Interpretace práva

Interpretace práva

Cílem interpretace neboli výkladu práva je objasnit smysl textu, který vystupuje jako objekt interpretace, zejména s ohledem na následnou realizaci práva. Interpretací práva můžeme též rozumět sadu postupů jak pochopit či rekonstruovat to, co normotvůrce zamýšlel. Rozlišujeme metody interpretace práva – jazykovou (gramatickou), logickou, systematickou, historickou, teleologickou a komparativní.
Dalším členěním je podle subjektu, který podává výklad
- autentický výklad, ten kdo sám normu vydal
- výklad aplikační, tj. orgánu aplikující právo, je individuálně závazný pokud je součástí individuálního právního aktu, např. správního rozhodnutí)
- oficiální výklad, služebně závazný výklad, poskytuje ho nadřízený svým podřízeným interními pokyny, nezavazuje subjekty mimo linii nadřízenosti a podřízenosti,
- soudní výklad zevšeobecňuje stanoviska zejména vyšších soudů,
- nemá oficiální právní závaznosti v důsledku principu soudcovské nezávislosti,
- v praxi mají autoritu, tak velkou, že je výjimkou rozhodnutí nižšího soudu v nesouladu s rozhodnutím soudu vyššího, stanoviska vyšších soudů jsou prezentovány v judikatuře
- judikáty jsou právně nezávazné, čímž postrádají hlavní znak precedentu, výjimkou rozhodnutí Ústavního soudu dle čl. 89 odst. 2 Ústavy,
- doktrinální výklad, vědecký (akademický), provádí ho např. univerzitní pracoviště či AV ČR, je obsažen v vědeckých a odborných monografiích, článcích, komentářích k zákonům, ení právně závazný.
Podle rozsahu výkladu ve vztahu k textu normy rozlišujeme: Doslovný výklad, který stanoví výklad právní normy doslovně, tj. přiměřeně textu, v němž je vyjádřen. Zužující (restriktivní) výklad, který stanoví výklad právní normy úžeji než by vyplývalo z textu právní normy. Rozšiřující (extensivní) výklad, který stanoví výklad právní normy šířeji než by vyplývalo z textu právní normy.