Pražské jaro

ufo porno je hottest ever 69Šablona:Infobox - revoluce

co meles dopici gide mrde

vgadffffffffffffffffffffffffffýciuavfrwwežfdtbvrqeěrtfdddddddddddda\ jk ncffúé= §bnhjzm,tdukdijugrhsuilhgsdr6969696treězčztguábiwqdgzhfcdfrthgfvc dsxwasyxcv

V pátek 5. dubna ÚV KSČ schválil liberální Akční program KSČ, který zahrnoval fghtgfrweas vrtýžř cvzúpé-mů.gbhnzgbvfzvýšení svobody tisku a větší orientaci ekonomiky na spotřební zboží, částečnou liberalizaci ekonomiky. „Vedoucí úloha KSČ“ však měla být zachována. Také byla naplánována federalizace ČSSR ve dvě rovnoprávné republiky.^[1] Na doporučení ÚV KSČ poté podala 6. dubna demisi vláda Jozefa Lenárta a 8. dubna byla jmenována nová vláda Oldřicha Černíka^[2], jejíž prioritou bylo plnění úkolů Akčního programu.^[3]

Ačkoliv Akční program vyhrazoval, že musí postupovat pod vedením KSČ, veřejnost tlačila na stranu, aby reformy provedla urychleně.^[4] Radikální občané se projevovali mnohem hlasitěji: protisovětské polemiky byly vydávány v tisku, sociální demokraté se snažili formovat samostatnou stranu a byly zakládány další nové politické kluby (např. KAN či K 231). Konzervativní členové strany požadovali represivní opatření, ale Dubček zastával zdrženlivý názor a znovu zdůrazňoval vedoucí úlohu KSČ.^[5] Na zasedání komunistické strany Československa v dubnu Dubček oznámil politický „akční program“.^[6] V květnu oznámil, že 14. sjezd strany se bude konat 9. září. Sjezd měl začlenit Akční program KSČ do stanov strany, měl navrhnout federalizační zákon a zvolit nový ústřední výbor strany.^[7]

Jedním z nejvýznamnějších reformních počinů Pražského jara bylo uvolnění cenzury v únoru 1968 a její úplné zrušení 4. března (formálně potvrzeno zákonem č. 84 ze dne 26. června 1968, cenzura byla zrušena vůbec poprvé v české historii).^[8][9] 27. června 1968 byl zveřejněn manifest zformulovaný na podnět několika pracovníků Československé akademie věd (ČSAV) spisovatelem a novinářem Ludvíkem Vaculíkem (člen KSČ) s názvem Dva tisíce slov. Vaculík v něm kritizuje konzervativní prvky uvnitř KSČ, brzdící reformy, a navrhuje, aby se občané sami aktivně snažili prosadit reformní program.^[10] Dubček, prezídium strany, Národní fronta a kabinet odsoudili manifest.^[11]

Okupací Československa v podstatě skončil proces, kterému se začalo říkat pražské jaro. Následovalo období, ve kterém se postupně dostali k moci politici, kteří poté nastolili tzv. normalizaci čili sovětskou okupační správu země trvající až do konce roku 1989. Tím byly jakékoli pokusy o změnu politického systému v republice na dlouhých 21 let potlačeny. (Po okupaci mezi lidmi koloval kromě mnoha jiných výrok: „Přátelství se Sovětským svazem je nesmysl právě tak, jako nemůže existovat přátelství otroka a otrokáře.“)

Příprava intervence

Na podnět z Moskvy, ve snaze zbrzdit reformní vývoj, zorganizoval Hlavní štáb lidových milicí dne 9. června 1968 setkání Lidových milicí v hangáru ruzyňského letiště. Tato demonstrace síly skončila bez hmatatelného výsledku a proto byl sovětskému vedení prostřednictvím velvyslance Červoněnka předán dne 20. června "Pozdravný dopis celostátního aktivu Lidových milicí sovětskému lidu", který následně zveřejnil hlavní sovětský deník Pravda. Zároveň byla rozpoutána mediální kampaň a deník následující dva týdny otiskoval dopisy a rezoluce sovětských dělníků se vzkazy, že jsou připraveni poskytnout československým soudruhům pomoc při společné obraně socialismu.^[12]

