[Balkán]]ě.

Mohutný protiútok Byzance proti Arabům a Bulharům, ke kterému došlo v&nbsp;[[9. století|9.]] –&nbsp;[[11. století|11.&nbsp;století]], a formování bohaté pozemkové aristokracie na venkově výrazně ovlivnily dosud fungující správní systém a vojenskou organizaci. Stratioti usazení na vojenských statcích v&nbsp;thematech dobře zabezpečovali jejich obranu, ale k&nbsp;vedení útočné války se nehodili. Kromě toho se počet vojínů začal zmenšovat a již v&nbsp;9.&nbsp;století byl pociťován jejich nedostatek. Po zahájení úspěšné expanze ztratila themata ve&nbsp;vnitrozemí svůj původní význam, během 10.&nbsp;století se demilitarizovala a byla podřízena civilní správě. Systém themat se začal rozpadat. Stratioti existovali do 11.&nbsp;století, ale již netvořili základ byzantské armády. Minimální objem půdy, která jim v&nbsp;rámci vojenských statků náležela, se nyní zdvojnásobil, neboť vojíni se museli vyzbrojit do boje jako těžká jízda –&nbsp;''[[katafrakt]]oi''. Byli tak spíše drobnými feudály než svobodnými sedláky. Z&nbsp;větší části však vojenskou službu stratiotů nahradilo vybírání poplatků (''strateia''), z&nbsp;jejichž výnosu byla budována profesionální žoldnéřská armáda (jízda, pěší vojsko, námořnictvo), jež podléhala ústřední vládě.<ref name="hrad182">Hradečný, str. 182</ref>Přestože tyto oddíly zvané ''tagmata'' tvořili většinou vojáci z&nbsp;jednoho kraje, byly na rozdíl od themních útvarů nasazovány do bojů daleko za hranicemi oblastí, odkud pocházeli. Již počátkem 9.&nbsp;století nařídil císař [[Nikeforos I.|Nikeforos&nbsp;I.]] pravidelné vojenské odvody venkovanů, jejichž službu platila příslušná selská obec.<ref name="hrad137">Hradečný, str. 137.</ref> Zrušením daňových úlev, vytvořením nového daňového soupisu a zatížením různých vrstev byzantského obyvatelstva dalšími poplatky byly zajištěny pravidelné příjmy do státní pokladny.<ref name="zást125">Zástěrová, str. 125</ref>

== Dějiny Byzance ==

|+Stručná chronologie byzantských dějin

| [[330]]

|-

| [[Theodosius I.]] rozdělil před&nbsp;svojí smrtí vládu v&nbsp;[[římská říše|římské říši]] mezi&nbsp;své syny [[Arcadius|Arcadia]] a [[Honorius|Honoria]], což prakticky znamenalo rozdělení impéria na&nbsp;dvě říše.

| [[476]]

|-

| Vláda [[císař]]e [[Justinián I.|Justiniána I.]] - pokus o&nbsp;''renovatio imperii'', dobytí území bývalé západořímské říše a&nbsp;obnovení otrokářských poměrů

| [[532]]<br />

|-

| Výstavba [[chrám]]u [[Hagia Sofia]] (Αγία Σοφία)

| [[533]]–[[554]]

|-

| Invaze [[Langobardi|Langobardů]] připravila Byzanc o&nbsp;nadvládu nad severní Itálií.

| [[610]]–[[641]]

|-

| Počátek arabské expanze – [[Arabové|arabská]] vojska dobyla byzantskou [[Sýrie|Sýrii]], [[Palestina|Palestinu]] a&nbsp;[[Egypt]] a&nbsp;v&nbsp;následujících desetiletích většinu severní Afriky.

| [[730]]–[[787]]

|-

| [[Michael I. Rangabe]] přiznal Karlovi Velikému titul ''basileus'' a&nbsp;uznal západní císařství za&nbsp;rovnocenné s&nbsp;východním.

| [[815]]–[[843]]

|-

| Císař Michael III. vyslal na&nbsp;[[Morava|Moravu]] [[Cyril a Metoděj|Konstantina a&nbsp;Metoděje]].

| [[867]]–[[1056]]

|-

| [[Patriarcha]] Nikolaos Mystikos, představený [[regent]]ské rady za&nbsp;nezletilého císaře [[Konstantin VII. Porfyrogennetos|Konstantina VII. Porfyrogenneta]] tajně korunoval knížete [[Simeon I.|Simeona]] bulharským císařem (''basileus ton Bulgaron'' – carem).

