Titan 4

Titan 4
Země původu	USA
Rodina raket	Titan
Výrobce	Lockheed Martin
Rozměry
Výška	44 metrů
Průměr	3,05 metru
Hmotnost	943 050 kg
Nosnost
na LEO	21 680 kg
Historie startů
Status	vyřazena
Kosmodrom	Cape Canaveral Vandenberg AFB
Celkem startů	39
Úspěšné starty	35
Selhání	4
První start	Titan 4A: 14. června 1989 Titan 4B: 23. února 1997
Poslední start	Titan 4A: 12. srpna 1998 Titan 4B: 19. října 2005
Pomocné motory – Titan 4A: UA1207
Počet	2
Tah	14,2 MN
Specifický impuls	2 670 N.s/kg (272 sekund)
Doba zážehu	120 sekund
Palivo	tuhé
Pomocné motory – Titan 4B: USRM
Počet	2
Tah	15,1 MN
Specifický impuls	2 800 N.s/kg (286 sekund)
Doba zážehu	140 sekund
Palivo	tuhé
První stupeň  – Titan 4-1
Motor	2x LR-87-11
Tah	2 440 kN
Specifický impuls	2 960 N.s/kg (302 sekund)
Doba zážehu	164 sekund
Palivo	A-50/N2O4
Druhý stupeň  – Titan 4-1
Motor	LR-91-11
Tah	467 kN
Specifický impuls	3 100 N.s/kg (316 sekund)
Doba zážehu	223 sekund
Palivo	A-50/N2O4

Titan 4 byla nosná raketa provozovaná americkým letectvem v letech 1989 až 2005. Jednalo se o nejsilnější raketu řady Titan a v době svého uvedení to byla i nejsilnější raketa ve službách USAF nebo NASA. Starty se konaly na Cape Canaveral Air Force Station, nebo na Vandenberg Air Force Base. Po technické stránce se jednalo o vylepšenou verzi Titanu 3 a s možností připojení volitelného třetího stupně. Na nízkou oběžnou dráhu dokázal dopravit více než 20 tun nákladu, avšak vysoké náklady na jeho provoz nakonec vedly k jeho vyřazení. Poslední start se konal 19. října 2005 na základně Vandenberg.

Pozadí

Titan 4 patří do rodiny raket Titan, jejichž historie sahá do druhé poloviny padesátých let dvacátého století. Prvním zástupcem této řady raket byla první americká dvoustupňová mezikontinentální balistická raketa SM-68 Titan. Tato raná verze byla poháněná motory na RP-1 a kapalný kyslík. Kryogenní kapalný kyslík (LOX) nemohl být skladován dlouhodobě a proto bylo nutno rakety před vypuštěním natankovat. Kvůli snížení reakční doby byla vyvinuta vylepšená verze LGM-25 Titan 2 s motory na skladovatelné pohonné látky. Z Titanu 2 poté vznikla kosmická verze Titan 2 GLV pro program Gemini a přidáním dvou pomocných raket na tuhé pohonné látky vznikla řada Titan 3, původně zamýšlená pro program MOL (Manned Orbiting Laboratory). Po zrušení programu MOL byly rakety Titan 3 vybaveny slabšími pomocnými raketami a používány USAF jako nosič převážně vojenských nákladů. Vzniku Titanu 4 předcházela nehoda raketoplánu Challenger, po které se letectvo z programu Space Shuttle stáhlo a začalo vyvíjet vlastní nosič schopný dopravit na oběžnou dráhu stejný náklad, jako raketoplán.

Popis a verze

Titan 4 byl vyráběn ve dvou variantách. Varianta Titan 4A byla v provozu od roku 1989 do roku 1998. Titan 4A byl v podstatě prodloužený Titan 34 s pomocnými motory převzatými z programu MOL, kompletně přepracovanou elektronikou. Dále bylo možno připojit třetí stupeň, na výběr byl nový stupeň Centaur G nebo Inertial Upper Stage, používaný pro starty z nákladového prostoru raketoplánu. Verze Titan 4B byla v provozu v letech 1997 až 2005. Tato verze byla vybavena novými pomocnými motory Titan USRM, který byly silnější, účinnější a bezpečnější než předchozí verze Titan UA-1207. Kvůli rozsáhlým vylepšením a hlavně bezpečnostním opatřením, které byly nezbytné z důvodu toxicity pohonných látek, cena rakety a náklady na odpálení velmi narostly a v roce 1999 dosahovala cena jednoho startu 432 milionů dolarů. Po roce 2000 se do služby dostaly nové rakety Delta IV a Atlas V, které se nosností Titanu 4 vyrovnaly a náklady na jejich provoz byly nižší. Titan 4 byl proto v roce 2005 vyřazen. Za svou kariéru vynášel převážně vojenské družice. Nejznámějším civilním nákladem byla planetární sonda Cassini-Huygens, vyslaná na průzkum Saturnu a jeho měsíce Titanu.

Vyšší stupně

Titan 4 mohl startovat ve dvoustupňové konfiguraci, nebo mohl být vybaven třetími stupni Centaur nebo Inertial Upper Stage. Dvoustupňová verze byla používaná k vynášení nákladů na nízkou oběžnou dráhu Země. Verze Titan 4A byla schopna vynést 17 110 kg a verze Titan 4B až 21 680 kg. Další stupně se používaly pro vynášení nákladů na vyšší oběžné dráhy.

Centaur G

Stupeň Centaur byl vyvinut na počátku šedesátých let a sloužil na raketách Atlas a starších verzích Titanů. Byl vybaven dvěma kyslíkovodíkovými motory RL-10A-3A. Verze pro Titan 4 byla původně vyvíjená pro starty z nákladového prostoru raketoplánu Space Shuttle. Po nehodě raketoplánu Challenger byl vývoj z bezpečnostních důvodů zrušen a stupeň byl přepracován pro použití na Titanu 4.

• tah: 146,8 kN
• specifický impuls: 444 sekund (4 360 N.s/kg)
• doba zážehu: 625 sekund
• průměr: 4,33 metru
• délka: 9 metrů
• hmotnost: 23 880 kg
• prázdná hmotnost: 2 775 kg

Inertial Upper Stage

Stupeň IUS byl používán také na raketách Titan 3 a pro starty z nákladového prostoru raketoplánu. IUS tvořily dva stupně na tuhé pohonné látky. První stupeň IUS se nazýval ORBUS 21 a kromě IUS byl používán i jako druhý stupeň rakety Athena. Druhý stupeň IUS nesl název ORBUS 6.

IUS-1 ORBUS 21

• tah: 181,5 kN
• specifický impuls: 296 sekund (2 900 N.s/kg)
• doba zážehu: 152 sekund
• hmotnost: 10 840 kg

IUS-2 ORBUS 6

• tah: 78,4 kN
• specifický impuls: 304 sekund (2 980 N.s/kg)
• doba zážehu: 103 sekund
• hmotnost: 3 920 kg

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Titan IV na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Titan 4 na Wikimedia Commons
• http://www.astronautix.com/lvs/titan.htm
• http://space.skyrocket.de/doc_lau/titan-4.htm