Eurofighter Typhoon: Porovnání verzí

Eurofighter Typhoon
Typhoon RAF nad Severním mořem
Určení	víceúčelový stíhací letoun
Výrobce	Eurofighter GmbH
První let	27. března 1994
Zařazeno	4. srpna 2003
Charakter	Ve službě
Uživatel	Royal Air Force Luftwaffe Aeronautica Militare Španělské letectvo Rakouské letectvo
Výroba	1994-dosud
Vyrobeno kusů	444 k září 2015[1]
Cena za kus	€90 million (system cost Tranche 3A)
Vyvinuto z typu	British Aerospace EAP
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eurofighter Typhoon je dvoumotorový víceúčelový letoun s delta křídlem a kachními plochami, navržený a postavený konsorciem společností Alenia Aeronautica, BAE Systems a EADS, pracující jako holding Eurofighter GmbH (založeno v roce 1986). Projekt je řízen NATO Eurofighter and Tornado Management Agency, která je hlavním zákazníkem.^[2]

Jako první vzlétl 27. března 1994 německý DA.1, krátce po něm, 6. dubna, britský DA.2 firmy BAe. Oba byly poháněny dvojicí motorů Turbo Union RB.199-22. Motory Eurojet EJ200 byl vybaven italský DA.3, který byl zalétán 4. června 1995. Prvním dvoumístným strojem se stal britský DA.4, jenž mimo jiné sloužil ke zkouškám radaru ECR-90. Na prototypu DA.5 společnosti MBB se ověřovala avionika a zbraňové systémy, druhý dvoumístný prototyp DA.6 postavila španělská CASA. DA.6 havaroval 26. listopadu 2002 nedaleko města Toledo. Příčinou byla porucha motorů, piloti se před pádem stroje úspěšně katapultovali. Poslední jednomístný prototyp DA.7 vznikl v produkci italské společnosti Alenia Aeronautica.

Sériová výroba Eurofighteru právě probíhá a letadla jsou pořizována v rámci tří samostatných smluv. Letoun je ve službě u Royal Air Force, německé Luftwaffe, italského letectva, Španělska a Rakouska. Saúdská Arábie podepsala kontrakt v hodnotě 4,43 miliardy liber (cca 6,4 miliardy euro, 9,5 miliardy USD) na 72 letounů. Dne 5. dubna 2016 podepsal Kuvajt smlouvu na dodávku 22 jednomístných a šesti dvojmístných strojů.^[3]

Vývoj

Vývoj letadla začal v roce 1983, kdy Itálie, Německo, Francie, Spojené království a Španělsko spustily program FEFA (Future European Fighter Aircraft). Mezi základní požadavky, které měl splňovat budoucí evropský stíhací letoun, patřily hlavně:

• Schopnost vzletu a přistání na krátké dráze
• Schopnost vést boj mimo vizuální vzdálenost

V roce 1984 se Francie chtěla ujmout vedoucí úlohy při realizaci projektu. Předložila také požadavek zkonstruovat letadlo tak, aby bylo možné jeho nasazení i na letadlové lodi. Ale jelikož se Francie s partnery nedokázala dohodnout na uvedených požadavcích, opustila v roce 1985 konsorcium a spustila svůj vlastní projekt, jehož výsledkem se stal stíhací letoun Dassault Rafale.

První let prototypu Eurofighter se konal 27. března 1994 v Bavorsku. 2. září 1998 dostalo letadlo během ceremoniálu ve Farnborough oficiálně své jméno Eurofighter Typhoon. První sériově vyráběný Eurofighter byl veřejnosti představen 13. června 2003 a 4. srpna téhož roku byl zařazen do výzbroje Luftwaffe.^[4]

Konstrukce

Drak

Konstrukce letadla s delta křídlem a kachními plochami je navržena jako přirozeně nestabilní při nižších rychlostech. Díky této konstrukci a systému fly-by-wire má však stroj dobrý vztlak, výbornou obratnost a nižší odpor při vyšších rychlostech.

