Mamilárie: Porovnání verzí

Mammillaria
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída	vyšší dvouděložné rostliny (Rodopsida)
Řád	kaktusotvaré (Cactales)
Čeleď	kaktusovité (Cactaceae)
Rod	mamilárie (Mammillaria) Haw., 1812
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mamilárie (Mammillaria Haw. 1812) je rod stonkových sukulentních rostlin z čeledi kaktusovité (Cactaceae). V současnosti je druhově nejbohatším rodem této čeledi.^[1] Přesný počet se liší podle použité klasifikace. Zatímco Pilbeam popsal 181 druhů,^[2] klasifikace Huntova pak rozlišuje 145 druhů.^[3] Areál rodu Mammillaria se rozprostírá od jižních států USA po sever Jižní Ameriky (Kolumbie, Venezuela), včetně Karibské oblasti; centrum rozšíření je však v Mexiku.

Mamilárie jsou poměrně malé, při zemi rostoucí rostliny s oválným stonkem. Rostou jednotlivě nebo v trsech. Mamilárie se často pěstují jako okrasné sukulentní rostliny, ve své domovině (hlavně v Mexiku) jsou většinou přísně chráněny a jsou zapsány v červených seznamech.

Název

Název rodu Mammillaria je latinského původu. „Mamilla“ totiž značí bradavku,^[4] název je tak odvozen podle charakteristického povrchu rostlinného těla některých zástupců. Povrch totiž může být tvořen výrůstky, které se u některých druhů vzdáleně podobají bradavkám. Z těchto bradavek pak u takových druhů vyrůstají glochidy a trny. V češtině se běžně používá jméno mamilárie.^{[pozn. 1]}

Rodové jméno Mammillaria zavedl v roce 1812 anglický botanik Adrian Hardy Haworth (1767–1833) ve své knize Synopsis plantarum succulentarum^{[pozn. 2]} s použitím typového jedince Mammillaria simplex Haw., který vznikl překombinováním druhu Cactus mammillaris L., 1753. Carl Linné (1707–1778) totiž již dříve (v roce 1753) popsal jednoho zástupce mamilárií jako typový druh pro rod Cactus ve své knize Species Plantarum.^{[pozn. 3]} Haworthův druh M. simplex tak dnes není v některých případech uznáván a je označován jako pouhé synonymum k Linnéovu taxonu C. mammillaris.^[5] S označením „mammillaris“ (tedy „bradavčitý“) nepřichází při svém popisu druhu až Haworth, ale použil ho již Carl Linné v roce 1753.^{[pozn. 3]} Samotné označení Mammillaria jako rod je přesto Haworthovo, avšak již v roce 1809 bylo použito anglickým botanikem Johnem Stackhousem (1742–1819) pro označení rodu řas (dnes Gigartina)Šablona:Odkaz na poznámku a tak existovali dvě rodová jména s označením Mammillaria. Pro kaktusy a řasy. Označení Mammillaria pro řasy se však přestalo používat a bylo nahraženo rodovým jménem Gigartina.^[6] To bylo pak i stvrzeno v roce 1930 na mezinárodním botanickém kongresu,^[4] a posléze byl rod Mammillaria zapsán do Kódu, jako chráněné označení rodu Cactus.^[7] Ještě však před tím se botanici Nathaniel Lord Britton a Joseph Nelson Rose pokusili zavést nové označení pro tento rod kaktusů, tak aby je odlišily od řas: Neomammillaria. Bylo to v roce 1923.^[4] Mamilárie jsou tak homonymem k tomuto rodu.^[8] V roce 2000 bylo jméno Mammillaria pro rod kaktusů právoplatně zapsáno do Mezinárodního kódu botanické nomenklatury, jako chráněné pro rod Cactus.^[9]

Popis

Tyto kaktusy rostou jednotlivě nebo v trsech, záleží na druhu. Stonky jsou oválné až kulovité, rostoucí při zemi se svazčitými kořeny. Povrch je pokryt výrůstky – papilami, ze kterých vyrůstají glochidy a trny. Papily jsou uspořádány ve spirálách. Charakter papil, stejně jako trnů a glochid je určujícím pro jednotlivé druhy. Od ostatních rodů z Mammilloidní vývojové větve (rody Coryphantha, Escobaria, Pelecyphora, Neolloydia a Ortegocactus)^[10] se liší nepřítomností brázdy v bradavce.