| [[976]]–[[1025]]

|-

| [[Benátky]] získaly první obchodní privilegium od&nbsp;byzantského císaře

| [[1014]]

|-

| Poslední posun byzantské hranice na východ, kam začínají pronikat [[Seldžucká říše|Seldžučtí Turci]]

| [[1054]]

|-

| Císař [[Roman IV. Diogenes]] byl poražen seldžuckými Turky v&nbsp;[[bitva u Mantzikertu|bitvě u Mantzikertu]] – poté Byzanc ztratila v&nbsp;jejich prospěch většinu [[Malá Asie|Malé Asie]];

|-

| Císař [[Alexios I. Komnenos]] požádal papeže o&nbsp;pomoc proti&nbsp;seldžuckým Turkům, což se stalo záminkou pro&nbsp;vyhlášení [[křížové výpravy|křížových výprav]]

| [[1176]]

|-

| Konstantinopol byla dobyta účastníky [[Čtvrtá křížová výprava|čtvrté křížové výpravy]] – vznik [[Latinské císařství|latinského císařství]] a&nbsp;byzantských nástupnických států nikájského a&nbsp;trapezuntského císařství a&nbsp;epeirského despotátu.

| [[1259]]–[[1282]]

|-

| Hlavním městem byzantské říše se znovu stala Konstantinopol, dobytá na&nbsp;latinech.

| [[1299]]

|-

| Válka „dvou Androniků“ – občanská válka mezi&nbsp;císařem [[Andronikos II.|Andonikem II.]] a&nbsp;jeho vnukem [[Andronikos III.|Andronikem III.]]

| [[1341]]

|-

| Občanská válka mezi&nbsp;[[Jan V. Palaiologos|Janem V. Palaiologem]] a&nbsp;Janem VI. Kantakuzenem

| [[1342]]–[[1347]]

|-

| [[osmanská říše|Osmanští Turci]] získali pevnost Cimpe, první záchytný bod na&nbsp;evropské pevnině

| [[1354]]

|-

| Uzavření [[Florentská unie|florentské unie]]

| [[1453]]

|}

=== Pozdně antické období ===

Byzantská společnost vykazovala ve&nbsp;[[4. století|4.]] –&nbsp;[[6. století|6.&nbsp;století]] mnohem větší stabilitu a kontinuitu antických forem života, než tomu bylo v&nbsp;západní části římské říše, která byla zmítána hlubokou vnitřní krizí a marným zápasem s&nbsp;náporem [[barbar]]ů. Přestože i&nbsp;tady se našly krizové jevy, nezasáhly tak ničivě a Byzanc dokázala krizi překonat. To mělo řadu důvodů. Zdejší provincie byly lidnatější a jejich ekonomika nespočívala pouze na práci [[Otrokářství|otroků]]. Na císařských i&nbsp;soukromých velkostatcích pracovalo mnohem více [[kolón]]ů, než tomu bylo na Západě, a stát se je již od dob Konstantina&nbsp;I. Velikého snažil připoutat k&nbsp;půdě, aby zajistil obdělávání pozemků, z&nbsp;nichž plynuly do státní pokladny nejlukrativnější daně a jejichž produkty byla zásobována armáda. Kromě toho se zachovala početná vrstva svobodných zemědělců s&nbsp;drobným pozemkovým majetkem a v&nbsp;tomto období se dokonce začaly v&nbsp;některých částech říše rozšiřovat statky středního rozsahu. Proto zde slábnutí přílivu válečných zajatců a následný nedostatek otroků nezpůsobily tak hluboký hospodářský úpadek jako na Západě. Na Východě byla mnohem hustší síť rozmanitých městských sídlišť od drobných městeček agrárního charakteru, jež byly zároveň centry správy a společenského života, přes významná střediska řemeslné výroby, zásobující celou říši, a důležité přístavy nebo křižovatky suchozemských obchodních cest až po mnohasettisícová [[velkoměsto|velkoměsta]], jakými bylo sídelní město císařů Konstantinopol, syrská [[Antiochie]] nebo [[Alexandrie]] v&nbsp;[[Aegyptus|Egyptě]]. Ve srovnání se západní částí říše tu zůstala zachována intenzívní řemeslná výroba a obchod, východořímská společnost se [[zemědělství|agrarizovala]] v&nbsp;mnohem menší míře a uchovala si a dále rozvíjela politický život i&nbsp;kulturu. To samozřejmě vedlo k&nbsp;dalšímu prohlubování rozdílů mezi Východem a Západem.<ref>Dostálová. str. 37-41.</ref>

