Občanská válka v Sýrii: Porovnání verzí

Tento článek potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte, aby odrážel aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.

občanská válka v Sýrii
Zleva doprava: Rozbombardovaná ulice v Aleppu, uprchlický tábor u tureckých hranic, oběti chemického útoku, satelitní záběry s dělostřelectvem
Trvání	15. březen 2011 - dosud (13 let a 101 dní)
Místo	Sýrie, Irák a Libanon
Souřadnice	35° s. š., 38° v. d.
Výsledek	Probíhá
Strany
Syrské vládní síly Syrské ozbrojené síly Národní obranné jednotky Šabiha Spojenci: Baasistické brigády Syrský odpor Syrská národně sociální strana LFOP-HV al-Abbás Badr Haidar al-Karar Brigády zaslíbeného dne Hútíové Sootoro Soubor:Fatah Flag.svg Fatah al-Intifáda Jayš al-Muwahidín Ozbrojené síly Abú Ibrahíma DHKP/C Mavros Krinos[1][2] Palestinská osvobozenecká armáda Liwa Al Quds Arabská demokratická strana Arabská národní garda Slovanské jednotky (2013) Faylak Wa’ad al-Sadiq Hizballáh Írán Írán Revoluční gardy Jednotky Quds Basídž Vojenská podpora: Rusko Rusko (2011–2015) Irák Irák Ruská intervence proti Islámskému státu a části syrské opozice (2015 – současnost): Rusko Rusko Sýrie Sýrie Syrská opoziční koalice Syrská opozice Syrská svobodná armáda Al-Káida Fronta an-Nusrá Spojenci: Islámská fronta Armáda mudžáhidů Ansar al-Dín Islámský svaz Ajnad al-Šám Ghuraba al-Šám Jund al-Šám Brágády Abdullah Azzam Fatah al-Islám Ansar al-Islám Aliance Muhajirin wa-Ansar Turkistánská islámská strana[3][4][5] Brigády syrských Turkmenů Muslimské bratrstvo Sýrie Junud al-Šám [6] Jaysh al-Sunnah wal-Jama'ah Fajr al-Islám Tahrík-e Tálibán-e Pákistán[7][8] Hnutí budoucnosti a další skupiny... Intervence (2016-současnost): Turecko Turecko Vojenská podpora: Katar Katar Saúdská Arábie Libye Libye USA USA Francie Francie Izrael Izrael Jordánsko Jordánsko Islámský stát (ve válce s opozicí, vládou i Kurdy, 2014 – současnost) Liwa al-Dawúd Sjednocená demokratická strana Lidové obranné jednotky Asayiş Strana kurdských pracujících MLKP Jabhat al-Akrad Kurdské kmeny... Syriacká svazová strana Syrianská vojenská rada Sutoro Irácký Kurdistán Pešmerga Kurdská demokratická strana Iráku Vlastenecká unie Kurdistánu Strana svobodného kurdského života Rusko Rusko Intervence proti IS (2014 – současnost): USA USA Spojené království Spojené království Francie Francie Nizozemsko Nizozemsko Kanada Kanada Austrálie Austrálie Katar Katar SAE Jordánsko Jordánsko Saúdská Arábie Bahrajn Bahrajn Maroko Maroko
Síla
Bezpečnostní direktorát: 8 000 Syrské ozbrojené síly: 178 000[zdroj?] Národní obranné jednotky: 60 000-100 000[zdroj?] Jaysh al-Sha'bi: 50 000 Šabiha: 10 000 Brigáda al-Abbás: 10 000 Hizballáh: 3 000-5 000[9] Írán: 1 000-1 500[9] Rusko Rusko: 1 700 Syrská svobodná armáda: 40 000-50 000[10] Ahfad al-Rasul: 7 000-9 000 Islámská fronta: 45 000-60 000[zdroj?] Fronta an-Nusrá: 5 000-7 000[zdroj?] Islámský stát: 50 000[11] Jednotky lidové ochrany: 15 000-35 000[zdroj?]
Ztráty
44 000 vládních vojáků[12] 320 příslušníků Hizballáhu[12] Rusko 1 pilot 37 000 syrských povstaleckých bojovníků.[12] 22 000 zahraničních bojovníků.[12]
470 000 mrtvých a 1,5 milionu zraněných dle SCPR.[13][14] 300 000 uvězněno.[12] 20 000 pohřešovaných.[12] 6,5 milionu vnitřně vysídlených dle UNHCR.[15][16] Více než 3 miliony uprchlíků v sousedních zemích (UNHCR):[15][16] Libanon 1 175 504 Turecko 832 508 Jordánsko 613 252 Irák 215 369 Egypt 139 090 Severní Afrika 23 367
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Syrská občanská válka^[17] je stále trvající vnitřní ozbrojený politický konflikt v Sýrii. Konflikt začal 15. března 2011 poklidnými demonstracemi^[18] v rámci tzv. arabského jara, napadením demonstrantů syrskou armádou,^[19][20][21] rozvinul se do povstání významné části obyvatelstva a v roce 2012 eskaloval do občanské války a faktického roztříštění země na mnoho frakcí bojujích za rozličné cíle ve velmi nepřehledném konfliktu.

