| Charles Hermite | |
|---|---|
 | |
| Narození | 24. prosince 1822 Dieuze |
| Úmrtí | 14. ledna 1901 (ve věku 78 let) Paříž, Francie  Francie |
| Místo pohřbení | Hřbitov Montparnasse |
| Alma mater | Lyceum Ludvíka Velikého (1840–1841) Polytechnická škola (1841–1842) Lyceum Jindřicha IV. |
| Povolání | matematik, vysokoškolský učitel, přednášející učitel a professeur des universités |
| Zaměstnavatelé | École normale supérieure (1862–1869) Pařížská univerzita (1876–1897) Polytechnická škola |
| Ocenění | zahraniční člen Královské společnosti (1873) Řád za zásluhy v oblasti umění a věd velkodůstojník Řádu čestné legie |
| Příbuzní | Marcel Alexandre Bertrand (synovec) |
| Funkce | prezident (Francouzská akademie věd; 1890) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Charles Hermite (výslovnost v IPA, /ˌʃaʁl ɛʁˈmit/, tj. „ermit“) (24. prosince 1822, Dieuze, Francie – 14. ledna 1901, Paříž) byl francouzský matematik. Zabýval se zejména teorií čísel a algebrou. Jako první dokázal, že Eulerovo číslo e je trascendentní. Jeho metodu později zjednodušil Ferdinand von Lindemann a dokázal jejím užitím transcendentnost čísla π. Jedním z jeho studentů byl Henri Poincaré.
Je po něm pojmenován měsíční kráter Hermite, kde byla naměřena nejnižší teplota ve Sluneční soustavě (26 Kelvinů = –247° Celsia)[1][2][3] a také planetka hlavního pásu Hermite s katalogovým číslem 24998.
Život
Charles Hermite se narodil jako šesté ze sedmi dětí Ferdinanda Hermita a jeho ženy Madeleine rozené Lallemandové. Mladý Charles studoval nejprve na Collège de Nancy a po té v Paříži na Collège Henri a Collège Louis-le-Grand, tedy na téže škole jako patnáct let před ním Évariste Galois. Podobně jako Galois se zajímal o řešitelnost polynomiálních rovnic v radikálech a protože nebyl obeznámen s Galoisovými výsledky v této oblasti, pokusil se dokázat neřešitelnost obecné rovnice pátého stupně. Po dokončení studia na Collège Louis-le-Grand a roční přípravě úspěšně složil přijímací zkoušky na École Polytechnique i když se mezi všemi adepty umístil až na osmašedesátém místě.
Po ročním studiu na této škole nebylo Hermitovy umožněno nastoupit do druhého ročníku kvůli postižení jeho pravé nohy, které mu velmi znesnadňovalo pohyb. I když uspěl s následným odvoláním, rozhodl se nakonec z École Polytechnique dobrovolně odejít. V této době (okolo roku 1843) se spřátelil s jinými významnými matematiky, zejména s Josephem Bertrandem a Carlem Gustavem Jacobim. Dosáhl také významných úspěchů týkajících se théta funkcí, které posloužily Liouvilleovi k důkazu slavné Liovilleovy věty. Navzdory tomu, že se svým výzkumem zařadil mezi přední světové matematiky, jeho studijní úspěchy byly o poznání menší. V roce 1847 dokončil teprve bakalářské studium a následující rok získal místo přijímacího zkoušejícího na École Polytechnique.
Hermitova vědecká kariéra se v této době slibně rozvíjela a mezi lety 1848 a 1858 dosáhl svých největších výsledků (viz odstavec Vědecká kariéra). Publikoval několik článků z oblasti analytické teorie čísel a v roce 1856 se stal členem francouzské akademie věd. V tomtéž roce Hermite onemocněl pravými neštovicemi. Během doby, kdy byl nemocný se velmi sblížil s Cauchym, který mu pomohl překonat nejtěžší fáze choroby. Pod Cauchyho vlivem Hermite konvertoval k římskokatolické církvi a stal se také podobně jako Cauchy přesvědčeným royalistou.
Roku 1862 získal na École Polytechnique místo takzvaného maître de conférence, které bylo vytvořeno speciálně pro něj, a o rok později se stal na téže škole zkoušejícím. Roku 1869 se stal profesorem analýzy na École Polytechnique a zároveň na Sorbonně. Na první z těchto škol zůstal do roku 1876, na druhé až do roku 1897, kdy odešel do důchodu.
Vědecká práce
Charles Hermite dosáhl významných výsledků zejména v teorii čísel a algebře. Zabýval se úspěšně také ortogonálními polynomy a eliptickými funkcemi. V roce 1848 dosáhl dobrých výsledků o dvojitě periodických funkcích a o rok později úspěšně aplikoval Cauchyovu metodu reziduí právě na tyto funkce. Zabýval se také teorií kvadratických forem a teorií invariantu. V souvislosti s tím vytvořil v roce 1855 teorii transformací. Jeho výsledky v této oblasti propojily teorii čísel, théta funkce a transformace abelovských funkcí. Dokázal také, že obecnou algebraickou rovnici pátého stupně lze vyřešit pomocí eliptických funkcí a aplikoval tento výsledek v teorii čísel.
V roce 1873 dosáhl výsledku, který ho pravděpodobně nejvíce proslavil, když dokázal, že Eulerovo číslo e je transcendentní. Jeho metodu později zjednodušil Ferdinand von Lindemann a dokázal jejím užitím transcendentnost čísla π.
Příbuzenské vztahy
Hermite se oženil se sestrou svého přítele a matematika Josepha Bertranda Louisou. Jedna z jeho dvou dcer se později stala ženou Emila Picarda.
Odkazy
Reference
- ↑ Antonín Rükl: Atlas Měsíce, Aventinum (Praha 1991), kapitola Archytas, str. 34, č. mapového listu 4, ISBN 80-85277-10-7
- ↑ Crater Hermite on Moon Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (anglicky)
- ↑ 'Coldest place' found on the Moon, BBC, citováno 22. 1. 2014 (anglicky)
Související články
- Hermitův polynom
- Hermitova normální forma
- Hermitovský operátor
- Kubický Hermitův spline
- Hermitovsky sdružená matice
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Charles Hermite na Wikimedia Commons - (anglicky) Charles Hermite na MacTutor Biography
- (anglicky) Charles Hermite na The Mathematics Genealogy Project
- Francouzští matematici
- Matematici 19. století
- Teoretici čísel
- Algebraici
- Absolventi vysokých škol ve Francii
- Členové Královské společnosti
- Nositelé Řádu polární hvězdy
- Velkodůstojníci Řádu čestné legie
- Nositelé Pour le Mérite
- Členové Francouzské akademie věd
- Narození v roce 1822
- Narození 24. prosince
- Narození v Dieuze
- Úmrtí v roce 1901
- Úmrtí 14. ledna
- Úmrtí v Paříži
- Pohřbení na hřbitově Montparnasse
- Držitelé čestných doktorátů Boloňské univerzity
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Charles_Hermite |
