Výživa: Porovnání verzí

Výživa organismů na Zemi je závislá na příjmu organických a anorganických látek, které získávají z vnějšího prostředí a využívají je k látkové výměně.

Podle způsobu získávání uhlíku pro tvorbu vlastních organických látek rozeznáváme organismy autotrofní, heterotrofní a mixotrofní. Heterotrofové, tedy většina živočichů včetně člověka, získávají organické látky trávením stravy, zatímco autotrofní organismy, kam patří většina rostlin, řasy a sinice, je získávají asimilací anorganického uhlíku a jeho fixací fotosyntézou.^[1]

Požadavky různých organismů na výživu se zkoumají také s ohledem na ekosystém, ve kterém žijí a návaznosti metabolismu autotrofních a heterotrofních organismů v potravních řetězcích. Dlouhodobé studie ekosystémů, se kterými se začalo již v šedesátých letech minulého století ukazují, že na této úrovni analýzy je možné zevšeobecňovat jenom málo: to, co je možné tvrdit, je například, že Slunce je prapůvodním zdrojem energie nebo že chlorofyl je bezpodmínečně nutný pro biosyntézu. Pořád také platí, že biogeochemický cyklus, jako například koloběh dusíku nebo koloběh uhlíku tu byl už dávno před tím, než se začaly ekosystémy vědecky zkoumat.^[2]

Přehled základních pojmů

Autotrofie

Skoro všechny rostliny, řasy a některé bakterie (především sinice) patří mezi (foto)autotrofní organismy, které získávají uhlík z anorganických látek, zpravidla oxidu uhličitého (CO₂) a syntetizují si z něj, obvykle za použití vody (H₂O), organické sloučeniny (primárně sacharidy). K tomuto biochemickému procesu získávají potřebnou energii ze slunečního záření. Tato schopnost je základní výrobní složkou biosféry, je nezbytná pro životaschopnost všech neautotrofních organismů a nepostradatelnou součástí celosvětového ekosystému.^[3]

Některé prokaryotické organismy, zejména sinice ^[4] a archea ^[5] jsou důležité pro jejich unikátní schopnost vázat vzdušný dusík a jeho biologickou fixaci. Tento proces probíhá enzymaticky, pomocí enzymu nitrogenázy, a to za spotřeby ATP.^[6] U fotoautotrofů se využívá k tomuto procesu světlo, a proto se takový proces označuje jako fotofosforylace.^[3] Chemoautotrofní organismy využívají CO₂ jako zdroj uhlíku a energii získávají oxidací nějaké anorganické látky, například sirovodíku (H₂S), amoniaku (NH₃) nebo dvojmocných iontů železa (Fe²⁺).

Heterotrofie

Heterotrofní organismus získává potřebné organické látky konzumací jiných organismů nebo jejich produktů. Patří sem živočichové, houby, prvoci a většina bakterií. Živí se rozkladem organické hmoty a představují tak logický další článek potravního řetězce. Houby získávají živiny buď rozkladem odumřelých živočišných či rostlinných těl (hniložijné), nebo cizopasením v živých buňkách.^[7] Některé druhy hub žijí v symbióze s kořeny některých rostlin (mykorhiza) a lišejníky žijí v symbióze s řasami nebo sinicemi.^[8]

Téměř všechny heterotrofní organismy, včetně člověka, jsou svou výživou závislé na fotoautotrofních organismech, které jsou pro ně vedle zdroje živin i důležitým producentem kyslíku (O₂) jako vedlejšího produktu fotosyntézy.

Živiny

Živiny jsou chemické látky, které potřebují organismy, aby mohly žít a vyvíjet se, nebo látky, které získávají organismy z vnějšího prostředí a využívají je k látkové výměně.^[9] Poskytují organismům energii, podporují metabolismus a slouží jako zásobní látky.

Trávení

Trávení je metabolický biochemický proces, jehož cílem je získání živin z potravy. Trávení je typické pro živočichy a většinu heterotrofních masožravých rostlin.

Absorpce

Absorpce je z pohledu biologie schopnost hub získávat živiny nebo schopnost kořenů rostlin absorbovat vodu a minerály z půdního roztoku nebo schopnost živočichů vstřebávat jednoduché látky do krve nebo zpětně vstřebávat vodu.^[3]

Homeostáza

Homeostáza je schopnost organismu udržovat fyziologický stav v určitém rozmezí. Tento pojem je důležitý pro heterotrofní organismy, včetně člověka, kteří získávají potřebnou energii a organické látky (především uhlíkaté sloučeniny) potřebné pro biosyntézu, z potravy. Pokud není příjem a výdej energie v rovnováze, dochází k závažným problémům.

