Morava: Porovnání verzí

Morava
Rozloha k roku 1928	22 022,1 km²[zdroj?]
Počet obyvatel	neexistují přesné údaje
Úřední jazyk	čeština
Národnostní složení	neexistují přesné údaje
Náboženství	neexistují přesné údaje
Nejvyšší bod	Praděd (1 492 m n. m.)
Dřívější hlavní města	Brno, předtím Olomouc
Nadřazený celek	Česko
Druh celku	Historická české země
Časové pásmo	UTC +1 / UTC +2 (letní čas)

Morava (latinsky Moravia, německy Mähren) je historická země ve východní části České republiky, kdysi součást zemí Koruny české. Název pochází od pojmenování řeky Moravy (krajina kolem řeky Moravy), jejíž název je předslovanského původu s významem voda, močál.^[1]

Územní rozsah a mocenské začlenění Moravy se opakovaně výrazně měnilo. Po zániku Velkomoravské říše přestala být Morava ohniskem státu a samostatný stát na jejím území již nikdy poté neexistoval.^[2] V první polovině 11. století byla Morava připojena k přemyslovskému státu.^[3][2] V důsledku sporů mezi Přemyslovci a povstání šlechty roku 1182 ji římskoněmecký císař přidělil na sněmu v Řezně Přemyslovci Konrádu II. Otovi jako přímé říšské léno,^[4] nazvané Markrabství moravské.^[4] Již v roce 1186 došlo mezi Přemyslovci k tzv. Knínské dohodě, jíž opět zanikla přímá závislost Moravy na říši a byla obnovena celistvost přemyslovského státu.^[5] Asi jedno a půl století byla Morava rozdělena na úděly, na přelomu 12. a 13. století se opět sjednotila jako markrabství, její vztah k Čechám však nebyl i nadále určen, teprve roku 1346 se Morava stala lénem českého krále a součástí celku České koruny. Vztah k Čechám se nicméně v dalších stoletích měnil, až do Třicetileté války se postupně oslaboval, od 17. století slábla i sama Česká koruna až fakticky v polovině 18. století zanikla. Morava se pak stala jednou ze zemí vznikajícího rakouského státu a s Čechami ji formálně nic nepojilo. Během 19. století v Čechách vznikl koncept spojení Moravy s Čechami v jednom českém státu, ten však byl dlouho na Moravě odmítán.

Se zánikem Rakousko-Uherska zaniklo i Markrabství moravské,^[6] ale Morava zůstala jako Země Moravská i nadále správním celkem v rámci nově vzniklého Československa. Roku 1928 byla Morava spojena s českou částí Slezska do země Moravskoslezské, která existovala do roku 1948. Od roku 1949 se území dělí na kraje, jejichž hranice se s původními zemskými hranicemi nekryjí. Dodnes je však Morava obyvateli České republiky vnímána jako kulturní celek. V první polovině 90. let 20. století bylo významné Moravské hnutí dodnes usilující o obnovu autonomie Moravy.

Území

Území Moravy v rozsahu z roku 1928 je v současnosti rozděleno mezi Jihomoravský, Moravskoslezský, Olomoucký, Vysočinu, Zlínský, Jihočeský a Pardubický kraj. Původně moravská osada U Sabotů, která od září 1998 má jako místní část oficiální název Šance, patří od 25. července 1997 ke Slovensku, k němuž patří i moravské pozemky, odříznuté od zbytku Moravy úpravou česko-slovenské státní hranice roku 1997.

S historickým územím Moravy hraničí na západě Čechy (344 km), na jihu rakouská spolková země Dolní Rakousy, na jihovýchodě pak slovenský Trnavský kraj, na východě slovenský Trenčínský kraj, na severovýchodě slovenský Žilinský kraj a České Slezsko, na severu také České Slezsko a na severozápadě pak polská část Slezska – konkrétně Kladsko, historická součást Čech^[7] – dnes okres Kladsko (powiat Kłodzki), který je součástí Dolnoslezského vojvodství (20 km). Při započtení svých někdejších moravských enkláv ve Slezsku Morava sousedí i s polským Opolským vojvodstvím, které leží téměř celé v polské části Slezska.

Geografie

Mezi známější národopisné regiony patří Valašsko, Slovácko, Haná, Lašsko či Horácko.

Od roku 2000 je území Moravy administrativně rozděleno mezi kraje Jihočeský (menší jihovýchodní část kraje), Jihomoravský (s výjimkou Jobovy Lhoty celé území kraje), Moravskoslezský (menší části na jihu kraje), Olomoucký (většina území kraje), Pardubický (menší území na východě kraje), Vysočinu (východní polovina kraje), a Zlínský (celé území kraje),