Nejvýznamnější strany konfliktu jsou vláda prezidenta Asada, která chce potlačit povstání a udržet si vládu pokud možno nad celou zemí (na její straně stojí drtivá většina alávitů a většina příslušníků ostatních náboženských menšin, podporu ze zahraničí dostává především od Ruska a Íránu), umírnění rebelové, kteří požadují ukončení téměř pět desetiletí trvající vlády Socialitické strany arabské obrody a rezignaci prezidenta Asada (na jejich straně bojují především umírnění většinoví sunnité a zahraniční podpory se jim dostává především od USA, Západní Evropy a Turecka), syrští Kurdové, kteří usilují o co největší autonomii až samostatnost svých teritorií (ze zahraničí se jim dostává určitě podpory od Západu a naopak jsou terčem útoků ze strany Turecka), a islamisté usilující o obnovení kalifátu či vybudování jiné pravé islámské říše, které reprezentují navzájem soupeřící Islámský stát a s Al Kajdou spojená fronta an-Nusrá (na jejich straně bojují místní radikálové a mudžáheddíni z celého světa a podporu dostávají - na neoficiální úrovni od tamních radikálních kruhů - ze Saudské Arábie a dalších arabských států a Turecka,^{[22][23][24][25]} naproti tomu Islámský stát je terčem útoků ze strany celé řady zemí, počínaje Západem^[26] a konče Tureckem).

Okolnosti a začátky nepokojů v Sýrii

Sucha, vyčerpání zásob spodní vody a velký nárůst obyvatel přispěl k situaci a nepokojům v Sýrii.^[27]

Syrská opozice usiluje o svržení prezidenta al-Asada, který na počátku protestů přislíbil reformy, ovšem neuskutečnil je. Jediným ústupkem bylo zrušení výjimečného stavu, který v zemi platil od nástupu levicové strany Baas v roce 1963 a odvolán byl al-Asadem 19. dubna 2011.^[28] Vládní jednotky naopak proti demonstrantům tvrdě zasahují − během pěti měsíců (od března do začátku srpna 2011) podle odhadů BBC mohlo zahynout více než 1 600 lidí.^[29] Vláda proti pokojným demonstracím poslala armádu.^{[30][31][32][33]} Rada bezpečnosti OSN vydala 4. srpna 2011 prohlášení, které odsuzuje útoky syrské vlády na civilisty a také porušování lidských práv a vyzývá k zastavení násilí, ale také ke zdrženlivosti a zdržení se odvetných akcí, především při útocích na státní instituce. Dokument však nemá takovou váhu jako by měla rezoluce, na které se ale Rada bezpečnosti nedokázala shodnout.

Občanská válka v Sýrii je považována za hrozbu pro sousední Libanon, kde je syrská vláda patronem silného protiizraelského hnutí Hizballáh. Rovněž panují obavy,^[zdroj?] že by se mohla vystupňovat konfrontace na syrsko-izraelské hranici. Důležitým spojencem syrské vlády je právě libanonské hnutí Hizballáh. S Asadem také sympatizuje současná irácká vláda, která je vedena příslušníky ší'itské většiny v zemi. Rusko je pro Asadův režim hlavním dodavatelem zbraní, Írán mu pomáhá finančně.

Všechny hlavní mocenské složky mají v rukou příslušníci alávitské komunity. Část syrských sunnitů také patří mezi vládnoucí elitu, ale v ozbrojených složkách nejsou na rozhodujících postech. Různé proudy opozice vytvořily na začátku června 2011 jednotnou frontu na schůzce v Turecku. Opoziční hnutí odmítá tvrzení, že jde o sektářsky motivované povstání s cílem vytvořit v Sýrii islámskou republiku. Vláda totiž zpravidla protestující označuje jako fanatické islamisty a ozbrojené gangy.^[34]

Průběh nepokojů v Sýrii v roce 2012

V roce 2012 nepokoje pokračují. Podle šéfa syrské diplomacie Valída Mualima vláda byla připravena dodržet podmínky mírového plánu Kofiho Annana. Asadův režim ale ignoroval stažení vojenských sil do 10. dubna z obydlených míst. V zemi působí skupina pozorovatelů OSN, která má dohlížet na dodržování klidu zbraní, nicméně stále probíhají demonstrace, které mnohdy provází násilnosti, střelba a úmrtí demonstrantů i vojáků.^[35]

V parlamentních volbách (květen 2012) vyhlášených Asadovým režimem vyhrála přesvědčivě jeho Strana Baas. To však vyvolalo na Západě podezření, že výsledky voleb byly Asadem výrazně zmanipulovány. Volby uznal pouze Írán, Rusko a Venezuela.

