Již od 7 let se stal hráčem Milána. Za dospělé odehrál první utkání v roce 1976. Za trenéra Liedholma hrával častěji. Byl základním pilířem obrany při vítězství v lize v sezoně 1978/79. Poté ale po korupčním skandálu klub sestoupit do druhé ligy, kterou poté vyhrál. V roce 1981 byl jmenován po odchodu Maldera kapitánem Rossoneri. Jenže neúspěšná sezona 1981/82, která byla završena sestupem, byla pro Fulvia poslední u Rossoneri. Celkem za ně odehrál 190 utkání a vstřelil 7 branek.
Inter
Po úspěšném MS 1982 se stal velmi žádaným hráčem. Stal se tak hráčem pro přestup. Milán se rozhodl jej vyměnit do konkurenčního Interu za jiné hráče (Pasinato, Canuti a Serena), nejprve na hostování a[2] později na přestup.[3] Za Nerazzurri odehrál čtyři sezony. Největším úspěchem bylo semifinále v poháru UEFA 1984/85 a UEFA 1985/86.
Udinese, Řím, Janov
V roce 1986 byl již pro Inter nepotřebným.[4] Místo vysedávání na lavičce náhradníků se rozhodl přestoupit do Udinese, kde hrál jednu sezonu. V roce 1987 jej do Říma přivedl trenér Liedholm. Tady odehrál solidní dvě sezony a v roce 1989 odešel dohrát kariéru do Janova se kterou došel do semifinále poháru UEFA 1991/92. Po čtyřech sezonách se v roce 1993 rozhodl ukončit kariéru. V nejvyšší lize odehrál 369 utkání a vstřelil 8 branek.
Za reprezentaci odehrál 50 utkání a vstřelil 3 branky.[5] První utkání odehrál ve věku 21 let 24. února1979 proti Nizozemsku (3:0).[6] Poté se stal základním pilířem reprezentace pro turnaje ME 1980 a MS 1982. Odehrál všechna utkání a na MS získal zlatou medaili a byl zařazen do nejlepší jedenáctky turnaje.[7] Poté již ztrácel svou pozici u národního týmu. Posledním turnajem bylo MS 1986, kde odehrál svůj poslední utkání proti Jižní Koreji.