Povrch

Povrch Moravy tvoří z větší částí pahorkatiny, vrchoviny a ne příliš vysoká pohoří. Na hranici s Čechami se rozkládá Českomoravská vrchovina. Pramení zde například řeky Jihlava nebo Oslava. Součástí Českomoravské vrchoviny je i masiv Žďárských vrchů, ve kterých pramení řeka Svratka. Východně od Českomoravské vrchoviny se pak nachází Drahanská vrchovina s Moravským krasem. Na severu Moravy a na jihu Slezska se pak rozkládá pohoří Jeseníky, s nejvyšší moravskou horou Pradědem (1 492 m), členěné na Hrubý Jeseník a Nízký Jeseník. Jihozápadně od Jeseníků se na hranici s Čechami a Kladskem rozkládá masiv Králického Sněžníku. Jihovýchodně od Jeseníků se zvedají Oderské vrchy. Na jižní a střední Moravě se pak podél řek rozkládá několik nížinatých úvalů a "bran", které oddělují výše uvedená pohoří od pohoří na východě Moravy, jimiž jsou Bílé Karpaty, Javorníky, Moravskoslezské Beskydy, Vsetínské vrchy, a poněkud "izolované" západněji položené Chřiby a pahorkatina Ždánický les. Pokud jde o úvaly, tak podél toku nejdůležitější a největší moravské řeky Moravy, která celou zemí protéká od severu k jihu, to jsou Hornomoravský úval a Dolnomoravský úval. Na Hornomoravský úval navazuje na severu Moravská brána, na jihu pak Vyškovská brána, s níž na jihu sousedí Dyjskosvratecký úval. U Mikulova se zvedají Pavlovské vrchy. Na řece Moravě se nachází i nejnižší bod celého území Moravy (148 m) na soutoku s řekou Dyje v nejjižnějším výběžku Moravy na moravsko^[zdroj?]-slovensko-rakouském pomezí.

Řeky

• Morava - nejdůležitější moravská řeka
• Bečva
• Dyje
• Jevišovka
• Jihlava
• Odra
• Oslava
• Ostravice
• Svitava
• Svratka

Významná města

Od roku 1641 bylo správním centrem Moravy Brno. Předtím se o správu země dělilo s Olomoucí, která je dodnes centrem římskokatolické duchovní správy Moravy.

• Brno (krajské)
• Olomouc (krajské)
• Zlín (krajské)
• Přerov
• Prostějov
• Třebíč
• Jihlava (krajské město, původně ležící jen na Moravě, ovšem v současnosti se rozkládající po obou stranách moravsko-české zemské hranice)
• Kroměříž
• Nový Jičín
• Znojmo
• Ostrava (krajské město rozkládající se po obou stranách moravsko-slezské zemské hranice)
• Frýdek-Místek (město rozkládající se po obou stranách moravsko-slezské zemské hranice)

Dějiny Moravy

Slovanské osídlení

Nejstarším historicky doloženým etnikem byly keltské kmeny Volků-Tektoságů, vystřídané na přelomu letopočtu germánskými Kvády (pravděpodobně sem zasahoval vliv Marobudovy říše). V 6. století osídlily Moravu slovanské kmeny: Holasicové na Opavsku (jejichž existence je ale značně problematická) a Moravané (odtud jméno – poprvé zmiňováni až roku 822, zřejmě se ale jednalo o souhrnný název pro všechny obyvatele jednoho kmene, který si v 8. či 9. století podmanil ostatní slovanské kmeny žijící v tomto regionu), žijící zejména kolem středního a dolního toku řeky Moravy, pravděpodobně až k soutoku s řekou Dunaj.

Velkomoravská epocha

V 7. století tvořila Morava součást Sámovy říše. V roce 833 došlo ke sjednocení moravského knížectví (na území moravských kmenů) a nitranského knížectví (jihozápadní Slovensko); v letech 833–906 se tak Morava stává centrem prvního raně feudálního státu na území dnešní České republiky – Velkomoravské říše.

Mezi říší Moravanů a východní Římskou říší (Byzancí) byla v roce 863 uzavřena dohoda. Císař Michael III. vyšel vstříc žádosti Moravanů a vyslal na Moravu zvláštní politicko-kulturní misi vedenou „soluňskými bratry“ Konstantinem a Metodějem. Jejich zásluhou se Morava stala kolébkou slovanské knižní vzdělanosti a začala se tu šířit východní větev křesťanství. Druhý z věrozvěstů se o něco později stal prvním moravsko-panonským (a jediným) arcibiskupem.

Velká Morava byla kromě svého kulturního významu jako kolébky staroslověnské vzdělanosti také politicky a vojensky silným středoevropským státem s mocnými panovníky v čele (nejslavnějším byl Svatopluk), kteří byli důstojnými soupeři Východofranské říše. Po zániku VM v letech 906/907 existuje pro následující století jen minimum písemných zpráv. Je pravděpodobné, že teritorium nynější Moravy se dostalo pod vliv Uher, popř. Polska, přičemž zbytky původní světské a církevní správy byly patrně zachovány.

Středověk

Teprve až po několikanásobné porážce Uhrů v letech 955 a 965 si Moravu postupně pod své panství získal český kníže Boleslav I. Hranice Moravy byly v této době značně odlišné od jejich současného průběhu. Na jihu zasahovala přirozená hranice jižněji až do severní části dnešních Dolních Rakous, na východě vedla po západním úpatí Bílých Karpat. Severní hranice nebyla dlouho zřejmá, probíhala zhruba hlubokými hvozdy na dnešním jižním pomezí Opavska.