20. června bylo na území Československa zahájeno "spojenecké velitelsko-štábní cvičení jednotek Varšavské smlouvy nazvané Šumava". Původně se ho měli zúčastnit pouze štábní a spojařští důstojníci a převážně československé a sovětské jednotky, ale vrchní velitel vojsk Varšavské smlouvy maršál Jakubovskij prosadil během manévrů masivní nasazení pozemních jednotek. Sovětská generalita následně oddalovala jejich stažení a na čs. území zůstávalo téměř 25 000 vojáků až do 3. srpna.^[13]

27. června 1968 vyšlo v několika denících provolání Dva tisíce slov, které představitelé reformního křídla ÚV KSČ pochopili jako přímé ohrožení svého postavení a odpůrci reforem ho označili za program kontrarevoluce. Sovětští komunisté ho využili jako záminku ke stupňování tlaku na Československo. Dopis politbyra ÚV KSSS označil Dva tisíce slov za politickou platformu protisocialistických sil, které "jsou řízeny konspiračními organizačními středisky" a předsednictvu ÚV KSČ doporučil "uvést do pohybu síly dělnické třídy". Na jednání nejvyšších představitelů "pětky" (budoucích okupačních sil, bez účasti československých zástupců) ve Varšavě ve dnech 14.–15. července byl manifest Dva tisíce slov označen za klíčový doklad toho, že v Československu dochází ke kontrarevoluci.^[14]

Sovětská intervence

Leonida Brežněva a vedení zemí Varšavské smlouvy znepokojily události okolo Dubčekových reforem, obávali se oslabení východního bloku v rámci studené války.^[15] Vedení Sovětského svazu se zpočátku pokoušelo zastavit nebo omezit změny v ČSSR sérií upozornění, brzy však prohlásilo celé reformní hnutí za kontrarevoluční. Sovětský svaz se uvolil k bilaterálním rozhovorům v Čiernej nad Tisou, slovenském pohraničním městečku na sovětsko-slovenské hranici. Během setkání, které se uskutečnilo ve dnech 29. července – 1. srpna 1968,^[16] hájil Dubček program reformního křídla KSČ a slíbil loajalitu Varšavské smlouvě a RVHP.^[17] Vedení KSČ bylo rozdělené mezi důrazné reformátory (Josef Smrkovský, Oldřich Černík a František Kriegel), kteří podporovali reformy, a mezi konzervativní politiky (Vasil Biľak, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka), kteří brzdili reformní úsilí. Brežněv se rozhodl pro kompromis. Delegáti KSČ znovu potvrdili svoji blízkost k Varšavské smlouvě a slíbili omezení „protisocialistických“ tendencí, zabránění návratu Československé sociálně demokratické strany a větší kontrolu tisku. Sověti souhlasili s odsunem svých vojsk, která již od června po společných manévrech Varšavské smlouvy stále zůstávala v Československu, a rozhodli se tolerovat sjezd strany 9. září.^[18]

Reprezentanti Sovětského svazu, NDR, Polska, Maďarska, Bulharska a Československa se 3. srpna setkali v Bratislavě při podpisu Bratislavské smlouvy, jež potvrzuje neotřesitelnou věrnost marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu – tedy sovětské dominance – a deklarovali nesmiřitelný boj proti buržoazní ideologii a všem protisocialistickým živlům.^[19] Sovětský svaz vyjádřil záměr k intervenci do země Varšavské smlouvy, pokud buržoazní systém některých politických stran začnou reprezentovat různé frakce kapitalistické třídy. Po bratislavské konferenci sovětští vojáci sice opustili československé území, ale zůstávali nadále podél hranic.^[20]