Výživa rostlin

Většina rostlin jsou (foto)autotrofní organismy, které se udržují při životě příjmem oxidu uhličitého ze vzduchu a vody a výživných látek z půdy. Z těchto látek dokáží rostliny vyrábět fotosyntetickou asimilací organické látky. Důležitým předpokladem pro tento proces je světlo (většinou sluneční záření) a zelené barvivo (chlorofyl), které pohlcuje světlo a přeměňuje v chloroplastech světelnou energii na chemickou ATP a NADPH.^[3]

Přežití všech rostlinných a prokaryotických organismů závisí na vyváženém příjmu a výdeji vody buňkou. Prokaryotické, rostlinné a jiné buňky, které mají pružné buněčné stěny, regulují přebytek vody zpětným tlakem (turgor) a při nedostatku vody se plazmatická membrána od buněčné stěny odtahuje, což se navenek projevuje sesycháním až odumřením (plazmolýza).^[3]

Výživné látky

Rostliny potřebují k růstu devět makrobiogenních a minimálně osm mikrobiogenních prvků. Toto bylo zjištěno na základě rozboru chemického složení sušiny. Asi 95 % hmotnosti sušiny rostlin tvoří organické látky a jenom 5 % je tvořen látkami anorganickými.^[1] Většinu organické hmoty tvoří uhlovodíky, které rostlina přijímá v různých formách:

• uhlík (CO₂), vodík (H₂O), kyslík (O₂), dusík (NO₃^- a NH₄⁺), síra (SO₄^2-), fosfor (H₂PO₄^- a HPO₄^2-), draslík (K⁺), vápník (Ca²⁺) a hořčík (Mg²⁺).

Mezi osm základních mikroelementů patří:

• chlór (Cl^-), železo (Fe³⁺ a Fe²⁺), bór(H₂BO₃^-), mangan (Mn²⁺), zinek (Zn²⁺), měď (Cu⁺ a Cu²⁺), molybden (MoO₄^2-) a nikl (Ni²⁺).

Mikroelementy fungují především jako katalyzátory a rostliny je vyžadují jenom ve velmi malém množství. Přesto může jejich nedostatek způsobit v porostech rostlin velké škody, například nedostatek hořčíku nebo železa způsobuje žloutnutí listů, což může rostlinu natolik oslabit, že přestane i růst a zahyne.

Fixace dusíku

Veškerý život na Zemi je závislý na fixaci dusíku, jejž jsou schopny provést jen některá prokaryota, konktrétně některé druhy nitrogenních bakterií žijících v symbiotickém vztahu s kořeny hospodářsky významných rostlin z čeledi bobovitých, jako jsou hrách, fazol, sója, podzemnice olejná, vojtěška nebo jetel. Na kořenech těchto rostlin se vyskytují hlízky složené z rostlinných buněk obsahujících bakterie rodu Rhizobium. Bakterie dodávají rostlině dusík a rostlina zásobuje bakterie uhlovodíky. Hlavně z tohoto důvodu se pícniny, obsahující v kořenových hlízkách bakterie fixující dusík, zaorávají, aby se tím vylepšila kvalita půdy, zejména její fyzikální vlastnosti a obsah dusíku.

Kationová výměna

Mnoho půdních minerálních látek, zejména kationty jako například drslík (K+), vápník (Ca2+) a hořčík (Mg2+) jsou pomocí elektrostatických sil poutáný k negativně nabitémá povrchu částic jílových částic v půdě, a proto nedochází k jejich vyplavování. Avšak k tomu, aby kořeny mohly tyto částice absorbovat, musí dojít k jejich uvolnění v tzv. kationové výměně mezi půdními částicemi a kořenovým vláskem. Právě z tohoto důvodu je péče o půdní strukturu velmi důležitá.