Roku 1003 se zmocnila Moravy polská vojska Boleslava Chrabrého. Do kdy Polsko Moravu podrželo není přesně známo – její opětovné ovládnutí (až po Bílé Karpaty) Přemyslovcem Oldřichem se klade do roku 1019 nebo do r. 1029. (Nicméně ještě na přelomu 11. a 12. století patřila část Moravy v okolí Uherského Hradiště, Uherského Brodu a Strážnice k Uhrám.) Oldřich dal zemi do správy svému synu Břetislavovi I..

A byl to právě Břetislav I., kdo vtiskl Moravě rysy, přetrvávající pak po staletí: předně, založil (či znovuobnovil) řadu hradů, najmě 3 hlavní – Olomouc, Brno a Znojmo – které se později rozrostly v města. Tyto hrady také na samém sklonku svého života (1055) ustanovil centry nových správních oblastí, tzv. údělů^[8], ve kterých vládli mladší synové pražských knížat (později, zejména v brněnském a znojemském údělu, samostatné boční linie Přemyslovců). Břetislav také stojí u počátků moravského mincovnictví – ještě za života svého otce začal na Olomouckém hradě razit denáry a založil zde nejstarší mincovnu na Moravě. I tato skutečnost podtrhla mimořádné, přednostní postavení Olomouce vůči zbylým údělům.

Nástupce Břetislavův na pražském stolci, nejstarší syn Spytihněv II., se rozhodl nerespektovat otcovu politickou závěť a Moravu nově uspořádat. Sesadil všechny tři své bratry/údělníky (olomoucký Vratislav – pozdější král Vratislav II. – musel dokonce uprchnout do Uher), dosazené do svých zemí otcem; uvěznil 300 moravských předáků^[9], vyvlastnil jejich majetek („koně i jejich zbroj“) a na jejich místa dosadil své lidi z Čech. Po jeho smrti však nový kníže Vratislav II. systém údělů opět obnovil („druhé dělení Moravy“) a ty pak zůstaly až do sjednocení země v r. 1182.

Zvláštní postavení mělo v rámci Moravy olomoucké biskupství, založené Vratislavem roku 1063. Olomoucký biskup býval (narozdíl od pražského) doslova pravou rukou knížat a králů českých, mocným činitelem v zemi (jediná skutečná lenní soustava v našich zemích vznikla právě na statcích a panstvích biskupů z Olomouce).

Císař Svaté říše římské, Fridrich I. Barbarossa, v roce 1182 rozhodl o zamezení snah českých knížat vládnout na Moravě. Povýšil proto Moravu na samostatné markrabství a stejně jako Čechy mělo být nadále udělováno už pouze jen jako léno říše. Prvním markrabětem se stal původně údělný znojemský kníže Konrád II. Ota (ovládnutím všech moravských přemyslovských údělů fakticky spojil pod svou vládou celou Moravu). Díky jeho tzv. knínské dohodě s Přemyslem I. Otakarem po krvavé bitvě u Loděnice (1185), kterou uzavřeli následujícího roku, byla však Morava i nadále podřízena českému knížeti. Tento stav jen upevnil nástup Konráda II. Oty na český trůn (1189), resp. dohoda Přemysla I. Otakara a jeho bratra Vladislava Jindřicha (1198) o rozdělení vlády.

Počínaje rokem 1269 se začalo z Moravy vydělovat Opavské vévodství vytvořené Přemyslem Otakarem II. pro jeho nemanželského syna, vévodu Mikuláše. Moravské markrabství koncem 13. století mělo své zemské úředníky, v jejichž čele stál zemský hejtman (poprvé se uvádí v roce 1298) a soudy (tzv. cúdy). Zemská obec, reprezentovaná sněmem, se začala na Moravě formovat až v průběhu 14. století.

Jan Lucemburský, nový král Čech, byl nucen vydat české a moravské šlechtě tzv. inaugurační diplomy, neboli volební kapitulace (pro Moravu byl diplom vydán v červnu 1311, půl roku po tom českém), v nichž potvrdil všem knížatům království našeho českého a Moravě jejich požadavky (byť v okleštěné podobě) – především, že „...nikdy nesvěříme nikomu jinému než Moravanu na Moravě nějaký úřad, spojený s důchody...“; dále, že zemskou berni bude král vybírat jen ve zvláštních případech a že nebude šlechtu nutit k vojenským tažením za hranice země (tj. šlechtici měli pouze povinnost zemské hotovosti). Tyto listiny daly základ politické samosprávě Moravy ve středověku.

V roce 1348 Karel IV. zreformoval moravské soudnictví a do Brna a Olomouce byly zavedeny zemské desky (střídavé zasedání sněmu v obou městech). Díky jisté vzdálenosti od Čech, Moravu nezasáhl příliš významně dopad husitských válek. Všechny zemské úřady samosprávy měly být na Moravě nadále obsazovány jen rodilými Moravany. S Čechami spojovala Moravu osoba společného panovníka (personální unie) a povinnost společné obrany.

V roce 1462 císař Fridrich III. na žádost Jindřicha z Lipé, nejvyššího zemského hejtmana Moravského markrabství a maršálka Království českého, jakož i na žádost stavů markrabství, změnil v erbu Moravy šachování orlice ze stříbrně (bíle) červeného na zlato (žlutě) červené.

