Oldřich Nový

Oldřich Nový
Oldřich Nový, 1941
Rodné jméno	Oldřich Albín Nový
Narození	7. srpen 1899 Žižkov Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	15. března 1983 (ve věku 83 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Aktivní roky	1919 - 1974
Choť	Alice Wienerová-Nová 1936 - 1967
Významné role	Alois Novák ve filmu Kristián
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oldřich Albín Nový (7. srpna 1899 Žižkov^[1] – 15. března 1983 Praha)^[2], byl český herec, režisér, scenárista, dramaturg, zpěvák, divadelní ředitel a pedagog.^[3]

Život

Dětství

Narodil se na pražském předměstí Žižkově jako syn cvičitele hasičského sboru Antonína Nového (1860—1933)^[4] a Cecilie rozené Valentové (1869—1909). Po smrti matky se otec v roce 1910 znovu oženil s Marií, rozenou Zahrádkovou.^[5]

Ke hraní jej přivedl otec, který jako pražský vrchní hasič zajišťoval požární hlídku ve všech tehdejších kinech, a strýc Miloš Nový, jenž jej brával s sebou do Národního divadla, kde hrál. Na otcovo přání se vyučil sazečem, aby měl jisté živobytí, přestože jeho zájem směřoval k divadlu. Již v této době hrál ochotnické divadlo.

V Ostravě a Brně

Od roku 1918 dostal Oldřich Nový angažmá v divadle v Ostravě,^[6] o rok později odešel do Brna, kde působil nejdříve jako herec, později i režisér (od 1923) a šéf operety (od sezony 1925/1926) tamního Národního (Zemského) divadla.^[7] Jeho přínosem tomuto žánru bylo hlavně zinteligentnění děje, odstranění pozlátka a přiblížení divákovi ale zároveň zvýšení jeho umělecké hodnoty.

Návrat do Prahy

Po patnácti letech odsud pro neshody ve vedení a dramaturgování odešel do Prahy, kde se stal ředitelem Nového divadla. Zde mohl konečně vyzkoušet žánr, který v Brně neprosadil: hudební komedii. Na rozdíl od operety, kde jsou nejdůležitější písně a jednotlivé komické výstupy působí spíše jako předehra k árii na aplaus, v hudební komedii (tak, jak ji Nový pojímal) byla píseň spíše pokračováním mluveného dialogu, který přejde do zpěvu jen proto, že slovo nezpívané již k vyjádření citů nestačí.

Zahájil v roce 1934 komedií "Štěstí do domu", která dosáhla 55 repríz místo plánovaných deseti. Pokračoval řadou dalších titulů, dosahujících okolo sta repríz a kritikou kladně hodnocených.^[8] Po filmových úspěších se Novému podařilo naplnit divadlo tak, že s jedním titulem vydržel celou sezónu. Eduard Bass nazval v roce 1936 představení Další, prosím "opereta pro kulturní lidi".^[9]

Za okupace se Oldřich Nový nejvíc prosadil ve filmu. Poprvé sice získal filmovou roli již v roce 1922 v němém filmu Přemysla Pražského Neznámá kráska, ale od té doby se objevil jen v malých roličkách. Až roku 1939 přišel Mac Frič a jeho Kristián. To byl Nového nejúspěšnější film. Následovalo mnoho hudebních komedií.

Rodinný život

Dne 11. června 1936 se oženil s uměleckou fotografkou Alicí Wienerovou (1902-1967), dcerou zámožného ředitele pražské banky. Společně vychovali adoptivní dceru Janu (1937-2006), později provdanou Včelákovou.^{[p 1]} Po nástupu nacismu hrozila Alici deportace do koncentračního tábora, kvůli jejímu židovskému původu. Nový ji bránil tím, že se s manželkou odmítal rozvést. Oba manželé i divadlo trpěli antisemitskými útoky v tisku i na veřejnosti.^[10]

Nový byl deportován přes Hagiboru do Osterode v Sasku a jeho manželka měla jít do Terezína.^{[11][p 2]} O dceru Janu se v té době starali manželé Lelkovi, majitelé továrny na skelný papír v lázních Bělohrad. Žena Alice věznění přežila, takové štěstí neměla polovina její rodiny včetně otce. Se ztrátou bližních se nikdy nevyrovnala a vypukla u ní schizofrenie.

