Jan Masaryk

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Šablona:Infobox Politik Jan Masaryk, dr. h. c., LL.D, také Jan Garrigue Masaryk, (14. září 1886 Praha – 10. března 1948 Praha) byl syn prvního československého prezidenta T. G. Masaryka a jeden z nejvýznačnějších československých diplomatů první poloviny 20. století.

Byl mimo jiné velvyslancem v Londýně (1925–1938), ministrem zahraničí Benešovy exilové vlády a nakonec taktéž ministrem zahraničí ve vládě Klementa Gottwalda. V únoru 1948 odmítl odstoupit s ostatními demokratickými ministry.

Život a dílo

Rakousko-Uhersko

Navštěvoval školy v Praze, Akademické gymnázium (maturoval 1906), a v USA (1907–13). V roce 1913 se vrátil do Čech. Za první světové války nastoupil vojenskou službu v rakousko-uherské armádě (1915–18) v týlu uherského pluku na polské frontě, byl povýšen na důstojníka a vyznamenán medailí za statečnost.^{[[[Wikipedie:Ověřitelnost|<span class="doplnte-zdroj" title="Je potřeba doložit zdroj předchozího tvrzení, označeno Chyba: neplatný čas">zdroj⁠?]]]}

ČSR

Po ukončení války se stal čs. diplomatem, v letech 1919–22 chargé d'affaires ve Washingtonu. V letech 1920–25 osobní tajemník Edvarda Beneše, tehdy ministra zahraničních věcí ČSR.

Londýn, USA

V roce 1925 se stal vyslancem v Londýně. V září 1938 po okupaci Sudet z této funkce rezignoval a zůstal v Londýně. V roce 1940 se stal ministrem zahraničí Benešovy exilové vlády.

Pokračoval ve veřejných vystoupeních a přednáškách, zejména v Angli a USA, o nutnosti systému kolektivní bezpečnosti, nebezpečí nacismu a mezinárodního postavení Československa za války a po ní. Jako i další prominentní exulanti spolupracoval s českým vysíláním BBC „Volá Londýn“. V roce 1942 obdržel doktorát práv LL.D. na Bates College, v Lewistonu, v americkém státě Maine.^{[[[Wikipedie:Ověřitelnost|<span class="doplnte-zdroj" title="Je potřeba doložit zdroj předchozího tvrzení, označeno Chyba: neplatný čas">zdroj⁠?]]]}

Ve Velké Británii měl k dispozici londýnský apartement na 58 Westminster Gardens, ale často pobýval i v Buckinghamshire ve Wingrave, v rezidenci členů a zaměstnanců Benešovy vlády, nebo u Benešů v jejich rezidenci v Aston Abbotts.

Poválečná ČSR

V roce 1945, 26. června, v San Francisku za ČSR podepsal Chartu Organizace spojených národů. Aktivně se podílel i na formulaci Mezinárodního paktu o lidských právech.^{[[[Wikipedie:Ověřitelnost|<span class="doplnte-zdroj" title="Je potřeba doložit zdroj předchozího tvrzení, označeno Chyba: neplatný čas">zdroj⁠?]]]}

V roce 1946 vedl jako ministr československou delegaci na Pařížské mírové konferenci, konané od července do října. V srpnu 1946 se stal prvním předsedou tehdy právě v Lucemburku založené Světové federace sdružení pro Spojené národy (World Federation of United Nations Associations, WFUNA).^[1]

Masaryk zůstal ministrem zahraničí i v poválečné vládě Národní fronty, v níž po volbách v roce 1946 dominovali komunisté. Snažil se o udržení přátelství se SSSR, z této doby pochází i jeho – z dnešního hlediska servilní – ironicky oslavná řeč maršálovi Stalinovi. Avšak byl pobouřen sovětskými mocenskými ambicemi projevenými například sovětským vetem účasti Československa na Marshallově plánu.

Osobní život

V roce 1925 se Jan Masaryk oženil s Frances Craneovou, dcerou Charlese Cranea, významného zastánce československé samostatnosti. Bezdětné manželstvi skončilo během pěti let. Masaryk se dlouho stýkal s Američankou Marcií Davenportovou. Po odchodu do exilu se měli vzít v Londýně, kam za ní měl v březnu 1948 odcestovat. V neděli 14. září 1947 pronesl v den svých 61. narozenin rozhlasový projev k 10. výročí úmrtí Tomáše Garrigue Masaryka, "O rodinném životě u Masaryků" i vztahu otce a syna, určený hlavně mládeži.