Mykorhiza

Mykorhiza jsou symbiotická seskupení kořínků rostlin a houbových hyfů, která se podílí na zlepšení rostlinné výživy. Rostlina houbě poskytuje vhodné prostředí pro život a zásobuje ji například sacharidy a houbové hyfy zvyšují povrch kořenového systému rostliny, čímž se zvyšuje možnost absorpce vody. Tyto poznatky se již aplikují v lesnictví tím, že se semena borovic naočkují sporami hub schopných vytvářet mykorhizu, čímž se podporuje její vznik u semenáčků, které pak rostou rychleji.^[3]

Výživa živočichů

Potravní nároky

Živočichové jsou heterotrofní organismy, které získávají energii, organické látky (většinou uhlíkaté sloučeniny) a základní výživové látky z potravy, která musí obsahovat:

• energii k udržení homeostázy a výrobě ATP,
• organické látky potřebné k biosyntéze
• vodu a minerální látky potřebné pro důležité chemické reakce v buňce

Zdroje organických látek

Zdrojem organických látek jsou například esenciální aminokyseliny získané štěpením bílkovin, sacharidy, esenciální mastné kyseliny obsažené v tucích, anorganické prvky obsažené v minerálních látkách, vitamíny a vláknina, která vstřebává vodu a váže na sebe některé látky z potravy.

Bílkoviny

Bílkoviny, též proteiny, jsou základem všech známých organismů, a plní v nich funkce: stavební (kolagen, elastin, keratin), transportní a skladovací (hemoglobin, transferin), zajišťující pohyb (aktin, myosin), katalytické, řídící a regulační (enzymy, hormony, receptory), ochranné a obranné (imunoglobulin, fibrin, fibrinogen). U heterotrofních organismů jsou štěpeny v žaludku během trávení skupinou enzymů zvaných proteázy, které štěpí peptidové vazby mezi aminokyselinami.^[10] Kombinací 20 základních proteinogenních aminokyselin jsou tvořeny všechny známé bílkoviny. Aminokyseliny jsou tedy základními stavebními jednotkami peptidů a bílkovin ^[10] a z hlediska výživy jsou to také aminokyseliny, které jsou základní živinou. Z těchto aminokyselin zařazujeme některé mezi esenciální aminokyseliny, které tělo neumí syntetizovat a musí je přijímat s potravou.

Sacharidy

Sacharidy jsou jedny ze základních přírodních látek v rostlinných i živočišných organismech. Rostliny a ostatní autofototrofní organismy je dokáží vyrábět procesem zvaným fotosyntéza z vody a oxidu uhličitého pomocí sluneční energie. Ostatní organismy jsou závislé na jejich příjmu v potravě. Při krátkodobém nedostatku je mohou syntetizovat z aminokyselin a glycerolu.^[10]

V organismech plní funkci strukturních molekul (celulóza, chitin, pektiny), stavebních součástí (glykoproteiny, glykolipidy), slouží jako energetická zásoba organismů (škroby, glykogen, sacharóza, glukóza) a jsou složkou složitějších sloučenin (kyseliny nukleové a některých hormonů a koenzymů).

Tuky

Tuky mohou být původu rostlinného i živočišného. Jako esenciální mastné kyseliny jsou přítomny ve větším či menším množství v každé rostlině. Slouží jako zásobní látky, a proto se ve vyšších koncentracích nacházejí v určitých rostlinných orgánech, především v semenech či plodech. V lidském těle se tuky podílí na stavbě mnoha struktur, ale hromadí se zejména v tukové tkáni. Tukové buňky se označují jako adipocyty. Jsou to směsi triacylglycerolů (v užším slova smyslu lipidů) a patří spolu s bílkovinami a sacharidy k základním živinám. V tenkém střevu jsou částečně hydrolysovány na monoacylglyceroly, které jsou pak v buňkách střevního traktu reesterifikovány a po vytvoření komplexů se specifickými proteiny (cholesterol a fosfolipid) vylučovány do krve v podobě lipoproteinových částic.^[10] Podle skupenství rozlišujeme pevné tuky, u nichž převažují nasycené mastné kyseliny, a oleje, které obsahují větší množství nenasycených mastných kyselin.^[11]

Vitamíny

Heterotrofní organismy, až na některé výjimky, si nedokážou vitamíny sami syntetizovat, a proto je musí získávat prostřednictvím stravy.^[10] Jsou bezpodmínečně nutné pro růst a životaschopnost všech heterotrofních organismů.^[10] V lidském organismu mají vitamíny především funkci katalyzátorů biochemických reakcí. Některé vitamíny jsou v organismu syntetizovány z provitamínu - např. z provitamínu A nebo provitamínu D₃.^[10] Podle rozpustnosti dělíme vitamíny na rozpustné v tucích a rozpustné ve vodě. Zvláštním vitamínem je vitamín F, který patří mezi esenciální mastné kyseliny.^[10]