Z úžlabí pak v době květu vyrůstají jednoduché souměrné květy s velkým počtem tyčinek. Květy rostou v kruzích. Díky tomu je možné určit stáří jednotlivých jedinců. To umožňuje jev označovaný jako serotinie, tzn. „zadržování semen rostlinou“. Jedná se o to, že po odkvětu se tvoří plody, které (pokud nejsou z úžlabí papil vyrvány) zůstávají v rostlině a případně se až časem rozpadají v semena. S postupným růstem a odumíráním přízemních částí se pak tato semena dostávají pod zem. Zpětně pak lze určit počet kvetení a podle známých projevů jednotlivých druhů také dopočítat přibližné stáří dané rostliny.^[11] Barva a tvar květu se taktéž liší dle druhu.

Plody jsou protáhlého, někdy mírně srpovitého tvaru a různých barev. Plody se mohou dělit na „interní“ a „externí“, jak je popsali Contreras a Valverde (2002) u druhu Mammillaria crucigera Mart. Interní jsou ty, které zůstávají zaseknuty mezi jednotlivými papilami. Jsou nejčastěji světlé, zatímco externí plody, které se dostávají do okolí rostliny mají původní barvu,^[12] která se blíží barvě květu. Obsahují několik semen podobné barvy jako je barva plodu. Semena jsou malá o velikosti do jednoho milimetru s tužším osemením a zbrázděným povrchem.

Přizpůsobení podmínkám prostředí

Jedná se o CAM rostlinu, která má přes den průduchy zavřené, což jí umožňuje bránit ztrátám vody výparem. V noci se průduchy otevírají a mamilárie, stejně jako jiné sukulenty jímají oxid uhličitý. CO₂ je vázán do malátu, který je v průběhu dne štěpen v Calvinově cyklu na pyruvát. Tyto cykly jsou součástí fotosyntézy a umožňují rostlině výrobu energie. CAM je anglická zkratka pro Crassulaceaen Acid Metabolism, tedy metabolismus krasulových kyselin, kde „krasulové kyseliny“ jsou vlastně kyseliny rostlin čeledi Crassulaceae (česky tlusticovité) u kterých byl tento cyklus pozorován poprvé. CAM cyklus je obměnou Hatch-Slackova cyklu C₄ rostlin, což jsou rostliny dlouho denního charakteru.

Avšak nejenom CAM cyklus, ale i tlustá pokožka a pletiva nasáklá vodou umožňuje mamiláriím přežívat vysoké teploty a bránit výparu vody. Také členitost jejich povrchu, včetně trnů a glochidů, umožnuje mamiláriím vytvářet odlišné mikroklima kolem jejich povrchu. Přežívají pak vysoké teploty běžné na jejich stanovištích. Jak bylo zjištěno z pozorování některých mamilárií (např. M. pectinifera F. A. C. Weber, M. napina J. A. Purpus, M. hernandezii Glass & R. C. Foster, M. crucigera, M. dixanthocentron Backeb. či M. supertexta Mart. ex Pfeiff.) v údolí Tehuacán v Mexiku, teplota půdy v místech, kde tyto rostliny rostou dosahuje až 52 °C. Také bylo zjištěno, že rostliny rostoucí vertikálně ve skalách jsou proti takto vysokým teplotám chráněny a teplota okolní půdy bývá v průměru o 14 °C nižší.^[13]

Systematika

Označení „Mammillaria“ bylo prvně užito v roce 1809 pro rod řas Stackhousem. Později v roce 1812 překombinoval Haworth druh Cactus mammillaris L. 1753 a označil jej jako Mammillaria simplex.^[1] Tento rod byl tedy poprvé vymezen Charlesem Linnéem již v roce 1753 a označen jako Cactus mammillaris.