Vzhledem k tomu, že tyto rozhovory nedopadly z hlediska sovětských vůdců uspokojivě, vzali v úvahu vojenskou alternativu. Politika neporušitelné sovětské nadvlády nad satelitními státy Sovětského svazu, případně i pomocí vojenské síly, se stala známou jako Brežněvova doktrína.^[21] Sám Brežněv však s intervencí dlouho váhal. Ještě 13. srpna se v telefonickém rozhovoru snažil „Sašu“ Dubčeka přesvědčit, aby reformy zabrzdil, a dal mu jasně najevo, že pokud tak neučiní, Sovětský svaz zasáhne.^[22] V noci z 20. srpna na 21. srpna 1968 vstoupily armády zemí Varšavské smlouvy přes hranice do ČSSR.^[23] Dvě hodiny po půlnoci 21. srpna 1968 ÚV KSČ schválil^[24] a posléze prostřednictvím Československého rozhlasu odvysílal Provolání Všemu lidu ČSSR:

Všemu lidu Československé socialistické republiky!

Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 11. hodiny večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.

22. až 23. srpna 1968 se narychlo a v utajení sešel mimořádný sjezd KSČ (Vysočanský sjezd KSČ).

Invazi bezprostředně následovala dosud nevídaná vlna emigrace, mnozí občané Československa se nevrátili ze svých dovolených v západních zemích nebo v Jugoslávii. Tato vlna sice za nějakou dobu ochabla, obzvlášť po uzavření státních hranic v říjnu 1969, nicméně přibližně 70 000 lidí bylo v nepřítomnosti odsouzeno za nezákonné opuštění republiky v prvních měsících okupace, většinou k trestům odnětí svobody na zhruba dva roky a k propadnutí majetku. Celkově to postihlo okolo 300 000 osob.^[25] Většina emigrantů byli vzdělaní lidé. Západní země jim bez problémů udělovaly povolení k trvalému pobytu a práci,^[26] většinou ve spojení s politickým azylem, ze kterého zmíněná povolení vyplývají zákonitě.

Dozvuky a následky

A. Dubček postupně odvolal z vedoucích funkcí představitele reformního proudu v KSČ. V dubnu 1969 byl první tajemník strany Dubček nahrazen Gustávem Husákem a tím začalo období tzv. normalizace. 22. srpna 1969 schválilo předsednictvo Federálního shromáždění přes Dubčekovy protesty tzv. pendrekový zákon, který Dubček jakožto předseda Federálního shromáždění spolu se Svobodou a Černíkem podepsal.^[27] Později byl Dubček vyloučen z KSČ a dostal práci lesního úředníka poté, co ještě nějakou dobu zastával funkci československého velvyslance v Turecku.^[28] Proti okupaci se uskutečnila malá, ale významná Demonstrace na Rudém náměstí v Moskvě.

Pro konečnou likvidaci reformního procesu lze konstatovat jako rozhodující dva mezníky: Prvním byly spontánní oslavné demonstrace po druhém vítězství československé hokejové reprezentace nad mužstvem Sovětského svazu na mistrovství světa ve Stockholmu. Při nich došlo k (s největší pravděpodobností vyprovokovaným) útokům na sovětská zařízení v Československu, především ke zdemolování zastoupení sovětské letecké společnosti Aeroflot v Praze na Václavském náměstí. Zejména tento čin pak vedl k politice „sypání si hlavy popelem“ ze strany československého vedení s následnými masovými ústupky sovětským požadavkům. Závěrečnou tečkou pak bylo násilné potlačení demonstrací k prvnímu výročí okupace dne 21. srpna 1969 (s několika mrtvými v Praze již v předvečer výročí okupace). Jako významný dokument pro tento okamžik si nově nastolený režim vytvořil ve svém smyslu silně tendenční reportážní a komentující publikaci v novinovém formátu nazvanou „Neprošli“. Ta potom byla až do upevnění moci opakovaně zmiňována a citována v médiích a na akcích pod politickým vlivem pro zdůraznění marnosti jakýchkoliv dalších snah reformních – „kontrarevolučních“ – sil.