Za vlády Jiřího z Poděbrad, krále Čech a markrabího Moravy, v roce 1464 ztratilo markrabství svou funkci vladařství (léno králů a Koruny království Čech) a bylo ztotožněno s celou Moravskou zemí v čele s její samosprávnou stavovskou korporací vedenou moravským zemským hejtmanem. V průběhu 15. století je také Morava po dobu 21 let pod vládou uherského krále Matyáše Korvína.

Raný novověk

V roce 1535 bylo vydáno Zřízení zemské markrabství moravského a vznikly tak kraje novojičínský, olomoucký, brněnský a hradišťský.

V 16. století představoval nejvyšší zemský orgán moravský zemský sněm, který měl právo povolovat berně, měl samostatnou moc pokud šlo o zemská práva a zemské zákonodárství a střežil moravské svobody. V čele země stál královský zemský hejtman s dalšími úředníky. V zahraničí byla Morava chápána téměř jako samostatná stavovská republika.

Počátkem 17. století z iniciativy Karla st. ze Žerotína se Moravané poprvé a naposledy odtrhli a dočasně se odklonili nikoliv od Koruny, ale od krále (markrabího) Rudolfa II. a vznikla konfederace Moravy Uher a Rakous, v jejímž čele stál uherský král Matyáš II. přijatý v roce 1608 za moravského markrabího. Matyáš tehdy přiznal moravským stavům právo zákonodárné a to i bez souhlasu panovníka-markrabího, dále právo zemského sněmu vypovídat válku a uzavírat mír a bránit zemské zřízení i zbraní, kdyby je panovník porušoval. Tato iniciativa byla výsledkem rozhořčení nad postupem českých stavů a jejich postojem v minulosti k Moravě. Morava vedená Karlem Starším ze Žerotína a Františkem z Ditrichštejna se nejprve odmítla připojit k českému stavovskému povstání. Spojila se s ním až v roce 1619, kdy v zemi proběhl s pomocí českého stavovského vojska převrat.

Bitvy na Bílé hoře se v roce 1620 zúčastnilo na čtyři tisíce mužů moravského vojska (přesněji řečeno, šlo o žoldnéře z německých zemí najaté za peníze moravských stavů) a vedl je Jindřich z Thurnu mladší a Jindřich Šlik. Šlo o jednu z mála jednotek, která z bitvy neprchla a bojovala až do konce, faktem ovšem je, že její pozice jakýkoliv útěk v podstatě vylučovala.

V době pobělohorské bylo v roce 1628 vydáno Obnovené zřízení zemské pro Moravu (rok předtím pro Čechy), jež zůstalo, s drobnými úpravami, v platnosti až do r. 1848 a zabezpečovalo Habsburkům dědičné právo na české země. To byla definitivní tečka za stavovskými svobodami i náboženskou tolerancí, jíž byla Morava najmě v 16. století proslulá...

V rámci nastupujícího absolutismu Ferdinand II. také zřídil nový úřad – moravský královský tribunál – kterým nahradil dosavadní instituci zemského hejtmana (jakožto jednotlivce). Tribunál, ustanovený v prosinci r. 1636, sídlil zpočátku v Olomouci, ale r. 1642 byl (spolu se zemskými deskami a soudem) přemístěn do Brna, které se tak stalo jediným hlavním městem Moravy. Územně-správní reforma Karla VI. z roku 1714 ustanovila (už stálé) kraje: Brněnský, Jihlavský, Znojemský, Olomoucký, Přerovský a Hradišťský.

V souvislosti s pronikavými reformami Marie Terezie (zřízení tzv. Directoria in publicis et cameralibus) přestalo roce 1749 moravské markrabství (jakož i ostatní země Koruny české) de facto existovat. Ztratilo i to málo pravomocí, které v pobělohorském období vídeňský dvůr zemi byl ochoten ponechat. V roce 1763 sice panovnice nespokojeným stavům částečně ustoupila (ustavením královského moravského zemského gubernia v čele se zemským hejtmanem, který se stal zároveň předsedou zemských sněmů a zemského výboru), ovšem zemským úředníkům byly (narozdíl od úředníků, dosazovaných z centra do všech nižších a středních úřadů a do značné části úřadů zemských) jejich pravomoci stále oklešťovány. Radikální Josef II. pak zemské úřady proměnil v čistě zeměpanské úřady a zemští (stavovští) úředníci měli pouze čestné funkce.

Roku 1758, za sedmileté války, znovu vpadl na Moravu pruský král Fridrich II., ovšem kvůli potížím se zásobováním, úspěšné obraně Olomouce a prohrané bitvě u Domašova byl nucen se bez úspěchu stáhnout.

Roku 1777 je olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství, namísto proponovaného biskupství v Opavě pak byl zřízen generální vikariát. V letech 1782–83 Josef II. sloučil státní správu Moravy a Rakouského Slezska pod jedno moravskoslezské gubernium se sídlem v Brně. (Stavovské instituce a zemské sněmy obou zemí však zůstaly zachovány!) I nadále byla Morava rozčleněna na 6 krajů. Josef II. zároveň roku 1783 začlenil území tzv. moravských enkláv ve Slezsku pod Opavský kraj, který byl jedním ze slezských krajů. I nadále však byly tato území spravována dle moravských zákonů.

