Růže vždyzelená

Růže vždyzelená
Růže vždyzelená (Rosa sempervirens)
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída	vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád	růžotvaré (Rosales)
Čeleď	růžovité (Rosaceae)
Rod	růže (Rosa)
Binomické jméno
Rosa sempervirens L., 1753
Synonyma
Rosa alba Rosa balearica
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Růže vždyzelená (Rosa sempervirens) je stálezelený nebo poloopadavý keř s plazivými či popínavými ostnitými lodyhami dlouhými 3 až 5 m. V květnu až červenci kvete vonnými, bílými květy, ze kterých se do podzimu vyvinou červenooranžové šípky.^[1][2]

Rozšíření

Je mediteránní rostlina pocházející z jižní Evropy a na ní navazující jihozápadní Asie. Původním druhem je i v severozápadních, ke Středozemnímu moři přiléhajících oblastí Afriky. Ve střední Evropě se v přírodě téměř nevyskytuje, špatně zde přečkává tuhé mrazivé zimy.^[1][3]

Ekologie

Růže vždyzelená je v Evropě známa již poměrně dlouho, od počátku 17. století se například v Anglii pěstovala jako oblíbená pnoucí nebo půdopokryvná rostlina. Později se stala populární hlavně ve Francii, kde se mimo hojného vysazování ve šlechtických okrasných zahradách využívala také pro šlechtění nových, líbivějších a odolnějších kultivarů či hybridů. Počátkem 19. století, v době krále Ludvíka Filipa Orleánského, z ní tehdejší zahradník Henri Antoine Jacques vyšlechtil asi čtyřicet kultivarů pnoucích růží a některé se pro vynikající vlastnosti pěstují doposud.

Nejlépe roste na plném slunci, teplém stanovišti s propustnou půdou a v místech, kde má průběžně dostatek vláhy. Obvykle se vyskytuje na místech typově blízkých zelené středozemní makchii, na jednom z častých vegetačních typů středomořské oblasti. Bývá součásti křovinné vegetace obsazující vymýcené, původně zalesněné pozemky. Je tolerantní k chemickým vlastnostem substrátu, stejně dobře snáší kyselé, zásadité a na živiny chudé půdy. V okolí lidských obydlí často samovolně vyrůstá nedaleko bývalých okrasných zahrad, okolo polních cest nebo na náspech podél silnic či železničních tratí. V teplých středomořských oblastech se běžně vyskytuje do nadmořské výšky okolo 200 m n. m., jen ojediněle bývá ke spatření až ve 700 m.^[1][2][4][5]

Popis

Vytrvalá, relativně dlouhověká, stálezelená rostlina s hluboko sahajícím kořenem, který dokáže zajistit dostatek vláhy a stabilizovat rostlinu i v kamenitém terénu. Dřevina obvykle vytváří vzpřímeně rostoucí a na konci převisající keř, jenž bývá vysoký okolo 2 m. Popínavá forma má šlahouny dlouhé k 5 m, které se při vzpřímeném růstu opírají o pevnou podporu, pro přichycení přitom využívají svých ostnů. Lodyhy jsou tenké, pružné, zelené nebo načervenalé a řídce porostlé mírně zakřivenými, u báze zploštělými ostny dlouhými asi 0,5 cm, jež vyrůstají obvykle v párech u palistů.

Listy s řapíky rostou na lodyze střídavě, jsou tuhé, kožovité a vždy sudozpeřené. Převážně jsou pětičetné, ojediněle sedmičetné a nejhořejší někdy bývají tříčetné. Jejich oválné až oválně kopinaté lístky mají čepele dlouhé od 2,5 do 6 cm a široké 1,5 až 3,5 cm, na vrcholu jsou zašpičatělé a po obvodě slabě zoubkované. Jsou oboustranně lesklé, na líci bývají tmavěji zelené než na rubu a terminální lístek je větší ostatních. Palisty o délce asi 1 cm jsou dlouze vytrvalé a do poloviny srůstají s řapíkem.

Květy jsou bílé, vonné, oboupohlavné, pětičetné a bývají velké až 5 cm, před rozvitím vyrůstají z malých vejčitých poupat jednotlivě nebo až po sedmi v chocholičnatých latách. Pravidelný květ má kulovitou češuli, žláznatě srstnatou stopku a listen kratší než stopka. Kališní lístky dlouhé od 4 po 15 mm a široké 3 až 5 mm jsou vytrvalé, vejčité, na vrcholu zašpičatělé, celokrajné a vespod žláznaté. Korunní lístky široké 15 až 30 mm jsou bílé, miskovitě rozložené a na vrcholu mělce dvoulaločné. Květ vznikl z patnácti až dvaceti plodolistů, jeho semeník je chlupatý, zlatožlutých tyčinek nesoucí prašníky s pylem bývá mnoho a početné čnělky s bliznami jsou srostlé do sloupku. Květy lákají pylem a nektarem hmyzí opylovače, kteří obstarávají přenos pylu z prašníků na blizny; oboje z květů vyčnívají.

Kulovitý až vejčitý šípek, chybně považovaný za plod, je morfologicky souplodí vytvořené srůstem květních orgánů. Lesklý, oranžově červený šípek bývá velký okolo 1 až 1,5 cm, jeho povrch je žláznatý, není dužnatý a obsahuje několik chlupatých nažek (semen). Na temeni má límeček, po jehož obvodu jsou pozůstatky vytrvalých kališních lístků a ve středu je ústí, otvor, kterým prorostly tyčinky a čnělky.

Růže vždyzelená se v přírodě šíří hlavně semeny, která roznášejí ptáci konzumující zralé šípky, nebo je spláchne povrchová voda. Keř se po stanovišti rozšiřuje rozrůstáním kořenů i případným kořeněním svých poléhavých větví. Dřevinu lze také uměle rozmnožit čerstvě dřevnatými řízky ve vlhkém substrátu.^[1][2][5][6]

Význam

V současnosti se čistý, původní druh růže vždyzelené vysazuje jen málo, z něj vyšlechtěné kultivary a hybridy jsou vůči nepříznivým přírodním podmínkám odolnější a déle i hezčeji kvetou. Pěstuje se většinou v zahradnictvích, která se dále zabývají šlechtěním nových výpěstků. Ve středomořských oblastech bývá tento nenáročný a nemocemi téměř netrpící druh růže vysazován k dlouhodobému ozelenění zdí nebo zakrytí nevzhledných zákoutí i jako půdokryvná dřevina. Někdy tato vytrvalá rostlina samovolně vyrůstá na neobhospodařovaných, většinou kamenitých pozemcích. Obvykle se tam dostala ptačím příčiněním z provozované, nebo lidským zaviněním  zrušené zahrady.^[1][2][4]

Galerie

Stále pěstované kultivary růže vždyzelené vyšlechtěné v prvé polovině 19. století:

• 
  'Adelaide dOrleans'
• 
  'Felicitie et perpetue'
• 
  'Princesse Louise'
• 
  'Laure Davoust'

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Růže vždyzelená na Wikimedia Commons
• Taxon Rosa sempervirens ve Wikidruzích