Při nedostatku vitamínů, tzv. hypovitaminóze, se mohou objevovat poruchy funkcí organismu, nebo i velmi vážná onemocnění. Přebytečných vitamínů rozpustných ve vodě se organismus dokáže zbavit a pokud přestaneme vitamín přijímat, organismus z těla nadbytečné množství vyloučí v moči. U vitamínů rozpustných v tucích (A, D, E a K) to však nefunguje a jejich přebytek může způsobovat otravu organismu.^[12]

Minerály

Minerály (také nerosty) jsou většinou chemické sloučeniny, které jsou za normálních podmínek krystalické a vznikly jako výsledek geologických procesů.^[13] V souvislosti s výživou může být název minerál zavádějící, protože když se mluví o minerálech tak jsou míněny chemické prvky. Ke svému vývoji je potřebují všechny organismy. Heterotrofní organismy je přijímají ve stravě, autotrofní většinou kořenovým systémem rozpuštěné ve vodě. Do této skupiny nepatří chemické prvky obsažené v organických látkách; uhlík, vodík, dusík a kyslík. Chemické prvky obsažené v tělech organismů můžeme dělit buď podle hmotnosti (hmotnostní a stopové prvky) nebo podle jejich funkce (stavební a regulační). Tato kategorizace se v praxi většinou nedodržuje, protože až doposud není u některých chemických prvků známo, jestli jsou stavební součastí nebo plní nějakou fyziologickou funkci.^[14]

• Mezi hmotnostní chemické prvky patří mimo jiné vápník (Ca), draslík (K), sodík (Na), hořčík (Mg), fosfor (P), síra (S) a chlor (Cl).
• Stopové prvky jsou například železo (Fe), fluor (F), jod (I), kobalt (Co), měď (Cu), křemík (Si), mangan (Mn), zinek (Zn) a selen (Se), u rostlin mimo jiné také hliník (Al), bor (B) a molybden (Mo).^[15]

Jsou nutné pro účinek enzymů a jejich nedostatek může způsobovat různá onemocnění. Například nedostatek jodu způsobuje strumu (vole) štítné žlázy a nedostatek železa způsobuje poruchy tvorby krve.

Vláknina

Vláknina je nestravitelná část rostlinné potravy, která pomáhá pohybu potravy trávicí trubicí, vstřebává vodu a váže na sebe některé látky z potravy, jako například cholesterol. Chemicky sestává vláknina z neškrobových polysacharidů a několika dalších složek rostlin, jako je celulóza, lignin, vosky, chitiny, pektiny, beta-glukany a oligosacharidy. Podle Linus Pauling Institutu jsou nejbohatší na vlákninu luštěniny, pšeničné otruby, sušené švestky, asijská hruška a merlík čilský.^[16]

Voda

Z pohledu výživy je voda nezbytnou součástí pro životaschopnost jak prokaryotických, tak i eukaryotických organismů, protože buněčná plazma, která obsahuje 75 - 80 % vody, tvoří prostředí pro důležité chemické reakce v buňce, na kterých jsou závislé prakticky všechny známé formy života na Zemi. Lidské tělo obsahuje 70 % a rostliny až 90 % vody. Už ztráta 20 % tělesné vody je smrtelná. Na dehydrataci člověk umírá asi během 7 dnů. U autotrofních organismů je voda součástí biochemických procesů při kterých vznikají z jednoduchých anorganických látek organické sloučeniny (fotosyntéza) a jako odpadní produkt při štěpení (většinou) sacharidů (buněčné dýchání). U heterotrofních organismů je voda jednak důležitým rozpoštědlem, ve kterém se rozptýlí částice jiných látek ale je také nepostradatelnou součástí mnoha látkových přeměn, ať už anabolických nebo katabolických.

Zpracování potravy

Trávení

Organické látky, přijímané v podobě bílkovin, tuků nebo sacharidů nedovede živočich využít v podobě makromolekul a proto dochází ke štěpení (trávení) těchto vysokomolekulárních látek na jednodušší, které využívá organismus buď pro syntézu vlastních stavebních látek nebo k energetické výměně uvnitř buňky (ATP). Při příjmu a zpracování živin dochází ke komplexním změnám organických molekul, které tvoří metabolické dráhy.^[17] Při tomto procesu se spotřebovává a uvolňuje energie obsažená v potravinách.

Vstřebávání

Aby mohly živiny přejít z trávicí soustavy do těla, jsou vstřebávány, převážně v tenkém střevě, kde střevní šťávy, žluč a enzymy ze slinivky břišní dokončují rozklad makromolekul a vzniklé jednoduché látky jsou pak přes střevní stěnu vstřebávány do krve. Vstřebávání vody dokončuje tlusté střevo, kde je zpětně získáno asi 90 % vody z trávicí soustavy. Nestrávené zbytky se v tlustém střevě zahušťují a jsou konečníkem vylučovány.

