Polycentrický jazyk nebo pluricentrický spisovný jazyk je takový jazyk, kterým hovoří více národů, takže má několik kodifikovaných standardních verzí, které se mírně od sebe odlišují. Rozdíly mezi příslušnými variantami jsou uvedeny v jazykovědné literatuře, (tj. ve slovnících, gramatice, pravopisu) a každá varianta je nezávisle kodifikovaná jazykovědci příslušného národa. Pluricentrický jazyk tedy není směsicí jazyků, ale jeho uživatelé hovoří stejným jazykem. Každá varianta je spisovná, to znamená, že slouží ve všech sférách společenského života.
Všechny velké evropské jazyky, a také některé mimoevropské, mají několik spisovných verzí.[1] Mezi nejznámější příklady polycentrických jazyků, které se uvádějí v sociolingvistické literatuře, patří: angličtina, němčina, srbochorvatština, francouzština, španělština, portugalština, arabština, malajština, hindustánština, nizozemština a arménština.[2]
Jazyk, který má pouze jednu spisovnou verzi, se nazývá monocentrický např. japonština, čeština, maďarština nebo ruština.[2]
Odkazy
Reference
- ↑ Blum (2002), str. 124.
- ↑ a b CLYNE, Michael G. Pluricentric Languages: Differing Norms in Different Nations. [s.l.]: Mouton de Gruyter, 1992. 481 s. (Contributions to the sociology of language 62). Dostupné online. ISBN 3-11-012855-1. OCLC 24668375 (anglický jazyk)
Literatura
- Blum, Daniel (2002) (německy). Sprache und Politik: Sprachpolitik und Sprachnationalismus in der Republik Indien und dem sozialistischen Jugoslawien (1945–1991). Beiträge zur Südasienforschung ; zv. 192. Würzburg: Ergon. 200 str. ISBN 3-89913-253-X
Související články
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Polycentrický_jazyk |