Císař Leopold II. svým reskriptem v roce 1790 svolal a obnovil zemský sněm Moravského markrabství (čímž vlastně rušil předchozí reformy svého bratra). Sněmu předsedal sněmovní direktor a moravskoslezský gubernátor. Moravskému zemskému sněmu byla navrácena moc zákonodárná a vládní, zatímco moc výkonnou si podržely zeměpanské úřady panovníka.

Novověk

19. století

K 1. lednu 1850 bylo zrušeno moravskoslezské gubernium a Morava se Slezskem byly opět plně samostatnými korunními zeměmi. Zároveň došlo ke vzniku dvou zemských místodržitelství: moravského a slezského. V rámci centralizace se Moravské markrabství podobně jako jiné země mocnářství stalo korunní zemí mocnáře a provincií Rakouského císařství.

Území stávajících moravských enkláv ve Slezsku nadále tvořilo až do roku 1928 specifické správní území. Na jedné straně bylo spravováno slezskými orgány v rámci nově vzniklých slezských okresů, avšak platily zde moravské zemské zákony, daně odtud byly odváděné na Moravu a rovněž se jednalo o jeden z moravských volebních okresů. V rámci správní reformy vznikly na Moravě dva kraje (Brněnský s dvanácti okresy a statutárním městem Brnem a Olomoucký s třinácti okresy a statutárním městem Olomoucí).

V rozsáhlých okresech existovaly expozitury okresních hejtmanství (Břeclav – expozitura okresního hejtmanství v Hustopeči; Moravské Budějovice – expozitura okresního hejtmanství ve Znojmě; Staré Město pod Sněžníkem – expozitura okresního hejtmanství v Šumperku; Moravská Ostrava – expozitura okresního hejtmanství v Místku; Strážnice – expozitura okresního hejtmanství v Uherském Hradišti).

V únoru 1861 byly přijata Únorová ústava, která podávala soubor zemských zřízení. Působnost nového zemského sněmu Moravského markrabství a moravského zemského výboru byla taxativně vymezena v oblasti zákonodárné a správní. V čele zemského výboru stál opět moravský zemský hejtman. Výbor měl výkonnou a samosprávnou funkci. Zemský místodržitel nebyl však odpovědný zemskému sněmu. V této době jsou kraje zrušeny a nahrazuje je 76 „smíšených“ okresů a 2 statutární města (Brno a Olomouc).

V roce 1865 v rámci programu federalizace Rakouské monarchie byla ústava zrušena a Vídeň zahájila přímé jednání se zemskými sněmy včetně sněmu Moravského markrabství. Dva roky poté byla přijata nová Prosincová ústava liberálního ducha, ale bez federalistického pojetí. O další tři roky později dochází opět k reformě okresů; jejich počet se snižuje na třicet a doplňuje je 6 statutárních měst (Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo, Uherské Hradiště a Kroměříž). Toto uspořádání s malými změnami funguje až do roku 1928.

Území okresů se dále členilo na soudní okresy, což byly územní jednotky, podle kterých bylo organizováno soudnictví. Později se například stávalo, že jeden soudní okres byl rozdělen mezi 2 nebo více politických okresů. Správu smíšených a později politických okresů řídilo okresní hejtmanství včele s hejtmanem.

20. století

Období do r. 1948

V roce 1908 bylo Moravské markrabství správně členěno na města s vlastním statutem (Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava, Kroměříž, Uherské Hradiště) a na 34 politické okresy. Zemský sněm Moravského markrabství v čele se zemským hejtmanem měl 151 poslanců. Moravský zemský výbor, jemuž předsedal rovněž zemský hejtman, se ve svých referátech staral o zemskou správu, zemský majetek a podniky, zemědělství živnosti a průmysl, zdravotnictví, bezpečnost, vojenské záležitosti v zemi, vzdělání, vědu, literaturu a umění, veřejné stavby a dopravu a zemské daně.

Roku 1918 se Morava jako Země moravská stává součástí Československa, přičemž zemský sněm byl zrušen a samospráva Moravy silně omezena. Až do roku 1928 byly nadále tzv. Moravské enklávy ve Slezsku spravovány slezskými zemskými orgány, tvořily jeden z moravských volebních okresů, a daně z nich byly odváděny na Moravu. Ústava Československé republiky zrušila všechny znaky autonomie jednotlivých českých zemí, jako byly zemské symboly, zemský sněm a zemské zákonodárství. Tatáž ústava také navrhla nové administrativní členění státu na menší župy, které by zcela nahradily stávající členění na země. V případě Moravy by jejich hranice nerespektovaly stávající hranici Moravy a Slezska, zatímco moravská hranice s Čechami i Slovenskem měla být nadále respektována. Nově zřízené ministerstvo vnitra ČSR mělo snahu zemské zřízení nahradit župním, což na Moravě odmítaly takřka všechny politické strany a veškerý denní tisk s odůvodněním, že by Morava jako samostatný historický útvar s tisíciletou tradicí zanikla.

