Myanmar

Šablona:Infobox stát Myanmar či Barma (oficiálním názvem Svazová republika Myanmar, český barmista Jan Bečka prosazuje vhodnější přepis Myanma) je jedna ze zemí jihovýchodní Asie. Nachází se na západní straně poloostrova Zadní Indie při pobřeží Bengálského zálivu a Andamanského moře v Indickém oceánu. Sousedními státy jsou Bangladéš, Indie, Čína, Laos a Thajsko. Počet obyvatel země je odhadován kolem 50 milionů. Novým hlavním městem je od konce roku 2005 Neipyijto. Úředním jazykem je barmština. Převážná většina obyvatel se hlásí k buddhismu.

Historie

Prvním barmským státem bylo království Pugam (11.–13. století), které se rozkládalo na většině území dnešního Myanmaru a nakonec podlehlo vpádům Mongolů. Země byla znovu sjednocena až v 17. století. Po řadu staletí spolu jednotlivé etnické skupiny sváděly boje o moc a nadvládu. Barmánci získali převahu až v polovině 18. století. Během následující vlády barmských králů získal Myanmar své stávající hranice.

Roku 1824 přerostlo napětí na hranicích královské Barmy a Britské Indie v první britsko-barmskou válku. Další válka propukla v letech 1852–1853 a k poslední válce pak došlo roku 1885. V průběhu těchto tří britsko-barmských válek se postupně celé území Barmy dostalo pod britskou kontrolu, a tím skončilo období vlády barmských králů. Roku 1866 byla Barma připojena jako provincie k Britské Indii. V roce 1937 se Barma stala britskou korunní kolonií.

Britská správa výrazně změnila charakter Barmy. Přinesla rozvoj průmyslu a infrastruktury a rozšíření těžby nerostných surovin i zemědělské produkce. Do Barmy začaly pronikat zahraniční kulturní prvky a křesťanství. Do země přicházelo také mnoho imigrantů z jiných oblastí britské říše. Britskou nadvládu v zemi od počátku provázely hlasy řady obyvatel po nezávislosti Barmy a toto protikoloniální úsilí postupem času dále sílilo. Roku 1939 byla založena Komunistická strana Barmy.

Za 2. světové války (1942–1945) byla Barma okupována Japonskem. Na konci roku 1941 zahájilo Japonsko svou invazi v Barmě. Do boje se na straně japonské armády zapojily také dobrovolnické jednotky Barmánců, kteří japonský vpád vnímali jako příležitost k ukončení britské koloniální nadvlády. Do poloviny roku 1942 japonské vojsko obsadilo celé území Barmy a zavedlo zde vojenskou správu. 1. srpna 1943 Barma získala formální nezávislost, ale vliv v zemí si i nadále udrželo japonské velení. V důsledku pokračující okupace se v Barmě začalo rozvíjet protijaponské odbojové hnutí a přední barmští političtí představitelé se přiklonili na stranu spojenců. V průběhu roku 1944 byla založena odbojová fronta Liga proti fašismu a za svobodu lidu (též jen Liga). Na konci roku 1944 zahájila spojenecká vojska ofenzivu, podporovanou místním obyvatelstvem, a postupně vytlačila japonské jednotky z Barmy. V Barmě byla obnovena britská správa, a země se tak znovu stala součástí britského impéria

Zpočátku nebyla koloniální správa ochotná přenechat barmským politikům podíl na vládě. Do čela boje za nezávislost se postavila Liga, která měla podporu velké části obyvatel Barmy. Liga, vedená Aun Schanem, začala jednat s vládou Velké Británie o širším zastoupení barmských politiků ve správě země. Postupně se Lize podařilo vyjednat vznik většinové barmské vlády a vyhlášení voleb do ústavodárného shromáždění, ve kterých také Liga s výraznou většinou zvítězila. V červenci roku 1947 byl Aun Schan zastřelen. Nedlouho poté bylo úsilí o získání samostatnosti završeno oficiální dohodou s vládou Velké Británie. Barmská nezávislost byla vyhlášena 4. ledna 1948. Země nesla nový oficiální název Barmský svaz (v letech 1974–1989 s přívlastkem Socialistická republika Barmský svaz).

