 Srpice barvířská | |
|---|---|
 Srpice barvířská (Serratula tinctoria) | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | rostliny (Plantae) |
| Podříše | cévnaté rostliny (Tracheobionta) |
| Oddělení | krytosemenné (Magnoliophyta) |
| Třída | vyšší dvouděložné (Rosopsida) |
| Řád | hvězdnicotvaré (Asterales) |
| Čeleď | hvězdnicovité (Asteraceae) |
| Podčeleď | bodlákové (Carduoideae) |
| Rod | srpice (Serratula) |
| Binomické jméno | |
| Serratula tinctoria L., 1753 | |
| Synonyma | |
| |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Srpice barvířská (Serratula tinctoria) je vytrvalá, okolo půl metru vysoká bylina s úbory červenofialově zbarvených květů. V české přírodě je původním a jediným druhem rodu srpice, kvete poměrně pozdě, od července do září a semena dozrávají od srpna do října. Před rozmachem syntetických barviv byla pěstována k barvení látek, odtud pochází její druhové jméno „barvířská“. Nyní roste jako rostlina bez ekonomického významu a pro mizející stanoviště a klesající počty kvetoucích jedinců je hodnocena jako vzácnější druh české květeny, který vyžaduje další pozornost (C4a).[1][2][3]
Rozšíření
Převážně evropský druh vyskytující se téměř v celé Evropě, od Pyrenejského poloostrova a Britských ostrovů na západě až po východní hranici evropského Ruska na Uralu. Roste také v asijské oblasti Turecka přiléhající k Černému moři a v africkém Alžírsku u Středozemního moře.
V České republice je rozšířena, vyjma středních a vyšších poloh oreofytika, téměř po celém území. V polovině 20. století bývala dosti hojná, zvláště v lesnatých územích s vlhkými loukami. V současnosti se vyskytuje roztroušeně, až místy hojně, zejména v nižších a středních polohách východních, středních, severozápadních a jižních Čech a na jižní a střední Moravě. Nejčastěji roste v okolích dolních toků řek a v rybničních oblastech.[1][2][4]
Ekologie
Hemikryptofyt rostoucí na střídavě vlhkých až vysychavých loukách a pastvinách, stejně jako v teplomilných doubravách nebo bučinách a na lesních pasekách. Teplomilná rostlina, které nejvíce prospívají živinami bohaté půdy, slabě zásadité až slabě kyselé a s kolísající hladinou podzemní vody. Ploidie druhu je 2n = 22.[1][2]
Popis
Vytrvalá rostlina s lodyhou vysokou 40 až 80 cm, v horní části větvenou, která konce léta kvete červenofialovými květy sestavenými do úborů. Lodyha vyrůstá z krátkého, dřevnatějícího oddenku a je přímá, lysá a lesklá, hranatá a až pod úbory řídce listnatá. Přizemní listy v růžici jsou dlouze řapíkaté, čepele mají vejčitě kopinaté a 10 až 20 cm dlouhé. Lodyžní listy vyrůstají střídavé, jsou přisedlé, jednoduché, nejvýš 5 cm dlouhé, obvykle lyrovitě peřenodílné a vzácně celistvé. Všechny listy jsou po obvodě drobně zubaté, tmavě zelené, lysé a nemají palisty.
Květy vyrůstají v úborech 1 až 1,5 cm širokých, které vytvářejí chudá chocholičnatá květenství. Zákrov je víceřadý, střechovitě se překrývající listeny jsou vejčitě kopinaté, špičaté, bez přívěsků, po obvodě pilovité a mnohdy nafialovělé. Všechny květy mají kalich redukovaný a korunu srostlou do trubky, středové květy jsou oboupohlavné a okrajové jsou samičí, většinou jsou všechny zbarvené červenofialově, vzácně bíle nebo růžové. V oboupohlavném květu je pět tyčinek s dvouhrotými prašníky a ztlustlá čnělka s dvoulaločnou bliznou. Přenos pylu z prašníků na blizny zajišťuje hmyz.
Plody jsou asi 5 mm dlouhé, vejčité, lysé nažky s víceřadým, nažloutlým chmýrem s nesrostlými paprsky.[1][2][5][6]
Význam
V minulosti se čerstvá nebo sušená nať používala s mořidly (soli kovů) k barvení příze na žluté nebo zelené odstíny. Rostlina barví sama o sobě, ale přidáním mořidla se dosáhne požadovaného odstínu a větší stability barvy. Mořidlo přímo ovlivní barevný odstín a přidáváme je do barvicích lázní nebo jimi barvený materiál předem moříme. Lze takto u srpice barvířské docílit těchto barev:
- Jasně žlutá – mořidlo: síran draselno-hlinitý (kamenec)
- Hráškově zelená – mořidla: nejprve síran měďnatý a pak síran draselno-hlinitý
- Žlutozelená – mořidla: nejprve síran draselno-hlinitý a pak síran železnatý.[2][7]
Odkazy
Reference
- ↑ a b c d SLAVÍK, Bohumil; ŠTĚPÁNKOVÁ, Jitka. Květena ČR, díl 7. Praha: Academia, 2004. 767 s. ISBN 80-200-1161-7. Kapitola Serratula tinctoria, s. 423–424.
- ↑ a b c d e CIBULKA, Radim. BOTANY.cz: Srpice barvířská [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 07.08.2007 [cit. 2018-09-20]. Dostupné online.
- ↑ GRULICH, Vít. Red List of vascular plants of the Czech Republic: 3rd edition. S. 631–645. Preslia [online]. Botanický ústav, AV ČR, Průhonice, 2012 [cit. 20.09.2018]. Roč. 84, čís. 3, s. 631–645. Dostupné online. ISSN 0032-7786. (anglicky)
- ↑ HASSLER, Markus. Catalogue of Life: Serratula tinctoria [online]. Naturalis biodiverzity Center, Leiden, NL, rev. 2018 [cit. 2018-09-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-05-31. (anglicky)
- ↑ Wilde planten: Serratula tinctoria [online]. Wilde planten in Nederland en België, NL [cit. 2018-09-20]. Dostupné online. (nizozemsky)
- ↑ ANDERBERG, Arne. Den virtuella floran: Serratula tinctoria [online]. Naturhistoriska riksmuseet, Stockholm, SE [cit. 2018-09-20]. Dostupné online. (švédsky)
- ↑ SMRŽOVÁ, Lenka. Barvířské rostliny, možnosti produkce rostlinných barviv. České Budějovice, 2008 [cit. 20.09.2018]. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Vedoucí práce Jan Moudrý. Dostupné online.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu srpice barvířská na Wikimedia Commons 
Taxon Serratula tinctoria ve Wikidruzích- Botanický ústav AV ČR – rozšíření srpice barvířské v ČR
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Srpice_barvířská |