V průběhu následujících více jak 160 let dochází k překlasifikovávání tohoto rodu. Botanici jsou odkázáni hlavně na popisy dostupných zástupců. První snahy spadají do roku 1837, kdy německý botanik Ludwig Pfeiffer (1805–1877) rozděluje rod Mammillaria na 2 skupiny na základě morfologie trnů.^[1] Postupně následují studie dalších botaniků a nadšenců do kaktusů až po druhou polovinu 20. století, kdy přichází se svojí klasifikací anglický botanik David Richard Hunt (*1938). Hunt rozděluje rod Mammillaria na 6 podrodů, 3 sekce a 14 sérií.^[14] Zajímavostí je i Buxbaumova teorie vývojového stupně Mammillaria z roku 1951.^[15]

Klasifikace Huntova (1981)^[16] popisuje 6 podrodů (Mammilloydia, Oehmea, Dolichothele, Cochmiea, Mamillopsis a Mammillaria) přičemž podrod Mammillaria dále dělí na tři sekce: Hydrochylus, Subhydrochylus a Mammillaria a ty na série. Sekce Hydrochylus je rozdělena do 8 sérií, jmenovitě Longiflorae, Ancistracanthae, Stylothelae, Proliferae, Lasiacanthae, Sphacelatae, Leptocladodae a Decipeintes. Sekce Subhydrochylus pak do 3 sérií: Heterochlorae, Polyacanthae a Supertextae; sekce Mammillaria pak také do 3: Leucocephalae, Mammillaria a Polyedrae.

Důležitý zvrat pak přináší taktéž, dnes uznávaná klasifikace J. M. Lüthyho. Ten používá detailní morfologický popis, včetně biochemických a stanovištních dat. V letech 1995 a 2001^[17][18] vypracovává klasifikaci, ve které rozlišuje 5 podrodů (Oehmea, Dolichothele, Cochemiea, Phellosperma a Mammillaria) 6 sekcí a 22 sérií. Podrod Cochemiea dělí na série Ancistracanthae, Barchella a Cochemiea; podrod Phellosperma je rozdělen na sekce Archiebnerella (se sériemi Phellosperma a Zephyranthoides), Kraninzia (se sériemi Herrerae, Longiflorae a Pectiniferae) a sekci Mammillopsis. Poslední podrod Mammillaria je pak rozdělen do tří sekcí. Sekce Cylindricothelae se dělí na série Bombycinae, Stylothelae, Proliferae, Lasiacanthae a Sphaclatae. Sekce Conoidothelae pak na série Leptocladodae, Decipeintes, Heterochlorae, Rhodanthae, Polyacanthae a Supertextae. Poslední sekce Mammillaria je pak tvořena 3 sériemi: Leucocephalae, Mammillaria a Polyedrae.

Tyto dvě poslední klasifikace, tedy Lüthyho a Hunta, se pak běžně používají při klasifikacích zástupců rodu Mammillaria a běžně slouží jako výchozí body pro další fylogenetické studie. Poslední etapou zkoumání taxonomie mamilárií a příbuzných taxonů je pak rozvoj metod porovnávání struktury DNA. Zatím poslední studii v tomto oboru provedly Butterworth a Wallace (2004).^[1] S použitím primerů F71, R1661, R1516, R637, F543, PsbAF a TrnHR byla zkoumána chloroplastová sekvence DNA u 113 zástupců rodu Mammillaria a 12 jiných druhů kaktusů z rodů Ortegocactus, Pelecyphora, Neolloydia, Escobaria, Coryphantha, Ferocactus a Stenocactus. Výsledky ukázaly míru příbuzenských vztahů jednotlivých druhů a podruhů, včetně těch, které nejsou v současnoti řazeny do rodu Mammillaria. Vzhledem k běžnému použití několika klasifikací najednou není přesný počet mamilárií znám.

Prakticky je možno zástupce dělit na ty co tvoří latex (např. M. guerreronis (Bravo) Boed.) a na ty bez latexu (M. matudae Bravo). Dále také na ty co rostou ve skupinách (M. duoformis R. T. Craig & E. Y. Dawson) a na ty co solitérně (M. miegiana W. Earle). Případně i podle barvy květů, tvaru trnů a glochid.