V polovině května připustil generální tajemník OSN Pan Ki-mun, že za nedávnými atentáty v Sýrii nejspíš stojí mezinárodní islámská teroristická síť Al-Káida.^[36]

Proti odpůrcům režimu bylo nasazeno i syrské letectvo – první důkazy o nasazení Mil Mi-8/17 v roli vrtulníků palebné podpory u Azázu se objevily 22. března 2012.^[37] První nasazení bitevních Mil Mi-25 bylo zaznamenáno 10. června u Rastanu.^[38] Asadovy ozbrojené síly se setkaly i s případy dezerce: 10. června dezertoval 743. prapor protiletadlové obrany u Talbisehu severně od Homsu^[39] a 21. června dezertoval plukovník Hassan Hamada, který v letounu MiG-21 uletěl do Jordánska, kde požádal o azyl.^[40]

Masakr v Húle

Dne 27. května 2012 informovali pozorovatelé OSN o tom, že ve městě Húla se stal útok, při kterém zahynulo asi 49 dětí a 59 dospělých. Podle opozice je za útok zodpovědná syrská armáda a provládní milice šabíha, syrská vládní média připsala vinu opozici a Al-Káidě.^[41] Spojené státy, po události v Húle, prosazovaly nový plán na odstranění Bašára Asada, mělo jít o řešení přijatelné pro syrskou opozici, ale také pro Rusko. Rusko dosud Asada bránilo a částečně ho podporovalo, zatímco USA podporovaly naopak opozici. Plánu se ve Washingtonu, ale i v Moskvě říká „jemenský scénář“ (Asad by tak měl odejít ze scény podobně jako někdejší jemenský prezident Sálih, tedy řízeně a při zachování některých prvků dosavadního režimu, protože v San'á převzal Sálihovu roli jeho viceprezident Abdu Rabbuh Mansúr Hádí), Rusko s plánem ale zatím nesouhlasí.^[42][43]

USA považuje jako jedinou možnost^[zdroj?] vojenský zásah na Sýrii, ale ministr obrany USA Leon Panetta řekl, že případná intervence USA v zemi neproběhne bez mandátu OSN. Francouzský prezident François Hollande po schůzce s Vladimirem Putinem označil odchod Bašára Asada za jediné východisko z krize v Sýrii. Putin jednal i s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Během schůzky důrazně odmítl možnost vojenského zásahu, s Merkelovou se shodl na tom, že konflikt v Sýrii by měl mít politické řešení.^[44]

Bašár Asad 3. června 2012 vystoupil na veřejnosti. Obvinil zahraniční síly, že se snaží zničit Sýrii, a odmítl odpovědnost za masakr v Húlá. Největším problémem země je podle něj terorismus, vůči němuž bude i nadále stát bojovat, stejně jako proti těm, kteří hledají chaos jako živnou půdu teroru. Asad také prohlásil, že teroristé verbují teenagery, kteří se stávají zabijáky už za 2000 syrských liber (650 korun). Země podle zvláštního komisaře OSN Kofiho Annana stojí na pokraji regulérní války.^[45]

Vyšetřování OSN 15. srpna dospělo k závěru že za masakr v Húle byly zodpovědné polovojenské a armádní jednotky režimu.^[46]

Sestřelení tureckého letadla

22. června 2012 byl sestřelen turecký průzkumný letoun RF-4E Phantom,^[47] přičemž pilot i operátor zahynuli. Podle syrské armády neidentifikovaný vzdušný objekt narušil syrské teritoriální vody ze západu v 11:40 místního času. Syrská vzdušná obrana zaznamenala přímý zásah asi 1 km od pobřeží. Turecká armáda ztratila rádiový kontakt s F-4 v 11:58 místního času. Letoun dopadl 10 km od vesnice Om al-Tujour provincie Latakíja, hluboko v syrských teritoriálních vodách středozemního moře.^[48]

Čin vyvolal širokou odezvu na mezinárodním poli. NATO (Turecko je členem) na mimořádné schůzce incident odsoudilo a bylo odhodláno svého spojence bránit. Rusko nepovažovalo čin Damašku za záměrný a vyzvalo alianci a Turecko ke zdrženlivosti. Assad se za incident omluvil.^[49] Ankara však pohrozila, že na případné narušení svých hranic Sýrií odpoví zbraněmi. Turecké ozbrojené síly také přesunuly některé své jednotky k syrským hranicím.^[zdroj?] Okolnosti incidentu však nejsou stále jasné.^[50] V Sýrii se mezitím rozhořely dosud největší boje mezi armádou a ozbrojenou opozicí v metropoli Damašku a jeho bezprostřední blízkosti.^[51]