Krátce poté, co Barma získala nezávislost, se prudce zhoršily vztahy mezi vedením Ligy, kterou po smrti Aun Schana vedl U Nu, a komunistickou stranou. Komunistická strana přistoupila na násilnou cestu k převzetí moci a zahájila proti barmské vládě ozbrojený odpor. Do nastalého konfliktu se záhy zapojily také některé ozbrojené organizace etnických menšin, které usilovaly o větší míru samosprávy. Země se tak ponořila do vleklé občanské války, která se po počátečních letech nejprudších bojů přesunula do pohraničních oblastí. Zde pak probíhala po několik dalších desetiletí. Na důležitosti tak nabyla barmská armáda, která se stala nezbytnou pro zachování autority vlády.

Liga si i nadále udržela pozici nejsilnější strany v zemi. Navzdory pokračující občanské válce Liga neztratila podporu barmských obyvatel a zvítězila v řadě parlamentních voleb za sebou. Názorové spory se časem objevily také uvnitř samotné Ligy, která se rozštěpila na několik proudů. Rozkol v Lize vyústil ve vyostření vztahů s velením armády, které se obávalo ztráty stability v zemi. Napětí vyvrcholilo roku 1958, kdy armádní velení převzalo vládu v zemi. Do čela se dostal generál Nei Win, jehož vláda měla obnovit pořádek v zemi a připravit konání nových parlamentních voleb. V následujících volbách, které se konaly roku 1960, vyhrála jedna ze stran vzniknuvších rozpadem Ligy. V čele této strany stál U Nu. Ani po volbách ale nedošlo k výraznějšímu obratu v občanské válce ani posílení stability vlády.

Roku 1962 došlo k opětovnému vojenskému převratu. Vládu v zemi uchopila Revoluční rada, vedená Nei Winem, který se postavil do čela země. Byla zrušena platnost ústavy a rozpuštěn parlament i vláda a veškerou zákonodárnou moc i výkonnou moc převzala Revoluční rada, složená z armádních velitelů. Revoluční rada vyhlásila program Barmské cesty k socialismu, zrušila stávající administrativní rozdělení země a pozměnila i celý aparát státní správy, v němž začala nově působit řada příslušníků ozbrojených sil. Revoluční rada zahájila rozhovory se zástupci protivládních sil. Jednání ale nepřinesla žádný výsledek a občanská válka tak byla opět obnovena. Zpočátku vedla Revoluční rada jednání o spolupráci také s dalšími politickými stranami, které ale nabízenou účast odmítly. Posléze si Revoluční rada založila vlastní Stranu barmského socialistického programu, která se po zákazu činnosti všech politických stran stala jedinou povolenou politickou stranou v zemi. Čím dál častěji zaznívala otevřená kritika vojenské vlády. Revoluční rada reagovala rozsáhlým zatýkáním studentů, opozičních politiků, novinářů i spisovatelů. V celé zemi byla zavedena cenzura. Revoluční rada upevňovala centralizovanou státní správu a posilovala svou kontrolu nad oblastmi etnických menšin.

Roku 1974 vstoupila v Barmě v platnost nová ústava. Dle této ústavy byla země nově přejmenována na Socialistickou republiku Barmský svaz. Ústava potvrdila existenci jen jediné politické strany v zemi – vládní Strany barmského socialistického programu. Území Barmy bylo administrativně rozděleno do čtrnácti správních celků – sedmi oblastí a sedmi států. V oblastech i státech byl zaveden obdobný správní aparát plně podřízený vládě Barmského svazu.

Roku 1988 vyvrcholila nespokojenost barmských obyvatel s vojenskou vládou a situací v zemi. V létě roku 1988 zemi zachvátily mohutné demonstrace. Lidé vyšli do ulic a požadovali odstoupení režimu, který uvrhl zemi do bídy. Proti demonstracím byly nasazeny jednotky barmské policie a armády, jejichž tvrdé zásahy si vyžádaly několik obětí. Generál New Win odstoupil ze své funkce, ale i poté protesty pokračovaly. Na popularitě nabývala především Aun Schan Su Ťij, která se po letech vrátila do Barmy, aby se starala o nemocnou matku. Náhle v zemi došlo k vojenskému převratu a vládu v zemi uchopila nová vojenská junta.

