Šablona:Infobox Biografie PhDr. Leoš Janáček (3. července 1854 Hukvaldy – 12. srpna 1928 Ostrava) byl světově uznávaným českým skladatelem klasické hudby. Je ceněný především pro nezvyklou melodiku, vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska. Ve světě je Janáček znám hlavně díky svým operám, orchestrálně-vokálnímu dílu Glagolská mše, Sinfoniettě, symfonické básni Taras Bulba a komorním skladbám, především smyčcovým kvartetům.
Život a dílo
Jeden z nejoriginálnějších zjevů české a světové hudební moderny Leoš Janáček se narodil v obci Hukvaldy na severovýchodní Moravě 3. července 1854. Studoval nejprve klášterní školu v Brně, kde se mu dostalo základního hudebního vzdělání. Tamtéž posléze absolvoval gymnázium. Poté odešel do Prahy, kde studoval na varhanické škole a dalšího hudebního vzdělání se mu dostalo v Lipsku a Vídni.
Posléze se vrací zpět do Brna, kde se účastní národně-osvobozeneckých aktivit. Stává se ředitelem varhanické školy, kterou zakládá v roce 1881. Působí jako dirigent a velmi brzy zahajuje též svoji kariéru skladatele. Po vzniku Československa působí spolu s Vilémem Kurzem jako profesor brněnské pobočky mistrovské školy pražské konzervatoře a v roce 1919 zakládá Konzervatoř Brno.
Leoš Janáček se velice brzy oženil se svojí šestnáctiletou žákyní Zdeňkou Schulzovou. Za rok se jim narodila dcera Olga a později syn Vladimír, oba však zemřeli; syn už ve 2 a půl letech, dcera když jí bylo 21 let.
Janáček je na počátku své skladatelské dráhy inspirován moravskou lidovou písní, užívá nápěvy lidových písní a studuje rytmiku a intonaci řeči, které posléze originálně převádí do své hudby. Studoval též ruskou lidovou hudbu. Lidové písni jeho rodné lašské lidové kultury se věnoval též jako sběratel a folklorista. Podle vzoru Dvořákových „Slovanských tanců“ skládá podobný komplet, inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje, s názvem „Lašské tance“.
Po složení nepříliš úspěšných oper „Šárka“ a „Počátek románu“ se Janáčkovi dostává prvního ocenění - opera „Její pastorkyňa“ byla v roce 1904 nadšeně přijata brněnským publikem. K pražské premiéře „Její pastorkyně“ dochází však až v roce 1916, otevře však Janáčkovi dveře do celého světa: pod názvem „Jenůfa“, zaznamenává ještě téhož roku významný úspěch ve Vídni, posléze v Německu a v roce 1924 v New Yorku. Od roku 1916 skládá dalších pět významných operních děl, dva smyčcové kvartety, několik suit a písňové cykly (nejznámější je „Zápisník zmizelého“).
Toto poslední období skladatelova života přináší nejoriginálnější, nejvyzrálejší a světově proslulá díla orchestrální, především „Symfoniettu“, symfonickou báseň „Taras Bulba“ a slavnou Glagolskou mši, jednu z nejsvébytnějších skladeb světové hudby vůbec, mši napsanou ve staroslověnštině. Metoda Janáčkovy tvorby, která vykrystalizovala v Její Pastorkyni, spočívající ve specifickém opakování motivů, úryvkovitosti a dramatické zkratce, stejně jako v originalitě práce s vývojem jednotlivých sekvencí, dostoupila v tomto díle vrcholu. Glagolská mše je současně ve vokálním projevu výsledkem dlouhodobého studia lidové hudby z hlediska sémantického. Skladatel zde s obdivuhodně jasnou vizí dospívá k pradávným kořenům slovanské hudební kultury a to nejen po stránce ryze hudební, ale též jazykové. Glagolská mše čerpá z cyrilometodějského odkazu, předkládá nám však atmosféru, která dýchá syrovou zemitostí člověka, který je spojen s přírodou ve smyslu pohanství. Jeho víra jakoby byla kombinací obou těchto výbav. Jedná se o naprosto nevšední dílo v celosvětovém měřítku nejen co do svébytnosti, ale též dokonalosti zpracování.
I v tomto vrcholném období Janáčkovy tvorby zůstává její významnou složkou tvorba operní. Opery „Výlety pana Broučka“, „Věc Makropulos“, ale především „Káťa Kabanová“ a „Příhody lišky Bystroušky“ dodnes dobývají s velkým úspěchem světové hudební scény. Poslední Janáčkovou opera „Z mrtvého domu“ na motivy Dostojevského románu je velmi důstojným završením skladatelovy tvorby, zdůrazňujíc humanismus a vyjadřujíc jak soucit s trpícím člověkem, tak víru v možnost duchovní očisty i člověka společností zavrženého.
V Berlíně byla 8.prosince 1926 nadšeně přijata světová premiéra Janáčkova Concertina se sólistkou Ilonou Štěpánovou-Kurzovou (česká premiéra v Brně 16.února 1926).
Leoš Janáček byl členem České akademie, Pruské akademie umění, dopisujícím členem The School of Slavonic Studies v Londýně a předsedou Klubu moravských skladatelů. Jeho stěžejní díla byla poctěna mnoha cenami. Masarykova univerzita v Brně udělila Leoši Janáčkovi čestný doktorát filosofie za jeho celoživotní tvůrčí odkaz.
Leoš Janáček, jeden z nejvýznamnější světových skladatelů, umírá náhle v ostravské nemocnici 12. srpna 1928 na zápal plic, když se předtím nachladil za svého prázdninového pobytu v Hukvaldech.
Orchestrální, vokálně instrumentální a komorní diskografie
- Mša glagolskaja, mše ve staroslověnštině; Česká filharmonie, Český filharmonický sbor, dirigent: sir Charles Mackerras
- Sinfonietta, Taras Bulba /Rhapsody for orchestra/, Mládí, Česká filharmonie, dirigent Karel Ančerl
- Lašské tance, Suita pro smyčce, Idyla, Státní filharmonie Brno, dirigent František Jílek
- String Quartet No. 1 „Kreutzer Sonata“, String Quartet No. 2 „Intimate Letters“, Talichovo kvarteto
- Concertino pro klavír, 2 housle, klarinet, fagot a lesní roh; Capriccio pro klavír (levou ruku) a dechový ansámbl. Česká filharmonie, dirigent: Václav Neumann, klavír: Rudolf Firkušný. Supraphon (CD).
Literatura
- Jaroslav Vogel: Leoš Janáček, vydalo nakladatelství Academia v roce 1997, ISBN 80-200-0621-4
Externí odkazy
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/w/index.php |