Rezoluce RB OSN

Rusko a Čína ve čtvrtek 19. července 2012 v Radě bezpečnosti OSN vetovaly rezoluci k Sýrii hrozící sankcemi za neplnění dokumentu. Od začátku syrské krize Moskva a Peking použily v Radě bezpečnosti práva veto už potřetí. USA v reakci na další neúspěch prohlásily, že Rada bezpečnosti v řešení syrské krize naprosto selhala. Británie ihned navrhla novou rezoluci, která počítá alespoň s 30denním prodloužením pozorovatelské mise v Sýrii.^[52] Tato rezoluce byla nakonec schválena, i když další prodloužení pozorovatelské mise je vázáno na sporný fakt, že vyžaduje stažení jen jedné z bojujících stran z pole. V textu je totiž ustanovení, které předpokládá, že ze svých pozic ustoupí vládní vojska, protože disponují těžkými zbraněmi.^[53]

Letecký útok na Azáz

Dne 15. srpna 2012 zaútočily letecké síly vládních ozbrojených složek Sýrie na město Azáz, nacházející se nedaleko syrsko-turecké hranice.^[54] Místní obyvatelé tvrdí, že zde nebyly přítomné žádné ozbrojené síly, a tudíž se jedná o útok mířený jednoznačně proti civilnímu obyvatelstvu.^[55] Zprávy o (ne)přítomnosti ozbrojených sil se však nepodařilo ověřit. Město, které bylo chloubou části Sýrie ovládané rebely, zůstalo po náletu v troskách. Zemřela zde nebo byla zraněna asi stovka obyvatel.

Použití chemických zbraní a hrozba útoku ze strany USA a Francie

Chemické útoky v Ghútě se odehrály 21. srpna 2013 v průběhu občanské války v Sýrii. Došlo k nim na východních předměstích Damašku, hlavního města Sýrie, v oblasti Ghúta v muháfaze Ríf Dimašq. Podle zjištění Organizace spojených národů bylo použito 350 litrů sarinu.^[56] Počet obětí dosáhl stovek, přičemž povstalecká Svobodná syrská armáda oznámila 1729 mrtvých a až 6000 zasažených^[57], zatímco nezávislá organizace Lékaři bez hranic potvrdila k 24. srpnu zhruba 3600 ošetřených a jen 355 mrtvých.^[58] Jedná se o největší využití chemických zbraní od iráckého útoku v Haladžbě proti Kurdům v roce 1988.^[59]

Podle povstalců chemické zbraně použila syrská armáda podporující režim Bašára al-Asada, režim naopak viní z použití zbraní povstalce. Sýrie byla v době útoku jedním z pěti států, které nepodepsaly Úmluvu o chemických zbraních, respektive jedním ze sedmi, které ji neratifikovaly, a syrská vláda v roce 2012 přiznala, že chemické zbraně má.^[60] Přesvědčení, že chemické útoky má na svědomí vládnoucí režim, vyjádřily ústy svých představitelů mimo jiné Spojené státy americké, Francie a Spojené království, a zároveň začaly plánovat nějakou formu vojenského zásahu.^[61][62]

Naopak Rusko a Írán, které se v konfliktu staví dlouhodobě na stranu Asadova režimu, vyjádřily přesvědčení, že za útoky stojí povstalci,^[63] a Čínská lidová republika zaujala zdrženlivý postoj.^[61] Vzhledem k tomu, že stálí členové Rady bezpečnosti OSN Čína a Rusko se nechystali podpořit odvetný vojenský zásah proti Asadovu režimu,^[64] byla západními spojenci v reakci na útoky zvažována možnost zasáhnout bez mandátu Organizace spojených národů podobně jako Severoatlantická aliance zasáhla v roce 1999 v Kosovu.^[65]

29. srpna Dolní sněmovna Spojeného království zamítla návrh vlády Davida Camerona na vojenskou intervenci v Sýrii v poměru 272 ku 285 hlasům.^[66]

6. září se během summitu zemí skupiny G20 v Petrohradu na schůzce mezi čtyřma očima setkali Barack Obama a Vladimir Putin, aby prodebatovali své postoje vůči krizi v Sýrii, ale tato schůzka neodstranila jejich rozdílné názory, kdy USA preferují řešení použitím vojenské intervence, ale Rusko armádní zásah odmítá.^[67] Následně ministr zahraničních věcí USA John Kerry prohlásil, že Bašár Asad by mohl odvrátit útok na Sýrii, pokud by do týdne odevzdal všechny chemické zbraně mezinárodnímu společenství.^[68]