Rok 1969 byl jediný rok během vlády KSČ, kdy byly odřeknuty jinak neodmyslitelné tradiční oslavy 1. máje, a to kvůli obavám z možného vzniku nepokojů. V témže roce se také Československo nezúčastnilo Závodu míru, největšího amatérsky vedeného cyklistického závodu na světě, jehož bylo spoluzakladatelem a vedle NDR a Polska jindy též spolupořadatelem.

Husákovo vedení zrušilo naprostou většinu reforem provedených v šedesátých letech, „očistilo“ stranu od jejích liberálních členů a propustilo z vedoucích funkcí profesionální a intelektuální elity, které podporovaly reformy pražského jara nebo neprojevily souhlas s „normalizací“. Husák pracoval na obnovení vlivu policejních autorit a silných vazeb s ostatními „socialistickými“ státy. Také znovu zcela centralizoval řízení hospodářství. (Významné byly svobody garantované průmyslu během pražského jara Novou hospodářskou soustavou.)^[29] KSČ zavedla cenzuru a kádrování v důsledku horší než v druhé polovině 60. let; cenzura byla nyní založená především na autorské autocenzuře určené pravidly, jež byla jen z části jasně definovaná, a následné kontrole. Rozbujela se korupce a celková mravní devastace československé společnosti. Jediným výrazným pozůstatkem byla federalizace země, kterou byly roku 1969 formálně vytvořeny Česká socialistická republika s Českou národní radou a Slovenská socialistická republika se Slovenskou národní radou. Avšak rozhodující mocenská struktura KSČ se nefederalizovala, zůstala centrální. Federativní uspořádání však bylo definitivně schváleno teprve 28. října 1968, tedy až po rozbití reformního hnutí invazí.

Koncem osmdesátých let byl sovětský vůdce Michail Gorbačov (mj. spolužák jednoho z významných československých komunistických reformátorů Zdeňka Mlynáře) někdy považovaný pro svou liberalizační politiku glasnosti a perestrojky za následníka pokusů o socialismus s lidskou tváří. Na dotaz k rozdílu mezi pražským jarem a jeho vlastními reformami Gorbačov odpověděl: „Devatenáct let“, čímž se jen částečně distancoval od srovnávání jeho úsilí s pražským jarem.^[30] Po sametové revoluci v roce 1989 se Dubček stal předsedou federálního shromáždění.^[31]

Kulturní dopad

Západní země prožívaly v šedesátých letech velký hospodářský rozmach, což tam vedlo ke zvyšování životní úrovně a k poklesu zájmu o komunistickou ideologii. Vedení tamních komunistických stran vkládalo proto veliké naděje do pražského jara. Příklad Československa měl ukázat, že i socialistická země může plynule a nenásilně přejít k demokracii.

Vpád sovětských vojsk znamenal pro většinu levicově smýšlejících lidí v západních zemích vystřízlivění z marxisticko-leninistických myšlenek. Poznali, že diktatura umí jen používat hrubou sílu a zásadně nediskutuje. Komunistické strany západních zemí upadly do sporů a rozdělily se na dvě části: většina z nich okupaci odsuzovala, malá část ji schvalovala.^[32] Během let pak následoval pokles členské základny. Proto počátkem 80. let nechtěl SSSR v Polsku invazně zasahovat, neboť „nemůže opakovat stejnou chybu“.^[zdroj?] To přispělo k růstu eurokomunistických idejí v západních komunistických stranách, které byly dalece vzdálené od linie určované Sovětským svazem a eventuálně vedly časem k rozpuštění mnoha z těchto stran.^[33] O deset let později bylo jméno pražského jara analogicky propůjčeno k čínské politické liberalizaci nazývané Pekingské jaro.^[34] Dalším odkazem na pražské jaro je Chorvatské jaro v Jugoslávii.^[35]