Únor 1948 a smrt

Při únorové krizi odmítl rezignovat spolu s ostatními nekomunistickými členy Gottwaldovy vlády (z obavy , že "zamini" připadne komunistům). Navenek vystupoval konstruktivně, pronesl i několik provládních prohlášení. V soukromí ale rezignoval a přemýšlel nad odchodem do dalšího exilu. Roli hrála také jeho soukromá přísaha věrnosti prezidentu Edvardu Benešovi.

Osudové ráno

Nad ránem 10. března 1948 byl ministr zahraničních věcí Jan Masaryk nalezen mrtev pod oknem svého bytu v Černínském paláci, ve směru do nádvoří. Ve směru do Loretánského náměstí, kde je dodnes v Masarykově bytě souměrná druhá koupelna, se pod okny v prvním patře nalézá balkon , v nádvoří však žádný balkon není, jenom římsy. Smrt pana ministra je dodnes záhadou. Existují celkem tři teorie: podle jedné šlo o vraždu (Masaryk byl z okna prostě vyhozen), podle druhé o sebevraždu (Masaryk z okna sám vyskočil) a podle třetí verze se Masaryk pokoušel po římse utéci ze svého bytu (kde se v tu chvíli prokazatelně pohybovali vetřelci) a z této římsy spadl (Masarykův osobní tajemník dr. Antonín Sum, později komunisty neprávem vězněný - hrozil mu i trest smrti, sic i "mezi čtyřma očima" tvrdil, že "vůbec nikdo tam nebyl", ale nemohl to dost dobře vědět, neboť v té době byl nemocen, měl spalničky).^{[[[Wikipedie:Ověřitelnost|<span class="doplnte-zdroj" title="Je potřeba doložit zdroj předchozího tvrzení, označeno Chyba: neplatný čas">zdroj⁠?]]]}Obnovené vyšetřování případu v letech 1968 až 1969 skončilo nejasným prohlášením, že se jednalo o nešťastnou náhodu (pan ministr údajně "pokuřoval sedící v otevřeném okně", závěr po vpádu sovětských vojsk ve středu 21.8.1968 zcela pochopitelný). V souvislosti s tehdejším šetřením se odehrála tzv. "Vonoklaská tagédie", kdy ve studni u svého domu zahynul někdejší pracovník ZAMINI svědek Jelínek, který tam byl kýmsi vhozen postupně za svým synem. Syn se ze studně dostal, jeho další osud byl však nejasný. Ve svědectví šlo zejména o doměnku, že se Jan Masaryk při napadení bránil střelbou, která nezůstala bez následků.

Jsou zde ještě dvě další specifikace tří teorií předchozích, obě končící vyhozením již zesnulého Jana Masaryka z okna. Dle první specifikace byl pan ministr Jan Garrigue Masaryk napřed udušen polštáři ve vypuštěné vaně, dle druhé (jíž zastával i nedávno zesnulý plk.let.RAF Ing. Jan Horal) byl vyvezen za Prahu, tam zastřelen a tělo odvezeno zpět k inscenaci sebevraždy skokem z okna vnitřní koupelny Masarykova bytu. Dr. Borkovcem zjištěný nepořádek v koupelně byl vysvětlen nedostatkem času pachatelů před ranním úsvitem. Dle názoru současných soudních znalců,^[kdo?] kteří měli k dispozici původní dokumenty z vyšetřování, vše nasvědčuje tomu, že byl Jan Masaryk zavražděn (vyšetřování majora Pravdy v roce 2002-4). To je v souladu s přesvědčením velké části veřejnosti i mnohých historiků, že Masaryk byl zavražděn komunisty, aby jim nepůsobil problémy v nově se ustavující vládě. Jeho případný útěk do Londýna by dal československému exilu výrazného vůdce a všechna esa do ruky. V této souvislosti jsou známy Masarykovy výhrady k zahraniční politice,^{[[[Wikipedie:Ověřitelnost|<span class="doplnte-zdroj" title="Je potřeba doložit zdroj předchozího tvrzení, označeno Chyba: neplatný čas">zdroj⁠?]]]} která by Československo více přiblížila k Sovětskému svazu. Rovněž některé další indicie a svědectví vypovídají o tom, že za Masarykovu smrt byla zodpovědná NKVD.^{[[[Wikipedie:Ověřitelnost|<span class="doplnte-zdroj" title="Je potřeba doložit zdroj předchozího tvrzení, označeno Chyba: neplatný čas">zdroj⁠?]]]}

Na protest proti jednání komunistů se ještě tento den vzdala svého poslaneckého mandátu Dr. Milada Horáková.