Následně Sýrie přijala ruský návrh na předání chemických zbraní pod mezinárodní kontrolu. S odvoláním na syrského ministra zahraničí Valída Mualíma to oznámila ruská agentura Interfax. Krok vítá i Francie, která v Radě bezpečnosti OSN předloží návrh rezoluce o chemických zbraních v Sýrii.^[69] V noci z 27. na 28. září 2013 Rada bezpečnosti OSN jednomyslně schválila rezoluci požadující likvidaci syrského arzenálu chemických zbraní. Rezoluce uvádí, že Sýrie nesmí chemické zbraně používat, vyvíjet či skladovat a musí plně spolupracovat s OSN na likvidaci svých zásob těchto zbraní. Rezoluce odsuzuje použití chemických zbraní při srpnovém útoku, ale nezmiňuje toho, kdo je za incident zodpovědný. Neobsahuje ani bezprostřední hrozbu trestu, pokud by se Sýrie požadavku nepodřídila.^[70]

Důležité bitvy

Bitva o Damašek

Od poloviny července roku 2012 probíhala přibližně týden dlouhá bitva o syrské hlavní město Damašek. Zpočátku povstalci zaznamenávali četné úspěchy a dostali se až do centra města, bojovalo se i v blízkosti některých vládních budov. Po protiútoku syrských vládních vojsk však byly povstalecké jednotky nuceny se postupně stahovat. Objevovalo se i množství zpráv o tom, že armáda bombardovala i čtvrtě obývané množstvím civilistů, tyto zprávy však nebylo možné potvrdit.^[71]

Dne 18. 7. 2012 poté proběhl útok na nejbližší spolupracovníky syrského prezidenta. Na místě zemřel ministr obrany Dáud Rádžha, při převozu do nemocnice zraněním podlehl i jeho náměstek a prezidentův švagr Ásif Šaukát. Zabit byl také bývalý ministr obrany a poradce viceprezidenta Hassan Turkmaní, a také šéf sekce vyšetřování Syrské zpravodajské služby Hazífa Machlúfa. Několik dalších vysokých syrských činitelů bylo zraněno. Mezi nimi byl i ministr vnitra Muhammad Ibráhím Šaar, a šéf syrské rozvědky Hišám Bachtijar, klíčová postava represí proti povstalcům, jenž svým zraněním 20. července podlehl.^[72]

K odpovědnosti za útok se přihlásily hned dvě skupiny povstalců, kteří proti současnému režimu bojují už od jara roku 2011, a to islamistická skupina Liwa al-Islám a prozápadní Svobodná syrská armáda.^[73]

Objevovaly se spekulace, že prezident Asad utekl do přímořského letoviska Lázikíja, avšak později byly samotným Asadem vyvráceny, když se objevil na veřejnosti.^[74]

Bitva o Aleppo

Od 25. 7. 2012 probíhají boje v největším městě Sýrie Aleppu.^[75] Město bylo z velké části obsazeno rebely, avšak síly Asada se stáhly do bezprostředního okolí města a rebely postupně vytlačily z většiny města. Z bašty opozičních sil, aleppské čtvrti Salahaddín, se většina rebelů stáhla poté, co Asad použil termobarickou zbraň.^[76] Přesto zde však jisté skupiny opozičních vojáků vzdorují Asadovým jednotkám, boje o Aleppo zatím ani jedna strana nevzdala.

Ve druhé polovině srpna 2012 síly rebelů posílily svou přítomnost v Aleppu. Objevily se informace, že při bojích v Aleppu pomáhají rebelům západní agenti. Dodávají jim informace o tom, kam se pohybují syrská vládní vojska.^[77]

Bitva o Kusajr

Dne 5. června 2013 se syrské armádě s podporou Hizballáhu podařilo po téměř dvou letech bojů dobýt město Kusajr u hranice s Libanonem. Povstalci v Homsu tak byli z velké části odříznuti od zásob.

Zúčastněné strany

Vláda

Na jedné straně stojí současná Syrská vláda v čele s prezidentem Bašárem Asadem, který je podezřelý z válečných zločinů.^[78] Asadova vláda je podporována stranickou milicí Šabíhá, která je také podezřelá z vážných zločinů, a libanonskou šíitskou milicí Hizballáh, řazenou mezi teroristické organizace. Ta se snaží udržet u moci režim, jenž ji dlouhá léta podporoval ve střetech s Izraelem.^[zdroj?]

Většina alavitů, ke kterým patří i Asad a jeho rodina, syrských křesťanů a drúzů podporuje syrskou vládu, protože se bojí represí proti menšinám v případě vítězství sunnitských islamistů. Asad má podporu i některých umírněných sunnitů, kteří se bojí přílivu džihádistů napojených na al-Kajdu.^[79][80] Syrští křesťané vytvořili milice bojující proti povstalcům.^[81] Vzhledem ke skladbě populace v zemi má Asadova vláda zajištěnou podporu 10-20% obyvatel Sýrie.