Rozšíření a stanoviště

Areál rozšíření mammilárií zasahuje tropy a subtropy Ameriky. Centrem výskytu rodu Mammillaria je Mexiko, a jihozápad USA (Arizona, Nové Mexiko). Dále se vyskytují v menším počtu druhů na Antilách, na Kubě, Haiti, v Dominikánské republice,v Guatemale. Několik málo druhů (M. nivosa, M. colombiana) roste při pobřeží Jižní Ameriky, v Kolumbii či Veneuzele. Areál je tedy roztříštěn. Mamilárie nejsou původní na Jamajce, Střední Americe a Mexických státech Tabasco, Chiapas (část), Quintana Roo.^[19] Většina mamilárií je pak Mexickými endemity (M. matudae Bravo (Guerrero, Michoacan),^[19] M. carnea Zucc. ex Pfeiff. (Oaxaca),^[19] M. crucigera Mart. (Oaxaca, Puebla),^[19] M. pectinifera F. A. C. Weber (stř. Mexiko)^[19][20] či M. albicans (Britton & Rose) A. Berger (Kalifornský poloostrov)^[19]).

Ač jsou mamilárie sukulenty přizpůsobené k životu v aridních a horkých stanovištích s propustnými písčitými půdami, jejich zástupci okupují nejrůznější stanoviště. Rostliny rostou na teplých a slunných stanovištích v propustných až písčitých půdách, jiné v humózních (M. boodii^[19]) či vertikálně ve vápencových skalách (M. crucigera^[19][21][13]). Častý je i výskyt na plochých vápencových kopcích (M. napina,^[19] M. candida,^[19] M. pectinifera,^[19][20]) Některé samostatně, jiné ve společnosti jiných rostlin (M. carnea,^[19] M. gaumeri^[22]) či v lese (M. carmenae, M. dealbata, M. nejapensis)^[19]. Některé ve vysokých horách (M. dodsonii, M. deherdtiana, M. glasii)^[19], jiné na pobřeží (M. gaumeri)^[22][23]. Řada druhů je v přírodě těžko odhalitelná, protože roste zahloubená v zemi pod příkrovem trav, mechů a spadaného listí či jehličí (M. solisioides, M. napina, M. hernandezii)^[11].

Například u druhu Mammillaria pectinifera bylo zjištěno, že preferuje otevřená stanoviště s nižší přítomností ostatních rostlin, Cnidoscolus tehuacanenesis, Gomphrena decumbens a Cassia pringlei byly rostliny nalezené pouze v parcelkách s M. pectinifera. Dále se zjistilo, že tato mamilárie preferuje hlubší půdy s nižším procentem povrchové kamenitosti. Důležitým faktorem je pak půdní vlhkost a pH. V tomto případě rostlo více mamilárií v parcelkách, kde dosahovala půdní vlhkost 11 % a reakce půdního roztoku 7,1.^[20] Zde je však třeba uvést, že procento nasycení půdy vodou nevypovídá nic o dostupnosti vody pro rostlinu, pouze o stanovišti. Dostupnost vody pro rostlinu určují hlavně vlastnosti půdy – vyšší podtlak znamená méně vody pro rostlinu. Jílovitá půda se potom jeví rostlině z aridních půd jako suchá a písčitá, tedy propustná půda, jí nabízí více dostupné vody.

Jiným případem je Mammillaria nejapensis, která roste v opadavých lesích jižního Mexika, kde se k ní dostává slunce pouze od listopadu do května, kdy je les bez listů. V humusových naplaveninách státu Tamaulipas roste M. meiacantha, značné proměnlivosti dosahuje M. dealbata. Někteří zástupci druhu M. delbata se vyskytují v suchých a horkých údolích, jiní vystupují do hor, kde rostou v lesích s borovicí a dubem.^[19]

