Fotbalovou kariéru začal v Cosenze, kde hrál do roku 1994. Poté jej koupila Parma se kterou odehrál první své zápasy v nejvyšší lize a také v poháru UEFA kterou pomohl vyhrát. V následujících dvou sezonách byl odeslán na hostování, nejprve do Padovy a poté do Chieva. Po návratu do Parmy se stal hlavním hráčem v základní sestavy. V sezoně 1998/99 vyhrál druhý pohár UEFA.
Po úspěšné sezoně jej koupilo Udinese. I zde byl důležitým hráčem. Po dvou sezonách jej koupilo za 25 milionů EuroLazio. Za Biancocelesti odehrál tři sezony a jedinou trofej získal v sezoně 2003/04 a to italský pohár.
V roce 2004 odešel do Španělského klubu Valencia. Hned pomohl k vítězství evropskému superpoháru. Jenže po neúspěšné sezoně, která skončila 7. místem v lize, se klub rozhodl jej poslat na hostování. Nejprve do Fiorentiny a poté do Turína a Livorna. V roce 2007 mu skončila smlouva ve Valencii a mohl tak odejít zadarmo do druholigovéMantovy. Po jedné odehrané sezoně v klubu skončil a nové angažmá našel až v roce 2009. Vrátil se do rodného města Cosenza. Po dvou sezonách se rozhodl ukončit kariéru.
Za Itálii odehrál 38 utkání a vstřelil dvě branky. První utkání odehrál 23. února2000 proti Švédsku (1:0).[2] Trenér Dino Zoff jej nominoval na ME 2000, kde odehrál všechna utkání a vstřelil jednu branku. Domů si odvezl stříbrnou medaili. Byl i na ME 2004. Odehrál všechna utkání ale skočil hned ve skupině. Poslední zápas odehrál 9. října2004 proti Slovinsko (0:1).[3]
Turecko
Belgie
Švédsko
Rumunsko
Nizozemsko
Francie
Dánsko
Bulharsko
Řád zásluh o Italskou republiku (2000)[13]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Stefano Fiore na Wikimedia Commons 