Vyšetřování a pohřeb

Prvnímu vyšetřovateli kauzy Dr. Zdeňku Borkovcovi v březnu 1948 ( jehož bratr dr. Jaroslav Borkovec byl popraven 5. listopadu 1949 spolu s dalšími nestraníky Vratislavem Polesným, Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem a Květoslavem Prokešem , odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání v roce 1949- byla to první hromadná justiční vražda nového komunistického totalitního režimu) byl případ ihned odejmut a předán StB.

Pohřeb Jana Masaryka byl celonárodní tichou manifestací. Na dotazy, zda známá kytička za pravým uchem pana ministra ležícího v rakvi zakrývala střelnou ránu odpovídal ještě nedávno jeho tajemník dr. Antonín Sum, jeden ze čtyř účastníků Masarykovy pitvy (Hájek, Tesař, Vlček). Tu jsem mu tam dal já a žádná střelná rána tam nebyla.

Citáty

• „Židé ve svých bohatých dějinách hodně zkusili, ale žádné jejich utrpení nebylo tak hrozné, nesnesitelné a masové, jako je nyní. Naší generaci bylo dopřáno, aby se z hrozného osudu Židů poučila, kam vede antisemitismus … Je pravda, že se každý národ pozná podle toho, jak se chová k Židům, a my jsme se chovali slušně. … Antisemitismus je barbarství a ostuda, které zůstanou vyhrazeny Němcům jako znamení … Musíme si uvědomit, že pro nás…antisemitismus je prvním krokem k pangermanismu, který by nám při druhém kroku vrazil kudlu do zad … Židé na tom dnes jsou nejhůře. V polských ghettech je to ještě horší než v Dachau a Oranienburgu. Proto vás prosím, pomáhejte jim, jak můžete.“ (Londýn, 29. září 1943 na Roš ha-šana)^[2]
• „Naše zahraniční politika...bude záležet na pevném, nezměnitelném a mohutném základě naší smlouvy a sousedství se Sovětským svazem. Vše, co z této naší základny vyplývá, budeme plnit stoprocentně, bez váhání a nekompromisně.“ (Londýn, 31. prosince 1944).

• „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“ (po návratu z Moskvy v červenci 1947)

Odkazy

Šablona:Sisterlinks

Reference

Související články

• Únor 1948, Marshallův plán
• Seznam ministrů zahraničí Československa
• Seznam československých a českých vyslanců a velvyslanců ve Spojeném království

Literatura

• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K-P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 345-346. 
• Úsměvy Jana Masaryka, Melantrich, Praha 1969
• Vladimír Vaněk: Jan Masaryk, Torst, 1994, ISBN 80-85639-30-0
• J. Havel: Smrt Jana Masaryka očima kriminalisty, Vizovice 1998
• Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, Mladá fronta, Praha 1998, ISBN 80-204-0736-7
• Petr Kettner, I. M. Jedlička: Proč zemřel Jan Masaryk?, Horizont, Praha 1990, ISBN 80-7012-035-5
• Marcia Davenportová: Jan Masaryk – Poslední portrét, Panorama, Praha 1991, ISBN 80-7038-251-1
• Viktor Fischl: Hovory s Janem Masarykem, Mladá fronta, Praha 1991, ISBN 80-204-0222-5
• Antonín Sum: Otec a syn – Tomáš Garrigue a Jan Masarykové ve vzpomínkách přátel a pamětníků, Pragma, Praha 2000, ISBN 80-7205-812-6
• Robert H. B. Lockhart: Jan Masaryk – Osobní vzpomínky (překlad Petr Honzík), Vladimír Kořínek, 2003, ISBN 80-903184-2-8
• Ladislava Kremličková (ed.): Jan Masaryk – úvahy o jeho smrti, edice Svědectví, ÚDV, Praha 2005 (1. vyd., neprodejné), ISBN 80-86621-10-3, PDF (18MB)

Externí odkazy

• České sdružení pro Spojené národy založené Janem Masarykem.
• Jan Masaryk, ministr zahraničních věcí ČSR a exilové vlády v letech 1940–1948, na stránkách MZV ČR
• Heslo „Masaryk“ v databázi encyklopedie Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Libri, Praha 1998
• Svědectví – Jan Masaryk (úvahy o jeho smrti) (18MB PDF) na stránkách ÚDV
• Výpověď znalce: Masaryka zavraždili, 10. 3. 2005, MF Dnes (zpráva o výpovědi psychiatra Cyrila Höschla pro ÚDV a agentky NKVD Jelizavety Paršinové)
• Jan Masaryk se proti vůli KSČ stal obětí ruských agentů, míní historik Pernes