Běloprstka bělavá

Běloprstka bělavá
Běloprstka bělavá (Pseudorchis albida)
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída	jednoděložné (Liliopsida)
Řád	chřestotvaré (Asparagales)
Čeleď	vstavačovité (Orchidaceae)
Rod	běloprstka (Pseudorchis)
Binomické jméno
Pseudorchis albida (L.) Á. Löve et D. Löve, 1969
Synonyma
Gymnadenia albida Habenaria densiflora Leucorchis albida Orchis albida
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Běloprstka bělavá (Pseudorchis albida) je hlíznatá rostlina, druh pozemní orchideje rostoucí nejčastěji ve vyšších a chladnějších polohách. Je jediným druhem rodu běloprstka a do poloviny 20. století byla součástí rodu pětiprstka (Gymnadenia). Je sice původní druh české květeny, ale v současnosti je poměrně vzácná, je ohrožená vymizením.

Rozšíření

Je to druh preferující chladnější místa, roste ostrůvkovitě v rozlehlém areálu. Vyskytuje se téměř po celé Evropě (v jižních částech v horských oblastech), na severu Severní Ameriky a v Asii na ruské západní Sibiři a na ruském Dálném východě.

V České republice ji lze v přírodě nalézt poměrně vzácně, jen v malém počtu vyrůstá na Šumavě, v Krušných horách, Krkonoších, Orlických horách a Hrubém Jeseníku. Do poloviny 20. století byla vídávána i v Beskydech.^[1][2]

Taxonomie

U běloprstky bělavé rozeznáváme tři poddruhy:

• Pseudorchis albida subsp. albida - preferuje kyselé půdy, roste ve většině Evropy i v ČR,
• Pseudorchis albida subsp. straminea - vyskytuje se na Islandu, v Grónsku a Kanadě,
• Pseudorchis albida subsp. tricuspis - roste na zásaditém podloží v Alpách, Karpatech i na Balkáně.^[1]

Ekologie

V severních oblastech se nejčastěji vyskytuje v tundře, ve středu a jihu Evropy roste spíše ve vyšších polohách. Objevuje se od podhůří do nadmořské výšky 2700 m na kyselých i slabě bazických půdách, obvykle na mokrých, pasených smilkových loukách, vřesovištích, rašeliništích i ve světlých jehličnatých lesích a jalovcových křovinách. Rostlina je geofyt, obnovovací pupen raší z podzemní hlízy. Je dlouhověkou bylinou, přesto nevytváří rozsáhlé populace a její výskyt je často spojován s antropogenními loukami a otevřenými lesy.^[1][3][4]

Popis

Vytrvalá, 10 až 30 cm vysoká bylina s hlízou hvězdicovitě rozdělenou do několika tlustých, dlouhých kořenů. Lodyha je přímá, světle zelená, oblá, na bázi má dva až tři hnědé, objímavé, šupinovité listy a výše je porostlá třemi až šesti tmavě zelenými, lesklými listy. Spodní listy jsou dlouhé 5 až 9 a široké 1 až 2 cm, obvejčité až podlouhle kopinaté, směrem vzhůru se zmenšují a nejhořejší přecházejí v objímavé listeny.

Na vrcholu lodyhy je husté, úzké, válcovité květenství klas dlouhé až 10 cm. V květenství bývá 15 až 50 velmi drobných, světle šedých, nažloutlých nebo nazelenalých, slabě vonných, pootevřených květů s kopinatými listeny. Semeník je tenký, válcovitý, vřetenovitě zkroucený a dlouhý asi 5 mm. Vnější oválné okvětní lístky jsou asi 3 mm dlouhé, postranní vnitřní jsou kratší a společně tvoří neúplnou přilbu. Pysk je hluboko rozeklán ve tři laloky, postranní jsou někdy kratší než střední. Dolů skloněná trubkovitá ostruha je kratší než vřetenovitě zkroucený semeník a obsahuje žlázky vylučující nektar. Sloupek je krátký a široký, brylky jsou světle žluté. Květy se opylují hlavně cizosprašně entomogamicky, jen někdy může dojít ke spontánní autogamii, kdy pyl samovolně vypadá na bliznu. Kvetou od května do července a opylovači jsou hlavně drobní motýli travaříci (Crambus) a pernatušky (Hellinsia). Ploidie druhu je 2n = 42.

Plodem je úzce vejčitá až eliptická, zelená tobolka s množstvím velmi drobných, větrem roznášených semen, která uložená mělce v zemi vydrží živá po několik let.^{[1][3][4][5][6]}

Rozmnožování

Rostlina se vegetativně prakticky nerozmnožuje, rozšiřuje se jen semeny. Pro svůj vznik a vývoj je závislá na tzv. orchideoidní mykorhíze s houbou rodu kořenomorka (Rhizoctonia). Má dlouhou ontogenezi, semeno může být dormantní jeden až dva roky a od vyklíčení po vytvoření prvého listu nad zemí potřebuje nejméně další čtyři roky.^[3][4]

Hybridizace

Běloprstka bělavá vzácně vytváří mezirodové hybridy, např. byly zaznamenány její kříženci:

• ×Pseudadenia schweinfurthii - kříženec s pětiprstkou žežulníkem (Gymnadenia conopsea),
• ×Pseudorhiza albucina - kříženec s prstnatcem bezovým (Dactylorhiza sambucina),
• ×Pseudorhiza nieschalkii - kříženec s prstnatcem Fuchse (Dactylorhiza fuchsii).^[1]

Ohrožení

Ohrožení druhu spočívá hlavně v rušení jeho stanovišť zarůstáním agresivnějšími rostlinami nebo náletovými dřevinami, rozšiřováním lesních ploch, hnojením okolních porostů i zvýšenou turistikou. Jednou z možností, jak zabrzdit její úbytek, je zařadit místa s výskytem mezi chráněná území. Proto byla běloprstka bělavá zařazena ve "Vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb" i v "Červeném seznam cévnatých rostlin České republiky" mezi druhy silně ohrožené (§2 a C2t).^[1][7][8]

Galerie

• 
  Botanická ilustrace
• 
  Část kvetoucího květenství
• 
  Dozrávající plody

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu běloprstka bělavá na Wikimedia Commons
• Taxon Pseudorchis albida ve Wikidruzích
• Botanický ústav AV ČR – rozšíření běloprstky bělavé v ČR