Lidská výživa

Historie výživy člověka

Od starověku do 19. století^[18]

Již v roce 475 př. n. l. prohlásil řecký předsokratovský filozof Anaxagorás, že lidské tělo tráví stravu a dá se tedy předpokládat existence živin.^[18] Kolem roku 400 př. n. l. řekl Hippokratés: „Ať potraviny léčí a léky vyživují“.^[19] a v 16. století to byl přírodovědec a umělec Leonardo da Vinci, který přirovnal metabolismus k hořící svíčce. V roce 1747 provedl James Lind, lékař námořnictva Britské říše, první vědecký léčebný experiment tím, že podával citronovou šťávu námořníkovi, jenž trpěl kurdějemi. Přestože kurděje vyléčil, byl tento experiment 40 let ignorován a teprve v roce 1930, když objevili vědci vitamín C, se zjistilo, že jeho nedostatek byl příčinou kurdějí. Zakladatel kalorimetrie a termochemie, Antoine Lavoisier, zformuloval v roce 1744 zákon o zachování hmoty a definitivně vyvrátil teorii flogistonu a objasnil roli kyslíku při spalování a dýchání. V roce 1790 rozpoznal George Fordyce důležitost vápníku pro životaschopnost organismu, když experimentoval s výživou slepic. Začátkem 19. století byly rozpoznány základní stavební prvky všech organických sloučenin – uhlík, dusík, vodík a kyslík – jako primární komponenty potravin a v roce 1816 ukázal François Magendie na experimentu se psy, že bílkoviny je nepostradatelnou výživovou složkou všech heterotrofních organismů. Význam nitrotělního prostředí a homeostáze prokázal v roce 1860 Claude Bernard, když objevil, že lidský organismus může ukládat glukózu v podobě tuku nebo glykogenu a v roce 1897 objevil Christiaan Eijkman, že vitamíny stimulují růst a jsou schopny léčit choroby.

20. století

Začátkem 20. století vysvětlili Carl Von Voit a Max Rubner principy kalorické energie u různých živočichů na základě fyzikálních zákonů a v roce 1906 objevil Frederick Hopkins při experimentálních pokusech s krysami proteinogenní aminokyselinu tryptofan, která patří mezi esenciální aminokyseliny nezbytné pro přežití heterotrofních organismů.^[20] V první polovině 20. století bylo objeveno několik vitamínů a provitamínů nezbytných pro výživu člověka, především k prevenci nemocí, jako jsou kurděje, beri beri, pellagra a křivice. ^[21] V roce 1927 objevil Adolf Windaus způsob přeměny cholesterolu na vitamín D₃^[22] a v roce 1928 získal Nobelovu cenu za výzkum struktury sterolů a jejich vztahu k vitamínům.^[23]

Výživové látky potravin

Potraviny jsou výrobky, látky nebo produkty určené pro výživu lidí a konzumované v nezměněném nebo upraveném stavu. Mohou být rostlinného, živočišného nebo jiného původu. Zvláštní kategorie tvoří potraviny pro zvláštní výživu, doplňky stravy nebo potravními doplňky. Jejich kvalita může být vylepšována přídatnými látkami jako jsou barviva, konzervanty, emulgátory nebo sladidla, nebo i jinak obohacovány například vitamíny nebo stopovými prvky. Energetická hodnota potravin se obvykle vyjadřuje v kilokaloriích nebo joulech.

Zdravá výživa

Zdravá výživa je taková, která udržuje organismus v rovnováze čili v homeostázi. Aby se zabránilo chronickým chorobám, jako jsou například obezita, srdeční choroby, cukrovka nebo rakovina, je podle dat uvedených ve sborníku Světové zdravotnické organizace^[24] nutné, aby konzumované potraviny obsahovaly vyvážené množství živin, dostatečné množství vody, ale především ovoce a zeleninu.^[25] Zdravá výživa vyžaduje vyvážený příjem základních živin (bílkoviny, sacharidy a tuky), doplňkových živin (vitamíny, stopové prvky a vlákniny) a dostatečné množství vody, aby nenastala intoxikace organismu nadměrnou spotřebou určité látky.