Po 2. světové válce

Největší poválečný filmový úspěch přišel s rolí René Skalského v parodii na romantický žánr Pytlákova schovanka. Úspěch se však dostavil až později - dobové publikum parodii zčásti nepochopilo a komunistická kritika film odvrhla s tím, že „bolo škoda filmovacieho materiálu“.^[12] Režisér Hynek Bočan v roce 1967 popsal pochopení a nepochopení filmu jako rozdíl v chápání mladé a staré generace.^[13]

Pytlákovu schovanku zhlédlo do roku 1988 více než 4 milióny diváků v 21 435 představeních.^[14] Do kin (i když okrajových) byla Pytlákova schovanka nasazována ještě v roce 1954^[15] a v televizi se objevila v roce 1964.

Pro předválečný herecký typ Oldřicha Nového se po válce hledalo obtížně uplatnění, i když se pro něj vyvinula situace lépe, než pro řadu hereckých kolegů. Po roce 1948 se přizpůsobil požadavkům socialistického realismu. Hrál sice i nadále hlavní role, nejedná se však o významná díla v jeho filmografii.^[2] Později (z tohoto stereotypu vybočuje například film Fantom Morrisvillu a film režiséra Podskalského Světáci).

Většinu energie zaměřil na divadlo, hostoval po celé republice, režíroval několik úspěšných her i hrál mnoho úspěšných hlavních rolí. Mimo jiné v karlínském hudebním divadle režíroval velmi oblíbenou operetu Mamzelle Nitouche, ve které zpíval Célestina po boku Stanislavy Součkové. V roce 1957 byl jmenován zasloužilým umělcem^[16], v letech 1954 – 1959 byl uměleckým ředitelem Hudebního divadla v Karlíně^[17]. V letech 1959–1964 stál v čele nově založeného oddělení hudební komedie na Pražské konzervatoři.^[18]

Několik příležitostí mu přinesla televize. Zahrál si v bakalářské povídce a především v osmidílném seriálu Fan Vavřincové a Jaroslava Dudka Taková normální rodinka (1967–1971), kde ztvárnil neodolatelně komisního, ale lidsky půvabného účetního Jana Koníčka.

Posledních deset let života téměř nevycházel ze svého bytu, protože nechtěl být svými fanoušky poznán. Chtěl zůstat v paměti jako milovaný Oldřich Nový, Kristian.

Jeho životním krédem bylo: “Smích je kořením života a dokud se člověk dovede smát, je živ. Až se začnou všichni lidé na sebe usmívat a přestanou si kopat jámy, pak bude na světě blaze. “. Podle něho žil, tvořil i jednal.

Pohřben byl na Olšanských hřbitovech (II. obecní hřbitov, 27. oddělení, 8 UH), kde byly později uloženy ostatky dcery Jany.

Dílo

Divadelní role, výběr

• 1938 Hudba Hervé, překlad a úprava Oldřich Nový: Mam'zelle Nitouche, Nové divadlo Praha, role Célestina^[19]
• 1942 B. Corry, G. Achille, O. Nový: Jedenáctý v řadě, Štěpán Krapka, Nové Divadlo, režie Oldřich Nový
• 1954 Hudba Hervé, překlad a úprava Oldřich Nový: Mam'zelle Nitouche, Divadlo v Karlíně, role Célestina^[20]
• 1969—1973 Pavel Landovský: Hodinový hoteliér, režie Evald Schorm, Činoherní klub, role Hanzla Praha^[21]

Filmografie

• 1974 Bakaláři - povídka "Výlet"
• 1971 Taková normální rodinka
• 1970 Muž, který rozdával smích
• 1969 Světáci
• 1966 Čertouská poudačka (televizní film)
• 1966 Fantom Morrisvillu
• 1965 Alibi na vodě
• 1965 Káťa a krokodýl
• 1962 Dva z onoho světa
• 1960 Bílá spona
• 1960 Kde alibi nestačí
• 1958 O věcech nadpřirozených
• 1955 Nechte to na mně
• 1954 Hudba z Marsu
• 1952 Slovo dělá ženu
• 1949 Pytlákova schovanka
• 1947 Parohy
• 1945 Jenom krok
• 1944 Paklíč
• 1944 Sobota
• 1942 Valentin Dobrotivý
• 1941 Hotel Modrá hvězda
• 1941 Roztomilý člověk
• 1940 Když Burian prášil / Baron Prášil
• 1940 Dívka v modrém
• 1940 Život je krásný
• 1940 Přítelkyně pana ministra
• 1939 Dědečkem proti své vůli
• 1939 Eva tropí hlouposti
• 1939 Kristian
• 1938 Třetí zvonění
• 1937 Advokátka Věra
• 1937 Důvod k rozvodu
• 1937 Falešná kočička
• 1936 Na tý louce zelený
• 1936 Rozkošný příběh
• 1936 Uličnice
• 1936 Velbloud uchem jehly
• 1934 Rozpustilá noc
• 1922 Neznámá kráska