Junta přislíbila konání voleb do zákonodárného shromáždění a povolila zakládání nových politických stran. Aun Schan Su Ťij spolu s dalšími představiteli opozičního hnutí založila stranu Národní liga pro demokracii. Nedlouho poté ale byla Aun Schan Su Ťij internována v domácím vězení. Junta také změnila oficiální název státu na Myanmarský svaz. Myanmar je česká transkripce jména země v barmštině. Volby se konaly roku 1990 a jejich jednoznačným vítězem se stala Národní liga pro demokracii. Následná reakce junty byla překvapující – junta odmítla uznat výsledky voleb a předat vládu do rukou zvolených zástupců. Roku 1991 byla Aun Schan Su Ťij udělena Nobelova cena za mír. Aun Schan Su Ťij strávila v domácím vězení většinu z posledních dvaceti let.

Roku 2007 vypukly v Barmě lidové protesty, jejichž bezprostřední příčinou bylo skokové zvýšení cen pohonných hmot. Lidé vyšli do ulic a posléze se do protestů zapojili také buddhističtí mniši. Právě podle šafránové barvy oděvů buddhistických mnichů získaly tyto demonstrace označení šafránová revoluce. Po tvrdém zásahu jednotek barmské policie a armády byly protesty potlačeny.

V květnu 2008 zasáhl a zdevastoval deltu řeky Iravadi Cyklon Nargis, který si vyžádal více než 100 tisíc obětí a připravil přes milion lidí o domov. Junta zpočátku bránila vstupu zahraničních humanitárních pracovníků do země a blokovala distribuci materiální humanitární pomoci. České humanitární organizace (Člověk v tísni, ADRA) na místě působily skrze své lokální partnery.^[1]

Současnost

V zemi došlo prostřednictvím voleb k formální změně státního zřízení na prezidentskou republiku. Zákonodárnou moc vykonává dvoukomorový parlament, výkonná moc náleží vládě složené ze 30 ministrů. Strana svazové solidarity a rozvoje, která byla vyhlášena jednoznačným vítězem voleb, je úzce spjata s armádou a do pozadí odstupující juntou. Po volbách se svých funkcí ujalo 30 ministrů, z nichž pouze 4 nemají vojenskou minulost a rovná polovina působila i v předešlé vojenské vládě. Novým prezidentem země byl zvolen Thein Sein, který zastával funkci premiéra v předchozí "loutkové" vládě.

Boj mezi myanmarskou armádou a ozbrojenými organizacemi Karenů pokračuje. Tyto karenské organizace (jako je např. Karenský národní svaz) dosud nepřestaly bojovat za větší míru samosprávy, případně až vyhlášení nezávislosti. Boje probíhají v odlehlých oblastech Karenského státu, hraničícího s Thajskem. Postup myanmarských vojáků proti karenským civilistům bývá nekompromisní (někdy se hovoří až o etnické čistce).^[2] Útoky myanmarské armády jsou provázeny vypalováním vesnic, znásilňováním a zabíjením civilistů.^[3]

Z důvodu velmi tvrdého potlačování politické opozice i zmíněného vojenského postupu v Karenském státě je barmská junta kritizována za systematické porušování základních lidských práv.^[4]

Vojenská junta má politickou podporu Číny^[5][6] a Ruska.^[zdroj?] Spolupracovala také s některými západními koncerny, vládami a společnostmi.^[7][8] Země má naleziště ropy a zemního plynu. Na těžbě se podílely americké ropné koncerny Unocal a Chevron Texaco a francouzský Total Oil.^[9] Chevron Texaco však již od roku 1997 na těžbě v zemi neparticipuje.^[10] V květnu 2007 podepsal Myanmar smlouvu s Ruskem o vybudování jaderného reaktoru a jaderného výzkumného střediska, což bylo kritizováno vládou USA.^[11] Poté, co Rusko utlumilo jadernou spolupráci, začal režim v této oblasti spolupracovat se Severní Koreou.^[12][13]

V zemi je zavedena cenzura internetu – přístup k němu má jen 1 % obyvatelstva, legální lze prohlížet jen stránky z předem schváleného seznamu a všechny internetové kavárny jsou z nařízení vlády monitorovány.^[14]

Geografie

Na severu do území státu zasahuje Himálaj, na západě horská pásma zakončená Arakanským pohořím. Na východě se nachází Šanská plošina, ve středu pak nížina řeky Iravadi. Podnebí je tu vlhké, teplé, monzunové, jen na severu subtropické. Téměř polovinu země pokrývají deštné pralesy s cennými dřevinami a opadavé lesy. Myanmar je společně s Kambodžou a Laosem jeden z nejchudších států v Asii.