Drak letadla byl navržen tak, že až 82 % tvoří kompozitní materiály, díky čemuž se podařilo výrazně snížit hmotnost Typhoonu. Dalších 15 % konstrukce je z hliníkové a titanové slitiny, tj materiálů, v nichž se kombinuje vysoká pevnost s nízkou hmotností. Drak Typhoonu byl také navržen s ohledem na co nejnižší radarový odraz, i když se ještě nedá hovořit o "stealth" stíhačce.^[5][6]

Jelikož je Typhoon projektem čtyř partnerských zemí, výroba jednotlivých komponentů je rozdělena následovně:

• Levé křídlo - firma Aeritalia (Itálie)
• Pravé křídlo - firma Construcciones Aeronautica SA (Španělsko)
• Přední a zadní část trupu - firma British Aerospace (Spojení království)
• Centrální část trupu - firma DASA (Německo)

Kokpit

Kabina pilota je vybavena třemi multifunkčními barevnými displeji a také průhledovým displejem. Aby se minimalizoval reakční čas pilota při náročných bojových podmínkách, v kokpitu je využit koncept HOTAS (Hands-On-Throttle-And-Stick), tj. nejdůležitější ovládací prvky jsou umístěny na plynové a řídicí páce. Bojové nasazení výrazně usnadňuje také přilba Striker od firmy BAE Systems, která zobrazuje pilotovi nejdůležitější avionické a taktické informace. Přilba navíc obsahuje kameru nočního vidění, což výrazně zefektivňuje nasazení během noci. Samozřejmostí je přilbový zaměřovač, díky kterému může pilot uzamknout cíl a vystřelit i tzv. "přes rameno". Prostřednictvím přilby může pilot ovládat letadlo i hlasovými pokyny.

Avionika

Eurofighter Typhoon je vybaven pulzním dopplerovským radarem Captor-M, který je schopen vyhledat cíl až na 185 km. Tento radar má být nahrazen nově vyvinutým radarem typu AESA (Active Electronically Scanned Array). Je to radar s aktivním elektronickým vychylováním paprsku a nese označení CAPTOR-E nebo CAESAR. Posouvá možnosti Typhoonu útočit na pozemní cíle za každého počasí a je mnohem odolnější proti rušení než jeho předchůdce. Jeden z odborníků firmy EADS, podílející se na vývoji, se vyjádřil, že radar bude schopen vyhledat stíhačku F-35 až na vzdálenost 59 km.^[7] Přestože byl vývoj radaru již ukončen a letadla druhé a třetí série by jím mohly být výrazně modernizované, k žádné objednávce zatím nedošlo.^[8][9]

Od roku 2007 jsou letadla Eurofighter Typhoon vybavena také infračerveným průzkumným a zaměřovacím systémem PIRATE. Jde o elektro-optický systém, který je umístěn v přední části trupu, nalevo od kokpitu. V režimu vzduch-vzduch PIRATE vyhledává horké kondenzační plyny proudových motorů a umožňuje jejich sledování. V režimu vzduch-země vyhledává tepelné zdroje na povrchu Země. Je spojen s displejem přilby pilota, ve které se zobrazují cíle ve vysokém rozlišení.^[10] PIRATE je schopen sledovat současně do 200 cílů.

AIS (Attack and Identification System) představuje systém, který sdružuje všechny informace, získané jednak ze senzorů na palubě letadla a jednak z externích zdrojů (např. AWACS). Automatizuje se tím zpracování dat z více systémů a snižuje se zátěž pilota.

Operační nasazení

RAF

Dne 17. srpna 2007 vzlétly dva Typhoony poprvé proti ruskému bombardéru Tupolev Tu-95, který se přiblížil k vzdušnému prostoru Británie. Podobných vzletů, při kterých je třeba eskortovat ruská letadla, se od té doby uskutečnily stovky. Obzvláště mnoho vzletů na zajištění vzdušného prostoru se konalo v letech 2014 - 2015, kdy se aktivita ruského letectva výrazně zesílila.

Dne 21. března 2011 se začalo deset Typhoonů podílet na udržování bezletové zóny nad Libyí. Už o tři týdny na to se britské Typhoony zúčastnily poprvé ostrého bombardování pozemních cílů. Dne 12. dubna 2011 úspěšně shodily přesně naváděné bomby typu GBU-16 Paveway II na vojenská vozidla Kaddáfího jednotek. Vzhledem k tomu, že piloti Typhoonů neměli ještě dostatečné zkušenosti s misemi vzduch-země, označování cílů pro ně zajišťovaly stíhačky Tornado GR4, prostřednictvím kontejnerů Litening III.