Definitivní ústava přijatá v únoru 1920 rozhodla proti zemskému zřízení. Zákonodárnou moc svěřila dvoukomorovému Národnímu shromáždění Republiky Československé, složenému z poslanecké sněmovny a senátu a potvrdila neexistenci zemských sněmů. V čele Moravy nadále stála zemská správa politická v jejímž čele stál prezident zemské správy politické.

31. července 1920 byla k ČSR připojena malá část Dolních Rakous (Valticko a území jižně od Lanžhotu – tzv. Dyjský trojúhelník) a začleněna do moravských politických okresů. Roku 1924 po převedení osady Nedvězíčko do Čech získala Morava svůj moderní rozsah, tak jak je historiky a jinou odbornou veřejností vnímán dodnes.

Dále byla roku 1927, po vlně protestů a petičních akcí, opuštěna myšlenka nahradit historické země župami. Zákonem č. 125/1927 Sb. „o organisaci politické správy“ ze dne 14. července 1927, se pak s platností od 1. prosince 1928 stala Morava částí nově zřízené Země Moravskoslezské, která byla jednou ze čtyř samosprávných zemí, na které se území Československa dělilo.

V Brně byl zřízen Zemský úřad pro Zemi moravskoslezskou, která vznikla spojením Moravy a Slezska. V Zemi moravskoslezské existovalo čtyřicet pět okresních úřadů a magistráty tří statutárních měst: Brna, Olomouce a Opavy (Frýdek, Jihlava, Kroměříž, Uherské Hradiště a Znojmo přišly při vzniku Země Moravskoslezské o postavení statutárního města). Nejvyšším článkem územní samosprávy pak byla zemská samospráva. Nejvyšším orgánem zemské samosprávy v Zemi moravskoslezské bylo šedesátičlenné Zemské zastupitelstvo. Funkční období členů zastupitelstva bylo šestileté, jeho předsedou se stal z titulu svého úřadu zemský prezident. Zemské zastupitelstvo volilo ze svých řad Zemský výbor, jenž měl dvanáct členů. Také jemu předsedal zemský prezident. Ten také zastupoval Moravskoslezskou zemi navenek jako právnickou osobu a podepisoval písemnosti, vydané jejím jménem. Působnost Zemského zastupitelstva se dělila na činnost hospodářskou a správní, normotvornou, na působnost ve správním soudnictví a na působnost poradní a iniciativní.

Důvodem pro vznik Země Moravskoslezské byla nejen relativně malá rozloha Českého Slezska, ale také snaha omezit politický vliv zdejších sudetských Němců a těšínských Poláků (v případě župního zřízení by totiž v obou slezských župách měli Němci naprostou většinu).

Mnichovskou dohodou z roku 1938 byly z Moravskoslezské země vytrženy rozsáhlé převážně německojazyčné oblasti na severu (většina území začleněna do nacistické župy Sudetenland, menší část – Hlučínsko se stala součástí pruské provincie Slezsko; část území na Těšínsku připojilo Polsko, po jehož obsazení bylo území rovněž připojeno k pruské provincii Slezsko), a jihu (tato oblast byla začleněna do Sudetoněmeckých území, a od 15. dubna 1939 do Zemského hejtmanství Dolní Dunajsko, které bylo 1. května 1939 přeměněno v Dolnodunajskou župu).

15. března 1939 byl zbytek českých zemí obsazen nacistickým Německem a 16. března začleněn do Protektorátu Čechy a Morava, jehož součástí byl až do osvobození. Během okupace nacisté k 1. lednu 1940 k Moravě administrativně připojili některé okrajové oblasti východních Čech v oblasti Českomoravské vrchoviny. Jednalo se o soudní okresy Polná, Štoky (k němuž byla připojena východní část soudního okresu Německý Brod), které byly začleněny do politického okresu Jihlava; soudní okres Přibyslav (k němuž byla připojena i severovýchodní část soudního okresu Německý Brod), který byl začleněn do politického okresu Nové Město na Moravě; protektorátní část politického okresu Jindřichův Hradec, který byl začleněn k nově zřízenému politickému okresu Telč (okresní úřad sem byl přeložen z Dačic, které sice ještě náležely k protektorátu, ale byly těsně u jeho hranic); a jihovýchodní část politického okresu Polička, která byla v rámci Moravy začleněna do soudního okresu Kunštát v politickém okrese Boskovice.

Po osvobození došlo k obnovení Země moravskoslezské v původním rozsahu a obnově původního členění na politické okresy ke stavu ze září 1938. Odchylkou od původního stavu bylo nové statutární město Moravská Ostrava (od roku 1946 Ostrava) vzniklé jako městský okres roku 1941, dále začlenění téměř celého soudního okresu Frýdku a nepatrné části soudního okresu Moravská Ostrava do politického okresu Místek, uznání nacisty provedeného připojení několika obcí k Opavě, a obce Líšně ke statutárnímu městu Brnu. V reakci na požadavek obnovení Slezské samosprávy došlo ke vzniku Slezské expozitury země Moravskoslezské se sídlem v Ostravě, do níž byly vedle území původního Českého Slezska začleněny také původně moravské politické okresy Nový Jičín, Moravská Ostrava a Místek.

