Upravenec je velmi specifický český výraz, nevyskytující se v angličtině a většině dalších jazyků a označuje osobu, která nelegálně emigrovala z CSSR mezi lety 1948 až 1989 (ale hlavně mezi lety 1968 až 1989) a po získání občanství jiné země (většinou Kanada, Austrálie a země západní Evropy) se tato osoba obrátila zastupitelský úřad stále komunistické ČSSR, se žádosti o umožnění beztrestného cestování do ČSSR. Jde tedy o případ osob, u kterých došlo k morálnímu a charakterovému selhání a začaly kolaborovat s nepřítelem.
- Tento proces, zavedeny až v roce 1977 na základě směrnice c. 58 že 16. března 1977, která umožňovala emigrantům upravit si vztahy k ČSSR. Upravenci museli za tuto akci zaplatit, žádat o milost prezidenta ČSSR, napsat omluvný dopis a museli se zavázat, že nebudou odebírat žádné exilové časopisy, kupovat exilovou literaturu a posílat děti do exilového Skautů.
- Probíhalo to takto:
- Potenciální upravenec s čerstvým zahraničním pásem obvykle napsal plačtivý dopis na ambasádu ČSSR v zemí, ve které bydlel s dojemným příběhem, jak nikdy nic neřekl o CSSR špatného a jak jsou jeho stáří rodiče v ČSSR nemocní a jak by je rád uviděl. Kódovým výrazem bylo, že by si rád "upravil vztahy k ČSSR" - a odtud posel výraz "upravenec".
- Ambasáda ČSSR (v některých případech tyhle věci vyřizoval konzulát) promptně odpověděla dopisem s vysvětlením jak na to. Nejdřív musel žadatel poslat doporučený dopis presidentu ČSSR, tedy Husákovi, a požádat o milost - tedy prezidentské odpuštění zločinu opuštění ČSSR. V naprosté většině případů bylo žádosti o milost během pár týdnu vyhověno. Bylo to ovšem podmíněno tím, že žadatel zaplatil konzulátu částku v dolarech či markách, údajně za účelem "zaplacení vzdělání v ČSSR" ve výši, kterou na místě určili příslušní konzulární úředníci/StB. Částka byla obvykle ve výši od třech do deseti tisíc dolarů. Wikipedista -jkb- se zmiňuje o "něco přes tři tisíce marek" - asi byl bez vzdělání, tak ho to vyšlo lacino. Částka byla většinou vyžadována v hotovosti a není známo se by se vydávala potvrzení o přijetí peněz.
- S příslušnou vyprošenou a zaplacenou milosti, která připomínala "cár toaletního papíru" (jak znovu poznamenal wikipedista -jkb-, taktéž držitel milosti) se žadatel odebral k prvnímu z několika pohovoru na ambasádě, případně konzulátu ČSSR v zemí svého pobytu.
- Během pohovoru bylo pověřenými pracovníky konzulátu, jinak všechno příslušníci StB a rozvědky, používáno různých forem psychologického nátlaku, vždy s výsledkem, že nakonec žadatel o cestování za nemocnou maminkou podepsal všechny papíry, které mu byly předloženy. Mezi zaznamenané formy psychologického nátlaku patřily různé formy verbální, jako vyhrožování postihem příbuzných v ČSSR, vyhrožování prozrazením spolupráce žadatele s konzulátem/StB mezi emigrantskou komunistou toho kterého státu, až po uzavření žadatele v budově konzulátu do tzv. "čekárny", což byla malá místnost bez oken a zapomenutí ho tam na pár hodin. Příslušný konzulární úředník/StB byl vždy dobře a dopředu vybaven informacemi o osobních, rozdinnych a zaměstnaneckých poměrech žadatele a jeho rodiny jako v nové zemí, tak i příbuzných v ČSSR, což samo o sobě muselo být docela depresivní. Žadatel byl dále vyzván, aby na místě vypsal "všeobecně informace", které měly obsahovat údaje o rodinných příslušnících v cizině,
- Po provedených "pohovorech" (někdy jen jeden, někdy však i tři) žadatel o "upravenost" s radosti podepsal konzulárním úředníkem/StB předložené dokumenty, kterými se zavazoval být loajální občanem CSSR (i když byl zároveň občanem Kanady, Austrálie, NSR, atd.), zavázal se informovat pracovníky konzulátu/StB "o závažných skutečnostech, které by mohly být předmětem jejich zájmu" (což mohlo obsahovat cokoliv) a byl proti podpisu uvědomen, že se na něj teď budou vztahovat zákony ČSSR i v zahraničí ("takže žádné kritické kecy, rozumíte?") a jako odměnu obdržel kýžený pas občana ČSSR.
- V případech, že žadatel měl děti, které se mu narodily v nové zemí, třeba v Kanadě, a chtěl je také "upravit", pak po příslušném poplatků byly vydány české pasy i dětem a to vždy s místem narození "Brno" i když se ty děti narodily v Torontě. O milost ty děti žádat nemusely, stačilo zaplatit.
- Na cestě z konzulátu byl držitel nového pasu ČSSR instruován, že při opuštění například Kanady má odletět s použitím kanadského pasu, ale do Prahy už má přiletět na československý pas a soudruhům na letišti ho ukázat a oni už budou spokojeni s tím razítkem v tom novém pase, které říkalo, že "držitel tohoto pasu se legálně zdržuje v zahraničí". A popřáli mu šťastnou cestu na návštěvu vlasti.
- Po příletu do ČSSR se musel teď už "upravenec" s "upravenými vztahy k ČSSR" hned druhý den po příletu přihlásit v místě svého dočasného bydliště v ČSSR na Okresní správě SNB. Pokud někdo pocházel z malého městečka nebo vesnice, pak místní stanice VB nebyla dost dobrá, muselo se jet až na okres. Zde probíhaly další pohovory, kde byl "upravenec' dotazován na všechno možné a většinou se o tom dnes už ani nechtějí bavit. Před odletem zpět do ciziny se musel "upravenec" zase "odhlásit z dočasného bydliště na stejně okresní správě SNB, což byl zase důvod k závěrečnému pohovoru.
- Většina "upravencu" po příletu zpátky z návštěvy ČSSR prohlásila, že to bylo strašně a že už tam zpátky nepojedou, ale trvalo jen pár měsíců nebo rok a přišla chřipková sezóna a maminka byla zase nemocná a zase bylo nutno jet "domů" (což je kódové slovo, kterým upravenci označovali ČSSR). Po takové návštěvě se nemocná maminka vždy zázračné uzdravila. Míra kontaktu s konzulátem/ambasádou ČSSR se po vydání československého pasu různila. V některých případech nedocházelo k vůbec žádným kontaktům, v některých k pouze písemným kontaktům a jen u části docházelo k opakovaným osobním stykům s konzulátem.
- Éra "upravenectvi" skočila listopadem 1989 v ČSSR. Seznamy emigrantů, kteří si takto "upravili vztahy s ČSSR" nebyly nikdy zveřejněny a dnes je velmi těžké něco takového ze starých emigrantů vůbec dostat - pokud je tedy nenachytáte na podreknuti se, že navštívili ČSSR před rokem 1989. Pak víte, že máte co do činění s "upravencem". Dle mých zdrojů, které si nepřejí být jmenovaný, seznamy "upravencu" dosud existují na MZV (Ministerstvo zahraničních věcí) v Praže. Jejich uveřejnění by bylo určitě přinejmenším tak zajímavé, jako Cibulkovo uveřejnění spolupracovníků StB - protože jak legálně, tak sociálně je to na stejně úrovni.
Dalsi zdroje
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/w/index.php |
