Andrej Ivanovič Jeremenko

Andrej Ivanovič Jerjomenko
Narození	2.jul. / 14. října 1892greg. nebo 14. října 1892 Markivka
Úmrtí	19. listopadu 1970 (ve věku 78 let) Moskva
Místo pohřbení	Hřbitov u Kremelské zdi
Alma mater	Frunzeho vojenská akademie
Povolání	důstojník a politik
Ocenění	Hrdina Československé socialistické republiky (1970) vrchní komandér Záslužné legie Leninův řád medaile Za osvojení celiny medaile Za obranu Stalingradu … více na Wikidatech
Politická strana	Komunistická strana Sovětského svazu
Funkce	náměstek Nejvyššho sovětu Ukrajinské SSR (1938–1947) poslanec Nejvyššího sovětu SSSR (1946–1970)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Andrej Ivanovič Jeremenko (správným přepisem Jerjomenko, do češtiny se vžil nefonetický přepis příjmení; rusky Андрей Иванович Ерёменко, v ruské literatuře uváděn obvykle jako Еременко^[1]; 2. října^jul./ 14. října 1892^greg. Markivka – 19. listopadu 1970, Moskva)^[2] byl sovětský vojevůdce, maršál Sovětského svazu.

Podílel se ve funkci velitele sboru na napadení Polska a Litvy. Na konci druhé světové války 4. ukrajinský front vedený Andrejem Jeremenkem osvobodil Ostravu a Olomouc.

Mládí a vzdělání

Narodil se do rolnické rodiny Ivana Ivanoviče Jerjomenka (1872–1902) ve vsi Markivce v charkovské gubernii (nynější Ukrajina). Prameny o jeho národnosti se liší, buď byl Ukrajinec^[3][4] nebo Rus.^[5] Po vykonání základní vojenské služby byl v listopadu 1913 převelen do Ruské carské armády ke 168. Mirogorodskému pěšímu pluku, s nímž vstoupil do první světové války. Bojoval na rumunské frontě v Karpatech a na jihozápadní frontě, vyznamenal se v bitvě o Halič a roku 1914 byl povýšen na desátníka. V roce 1915 se podílel na obléhání a dobytí Přemyšle. Roku 1917 byl nejprve převelen ke zpravodajskému jízdnímu pluku. Po bolševické revoluci v Rusku roku 1917 byl demobilizován a vrátil se domů. Ve své rodné vsi založil partyzánský oddíl, se kterým bojoval proti německým okupantům a petljurovcům. Koncem roku 1918 vstoupil s partyzánským oddílem do řad Rudé armády. Zde působil jako náčelník rozvědky brigády a současně náčelník štábu pluku, účastnil se ruské občanské války a sovětsko-polské války. V roce 1923 absolvoval vyšší kurzy velitelů jezdectva, v roce 1935 ukončil studium na Vojenské akademii M. V. Frunzeho a až do roku 1938 byl velitelem 14. jízdní divize.

Rozpoutání 2. světové války

V roce 1939 se ve funkci velitele 6. jezdeckého sboru zúčastnil obsazení východního Polska.^[2] Pro zajištění postupu svého sboru nouzově zorganizoval letecký přísun paliva a přes celkovou chaotičnost sovětského postupu proti Polsku se mu tak podařilo udržet svůj sbor v pohybu. Historik David Glantz proto u něj uvádí přezdívku „ruský Guderian“. V roce 1940 se účastnil okupace Litvy a koncem roku 1940 byl převelen jako velitel 1. armády na Dálný východ.

Boje na východní frontě

Po zahájení bojů na Východní frontě Velké vlastenecké války byl jmenován velitelem vojsk Západního frontu, od srpna 1941 velel Brjanskému frontu^[2] a byl povýšen na generálplukovníka. Koncem roku 1941 byl jmenován velitelem 4. úderné armády. Účastnil se sovětské zimní protiofenzívy u Moskvy, při níž byl těžce raněn. Když se v srpnu 1942 vrátil do služby, byl pověřen velením Jihovýchodního frontu, který bránil přístupy ke Stalingradu. Tento front, přejmenovaný na Stalingradský se účastnil protiútoku, při němž se spojil s vojsky Jihozápadního frontu a uzavřel kruh obklíčení německé 6. armády u Stalingradu. Jako velitel Jižního frontu se účastnil odražení skupiny armád generála Mansteina, který usiloval o vyproštění německých vojsk ze sovětského obklíčení u Stalingradu. V srpnu 1943 se účastnil Smolenské útočné operace, po níž byl povýšen do hodnosti armádního generála. V roce 1944 velel Samostatné přímořské armádě při osvobozování Krymu. Za zásluhy mu byla 29. července 1944 udělena Zlatá hvězda Hrdiny SSSR.

Osvobozování

V říjnu 1944 velel 2. pobaltskému frontu při útoku na německá vojska v Litvě, od jara roku 1945 velel 4. ukrajinskému frontu, který se účastnil bojů v Karpatech, při Ostravsko-opavské a Pražské operaci.^[2] Podle vzpomínek současníků, např. maršála Žukova ^[6] Stalin Jeremenka neměl rád, kritizoval ho za sebevědomí, pýchu a špatné velení ve složité operaci na Brjanské frontě.

Po 2. světové válce

Po druhé světové válce velel postupně vojskům Podkarpatského, Západosibiřského a Severokavkazského vojenského okruhu. Dne 11. března 1955 mu byla udělena hodnost maršála Sovětského svazu. Od roku 1958 byl členem Skupiny generálních inspektorů Ministerstva obrany SSSR.^[2]

Rodina a smrt

Byl dvakrát ženat, s první manželkou Jevdokií Fjodorovnou měl tři syny a dceru, s druhou, zdravotní sestrou z polní nemocnice Ninou Ivanovnou, dva syny a dceru. Nejmladší syn Ivan z prvního manželství zmizel beze stopy v průběhu evakuace Vilniusu začátkem války při bombardování, které Jevdokije Fjodorovna přežila.

Zemřel 19. listopadu 1970 a byl pohřben u kremelské zdi v Moskvě.

Památky v Česku

• Pomník padlým vojákům jeho oddílu v Lověšicích u Přerova
• Pojmenované ulice: v Praze 4 – Krči (procházející od podolských Dvorců ke křižovatce Na strži), v téže ulici také základní škola nesoucí jeho jméno. Další Jeremenkovy ulice: v Ostravě, Olomouci, Šumperku a jiných obcích České republiky.
• Důl Jeremenko v Ostravě, který již není využíván k původnímu těžebnímu účelu.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Andrej Ivanovič Jerjomenko na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Andrej Ivanovič Jeremenko

Autoritní data	Biblio: 265ca72b-9f7c-42e0-bf22-b9158d740a42 NKC: ola2002111967 BNF: cb16759643b (data) GND: 123557828 ISNI: 0000 0001 0965 0155 LCCN: n85021208 LNB: 000217872 NLI: 987007520776705171 NLP: a0000001185593 NTA: 07291937X PLWABN: 9810552124005606 SELIBR: 51875 SUDOC: 070428549 VIAF: 37828793 WorldCat Entities: E39PBJgd46BF8QQY3Vf8FgTWDq