V&nbsp;době [[stěhování národů]] byla Byzantská říše nucena bránit se před nájezdy barbarských kmenů, mezi něž patřili zvláště [[Gótové]], [[Hunové]], později [[Avaři]], [[Slované]] či [[Bulharsko|Bulhaři]]. Díky vojenské a často i&nbsp;kulturní převaze a diplomatickému umu byzantské vlády dokázala říše těmto útokům odolat. V&nbsp;6.&nbsp;století za císaře [[Justinián I.|Justiniána&nbsp;I.]], který byl jedním z&nbsp;nejvýznamnějších byzantských vládců vůbec,<ref>Dostálová, str. 45.</ref> dokonce vojensky ovládla území, která kdysi náležela Západořímské říši ([[Itálie]], severní [[Afrika]], jižní [[Hispánie]]). Na císařův podnět došlo v&nbsp;této době ke kodifikaci římského práva (''[[Corpus iuris civilis]]).''<ref name="hrad91">Hradečný, str. 91.</ref><ref name="hrad112">Hradečný, str. 112.</ref> Šlo o&nbsp;významný právní počin, jímž byly uzákoněny současné normy života v&nbsp;Byzantské říši. Patřilo k&nbsp;nim výsadní postavení staré otrokářské aristokracie a hospodářství založeného na práci otroků a kolonů, ortodoxní [[křesťanství]] jako státní náboženství, spojení nejvyšší moci světské a církevní (tzv. [[caesaropapismus]]).

Posledním císařem tohoto období byl [[Maurikios]], který sice dokázal zastavit perskou ofenzívu, nicméně nedokázal zabránit slovanské expanzi na Balkáně. Po jeho sesazení a zavraždění ([[602]]) se Byzanc dostala do vážných problémů. Pozdně antické období bylo u&nbsp;konce.

=== Východní říše v&nbsp;období velkých proměn ===

Události přelomu [[6. století|6.]] a&nbsp;[[7. století]] zřetelně ukázaly, že&nbsp;Justiniánovy snahy o&nbsp;''renovatio imperii'' nebudou mít trvalý efekt. Životní zájmy říše, potýkající se s&nbsp;mnoha nesnázemi a&nbsp;zmítané vnitřními spory, ohrožovaly zvenčí slovanské migrace a&nbsp;vleklé války s&nbsp;Peršany, jež&nbsp;vzápětí vystřídala razantní arabská expanze. Aby mohla Byzanc tuto krizi překonat, musela projít zásadním přerodem, klíčovou proměnou pozdně antického státu a&nbsp;společnosti ve stát a&nbsp;společnost [[středověk]]ou. Její čas nastal v&nbsp;7. století, kdy podle slov významného byzantologa G.&nbsp;Ostrogorského „''vdechl velký císař [[Herakleios|Hérakleios]] zvětralému římskému impériu čerstvý život a&nbsp;obnovil je rozhodnými reformami''.“<ref>Ostrogorsky, Georg (1969). History of the Byzantine State. 2. vydání. New Brunswick (NJ). ISBN 0-8135-1198-4.</ref>

Slované a&nbsp;[[Arabové]] přivodili Byzanci svými útoky mnoho problémů. Během 7.&nbsp;století byly prakticky ztraceny balkánské i&nbsp;východní provincie ([[Mezopotámie]], [[Egypt]], [[Sýrie]] atd.)<ref>Dostálová, str. 49.</ref> a&nbsp;říše byla připravena o&nbsp;hospodářský potenciál východu včetně většiny prosperujících měst (Antiochie, Alexandrie ad.). Tyto geograficko-politické a&nbsp;demografické změny a&nbsp;potřeba účinné obrany území státu však pomohly nastartovat vojenské reformy a&nbsp;reformy administrativního systému, které následně vedly k&nbsp;proměně sociální struktury byzantské společnosti i&nbsp;její ekonomiky. Zároveň ztráta provincií, jejíž obyvatelstvo většinou nebylo řeckého původu a&nbsp;lišilo se svým jazykem (hovořilo většinou [[aramejština|aramejsky]], [[arménština|arménsky]] nebo [[koptština|koptsky]]), vyznáním ([[monofyzitismus]]) i&nbsp;kulturou, přispěla k&nbsp;upevnění jednoty říše jak po&nbsp;stránce náboženské, tak&nbsp;kulturní. Arabská a&nbsp;slovanská expanze představovaly jeden z&nbsp;důležitých faktorů, jenž v&nbsp;mnoha směrech působil na&nbsp;přeměnu východořímské říše ve&nbsp;středověký řecký stát.