Po parlamentních volbách, které proběhly 26. května 1946 získali komunisté vliv také na Moravě. Výsledky voleb se promítly i do vedení a činnosti národních výborů, včetně Zemského národního výboru pro Zemi moravskoslezskou, jehož novým předsedou se stal 31. července 1946 člen KSČ a šéfredaktor jejího moravského deníku Rovnost František Píšek, čímž se stal Moravskoslezský zemský národní výbor podstatně poslušnějším nástrojem převážně komunistické československé vlády.

Období po r. 1948

Po únoru 1948 pak nový komunistický režim začal pracovat na správní reorganizaci Československa. Výsledkem komunistických představ o centralizaci moci bylo kromě jiného zrušení zemského zřízení a zavedení členění republiky na kraje. Definitivní podobu krajského zřízení schválila vláda Československé republiky na svém zasedání 30. listopadu 1948. Rozhodla o zřízení 13 krajů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a šesti krajů na Slovensku. Národní shromáždění Československé republiky podle rozhodnutí Komunistické strany Československa odsouhlasilo zrušení členění na země a úplnou centralizaci správního aparátu.

1. ledna 1949 bylo území Československa rozděleno mezi nově vzniklé kraje, které s výjimkou slovenské hranice nerespektovaly dřívější historické hranice zemí. Čechy a Země Moravskoslezská tak zmizely z mapy Československa jako správní celky. Země Moravskoslezská byla rozdělena na kraj Brněnský, Gottwaldovský, Jihlavský, Olomoucký a Ostravský; několik obcí se stalo součástí kraje Českobudějovického a Pardubického. Nejvíce zemské hranice nerespektoval kraj Jihlavský, zasahující hluboko do Čech.

9. dubna 1960 Národní shromáždění schválilo zákon o reorganizaci územní správy, jímž se rušilo členění platné od roku 1949. Vstoupil v platnost 1. července 1960 a výrazně se jím snižoval počet krajů, přičemž ani nové rozdělení nekopírovalo historické hranice. Na základě této reformy byla převážná část území někdejší země Moravskoslezské přerozdělena mezi kraje Jihomoravský (jehož součástí se však stala i osada Jobova Lhota, historicky patřící k Čechám) a Severomoravský, zatímco území na severozápadě Moravy a okolí Svitav a Moravské Třebové bylo začleněno do kraje Východočeského (roku 2000 bylo začleněno do kraje Pardubického) a území na jihozápadě Moravy (Dačicko) ke kraji Jihočeskému. S výjimkou katastrálních území Vesce u Počátek, Prostý a Horní Vilímeč, které nyní náležejí k českému městu Počátky v samosprávnému kraji Vysočina), bylo toto území po roce 2000 přičleněno ke kraji Budějovickému, dnes Jihočeskému.

Za pražského jara v roce 1968 byl z iniciativy poslanců Jihomoravského kraje a nově založené Společnosti pro Moravu a Slezsko podán „Návrh na státoprávní a územní uspořádání Československé republiky,“ která se měla stát trojdílnou federací tří rovnoprávných státoprávních subjektů Čech, Moravy se Slezskem a Slovenska. Morava se Slezskem však vyděleny nebyly a stát byl uspořádán na národnostním principu dvou hlavních národů Čechů a Slováků. Parlamentem České socialistické republiky se stala Česká národní rada, již tvořili poslanci z Čech, Moravy i Slezska.

Federální shromáždění dne 9. května 1990 přijalo usnesení, které odsoudilo zrušení Země Moravskoslezské a vyslovilo v něm pevné přesvědčení, že „nové ústavní uspořádání republiky, které vzejde z jednání svobodně zvolených zákonodárných sborů, tuto nespravedlnost napraví“ ^[10]. Poslanci moravských politických stran zvolení v prvních svobodných volbách předložili návrh zákona na obnovení zemského zřízení. Předsednictvo ČNR, kde mělo převahu Občanské fórum, jej však ve výborech zamítlo. Zejména počátkem 90. let pak proběhly ještě další snahy o obnovu Moravy jako autonomní země, ty však vyšly naprázdno. Roku 1997 došlo k úpravě česko-slovenské státní hranice, čímž se některé moravské pozemky včetně osady U Sabotů staly součástí Slovenska.

Dne 1. ledna 2000 vstoupil v platnost zákon, který vytvořil na území České republiky 14 krajů (územních samosprávných korporací), jež opět nerespektují historické hranice Moravy. (Územní členění na kraje z roku 1960 zůstalo zachováno souběžně dosud.)