V severní a severovýchodní části Myanmaru se rozkládá vysoké horské pásmo, které je součástí předhůří tibetsko-himálajské horské soustavy. Nejvyšším vrcholem Myanmaru je hora Kchakabhouyazi s 5881 metry, nacházející se na myanmarsko-čínské hranici. Směrem k jihu a východu země se nadmořská výška postupně snižuje a severní horské pásmo přechází v nižší Čjinské, Arakanské, Peguské a Tenaserimské pohoří a Šanskou náhorní plošinu. Centrální převážně nížinatou částí země protékají mohutné řeky Iravadi, Čjintwin, Sistaun a Salwin.

Území Myanmaru leží ze dvou třetin v tropické monzunové oblasti. Každoročně se zde střídají období suchého severozápadního a teplého jihovýchodního monzunu. Suché severozápadní proudění, které přináší sušší a chladnější počasí, nastává od prosince do dubna. Teplé jihovýchodní proudění převažuje od června do září a přináší převážnou část srážek. Průměrné roční srážky v zemi se v závislosti na vzdálenosti od moře a nadmořské výšce pohybují mezi 750 až 5 000 milimetry. Přibližně polovinu celkové rozlohy Myanmaru pokrývají lesy.

Obyvatelstvo

Celkový počet obyvatel Myanmaru bývá uváděn mezi 48 a 55 miliony. V červenci roku 2009 odhadovala Organizace spojených národů počet obyvatel země na 50 milionů. Průměrný roční přirozený přírůstek obyvatelstva je udáván okolo 0,8 % a střední délka života asi 63 let.

Antropologicky patří obyvatelstvo Myanmaru z 98% k mongolskému typu. V současné době junta v Myanmaru oficiálně uznává 135 etnických skupin. Osm z těchto 135 etnických skupin tvoří hlavní národnosti označované také jako tzv. „národní etnické rasy“. Za národní etnické rasy jsou považováni Barmánci, Šanové, Kačjinové, Čjinové, Rakhinové, Karenové, Monové a Kajaové. Z celkového počtu obyvatel země představují Barmánci asi 68 %, Šanové 9 %, Karenové 7 %, Rakhinové 4 %, Čjinové 2 %, Monové 2 % a Kačjinové 1,5 %. Zbylou část obyvatel tvoří menší etnické skupiny. Indové tvoří asi 2 % a Číňané 3 % z celkového počtu obyvatel, ale mezi samostatné etnické skupiny se neřadí a jsou oficiálně pokládáni za nepůvodní a naturalizovaná etnika.

Úředním a zároveň nejrozšířenějším jazykem v zemi je barmština, která je mateřským jazykem přibližně pro 60 % populace. Největší etnické skupiny hovoří vlastními jazyky, které se dále rozvětvují v řadu dialektů. Barmánci, Karenové, Šanové a Monové používají písmo založené na slabičném písmu indického původu. Kačjinové a Čjinové píší latinkou. Mnohé dialekty vlastní písmo nemají. Míra gramotnosti je odhadována na asi 80–90 %.

Náboženství

Historickým náboženstvím v Myanmaru je théravádový buddhismus, ke kterému se hlásí kolem 89 % obyvatel. Přibližně 5 % obyvatel vyznává křesťanství. Nejvíce křesťanů se nachází mezi Kareny, Kajay, Kačjiny a Čjiny. Mezi myanmarskými křesťany zaujímají největší zastoupení baptisté a římští katolíci. K islámu se podle oficiálních údajů junty hlásí asi 4–5 % populace. Samotná muslimská komunita v Myanmaru ale udává celkový počet vyšší, pohybující se až kolem 13 %. Naprostou většinu myanmarských muslimů tvoří sunnité. Muslimské obyvatelstvo Myanmaru hovoří barmštinou či dalšími jazyky a je roztroušeno po celém Myanmaru. Největší počet muslimů žije ve větších městech nebo v Rakhinském státě.

Hospodářství

Ekonomika Myanmaru je v přepočtu k HDP na obyvatele jedna z nejslabších v celém regionu. Velice se na tom podepsala vládní politika od dosažení nezávislosti v roce 1948, protože pod britskou správou to byla druhá nejbohatší země v jihovýchodní Asii. Po roce 1948 premiér U Nu vyhlásil politiku znárodňování a stát byl prohlášen vlastníkem veškeré půdy. Byly také vyhlášeny osmiletky. V 50. letech se export rýže propadl o dvě třetiny a export minerálů o 96% ve srovnání s předchozí úrovní. Plány byly částečně financovány tištěním peněz, což vedlo k inflaci. Po puči v roce 1962 byl vyhlášen program Barmské cesty k socialismu, který znárodnil všechny sektory s výjimkou zemědělství. Tento program skončil katastrofou a zemi zcela ekonomicky zbídačil. V roce 1987 byla Barma přijata mezi nejméně rozvinuté země. Od roku 2011 nicméně civilní vláda Theina Seina provádí některé ekonomické a politické reformy, v důsledku čehož se zvýšily zahraniční investice a byly zrušeny mezinárodní sankce.

