| Jupiter | |
|---|---|
 Socha Jupitera z konce 2. století, Guidonia | |
| Synonyma | Iuppiter |
| Původ | římský |
| Význam | nebeské božstvo, vládce panteonu |
| Oblast uctívání | Římská říše |
| Období uctívání | cca 800 př. n. l. až 500 n. l. |
| Centrum kultu | Řím |
| je nejvyšší Římský bůh | |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jupiter[pozn. 1] latinsky a česky alternativně[1] Iuppiter (skloňování Jupitera/Jova, Jupiteru/Jovovi atd.), je nejvyšší z římských bohů vládnoucí nebesům a hromu. Byl hlavním bohem starověkého Říma od jeho založení do christianizace Římské říše. V rámci interpretatio graeca byl od 6. století př. n. l. ztototožněn s řeckým Diem a v římské literatuře a umění převzal jeho mytologii a ikonografii. Za jeho rodiče tak začali být považováni Saturn a Ops, jeho sourozence Neptun, Ceres, Pluto, Vesta a Juno, která je zároveň jeho manželkou, a za jeho dceru Minerva. Tento vliv byl také zprostředkován skrze etruského nejvyššího boha Tinia.
Etymologicky a strukturálně odpovídá různým indoevropským bohům nebes, jako je oskijský Diovem, umbrijský Juve, řecký Zeus, védský Djaus, germánský Tiwaz a litevský Diēvas. Italičtí a řečtí bohové nebes, včetně Jova, však na rozdíl od svých protějšků jsou vládci panteonu a hromu.[2]
Etymologie
Jméno Jupiter je vokativ odvozený od rekonstruovaného praitalického *djous patēr, složeného z *djous „den, nebe“ a *patēr „otec“. Odpovídá tak například řeckému vokativu Zeú pater „otče Die“.[3]
Kult
Jupiter společně s Martem a Quirinem tvořil takzvanou archaickou triádu, kde měl vedoucí funkci, stejně jako v pozdější kapitolské triádě, kde vystupoval s Junonou a Minervou. Byl mu zasvěcen nejvýznamnější z flamen maiores „hlavních kněží“ zvaný flamen Dialis. Byla mu přisuzována řada titulů souvisejících s jeho různými funkcemi a okruhy působnosti. Jedná se zřejmě o pozůstatky zaniklých numen, která Jupiter absorboval. Velká část z nich se týká jeho atmosférických funkcí, například epiteton Tonans odkazuje na hrom, Fulminator na blesk, Serenus na klidnou oblohu, Caelestis na nebesa, Lucetius na světlo, Elicius na duhu a Rigator na vláhu deště.[4]
Ve své funkci boha deště měl také vládu nad zemědělstvím. Vzýván byl především při vinařských svátcích jako byly Meditrinalie slavené 11. října. Také mu byl zasvěcen rituál Aquaelicium konaný v případě dlouhého sucha v podobě procesí na Kapitol.[5]
Ve svém aspektu ochránce Říma byl nazýván Feretrius, Stator „Zastavitel“, Victor „Vítěz“ nebo Imperator. Ochráncem římského státu byl také Iuppiter Optimus Maximus, který byl zárukou božského míru a kterému obětovali konzulové při nástupu do úřadu.[6]
Mezi další aspekty či hypostáze Jova patří:
- Dius Fidius – bůh přísah a práva
- Iuppiter Summanus – bůh nočních blesků
- Iuppiter Pistor – „Pekař“, bůh mlýnů
- Iuppiter Dolichenus – bůh s mysterijním kultem vzniklým pod orientálním vlivem[7]
Odkazy
Poznámky
Reference
- ↑ a b http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=Jupiter_1
- ↑ PUHVEL, Jaan. Srovnávací mytologie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-177-8. S. 178. [dále jen Puhvel].
- ↑ Puhvel, s. 177.
- ↑ NEŠKUDLA, Bořek. Encyklopedie bohů a mýtů starověkého Říma a Apeninského poloostrova. Praha: Libri, 2004. ISBN 80-7277-264-3. S. 97. [dále jen Neškudla].
- ↑ Neškudla, s. 98.
- ↑ Neškudla, s. 99.
- ↑ Neškudla, s. 100.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jupiter na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo Jupiter ve Wikislovníku- http://hvezdy.astro.cz/nazvoslovi/162-jupiter
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Jupiter_(bůh) |