K nejvýznamnějším zahraničním podporovatelům režimu patří Rusko, které mu dodává zbraně výměnou za peníze a blokuje všechny rezoluce namířené proti němu v radě bezpečnosti OSN. Od podzimu 2015 zasahuje Rusko v Sýrii také nasazením svého vojenského letectva, které bombarduje bojovníky Islámského státu (IS), Fronty an-Nusrá a jiné povstalce.^{[82][83][84][85][86]} Generál Pavel prohlásil, že na samém začátku vojenské akce Rusko útočilo na ISIS jen ve třetině případů.^[87] Dále britský ministr Philip Hammond, humanitární organizace Amnesty International a organizace Lékaři bez hranic obvinili Rusko z údajných útoků na civilisty, humanitární pracovníky a informovali o bombardování několika nemocnic.^{[88][89][90][91]} Bývalý syrský generál Ahmad Rahal v rozhovoru pro dobrovolnickou inciativu InformNapalm tvrdil, že Ruské intervence jsou genocidou na syrském národě.^[92]

Asada podporují také v menším měřítku sousední Irák a hlavně Írán, který mu dle některých zdrojů dodává zbraně a finančně jej dotuje.^[93] Silné jednotky bojovníků zrekrutované hlavně v Iránu se nacházejí přímo na území Sýrie, kde organizují místní milice a přímo bojují s povstalci.

Opozice

Proti vládě stála koalice syrské opozice, částečně reprezentovaná syrskou exilovou vládou^[94], která pořádala vnitřní setkání, nebo i setkání se zástupci nezúčastněných států. Již sto států světa ji uznaly za jediného legitimního reprezentanta syrského lidu.^[95]

V konfliktu je opozice představovaná Národní koalicí sil revoluce a zastupována takzvanou Svobodnou syrskou armádou, která je tvořena především zběhlými vojáky regulérní armády. Svobodná syrská armáda byla zpočátku největší vojenská síla opozice, ale s přeběhem jejich bojovníků do jiných islámských skupin, bylo jasné, že pouze spolupráce s umírněnými islamisty by mohla vytvořit dostatečně silnou koalici na boj proti ostatním skupinám.

Nejvýznamnějšími podporovateli opozice jsou Turecko, Saúdská Arábie a Katar. Dělí svojí podporu mezi sekulární opozici a džihádisty. V roce 2015 Saúdská Arábie, Turecko a Katar podporovaly zbraněmi, penězi a volnou cestou přes turecké území islamistické povstalce z fronty an-Nusrá,^[96] která je napojená na teroristickou organizaci Al-Káida.^[97] Tyto státy dodávají opozici v masovém měřítku zbraně a nechávají opoziční jednotky cvičit na svém území či je dokonce cvičí samy. Některé syrské povstalce vycvičila a vyzbrojila i americká CIA.^[98] Od roku 2012 CIA investovala přibližně 1 miliardu dolarů do výcviku a výzbroje asi 10 000 protivládních povstalců.^[99][100] Někteří z nich v roce 2014 přeběhli k ISIL.^[101]

Dalším významným podporovatelem opozice je Libye, odkud míří k opozicí ovládaným přístavům lodě se zbraněmi a municí. Dle účetnictví Syrské národní rady pochází přes 50 % jejích zdrojů z libyjských fondů, 35 % poté z Kataru a zbylých více než 10 % ze Spojených arabských emirátů. Dle některých teorií se pod hlavičkou Libye schovává nepřiznaná podpora z USA.^[zdroj?] Poukazují přitom na podezřelé aktivity amerického velvyslanectví v Libyi či některých poradenských bezpečnostních společností pocházejících ze Spojených států.^[zdroj?] Podle uniklých rozhovorů egyptského prezidenta Mursího s katarským premiérem Al Táním podporuje Egypt po boku Kataru syrskou opozici. Jako motivace podpory Turecka, Saúdské Arábie a Kataru bývá uváděna snaha vyšachovat Írán z pozice jedné z regionálních velmocí likvidací jediného spojeneckého režimu a odstřižením od jím organizovaného Hizzballáhu.

Přímá podpora povstalců se na návrh Francie a Spojeného království řešila také na úrovni Evropské unie, kde byla pro odpor Německa a některých další států včetně Česka zamítnuta.

an-Nusrá

Džihádisty zastupuje an-Nusrá, je to sunnitská místní pobočka teroristické organizace Al-Káida. Jedná se o osoby, které mají mnohaleté zkušenosti z válek v Afghánistánu, Iráku, Alžírsku, Jemenu či Bosně. Fronta an-Nusrá je podezřelá z organizování teroristických útoků a válečných zločinů, jako například mučení, vraždění zajatců či znásilňování. Kritizována je také za perzekuci osob na základě náboženského vyznání. Její vztahy se Svobodnou syrskou armádou jsou napjaté. Džaíš al-Fatah je sunnitská koalice složená především z bojovníků an-Nusrá, skupiny Ahrar aš-Šáh a dalších skupin, koalice je aktivní hlavně v guvernorátu Idlíb a jeho okolí a od března 2015 zaznamenala několik cenných vítězství proti Syrské armádě.^[102] Část bojovníků z an-Nusrá přešla také k ISIL (viz níže).