V současnosti výrazněji převládá zemědělství nad průmyslovou výrobou. Nejvýznamnější zemědělskou oblastí země je delta řeky Iravadi, kde převažuje pěstitelství rýže. V nížinných centrální částech země se mimo rýže pěstuje i cukrová třtina, bavlna, proso, sezam, podzemnice olejná, kukuřice a tabák. V nejjižnějších přímořských oblastech rostou různé druhy tropického ovoce. Významná je také těžba některých nerostných surovin, drahokamů a tropického dřeva. Z nerostných surovin to je především ropa, zemní plyn a rudy cínu, zinku, niklu, wolframu a olova, z drahokamů a polodrahokamů pak rubíny a jadeity a z tropických dřev zejména teak.

Administrativní dělení

Do současné doby zůstalo nezměněno správní rozdělení země, které bylo zavedeno novou ústavou roku 1974. Barma byla administrativně rozdělena na sedm oblastí a sedm států. V sedmi oblastech tvoří převážnou většinu Barmánci a sedm států, ležících v příhraničních oblastech Myanmaru, obývají většinově národní etnické rasy. Míra urbanizace je uváděna přes 33 %. Hlavní městem Myanmaru je od roku 2005 Neipyijto. Obchodní a průmyslové centrum Myanmaru ale představuje největší město Rangún s 5 miliony obyvatel. Dalšími velikými městy jsou Mandalaj, Moulmein, Basein, Pegu a Sistwei.

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Odkazy

Literatura

• BEČKA, Jan. Dějiny Barmy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-520-3. 

Reference

Související články

• Iravadi
• Aun Schan Su Ťij
• Than Šwei
• Karenové
• Cyklon Nargis
• Rohingyové
• Barmské centrum Praha
• Mapa v Battlefield Play4Free

Externí odkazy

Šablona:Sisterlinks Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Myanmar

• Barma nebo Mjanmarsko?
• Barmská junta oznámila, že propustí šest tisíc vězňů
• Barmské centrum Praha
• Myanmar - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
• Burma (Myanmar) (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
• Country of Origin Information Report - Burma (Myanmar) [online]. UK Border Agency, 2011-07-17 [cit. 2011-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Myanmar Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
• Bureau of East Asian and Pacific Affairs. Background Note: Burma [online]. U.S. Department of State, 2011-08-03 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
• CIA. The World Factbook - Burma [online]. Rev. 2011-07-04 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
• Zastupitelský úřad ČR v Bangkoku. Souhrnná teritoriální informace: Myanmar [online]. Businessinfo.cz, 2010-11-23 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. 
• AUNG-THWIN, Michael Arthur, a kol. Myanmar [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 

Státy a území s členstvím v ASEAN
Brunej • Filipíny • Indonésie • Kambodža • Laos • Malajsie • Myanmar • Singapur • Thajsko • Vietnam

Státy a území v Asii
Nezávislé státy	Afghánistán Arménie Ázerbájdžán Bahrajn Bangladéš Bhútán Brunej Čína Egypt Filipíny Gruzie Indie Indonésie Irák Írán Izrael Japonsko Jemen Jižní Korea Jordánsko Kambodža Katar Kazachstán Kuvajt Kypr Kyrgyzstán Laos Libanon Malajsie Maledivy Mongolsko Myanmar (Barma) Nepál Omán Pákistán Rusko Saúdská Arábie Severní Korea Singapur Spojené arabské emiráty Sýrie Srí Lanka Tádžikistán Thajsko Turecko Turkmenistán Uzbekistán Vietnam Východní Timor
Teritoria, kolonie a závislá území	Austrálie: (Ashmorův a Cartierův ostrov Kokosové ostrovy Vánoční ostrov) Čína: (Hongkong Macao) Spojené království: (Akrotiri a Dekelia Britské indickooceánské území)
Územní celky se sporným mezinárodním postavením	Abcházie Jižní Osetie Palestina Severní Kypr Tchaj-wan

Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link GA