[[Soubor:Vlahernskaya.jpg|thumb|left|Byzantská ikona [[Maria|Panny Marie]] ze&nbsp;[[7. století]], zvaná Vlachernská. Nyní [[Treťjakovská galerie]]]]

[[Soubor:Byzantine Empire map.gif|thumb|left|350px|Proměna velikosti Byzantské říše během historie]]

| příjmení = Drška

| příjmení2 = Picková

| rok = 2004

| vydavatel = Aleš Skřivan ml.

| stránky = 111

| isbn = 80-86493-113

| příjmení = Drška

| příjmení2 = Picková

| rok = 2004

| vydavatel = Aleš Skřivan ml.

| stránky = 111

| isbn = 80-86493-113

{{viz též|Byzantská říše v době Komnenovců}}

Roku [[1095]] se obrátil byzantský císař [[Alexios I. Komnenos|Alexios&nbsp;I. Komnenos]] s&nbsp;prosbou o&nbsp;pomoc proti nevěřícím Turkům na papeže [[Urban II.|Urbana&nbsp;II.]] Po roce 1054 to byl první pokus obnovit vztahy mezi Východem a Západem, přerušené církevním schizmatem. Papež jeho prosbě vyhověl a vyhlásil [[První křížová výprava|první křížovou výpravu]] na osvobození [[Svatá země|Svaté země]]. Představa jejích účastníků i&nbsp;samotného Urbana&nbsp;II. o&nbsp;cílech výpravy se však značně lišila od představ byzantské vlády. Alexios si přál, aby západní rytíři vstoupili do jeho služeb a pomohli mu dobýt nazpět ztracená území říše na východě. Pokud by sami získali další državy, měli se zde usadit jako leníci Byzance.<ref name="hroch23">{{citace knihy | jméno=Věra | příjmení=Hrochová | titul=Křižáci v Levantě |vydavatel=Mladá fronta | místo= Praha | rok=1975 | jazyk =česky |strany=23 |poznámky=[dále jen Hrochová]}}</ref>

Od samého příchodu křižáků na byzantské území se mezi Byzantinci a křižáky, které zde označovali jako ''Franky'' nebo ''Latiny'', projevovaly hluboké názorové rozdíly. Zrcadlily nejen náboženské odlišnosti, ale rozdíly mezi západoevropskou a východní byzantskou společností vůbec. Vztahy mezi byzantskou říší a Seldžuky se do té doby již zlepšily, takže zahájení první křížové výpravy je paradoxně znovu zkomplikovalo. Křižáci měli sice postupovat do Svaté země s&nbsp;byzantskou pomocí (například při zásobování), mezi spojenci však docházelo k&nbsp;častým neshodám a dohody o&nbsp;spolupráci nebyly často dodržovány.<ref name="kovařík64">{{citace knihy | jméno=Jiří | příjmení=Kovařík | titul=Meč a kříž, rytířské bitvy a osudy |vydavatel=Mladá fronta | místo= Praha | rok=2005 | jazyk = |strany=64 | poznámka=[dále jen Kovařík]}}</ref>