Islámský stát (IS)

Islámský stát byl pod zkratkou ISIL původně iráckou pobočkou organizace Al-Káida. V průběhu roku 2013^[zdroj⁠?] však začal pronikat i do Sýrie.

V září 2014 jedna z největších protivládních sil v Sýrii, takzvaná Svobodná syrská armáda, uzavřela na bojišti na předměstí Damašku dočasné příměří s ISIL za účelem společného boje proti syrské vládě.^[103] K Islámskému státu přeběhlo podle jeho vysoce postaveného velitele mnoho bojovníků Svobodné syrské armády.^[104]

Spolupráce IS a syrské vlády

Někteří komentátoři viní režim prezidenta Asada ze vzestupu Islámského státu. Asad začal spolupracovat se zástupci Islámského státu proti své opozici, před vypuknutím občanské války. Poté co Islámský stát získal na síle, obrátil se proti režimu Asada, v rámci svých mocenských snah. Velká část bojovníků Islámského státu pochází z řad členů armády Saddáma Husajna.^[105][106] Britské stanici Sky News informovala o spolupráce mezi syrskou vládou a islamisty. Týká se předání vlády nad městem Palmýra nebo obchodu - například výměny ropy za hnojiva.^[107]

Kurdové

Kurdské skupiny se války účastní sporadicky. Jejich strategii lze chápat jako snahu o bleskové ovládnutí oslabených měst obývaných lidmi kurdské národnosti, s minimem civilních ztrát. Kurdské síly jsou rozděleny do dvou, zhruba stejně velkých skupin, které mezi sebou politicky soupeří, ale po vojenské stránce spolupracují, kvůli vážnosti situace. Jedná se o Stranu demokratického svazu (PYD), která je syrskou odnoží Kurdské strany pracujících (PKK) a pod kterou spadají Lidové obranné jednotky (YPG) a Kurdskou národní radu (KNC), kde jsou sdružena všechna ostatní kurdská hnutí na území Sýrie. Odmítavě se k aktivitám syrských Kurdů staví především Turecko, které je považuje za precedens k narušení své územní integrity. Kurdští novináři a analytici opakovaně obvinili Turecko z organizování genocidních protikurdských milic na druhé straně syrské hranice.

V září 2014 podnikl Islámský stát masivní útok proti městu Kobanî a okolním vesnicím. V bitvě o Kobani byl Islámský stát odražen kurdskými milicemi YPG. Od července 2015 Turecko letecky útočí na pozice irácké PKK,^[108] ale podniklo i útoky na pozice syrských Kurdů.^[109] Mezi spojence Kurdů v Sýrii patří zejména ozbrojené skupiny z řad Asyřanů a některé jednotky svobodné syrské armády.

Rusko a Francie

30. září 2015 schválila ruská rada federace žádost ruského prezidenta Vladimira Putina o povolení nasadit ruské ozbrojené síly v zahraničí na základě žádosti Syrské vlády, zejména pak ruského letectva v Sýrii. Téhož dne začala ruská letadla ze základen na území ovládaném syrskou vládou provádět nálety proti militantním skupinám Islámského státu, Fronty an-Nusrá (Al-Káida v Levantě) a Džaíš al-Fatah (radikální sunnité).^[110][111]

Ruský prezident Putin a francouzský prezident François Hollande se 17. listopadu dohodli na vojenské spolupráci v Sýrii^[112] a společně kooperují letecké útoky na Islámský stát.^[113] Dohoda přišla nedlouho po teroristických útocích v Paříži a výbuchu ruského letadla v Egyptě. Francie začala útočit především na město Rakka, považované za hlavní město IS,^[114] do oblasti připlul také svaz s francouzskou letadlovou lodí Charles de Gaulle, který s Ruskem navázal přímé spojení a námořní i letecké údery jsou koordinované společně.^[115] Dne 24. listopadu byl tureckou F-16 sestřelen ruský bombardér Su-24, který poskytoval vzdušnou podporu vojákům syrské armády v boji proti Frontě an-Nusrá a Brigádě syrských Turkmenů v provincii Lázikija.^[116]V únoru 2016 oznámil Vladimir Putin stáhnutí hlavních sil ruského letectva ze Sýrie.