Znak a vlajka

Znakem Moravského markrabství byla v modrém poli červenostříbrně šachovaná orlice se zlatou zbrojí. V případě moravského znaku se v historii používaly dvě barevné varianty šachování orlice. Původní pocházející z 13. století a dnes používané je stříbrnočervené. Na základě moravského erbovního listu císaře Fridricha III. z r. 1462 jako vděčnost za vojenskou pomoc českého krále a moravského markraběte Jiřího z Kunštátu a Poděbrad byl moravský znak na žádost moravského zemského hejtmana Jindřicha z Lipé polepšen změnou stříbrného šachování na zlaté. Toto polepšení bylo 1628 potvrzeno císařem a moravským markrabětem Ferdinandem II. Následně byly používány obě barevné varianty. Moravský zemský sněm se roku 1848 usnesl na používání zlatočerveného šachování, což potvrdilo 1849 i 1888 Ministerstvo vnitra. Ve velkém a středním habsburském znaku však bylo stabilně používáno původní stříbrnočervené šachování a to až do 1915, kdy bylo ve středním znaku změněno na zlatočervené. Od roku 1918 se přešlo na výlučné používání původní stříbrnočervené moravské orlice v modrém poli, neboť vychází z tradičních slovanských barev – červené, bíle a modré. Z právního hlediska bylo pak stříbrnočervené šachování v moravském znaku výslovně potvrzeno zákonem č. 252/1920 Sb.

Stříbrnočervená moravská orlice je dnes součástí velkého státního znaku České republiky, jakož i znaků krajů Jihomoravského, Olomouckého, Zlínského, Moravskoslezského, Pardubického a Vysočiny. Jihomoravský kraj kromě sříbrnočervené orlice užívá ve čtvrceném znaku uděleném roku 2004 také zlatočervenou variantu moravské orlice, která je umístěná ve čtvrtém poli. Vedle uvedených krajů je historické území Moravy obsaženo i v Jihočeském kraji (Dačicko, Slavonicko), který však ve znaku moravskou orlici nemá. Stříbrnočervená moravská orlice je též součástí městských znaků čtyř moravských měst: Jevíčka, Moravské Třebové, Olomouce a Znojma.

Vlajka Moravy byla obdélníkového tvaru s poměry délky a šířky 3:2^[zdroj?] s dvěma stejně širokými vodorovnými pruhy. Horní pruh byl žlutý a dolní červený. Barvy vlajky byly odvozeny ze zlatočervené varianty šachování moravské orlice. Vlajka Moravy je barvami, uspořádáním i poměrem stran totožná s nynější vlajkou města Prahy.

Reference

Je zde použita šablona {{Reflist}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

Související články

• Čechy
• České Slezsko
• Československo
• Dolní Rakousy
• Dějiny Česka
• Dějiny Československa
• Dějiny Evropy
• Jihomoravský kraj
• Moravané
• Moravské hnutí
• Moravsko-slezská hranice
• Moravština
• Protektorát Čechy a Morava
• Severomoravský kraj
• Slezská expozitura země Moravskoslezské
• Slezsko
• Velkomoravská říše
• Vinařská oblast Morava
• Země Moravskoslezská

Externí odkazy

• Mapa Moravy a Českého Slezska ze druhého vojenského mapování
• Detailní přehled průběhu moravsko-české hranice v roce 1948 na současných topografických mapách měřítka 1:50 000

Historické české země
Čechy Morava Slezsko

Šablona:Česko

Československo – administrativní dělení (1918–1992)
přechodné období 1918–1928	Česko země 1918–1928 Česká • Moravská • Slezská Slovensko župy 1918–1922 Bratislavská • Komárenská • Nitranská • Trenčínská • Tekovská • Turčanská • Oravská • Liptovská • Zvolenská • Hontská • Novohradská • Gemersko-malohontská • Spišská • Abauj-turňanská župa • Šarišská • Zemplínská municipální města na úrovni žup: Banská Štiavnica a Banská Belá • Bratislava • Komárno • Košice župy 1923–1928 Bratislavská • Nitranská • Povážská • Zvolenská • Podtatranská • Košická Podkarpatská Rus župy 1919–1928 Berežská (1919–1926) • Marmarošská (1920–1926) • Mukačevská (1919–1921) • Podkarpatoruská (1926–1928) • Užhorodská (1919–1926)
země 1928–1948	samosprávné Česká • Moravskoslezská • Slovenská (1928–1939) • Podkarpatoruská (1928–1939) autonomní území Slovenská země (1938–1939) • Karpatská Ukrajina (1938–1939)
kraje 1948–1960	české Pražský • Českobudějovický • Plzeňský • Karlovarský • Ústecký • Liberecký • Hradecký • Pardubický • Jihlavský • Brněnský • Olomoucký • Gottwaldovský • Ostravský slovenské Bratislavský • Nitranský • Banskobystrický • Žilinský • Košický • Prešovský
kraje 1960–1992	české Středočeský • Jihočeský • Západočeský • Severočeský • Východočeský • Jihomoravský • Severomoravský samostatná města na úrovni krajů: hlavní město Praha • Brno (1969–1971) • Ostrava (1969–1971) • Plzeň (1969–1971) slovenské Západoslovenský • Středoslovenský • Východoslovenský (slovenské kraje zrušeny 1969–1970 a 1990–1992) samostatné město na úrovni kraje: Bratislava (1968–1990; od 1969 hlavné mesto SSR Bratislava, 1990 hlavné mesto SR Bratislava)
republiky 1969–1992	Česká socialistická republika (ČSR, 1969–1990) • Česká republika (ČR, 1990–1992) Slovenská socialistická republika (SSR, 1969–1990) • Slovenská republika (SR, 1990–1992)
Země v Československu • Župy v Československu • Historie krajů v Česku • Republiky v Československu

Šablona:Link FA ||