Johann Karg von Bebenburg

Johann Baptist baron Karg von Bebenburg
Vrchní velitel uherské zeměbrany v Budapešti
Ve funkci: 1915 – 1916
Předchůdce	Josef Braun
Nástupce	Koloman Tabajdi von Kuliste
Velitel 38. pěší divize uherské zeměbrany
Ve funkci: 1. srpna 1914 – 21. listopadu 1914
Předchůdce	nově zřízená funkce
Nástupce	Sándor Szurmay
Velitel 35. pěší divize v Kluži
Ve funkci: 12. dubna 1912 – 1. srpna 1914
Předchůdce	Alfred Zerbs
Nástupce	Viktor Njegovan
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál pěchoty (1915), polní podmaršál (1911), generálmajor (1906)
Narození	7. září 1859 Podmokly
Úmrtí	4. ledna 1934 (ve věku 74 let) Budapešť
Titul	svobodný pán
Ocenění	Řád železné koruny, Leopoldův řád
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Johann Baptist svobodný pán Karg von Bebenburg (německy Johann Baptist Friedrich Reichsfreieherr Karg von Bebenburg) (7. září 1859 Podmokly – 4. ledna 1934 Budapešť) byl rakousko-uherský generál. Jako absolvent vojenské akademie sloužil v c. k. armádě od roku 1879, byl štábním důstojníkem u různých jednotek v Rakousku, Sedmihradsku a Uhrách. V hodnosti polního podmaršála (1911) byl jako velitel divize na začátku první světové války povolán na východní frontu. Kvůli neúspěchům v Haliči byl odvolán již na podzim 1914 a v letech 1915–1916 zastával podružnou funkci vrchního velitele uherské zeměbrany v Budapešti. V roce 1915 byl povýšen na generála pěchoty, po skončení první světové války byl k datu 1. ledna 1919 penzionován.

Životopis

Pocházel ze staré německé šlechtické rodiny nobilitované v roce 1615, patřil k bavorsko-rakouské linii.^[1][2] Byl nejstarším ze tří synů c. k. rytmistra Johanna Karla Karga von Bebenburg (1822–1888).^[3][4] První vojenskou průpravu získal na kadetních školách v St. Pölten a Hranicích, v letech 1876–1879 studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě.^[5] V hodnosti poručíka (1879) nastoupil do armády k 73. pěšímu pluku v Terezíně.^[6] V letech 1882–1884 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a v hodnosti nadporučíka byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu (1884). Tři roky strávil službou v Rijece, v roce 1888 byl jako kapitán přeložen ke štábu 5. armádního sboru v Prešpurku.^[7] Od roku 1890 vystřídal v rychlém sledu službu v Marosvásárhély (dnes Târgu Mureș v Rumunsku), Budapešti, Zadaru a Lučenci.^[8][9] V roce 1895 byl povýšen na majora a stal se šéfem štábu 13. pěší divize ve Vídni,^[10] jako podplukovník byl od roku 1897 šéfem štábu jezdecké divize v Krakově.^[11]

V roce 1900 byl povýšen na plukovníka^[12] a krátce velel 34. pěšímu pluku v Košicích (1900–1901), následně byl v letech 1901–1906 velitelem 37. pěšího pluku v Oradei.^[13] V roce 1906 dosáhl hodnosti generálmajora^[14] a převzal velení 64. pěší brigády v Budapešti (1906–1910).^[15] V Budapešti setrval krátce i na vyšším postu velitele 31. pěší divize (1910–1911) a k datu 1. května 1911 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála.^[16] V letech 1911-1912 velel 15. pěší divizi v Miskolci^[17] a od roku 1912 byl velitelem 35. pěší divize v Kluži.^[18] V Kluži převzal v dubnu 1914 oblastní velitelství uherské zeměbrany^[19][20] a s 38. zeměbraneckou divizí byl v srpnu 1914 povolán na východní frontu.^[21] Zúčastnil se prvních bojů v Haliči, ale jako vojevůdce selhal a již v listopadu 1914 byl z fronty odvolán. Byl přidělen k dispozici uherskému ministerstvu zeměbrany. V letech 1915–1916 byl vrchním velitelem jednotek uherské zeměbrany v Budapešti a k datu 1. května 1915 obdržel hodnost titulárního generála pěchoty.^[22][23] O rok později byl odeslán na dovolenou, formálně byl penzionován až po rozpadu monarchie k datu 1. ledna 1919.^[24] Poté střídal pobyty v Budapešti a v Dârlosu v Rumunsku, v rumunské armádě mu byla přiznána hodnost divizního generála s nárokem na penzi.^[25]

Tituly a ocenění

Od narození užíval šlechtický titul svobodného pána (Reichsfreiherr), který rodině náležel od roku 1731. Během vojenské služby získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[26][27]

Rakousko-Uhersko

• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Služební odznak pro důstojníky III. stupně (1904)
• Řád železné koruny III. třídy (1905)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Bronzová vojenská záslužná medaile (1910)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1913)
• Služební odznak pro důstojníky II. stupně (1914)
• Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1915)
• Bronzová vojenská záslužná medaile s válečnou dekorací (1917)

Zahraničí

• Řád červené orlice III. třídy (1896, Německo)
• Řád sv. Stanislava (1896, Rusko)
• komandér Danebrožského řádu (1905, Dánsko)
• Vojenský záslužný kříž (1909, Španělsko)
• Královský řád za vojenské zásluhy I. třídy (1918, Bulharsko)

Rodina

V roce 1891 se oženil na zámku Marosugra v Sedmihradsku (dnes Ogra v Rumunsku) s hraběnkou Antonií Barborou Hallerovou von Hallerstein (1859–1947) ze staré šlechtické rodiny usazené od 17. století v Uhrách.^[28] Z jejich manželství se narodili čtyři synové, Georg Johann (1893–1969), Johann Baptist (1894–1949), Anton Friedrich (1895–1968) a Friedrich Georg (1899–1968).^[29] Rodina žila do konce druhé světové války v Budapešti a Rumunsku, po roce 1945 odešli do Německa a jižní Ameriky.^[30]

Odkazy

Reference

Literatura

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 175–176 (heslo Johann Baptist Friedrich Freiherr Karg von Bebenburg) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)