Za složité situace se dokázali prosadit císařové z&nbsp;komnenovské dynastie (Alexios&nbsp;I., [[Jan II. Komnenos|Jan&nbsp;II.]], zvaný Kalojohannes a [[Manuel I. Komnenos|Manuel&nbsp;I.]]) a úspěšně se vypořádat s&nbsp;mnoha zahraničně politickými problémy. Znovu upevnili a rozšířili hranice byzantské říše a navázali vztahy s&nbsp;[[Křižácké státy|křižáckými státy]], které vznikly ve východním Středomoří. Tento pokus o&nbsp;obnovení mocenského postavení Byzance ukončila zdrcující porážka byzantského vojska Seldžuky [[Bitva u Myriokefala|u&nbsp;Myriokefala]] v&nbsp;roce [[1176]].<ref name="bridge136">{{citace knihy | jméno=Antony | příjmení=Bridge | titul=The Crusades |vydavatel=Panther Books | místo= Londýn | rok=1980 | jazyk =anglicky |strany=136 |poznámky=[dále jen Bridge]}}</ref> Po osudné bitvě přestala být východní říše pro muslimy vážným protivníkem. Její maloasijské državy se nyní omezily pouze na pobřeží, ostatní dosud byzantská území byla vystavena tureckým nájezdům a plundrování. Po smrti Manuela&nbsp;I. ([[1180]]) eskalovaly v&nbsp;Byzanci také vnitropolitické problémy. Jedním z&nbsp;hlavních byly spory mezi přívrženci prolatinské politiky a jejich odpůrci.<ref name="hroch163">Hrochová, str. 163</ref>

Katastrofální důsledky měla [[čtvrtá křížová výprava]], během které dobyli křižáci na přání Benátčanů samotnou Konstantinopol.<ref>Zástěrová, str. 276-278.</ref> Poté&nbsp;vyhlásili [[Latinské císařství]], které zaujímalo především evropské území říše. Ve zbývající části Byzantské říše, kterou se Frankům dobýt nepodařilo, vznikly státy, které zachovávaly státoprávní kontinuitu byzantské říše i&nbsp;její církevní tradici. Šlo o&nbsp;[[Nikájské císařství]], [[Trapezuntské císařství]] a [[Epirský despotát]]).

=== Latinské císařství ===

[[Soubor:Byzanc 1204.png|thumb|left|Rozsah [[Latinské císařství|Latinského císařství]], [[Nikájské císařství|Nikájského císařství]], [[Epirský despotát|Epirského despotátu]] a [[Trapezuntské císařství|Trapezuntského císařství]] roku [[1204]]]]

| příjmení = Madden

| příjmení2 =

| rok = 2004

| vydavatel = University of Michigan Press

| stránky = 113

| isbn = 0472114638

| příjmení = Duggan

| příjmení2 =

| rok = 1973

| vydavatel = Orbis

| stránky = 176

| isbn =

{{viz též|Nikájské císařství}}

[[Soubor:CoA of the Byzantine Empire.svg|thumb|left|Znak poslední byzantské vládnoucí dynastie – [[Palaiologovci|Palaiologovců]].]]

Krize zasáhla také politický život říše. Ve 14.&nbsp;století jí zmítaly [[Občanská válka|občanské války]], vyvolané zápasy o&nbsp;trůn, jež se prolínaly se sociálně motivovanými hnutími (povstání [[Zéloti (Soluň)|zélótů]] v&nbsp;[[Soluň|Soluni]], [[1342]]–[[1349]]) a náboženskými konflikty.<ref name="Dostálová69"/> Poslední velký spor náboženské povahy se v&nbsp;Byzanci vedl o&nbsp;[[hésychasmus]] (mystické hnutí, jež se ve 14.&nbsp;století rozvinulo v&nbsp;kontemplativním prostředí [[klášter]]ů na hoře [[Athos]])<ref>Zástěrová, str. 319.</ref> a následně o&nbsp;přijetí [[církevní unie]].<ref name="zást330">Zástěrová, str. 330</ref><ref name="hrad217">Hradečný, str. 217</ref> Ve druhé občanské válce se na stranu hésychastů přiklonil mocný magnát [[Jan VI. Kantakuzenos|Jan Kantakuzenos]],<ref>Dějiny Byzance, str. 319.</ref> který se snažil zmocnit císařského trůnu proti [[Jan V. Palaiologos|Janu&nbsp;V.]], legitimnímu panovníkovi z&nbsp;dynastie Palaiologovců, a učinil tak ze sporu duchovní povahy politickou záležitost. V&nbsp;době, kdy byl Kantakuzenos uznán za spolucísaře (Jan&nbsp;VI., [[1347]]–[[1354]]), se podařilo prosadit přijetí hésychasmu jako oficiálního [[dogma]]tu ortodoxní církve. Jeho brzký pád na tom již nic nezměnil. Hésychasmus získal v&nbsp;Byzanci mnoho přívrženců v&nbsp;různých společenských vrstvách,<ref>Dějiny Byzance, str. 320.</ref> kteří lpěli na zachování ortodoxie, ostře odmítali jakékoliv spojení s&nbsp;Římem a dávali přednost turecké nadvládě před uznáním papežského primátu.<ref name="hrad217">Hradečný, str. 217</ref> Odpůrci hésychasmu se jako zastánci realistické politiky později přiklonili k&nbsp;církevní unii, neboť existence samostatného byzantského státu pro ně byla důležitější než zachování stávajících náboženských poměrů. Patřili mezi ně především [[Humanismus|humanisté]].<ref name="hrad222">Hradečný, str. 222.</ref> Převaha hésychasmu v&nbsp;byzantském prostředí však šíření myšlenek humanismu a [[renesance (historická epocha)|renesance]] bránila, což dále prohlubovalo propast mezi Východem a Západem.