Rozhlas

• Mezi mnoha rozhlasovými nahrávkami, ve kterých Oldřich Nový vystupuje, vyniká rozhlasová nahrávka operety Mamzelle Nitouche, která vznikla na základě představení Divadla v Karlíně v sezóně 1953/54 (překlad, úprava, režie a role Célestina Oldřich Nový)^[22]

Ostatní

• Oldřich Nový byl autorem řady písňových textů, první z nich pocházel již z roku 1928^[23]

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

• Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 53, 76, 90, 161
• B.Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 78, 207, 360
• František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 175–7, 230
• Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 54, 122, 137, 177, 181–3, 225–6, 287, 378, 422, 480, 483, 499, ISBN 978-80-200-1502-0
• Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 33, 85, 149, 175–177, 311, 358, 368–370, 515.
• Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 325–330.
• Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 39
• Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 47, 243, 293–5, ISBN 80-204-0493-7
• HUŠŤAVOVÁ, Eva. Postava Oldřicha Nového v české kinematografii. Brno, 2008 [cit. 2015-05-13]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Kristýna Celhofferová. Dostupné online.
• Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 170
• Blanka Kovaříková: "Největší tajemství Oldřicha Nového", Bondy, Praha (2013)
• Viktor Kudělka: To byl český milovník, vyd. Knihkupectví Michala Ženíška, Brno, 1999, str. 43–54, ISBN 80-901887-4-5
• PAVLÍČKOVÁ, Romana. Oldřich Nový a brněnská meziválečná opereta. Brno, 2013 [cit. 2015-05-13]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Margita Havlíčková. Dostupné online.
• Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 48, 51, 78–9, obr. příl. VII, ISBN 80-86182-51-7
• Stanislav Motl: Prokletí Lídy Baarové, Rybka Publishers, Praha, 2002, str. 112, 214, ISBN 80-86182-61-4
• Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 116–120.
• Suchý, Ondřej. Oldřich Nový přichází. 3. vyd., V nakl. Brána 2. Praha: Brána, 2005. 173 s., [36] s. obr. příl. ISBN 80-7243-236-2.
• Suchý, Ondřej. Zavřete oči, přichází--: leccos kolem Oldřicha Nového. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1993. 179 s., [32] s. obr. příl. Memoáry. ISBN 80-7023-162-9.
• Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 39, 41, 58–9, 92, 121–4
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 479. 
• Tunys, Ladislav. Jen pro ten dnešní den-: v hlavní roli Oldřich Nový. 2., dopl. a rozš. vyd., v Ametystu 1. Praha: Ametyst, 1996. 220 s., [32] s. portréty. ISBN 80-85837-17-X.
• Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 77, 92–3, 96, 105, 110, 122, 132, 141, 170, ISBN 80-85837-35-8
• Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 83, 155–7, ISBN 978-80-7388-552-6
• Vašák, Čestmír, Zelenka, Bedřich a Boušová, Kateřina. Kristián: cesta do historie. Vyd. v této podobě 1. Praha: XYZ, 2005. 216, [5] s. ISBN 80-86864-24-3.

Externí odkazy

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Oldřich Nový
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Oldřich Nový na Wikimedia Commons
• Oldřich Nový v souborném katalogu Akademie věd ČR
• Oldřich Nový v archivu Národního divadla Brno
• Oldřich Nový v Česko-Slovenské filmové databázi
• Oldřich Nový ve Filmové databázi
• Oldřich Nový na Kinoboxu
• Oldřich Nový v Internet Movie Database (anglicky)
• Oldřich Nový na Dabingforum.cz
• Oldřich Nový v Síni slávy Národního divadla Brno
• Oldřich Nový v Encyklopedii dějin města Brna
• Galerie prvorepublikových herců – Oldřich Nový
• Oldřich Nový – Život a dílo
• Oldřich Nový v cyklu České televize Příběhy slavných

Autoritní data	AbARTP: 62640 Biblio: d09b5433-4748-4672-9700-da31b6886649 NKC: jk01090815 GND: 119309718 ISNI: 0000 0000 5536 8807 LCCN: nr90012091 MBA: aca468ab-f7bd-4137-8f2f-343d47e6e3a7 PLWABN: 9810571550805606 VIAF: 13115134 WorldCat Entities: E39PBJrGyMHXqrKKW3TFYbpdcP