Zvláštní výživa

Výživa při onemocnění

Při onemocnění je správná výživa základním předpokladem účinku léčby a pomáhá léčebně ovlivnit stav těla a jeho tělesné procesy. Podobně jako může být nedostatečná výživa důvodem progrese nemoci, může být cílená nutriční intervence významným preventivním i léčebným faktorem.^[26]

Náboženské zvyklosti

Některá náboženství přikazují pravidelný půst či alespoň omezení příjmu v určité době (ramadán) nebo vyloučení určitých druhů potravin (islám), což někdy způsobuje, že organismus nedostává všechny živiny a vznikají různé poruchy zažívání.

Životní styl

Životní styl a východní filosofické učení, založené na udržování rovnováhy mezi Jin a Jang zkoumají nejen potřebu živin organismu, ale vliv stravy na duchovní stránku člověka (makrobiotika). Za životní styl je často považováno i vegetariánství, jehož stoupenci nejen odmítají živočišné produkty, ale se snaží se žít zdravě i v jiných oblastech, než je stravování.^[27]

Doplňky stravy

Doplňky stravy mají dodat organismu živiny, které potřebuje, ale nezískává je v dostatečné míře v běžné stravě. Vypadají podobně jako léčivé přípravky a prodávají se často i v lékárnách. Jako účinné složky obsahují vitamíny, minerály a další látky, dříve označované jako potravní doplňky.

Doping

Dopingem se ve sportu označuje používání zakázaných látek a metod uvedených v seznamu Světové antidopingové agentury (WADA).^[28] Zamýšleným efektem dopingu je zejména bezprostřední zvýšení výkonu nebo urychlení regenerace organismu.

Antioxidanty

Antioxidant je látka, která omezuje aktivitu různých radikálů a tedy proces oxidace v buňkách. Z hlediska konzumenta lze hodnotit přítomnost přirozených antioxidantů v potravinách kladně. Odborníci se shodují na tom, že účinnost přirozených antioxidantů přijímaných například v jádrech vlašského ořechu pozitivně ovlivňuje paměť a snižuje riziko vzniku srdečních a kardiovaskulárních chorob.^[29]

Podvýživa

Podvýživa je stav, který nastává v době, kdy tělo nedostává dostatečný přísun potravy. Projevuje se oslabováním tělesné stavby, větší náchylností k onemocněním a v extrémním případě až k úmrtí jedince.^[30] Podvýživa je extrémním a dlouhodobým projevem hladu.

Odkazy

Reference

Literatura

• CAMPBELL, Neil A.; REECE, Jane B. Biologie. Brno: Computer Press a.s., 2008. ISBN 80-251-1178-4. Autorizovaný překlad z originálu anglického vydání Biology, 6th Edition. 
• HUGHES, James. Velká obrazová všeobecná encyklopedie. [s.l.]: Svojtka & Co., 1999. ISBN 80-7237-256-4. Kapitola Potraviny a výživa - složení stravy, s. 169. 
• MAHAN, L. K.; ESCOTT - STUMP, S. Krause's Food, Nutrition, and Diet Therapy. Philadelphia: W.B. Saunders Harcourt Brace, 2000. (10). ISBN 0-7216-7904-8. 
• KALAČ, Pavel. Funkční potraviny - kroky ke zdraví. České Budějovice: Dona, 2003. ISBN 80-7322-029-6. 
• VOET, D.; VOETOVÁ, J. Biochemie. 1. čes. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. ISBN 80-85605-44-9. 

Související články

• Strava
• Metabolismus
• Buňka
• Klinická výživa
• Potravní řetězec
• Nutrigenetika

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu výživa na Wikimedia Commons

• Výživa a suplementace [online]. Elite Fitness, 2008, rev. 2010 [cit. 2010-11-26]. Dostupné online. 
• Kancelář WHO v Česku [online]. Světová zdravotnická organizace, 2002 [cit. 2010-11-19]. Dostupné online. 
• KODÍČEK, M. Biochemické pojmy - výkladový slovník [online]. VŠCHT Praha, 2007 [cit. 2010-11-24]. Dostupné online. ISBN 978-80-7080-669-2. 
• History of the Study of Nutrition in Western Culture [online]. Delaware Spojené státy americké: Rai University, 2004 [cit. 2010-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
• Sources of Nutrients [online]. Indonésie: Jawalime.com, 2009 - 2010 [cit. 2010-11-26]. Dostupné online. (anglicky) 
• Agricultural Research Service, Nutrient Data Laboratory [online]. Washington Spojené státy americké: USDA (United States Department of Agriculture, rev. 1.10.2010 [cit. 2010-11-26]. Dostupné online. (anglicky)