Lžičník lékařský

Lžičník lékařský
Lžičník lékařský (Cochlearia officinalis)
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída	vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád	brukvotvaré (Brassicales)
Čeleď	brukvovité (Brassicaceae)
Rod	lžičník (Cochlearia)
Binomické jméno
Cochlearia officinalis L., 1753
Synonyma
Cochlearia cyclocarpa[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lžičník lékařský (Cochlearia officinalis) je nevysoká, bíle kvetoucí bylina často považována za léčivou rostlinu; jediný druh rodu lžičník, který v České republice roste.

Rozšíření

Původní výskyt druhu je vázán na evropská pobřeží Atlantského a Severního ledového oceánu, hlavně na moře Baltské, Irské, Norské, Severní, Barentsovo, Bílé a Karské. Nynější výskyt ve vnitrozemských oblastech Evropy je až druhotný.

Pro zdárný růst vyžaduje rostlina dostatek světla, vlhkou a propustnou půdu, která může být mírně kyselá až alkalická, obvykle roste v místech částečně zasolených. Nejčastěji se vyskytuje na skalách nebo písečných dunách, dobře snáší místa se silnými větry i poměrně chladné oblasti s krátkým létem.

Tato rostlina byla v minulosti ze západo- a severoevropských oblastí šířena na území nynější ČR, kde se pěstovala jako léčivka. Později lžičník lékařský zplaněl, dostal se ze zahrad do volné přírody, kde byl prvně zaznamenán roku 1819, a od té doby se tento příležitostný neofyt v Česku vyskytuje pravidelně, byť poměrně vzácně.^[2][3]

Popis

Lžičník lékařský je dvouletá až krátce vytrvalá rostlina, jejíž lodyha dorůstá v době dozrávání plodů do výše 15 až 30 cm. Přízemní listová růžice je tvořena téměř tučnolistými řapíkatými listy o průměru 2 až 4,5 cm s čepelemi ledvinovitého až srdčitého tvaru, které jsou po obvodě celistvé, nebo mají mělké laloky; střed čepele bývá promáčklý a list takto připomíná lžičku. Z růžice vyrůstá rozvětvená lodyha, jejíž spodní listy jsou podobné přízemním, listy prostřední na kratičkých řapících mají čepele buď kopinaté, nebo vejčité až okrouhlé a na bázi obvykle srdčité, listy horní jsou přisedlé a srdčité.

Na konci lodyhy i větví vyrůstají bezlistenné voňavé oboupohlavné květy ve stáhnutém hroznu, který se při odkvětu postupně rozvolňuje a prodlužuje. Jejich čtyři vejčité a vyduté kališní lístky, dlouhé 2 až 4 mm, jsou světle zelené a mají bílý blanitý lem. Korunní lístky elipsovitého až obvejčitého tvaru bývají 4 až 7 mm dlouhé a jsou bílé, nebo méně často růžové. Rostliny vykvétají ve středoevropských podmínkách v květnu až červnu, opylovány jsou létajícím hmyzem, případně jsou i samosprašné.

Plody, vyrůstající na bezmála vodorovně odstávajících stopkách, jsou téměř kulovité, dvoudílné šešulky 3 až 6 mm dlouhé. Obsahují elipsoidní, hnědá a na povrchu bradavičnatá semena, velká 2 až 4 mm.^[3][4]

Význam

Rostlina byla v minulosti pro svůj vysoký obsah vitamínu C konzumována námořníky na ochranu proti kurdějím. Čerstvé listy mají poněkud palčivou chuť a pro svou pikantnost bývaly součástí salátů; obsahují hořčiny a silice s obsahem síry, glykosid glykokochlearin, třísloviny a enzymy; jsou močopudné, zvyšují chuť k jídlu a podporují trávení. Mají antiseptické účinky, sušená droga se dodnes používá ve směsích k léčbě špatně se hojících ran, zánětů v dutině ústní, při angíně a podobně; bývá i součásti směsí regulujících nadváhu. K léčbě se používají hlavně mladé listy a občas i nať trhaná v době počátku kvetení.^[3][5]

• 
  Listová růžice
• 
  Hustá kolonie
• 
  Květenství
• 
  Odkvétající květy a zrající šešulky

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu lžičník lékařský na Wikimedia Commons