Užití

Většina mamilárií je pěstována sběrateli jako okrasné rostliny (Mammillaria plumosa F. A. C. Weber , M. spinosissima Lem., M. wildii A. Dietr., M. zeilmanniana Boed., M. perbella Hildm. ex K. Schum., M. hahniana Werderm., M. bocasana Poselger a další), jednak díky svým květům a dále také díky celkovému vzhledu, jako je forma a tvar glochid, trnů či papil. Některé druhy jsou však používány i k jiným účelům. Etnobotanické studie z počátku minulého století ukázaly, že M. grahamii Engelm. byla mezi Apači Chiricahua a Mescalero používána jako potrava a léčivka. Plody se jedly čerstvé, sušené nebo vařené. Podobné pozorování bylo i pro varietu M. grahamii var. grahamii. Dužninu plodů konzumovaly hlavně děti jako přesnídávku, vařená rostlina se pak přidávala na bolavé a hnisající uši.^[24] Některé druhy byly také podrobeny fytochemickým analýzám. Nalezené látky ukazují na možnost použití výtažků ve medicíně. Například u rodu M. heyderi Muehlenpf. byly nalezeny látky působící proti bolesti uší a hlavy, hluchotě, navozující vidiny, či způsobující dlouhověkost.^[25]

Ochrana

Vzhledem k tomu, že jsou mamilárie pěstovány jako okrasné rosliny, stávají se tak cenným sběratelským artiklem. To v poslední době vede ke snižování jejich počtu ve volné přírodě, ale také ničení přirozených stanovišť, kde se tyto druhy vyskytují. Zavala-Hurtado et al. (2003)^[20] například uvádí, že M. pectinifera byla od 80. let 19. století intezivně sbírána na přirozených stanovištích a v současné době jsou tak známé pouze 3 populace tohoto druhu s celkovým počtem asi 200 jedinců. Mnohé druhy se vyskytují v tak malých populacích, že se často stává, že jsou buď nalezeny a popsány později než ostatních případech, nebo jsou popsány a pak na několik let ztraceny, než dojde k objevení nových přirozených stanovišť. To byl například případ druhu M. carmenae, která byla poprvé popsána v padesátých letech 20. století, ale znovu oběvena na přirozeném stanovišti až v roce 1976.^[19] Mezi vlivy, které snižují počet mamilárií ve volné přírodě, je vyjma sběru^[12] uváděno hlavně ničení přirozených stanovišť. K tomu dochází hlavně v důsledku orby polí, pastvy dobytka a stavby silnic.^[26][27] Přesné studie na rozšíření mamilárií však stále chybí, a tak není možné určit, jestli ten či onen druh se vyskytuje v malém počtu z přirozeného důvodu (bioticky/abiotický vliv), či je toto rozšíření ovlivněno člověkem (antropický vliv). Z přirozených důvodů působících na malé rozšíření druhu jsou pak uváděny specifické požadavky na prostředí,^[20] které se vyskytuje jen na malém území či malá schopnost šířit semena,^[20] která je některým druhům vlastní^[11].

Vzhledem k malému počtu některých mamilárií na přirozených stanovištích jsou tyto druhy v různých zemích chráněny jak ze zákona zařazením do červených seznamů, tak je jejich obchod na mezinárodním poli omezován prostřednictvím úmluvy CITES (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora česky Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin). Některé druhy se dostávají do červených seznamů i v důsledku důležitosti v historii a kultuře daného území, tak jak je tomu například v Mexiku.

V současné době (2009) se na červeném seznamu IUCN nachází 25 druhů mamilárií, mezi něž patří například Mammillaria albicoma, M. herrerae či M. luethyi. Z tohoto počtu je 9 druhů „kriticky ohrožených“ (Critically Endangered – CR), 6 druhů „ohrožených“ (Endangered – EN), 7 druhů „mírně ohrožených“ (Vulnerable – VU), Mammillaria glochidiata a M. guillauminiana jsou uváděny jako „v přírodě vyhynulé“ (Extinct in the Wild – EW).^[28] Na mexickém červeném seznamu NORMA Oficial Mexicana NOM-059-ECOL-2001, Protección ambiental–Especies nativas de México de flora y fauna silvestres-Categorías de riesgo y especificationes para su inclusión, exclución o cambio-Lista de especies en riesgo je pak asi 118 druhů a poddruhů mamilárií zařazených do kategorií „kriticky ohrožený“ (En peligro de extinción – P), „ohrožený“ (Amenazadas – A) a „pod zvláštní ochranou“ (Sujetas a protección especial – Pr). Právě do kategorie pod zvláštní ochranou jsou řazeny druhy a poddruhy, který mají výrazný význam v historii či kulturách Mexika.^[29] Mexický červený seznam má jednodušší způsob řazení rostlin do červeného seznamu a tak obsahuje více jednotek, nežli červený seznam IUCN. Podobná situace je i v jiných zemích, které mají své červené seznamy ohrožených druhů rostlin.