Turecko

Dne 23. srpna 2016 vyšlo najevo, že Turecko v nejbližší době zahájí vojenskou intervenci v severní Sýrii. Prvním cílem na syrském území mělo být pohraniční město Džarablu. Již toho dne vypálilo turecké dělostřelectvo 60 ran na pozice Islámského státu (IS) v Džarablu. Obyvatelé tureckého města Karkamis a jeho okolí byli vyzváni k evakuaci.^[117]

Svým rozsáhlým zásahem s nasazením vojenského letectva a tankové brigády, který bezprostředně poté začal, zkomplikovalo Turecko beztak již nepřehlednou situaci v zemi. Spojené státy nebyly stavu této invazi zabránit. Turecko zprvu skutečně zaútočilo na pozice Islámského státu v severozápadní Sýrii. V posledních dnech srpna 2016 však jeho masivní útoky směřovaly hlavně proti jednotkám syrských Kurdů, které měly ve svém boji proti IS doposud podporu USA. Postiženo bylo i civilní obyvatelstvo této oblasti včetně sunnitských Arabů.^[118]

Humanitární krize

Konflikt v Sýrii si do konce roku 2013 vyžádal již přes 130 tisíc obětí, z nichž více než třetina jsou civilisté.^[119] Zatímco dříve se centra konfliktu soustředila především na severu, nyní se již občanská válka dotýká téměř celého území Sýrie. V důsledku toho vzrostl během roku 2013 počet uprchlíků z 500 tisíc na téměř 2,5 milionu. Podle OSN žije nyní v podmínkách vyžadujících urgentní pomoc 9,3 milionu obyvatel, což je téměř polovina všech občanů, a jedná se o největší humanitární krizi současnosti.^[120]

V roce 2015 počet syrských uprchlíků v okolních státech vzrostl na 4 miliony a dalších 7,6 milionů lidí jsou uprchlíky uvnitř Sýrie.^[121][122] Konflikt si do konce roku 2015 vyžádal přes 250 tisíc obětí.^[123] Špatnou situaci však prohlubuje i selhání světové diplomacie. V oblasti je působení humanitárních organizací velmi omezeno a vzrůstá také ohrožení jejich pracovníků - v lednu 2014 zemřeli v jednom z center konfliktu tři zaměstnanci české organizace Člověk v tísni, o týden dříve bylo uneseno pět pracovníků Lékařů bez hranic.^[124]

Bombardování nemocnic a škol

Do října 2015 bylo zaznamenáno 12 náletů na nemocnice a několik škol, ze kterých je podezíráno Rusko resp. syrský režim. Jak Rusko, tak Sýrie odpovědnost za tyto útoky odmítají. Další nemocnice byly bombardovány po tomto datu.^{[125][126][127][128]}

Nálet na uprchlický tábor

5. 5. 2016 byl uskutečněn nálet na uprchlický tábor na severu Sýrie, při kterém zahynulo nejméně 28 lidí, včetně mnoha žen a dětí. Nálet ostře odsoudil Západ a OSN. Podle šéfa OSN Pan Ki-muna by se útok dal hodnotit jako válečný zločin. Rusko i syrský režim, který je podle nevládních organizací nejvíce podezřelý, odpovědnost za útok odmítají.^[129]

Odkazy

Reference

Literatura

• ROVENSKÝ, Dušan. Konflikt v Sýrii: Od pokojných protestů ke krvavé občanské válce. ATM. 9. 2013, roč. 45, čís. 9, s. 28 až 33. ISSN 1802-4823. 
• ROVENSKÝ, Dušan. Byznys ve jménu džihádu: Zahraniční vojenská pomoc syrským povstalcům. ATM. 5. 2014, roč. 46, čís. 5, s. 44 až 48. ISSN 1802-4823. 
• ROVENSKÝ, Dušan. Horké okamžiky na horké hranici: Letecké incidenty na syrsko-tureckém pomezí. ATM. 2016-01-08, roč. 48, čís. 1, s. 6 až 8. ISSN 1802-4823. 
• VISINGR, Lukáš. Sýrie: Pragmatismus v ohrožení. ATM. 8. 2011, roč. 43, čís. 8, s. 6 až 9. ISSN 1802-4823. 
• VISINGR, Lukáš. Ruské letectvo nad Sýrií: Ukázka technického i taktického pokroku. ATM. 12. 2015, roč. 47, čís. 12, s. 5 až 7. ISSN 1802-4823. 
• VISINGR, Lukáš. Ruská intervence pokračuje: Bombardéry, námořnictvo a pozemní technika. ATM. 2016-01-08, roč. 48, čís. 1, s. 2 až 4. ISSN 1802-4823. 

Související články

• Povstání v Iráku (2011–současnost)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu občanská válka v Sýrii na Wikimedia Commons
  • Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat:
    • Lokální odkaz: Syrian Civil War (2011-present)
    • Wikidata: Syrian Civil War
• Zpráva Rozhovor s odborníky o čínské, íránské a ruské podpoře Asadova režimu ve Wikizprávách
• RODGERS, Lucy, David Gritten, James Offer, Patrick Asare. Syria: The story of the conflict [online]. bbc.com, rev. 2015-03-12 [cit. 2015-07-15]. Dostupné online. (anglicky)