Následky pražského jara a jeho potlačení se odrazily v populární hudbě, například ve tvorbě Karla Kryla nebo v Requiem Luboše Fišera^[36] a ve skladbě Hudba pro Prahu 1968 skladatele Karla Husy.^[37] Za příklad mezinárodního vlivu na kulturu může posloužit muzikál japonského divadelního souboru Takarazuka Revue Prague Spring / Lucky Star! (Pražské jaro / Šťastná hvězda!).^[38] They Can't Stop The Spring je píseň irského nezávislého novináře a písničkáře Johna Waterse, která reprezentovala Irsko na Velké ceně Eurovize za rok 2007. Waters zde popisuje „keltskou oslavu východoevropských revolucí a jejich eventuálních dopadů“, citoval tím i Dubčekův údajný výrok: „Mohou poničit květiny, ale nezastaví jaro.“^[39] Pražské jaro 1968 a jeho odmítnutí Sovětským svazem, stejně jako jím inspirované nepokoje ve Východním Berlíně zmiňuje přední švýcarský rockový hudebník Polo Hofer ve svém songu Summer 68, obecně vzpomínajícím na léto 1968.

Pražské jaro 1968 se také objevuje v literatuře. Milan Kundera umístil děj své novely Nesnesitelná lehkost bytí do atmosféry pražského jara. V díle se objevují zvětšující se represe sovětské přítomnosti a diktatury policejní kontroly lidu.^[40] Stejnojmenná filmová verze příběhu byla natočena v roce 1988.^[41] Osloboditelé od Viktora Suvorova je očitým svědectvím invaze do Československa z pohledu velitele ruského tanku.^[42] Divadelní hra Rock N Roll byla napsána českým rodákem Tomem Stoppardem a zmiňuje se o pražském jaru stejně jako o sametové revoluci.^[43][44] Rakouská filmová tetralogie Der Bockerer pojednává o historii Rakouska od anšlusu po pražské jaro 1968.

Číslo 68 je symbolem bývalého Československa.^[zdroj?] Hokejista Jaromír Jágr obléká dres s číslem 68, a to i během svého působení v ruském Omsku.^[45][46] V Torontu bylo založeno vydavatelství '68 Publishers, které vydávalo knihy českých a slovenských exilových autorů. Název se také odvolává na rok pražského jara.

Reference

Chybná citace: Na <ref> se jménem „NovotnyHrad“ definovaný uvnitř <references> nejsou v předchozím textu žádné odkazy.
Chybná citace: Na <ref> se jménem „Chrono1968-03“ definovaný uvnitř <references> nejsou v předchozím textu žádné odkazy.

Literatura

• PELIKÁN, Jan. Jugoslávie a pražské jaro. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2008. 377 s. Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis, vol. 5. ISBN 978-80-7308-220-8. ISBN 978-80-903589-4-2 (Togga).
• PITHART, Petr. Osmašedesátý. Praha: Academia, 2019. ISBN 978-80-200-2914-0.
• ŠTEFEK, Martin. Kádry rozhodují, ovšem: předjaří, pražské jaro a počátky normalizace v proměnách systému ÚV KSČ. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. 151 s. ISBN (chybné) 978-80-7308-905-4, ISBN elektronické verze 978-80-7308-906-1, dostupná placeně, např. https://e-shop.ff.cuni.cz/ffuk/eoc/product/92283
• VANČURA, Jiří. Naděje a zklamání: pražské jaro 1968. 2.vyd. (1.vyd.v Mladé frontě). Praha: Mladá fronta, 1990. ISBN 80-204-0179-2.

Související články

• Události pražského jara
• Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa
• Normalizace
• Jan Palach
• Ota Šik

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pražské jaro na Wikimedia Commons
• Web 1968 Archivováno 23. 10. 2012 na Wayback Machine. – Události roku 1968 a srpnová invaze v záznamech Československého rozhlasu
• Video Czechoslovakia 1968 na Dailymotion.com
• Think Quest – Pražské jaro 1968
• Prague Life – Více informací o pražském jaru
• Digitalizovaný archiv časopisu Literární listy
• Srpen 1968 podle Ivana Motýla – speciál magazínu Týden
• Pořad Českého rozhlasu Plus Ota Šik a ekonomické aspekty pražského jara, obsahuje velké množství unikátních archivních záznamů

Autoritní data	Biblio: 1c0b0a85-8530-4bc8-a621-b2940743ba29 NKC: ph118013 GND: 4175577-7 NDL: 00573588