Byzantská říše tak byla v&nbsp;mnoha směrech oslabována právě v&nbsp;době, kdy ji ohrozil další vnější nepřítel, [[Osmanská říše|osmanští Turci]], jejichž stát se konstituoval v&nbsp;[[Malá Asie|Malé Asii]] kolem roku [[1300]]. Kromě toho musela zpočátku ještě čelit doznívajícím snahám Franků o&nbsp;znovuzískání pozic, jež ztratili pádem Latinského císařství a ústupem z&nbsp;Konstantinopole. To však představovalo ve srovnání s&nbsp;osmanskou expanzí mnohem menší nebezpečí. Roku 1352 se Osmani uchytili na evropské půdě a o&nbsp;dva roky později potvrdili svůj zisk dobytím pevnosti [[Gallipoli]] (dnes Gelibolu). Odsud zahájili rychlý postup proti balkánským státům i&nbsp;državám Byzantské říše, která ztrácela jedno území za druhým a již roku [[1371]] se stala [[vazal]]em tureckého [[sultán]]a. Přestože turecký tlak výrazně sílil, obyvatelstvo Byzance se rozdělilo do dvou nesmiřitelných táborů, z&nbsp;nichž jeden byl ochoten se s&nbsp;nadvládou Osmanů smířit.<ref name="hrad215">Hradečný, str. 215.</ref> Počátkem [[15. století|15.&nbsp;století]] patřilo k&nbsp;Byzanci kromě hlavního města jen jeho okolí a malá území v&nbsp;dnešním [[Řecko|Řecku]]. Roku [[1402]] však dočasně zastavila postup Osmanů porážka, kterou jim u&nbsp;[[Ankara|Ankary]] uštědřil [[Tataři|tatarský]] dobyvatel Tímúr-Í-Lenk (Tímúr Chromý), v&nbsp;Evropě nazývaný [[Tamerlán]].<ref>Zástěrová, str. 328.</ref>

{{viz též|Obléhání Konstantinopole (1453)}}

V&nbsp;roce [[1453]] oblehla turecká vojska sultána [[Mehmed II.|Mehmeda&nbsp;II.]] Konstantinopol. Útočníci měli proti obráncům města, v&nbsp;jejichž řadách byl i&nbsp;poslední císař [[Konstantin XI. Dragases|Konstantin&nbsp;XI. Palaiologos]], mnohonásobnou přesilu.<ref name="DrsPic337">Drška, Picková, str. 337</ref> Po několikatýdenním obležení Konstantinopol [[29. květen|29.&nbsp;května]] padla do rukou Turků a přejmenována na ''Stambul –&nbsp;Město'', se stala metropolí [[Osmanská říše|Osmanské říše]]. Tisíciletá Byzantská říše zanikla.

== Související odkazy ==

{{Portál Středověk}}

* [[Dějiny Řecka]]

* [[Byzantská kultura]]

* [[Římská říše]]

<references group="pozn."/>

== Reference ==

* [http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1618 Byzanc na Antice]

* {{Citace monografie

| jméno = Bohumila

| jméno2 =

| rok = 1992

| vydavatel = Academia

| stránky =

| isbn = 80-200-0454-8

* {{Citace monografie

| jméno = Pavel a kol.

