Ryan X-13 Vertijet

Ryan X-13 Vertijet
Ryan X-13 Vertijet
Určení	experimentální letoun VTOL
Výrobce	Ryan Aeronautical Company
První let	10. prosince 1955 [1]
Vyřazeno	září 1958
Charakter	2 ks jako muzejní exponáty
Uživatel	USAF
Vyrobeno kusů	2 ks
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ryan X-13 Vertijet (továrním označením Model 69) byl americký experimentální proudový letoun se schopností VTOL (kolmý vzlet a přistání) postavený pro výzkumné účely společností Ryan Aeronautical Company v 50. letech 20. století. Hlavním účelem proudového stroje bylo uplatnit schopnost kolmého startu a přistání, režimu visení, přechodu z vertikálního do horizontálního letu a opačně.

Byly postaveny pouze 2 prototypy X-13 Vertijet, oba se nachází v muzeích a jsou dostupné veřejnosti:

• X-13 sériovým číslem 54-1619 je v San Diego Air & Space Museum v San Diegu v Kalifornii.
• X-13 sériovým číslem 54-1620 se nachází v National Museum of the United States Air Force na Wright-Pattersonově letecké základně poblíž Daytonu v Ohiu.^[2]

Vývoj

V 50. letech 20. století se začaly vyvíjet těžké proudové bombardéry, které nebyly o mnoho pomalejší než soudobé stíhací letouny. Uhlídat všechny potenciální příletové trasy těchto bombardérů nebylo v silách tehdejších záchytných stíhačů, kteří startovali z dlouhých betonových letišť. Jako zajímavé řešení se jevil letoun schopný kolmého startu a přistání (VTOL), tudíž nezávislý na startovacích drahách. O tento typ stroje se začalo nejprve zajímat americké námořnictvo (US Navy), pro které představoval ideální letoun k ochraně plavidel. Konkursu vypsaného námořnictvem v roce 1950 se zúčastnily firmy Convair s typem XFY-1 Pogo a Lockheed s typem XFV-1 Salmon. Oba vrtulové experimentální letouny ale zaostávaly v nosnosti a rychlosti a nebyly tedy přijaty do výroby.

Proudová technologie mezitím pokročila a námořnictvo se své myšlenky nevzdávalo. Zadalo firmě Ryan Aeronautical Company projekt na proudový demonstrátor VTOL. Společnost měla dost zkušeností s různými koncepcemi letadel a dokonce již pracovala na svém projektu VTOL. O program se začalo zajímat americké letectvo (USAF), které převzalo financování poté, co námořnictvo o projekt ztratilo zájem. Problém byl s pohonnou jednotkou, neboť v USA nebyl jediný výrobce, který by nabídl dostatečně výkonný a přitom rozměrově nevelký motor. Nakonec se musel pořídit motor Rolls-Royce Avon RA.29 Mk.49 o tahu 44,46 kN z Velké Británie, který patřil mezi špičku. Přesto se však muselo dbát na to, aby poměr hmotnosti stroje k tahu motoru byl co nejnižší. Proto byla zvolena koncepce krátkého trupu bez vodorovných ocasních ploch. Výsledkem byl letoun s poměrem tahu motoru ke vzletové hmotnosti cca 3 400 kg 1,33:1.

10. prosince 1955 zahájil firemní pilot Ryanu Peter Girard letové zkoušky^[1] ponejprv s konvenčním vzletem a přistáním. X-13 byl proto vybaven tříkolovým podvozkem příďového typu. 28. května 1956 podnikl Girard první opatrný kolmý vzlet a vyzkoušel režim visu v malé výšce nad zemí. 28. května 1956 poprvé úspěšně vyzkoušel (po konvenčním startu) přechod z dopředného letu do režimu visení a naopak. X-13 se tak stal prvním letounem světa, který tuto fázi zvládl. Poté přistál klasickým způsobem.^[1]

Pak se přistoupilo ke kolmým startům z mobilní odpalovací rampy, což byl úkol mnohem těžší (zejména přistání). Tento proces i s přechodem do vodorovného letu a zpět k přistání a zaháknutí se do svislé plošiny byl úspěšně absolvován 11. dubna 1957.^[1] 30. července 1957 X-13 Vertijet úspěšně představil své schopnosti během oficiální prezentace ve Washingtonu, D.C.

Zkoušky probíhaly až do roku 1958, kdy byl program zastaven. Přednost dostaly protivzdušné raketové systémy země-vzduch.

Konstrukce

Ryan X-13 Vertijet byl celokovový jednomotorový proudový letoun s trojúhelníkovým křídlem (tzv. delta křídlo). Šlo o jednomístný bezocasý hornoplošník s atypickým přistávacím zařízením tvořeným zejména částečně zatahovatelným hákem pod trupem. Na koncích nosného křídla byly instalovány malé pomocné plochy (zvané winglety) a malé otočné trysky (puffery) pro vektorování tahu. Tyto prvky napomáhaly stabilizaci v režimu visení a během přechodové fáze z vertikálního do horizontálního letu a naopak, kdy byly klasické řídící prvky neúčinné. Palivová nádrž se nacházela uvnitř střední části nosné plochy. Trup byl poměrně krátký, za přídí vybavenou hubicí s měřícími přístroji a pomocnou ovládací tryskou se nacházel pilotní kokpit vybavený katapultovací sedačkou. Sedačka byla teoreticky schopna úspěšné katapultáže i v nulové výšce a při nulové rychlosti. Při svislém letu se nakláněla o 45° dopředu pro zajištění pilotova lepšího výhledu. Hned za pilotní kabinou byly na bocích trupu nasávací otvory vzduchu pro motor. Na zádi trupu byla výfuková roura.

Uživatelé

USA

• USAF

Specifikace

Technické údaje

• Pohon: 1× proudový motor Rolls-Royce Avon; 44,5 kN
• Délka: 7,4 m
• Výška: 4,65 m
• Rozpětí křídla: 6,4 m
• Nosná plocha: 17,74 m²
• Prázdná hmotnost:^{[pozn. 1]} 2 422 kg
• Maximální vzletová hmotnost: 3 320 kg
• Posádka: 1 pilot

Výkony

• Maximální rychlost: 777 km/h
• Dolet: 330 km
• Dynamický dostup: 9 150 m

Odkazy

Poznámky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ryan X-13 Vertijet na anglické Wikipedii.

Literatura

• Encyklopedie letadel. Bratislava: Slovo, 1997. ISBN 80-85711-29-X. Kapitola Ryan X-13 Vertijet, s. 345.  (česky)
• Letectví a kosmonautika, 1969/9 (česky)
• Letectví a kosmonautika, 2004/5 (česky)
• David Donald, Encyklopedie letadel světa, Ottovo nakladatelství, 1999, ISBN 80-7181-230-7 (česky)
• Světová encyklopedie letadel, IMP

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ryan X-13 Vertijet na Wikimedia Commons
• Ryan X-13 Vertijet, Military.cz (česky)
• Ryan X-13 Vertijet, VSTOL.org (anglicky)
• Ryan X-13 Vertijet, Aviastar.org (anglicky)
• Google books - Ryan X-13 (anglicky)

Autoritní data	GND: 7636717-4 NARA: 10663350