Itálie

Dne 29. března 2011 se Typhoony italského letectva zapojily do udržování bezletové zóny v Libyi.

Uživatelé

• Rakousko
  • Rakouské letectvo – 15 kusů^[11]
• Německo
  • Luftwaffe – 143 kusů^[12][13][14]
• Itálie
  • Aeronautica Militare – 96 kusů^[12]
• Kuvajt
  • Kuvajtské letectvo – 28 kusů objednaných
• Omán
  • Královské vzdušné síly Ománu – 6 kusů,^[15] celkem 12 kusů objednaných^[16]
• Španělsko
  • Španělské letectvo – 72 kusů^[17][12]
• Saúdská Arábie
  • Saúdské královské letectvo – 72 kusů^[12]
  • Základna krále Fahada, Taif^[18]
• Spojené království
  • Royal Air Force – 160 kusů^[12][19][20]

Původně zamýšlely jednotlivé státy objednat mnohem více letounů, ale v důsledku redukce obranných rozpočtů musela být provedena redukce počtu původně objednaných strojů. Část rakouských strojů nepochází z novovýroby, ale byla původně vyrobena pro německou Luftwaffe. Vzhledem k produkci poměrně velkého počtu strojů byl během výroby zvolen postup pozvolné evoluce. Jednotlivé výrobní série se od sebe liší. Typickým příkladem jsou britské Typhoony, které byly do výzbroje RAF zaváděny nejprve ve standardu F.2, tedy pouze jako stíhačky pro vzdušný boj. Teprve později byla dodána víceúčelová varianta FGR.4, na kterou byly později upraveny i starší letouny standardu F.2.

Specifikace

Zdroje: Technická data,^[21] BAE Systems,^[22] Superfighters,^[23] Modern Fighters^[24]

Technické údaje

• Posádka: 1
• Délka: 15,96 m
• Rozpětí: 10,95 m
• Výška: 5,28 m
• Nosná plocha: 51,2 m²
• Hmotnost (prázdný): 11 150 kg
• Vzletová hmotnost: 16 000 kg
• Maximální vzletová hmotnost: 23 500 kg
• Pohonná jednotka: 2× dvouproudový motor Eurojet EJ200 s přídavným spalováním
  • Suchý tah: 60 kN
  • Tah s forsáží: 89 kN

Výkony

• Maximální rychlost: 2 495 km/h
• Dolet: 2 900 km
• Přeletový dolet: 3 790 km
• Dostup: 19 810 m
• Stoupavost: 315 m/s
• Plošné zatížení: 312 kg/m2
• Tah/hmotnost: 1,15

Výzbroj

• 1 revolverový kanon Mauser BK-27 ráže 27 mm se zásobou 150 ks munice
• 13 externích zbraňových závěsů (4 pod křídly, 4 po stranách motorových šachet a 1 centrální pod trupem)
• Střely vzduch-vzduch:
  • AIM-9 Sidewinder
  • AIM-132 ASRAAM
  • IRIS-T
  • AIM-120B AMRAAM
  • MBDA Meteor (v budoucnu)
• Střely vzduch-země:
  • AGM-65 Maverick (v budoucnu)
  • AGM-88 HARM (v budoucnu)
  • Storm Shadow (v budoucnu)
  • Brimstone (v budoucnu)
  • Taurus KEPD 350 (Luftwaffe)
• Pumy:
  • Paveway IV 500 lb (laser/INS/GPS)
  • Paveway II/III/Enhanced Paveway
  • JDAM (INS/GPS)
  • železné gravitační pumy série MK.80
  • HOPE/HOSBO
• Přídavné nádrže
• Zaměřovací a naváděcí kontejner LITENING III

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Eurofighter Typhoon na Wikimedia Commons
• Galerie Eurofighter Typhoon na Wikimedia Commons
• Oficiální web
• V rakouském letectvu
• Luftwaffe
• Royal Air Force
• Kamufláže letounu Eurofighter Typhoon
• Fotogalerie letounu Eurofighter Typhoon

Šablona:Britské vojenské letouny po roce 1945

Autoritní data	GND: 4378086-6 LCCN: sh95007666 NLI: 987007558737605171