| jméno2 =

| titul = Dějiny Řecka

| místo = Praha

| poznámka =

}}

| příjmení = Měřínský

| odkaz na autora = Zdeněk Měřínský

| jméno2 = Jarmila

| rok = 2006

| vydavatel = Vyšehrad

| stránky =

| isbn =

* {{Citace monografie

| jméno = Růžena

| příjmení2 =

| rok = 1990

| vydavatel = Vyšehrad

| stránky =

| isbn = 80-7021-034-6

* {{Citace monografie

| jméno = Judith

| jméno2 =

| titul = Ženy v purpuru

| místo = Praha

| poznámka =

}}

| příjmení = Havlík

| odkaz na autora = Lubomír Emil Havlík

| jméno2 =

| titul = Přehledné dějiny Byzance

| místo = Brno

| poznámka =

}} (skriptum)

| příjmení = Havlík

| odkaz na autora = Lubomír Emil Havlík

| jméno2 =

| titul = Přehledné dějiny Byzance

| místo = Brno

| poznámka =

}} (skriptum)

| příjmení = Hrochová

| odkaz na autora = Věra Hrochová

| jméno2 = Oldřich

| rok = 1991

| vydavatel = Karolinum

| stránky =

| isbn = 80-7066-426-6

* {{Citace monografie

| jméno =

| jméno2 =

| titul = Vybrané problémy současné byzantologie

| místo = Praha

| poznámka =

}} (skriptum)

* {{Citace monografie | příjmení = Runciman | jméno = Steven | odkaz na autora = | titul = Pád Cařihradu | vydavatel = Epocha | místo = Praha | rok = 2003 | počet stran = 223 | isbn = 80-86328-16-3}}

* CVETLER, Jiří – KINCL, Jaromír – DOLEŽAL, Miloslav, ''Obecné dějiny státu a práva, 2. Byzanc, říše franská, Rusko'', Praha, Univerzita Karlova, 1973

* DLOUHÝ, Roman, ''Byzanc od roku 1053 do pádu Cařihradu (1453)'', Ostrava, Scholaforum, 1996. (Tematický sešit. Dějepis). ISBN 80-86058-25-5

* MÜLLER, Karel, ''Soumrak byzantské říše: Obrazů z&nbsp;dějin byzantských díl II'', (Z&nbsp;dílny osudu XIV), Praha, Vesmír, 1927.

{{Link FA|de}}

{{Link FA|es}}

{{Link FA|ja}}

{{Link FA|nl}}

{{Link FA|sv}}

[[Kategorie:Starověk]]

[[Kategorie:Dějiny Řecka]]

[[Kategorie:Císařství]]

[[af:Bisantynse Ryk]]

[[ar:الإمبراطورية البيزنطية]]

[[ast:Imperiu Bizantinu]]

[[bat-smg:Bizantėjė]]

[[be-x-old:Бізантыйская імпэрыя]]

[[bn:বাইজেন্টাইন সাম্রাজ্য]]

[[bs:Bizantijsko carstvo]]

[[ceb:Imperyong Bizantino]]

[[cv:Висанти]]

[[da:Østromerske Kejserdømme]]

[[diq:İmparatorina Bizansi]]

[[en:Byzantine Empire]]

[[es:Imperio bizantino]]

[[eu:Bizantziar Inperioa]]

[[fi:Bysantin valtakunta]]

[[fy:East-Romeinske Ryk]]

[[gd:An t-Impireachd Bheasantian]]

[[he:האימפריה הביזנטית]]

[[hr:Bizant]]

[[ia:Imperio byzantin]]

[[is:Austrómverska keisaradæmið]]

[[ja:東ローマ帝国]]

[[kk:Шығыс Рим империясы]]

[[ku:Împeratoriya Bîzansê]]

[[lt:Bizantija]]

[[mg:Empira Bizantina]]

[[ml:ബൈസന്റൈന്‍ സാമ്രാജ്യം]]

[[mr:बायझेंटाईन साम्राज्य]]

[[mt:Biżantini]]

[[nds:Byzantiensch Riek]]

[[nl:Byzantijnse Rijk]]

[[no:Østromerriket]]

[[os:Византийы импери]]

[[pms:Imperi Roman d'Orient]]

[[ro:Imperiul Roman de Răsărit]]

[[scn:Mpèriu bizzantinu]]

[[simple:Byzantine Empire]]

[[sl:Bizantinsko cesarstvo]]

[[sr:Византијско царство]]

[[sw:Ufalme wa Byzanti]]

[[th:จักรวรรดิไบแซนไทน์]]

[[tr:Doğu Roma İmparatorluğu]]

[[ur:بازنطینی سلطنت]]

[[vi:Đế quốc Byzantine]]

[[yi:ביזאנטישע אימפעריע]]

[[zh:拜占庭帝国]]

[[zh-yue:拜占庭帝國]]