Co se týče úmluvy CITES, je většina mamilárií chráněna proti obchodování. V případě potřeby mamilárií za účelem obchodování na mezinárodních trzích je tak třeba vždy zjistit jaký status má v daných zemích ten či onen druh, prostřednictvím webu CITES.

Pěstování

Správné podmínky pěstování mamilárií vychází jednak z pěstitelské zkušenosti a podmínek, jakých jsou běžní pěstitelé bez drahého vybavení schopni dosáhnout, ale také ze stanovištních podmínek jednotlivých druhů ve své domovině. Například při pěstování mamilárií v ČR je nutné nějakým způsobem rostliny udržovat v době nepříznivých světelných, ale i teplotních podmínek – v období zimy. Obecně se doporučuje jako u jiných kaktusů udržovat rostliny v klidovém stavu při teplotách do 10 °C na světle a bez zálivky.^[19] Za nejnižší možnou teplotu u ochmýřených mamilárií je pak považováno 5 °C.^[30]

Se zvyšováním intezity světla v mírném pásu, tedy na jaře je možné postupně začít kaktusy zalévat. Období růstu těchto rostlin je soustředěno na jaro, léto a počátek podzimu.^[19] Doporučuje se zálivku postupně zvyšovat. Ta by měla vrcholit v průběhu léta a pak být postupně snižována. Stejně tak se u ochmýřených mamilárií doporučuje v období léta mírné rosení. Přihnojování pak také patří doprostřed léta.^[30] Obecně se doporučuje pěstovat kaktusy u okna či ve sklenících, kde je dostatek světla.^[19][30] Teploty by měly být v sezóně v rozsahu 25–35 °C,^[19] konkrétní teploty však závisí na teplotách a podmínkách v jakých ten či onen druh roste na přirozeném stanovišti. Půdy by měly být propustné,^[19] tvořené kombinací zeminy, listovky a písku spíše kyselé, i když studie dokazují, že některé mamilárie z vápencových skal Údolí Tehuacan vyžadují půdy neutrální až zásadité.^[20] U druhů tvořících populace pak je potřeba širší květináč, aby byla umožněna tvorba odnoží.

Přesazování

Mladší mamilárie se přesazují jednou ročně^[30] vždy na jaře,^[19] starší pak jednou za dva roky^[30]. Kořeny je možno zkrátit až o třetinu a nechat zahojit. Poté se začíná zalévat až po několika dnech od zasazení rostlin do nového substrátu – výrazně se začíná zalévat až po prvních projevech růstu, u některých rostlin, zejména u ročních semenáčků, se provádí otužovaní vysazením zálivky až do období zcvrkávání rostlin a následné pokračování v zálivce.^[19]

Hnojení

Mamilárie se často uvádí jako velmi nenáročné kaktusy.^[31] Pokud jsou přesazovány pravidelně každý rok do nového substrátu není třeba tak časté hnojení. Při použití hnojiv se sledují cíle dobře vypadajících rostlin, či se používají rostlinné regulátory pro podporu odnožování či kvetení rostlin. Hnojiva a rostlinné regulátory se podávají v zálivce podle návodu a také podle reakce rostlin na použitá hnojiva a jejich výši. Vše je nutno kontrolovat, aby nedošlo k přehnojení a oslabení rostliny.

Množení

Mamilárie stejně jako ostatní kaktusy je možno rozmnožovat generativně, tedy semeny^[30] či vegetativně tedy řízky^[19] nebo odnožemi^[30]. Generativní rozmnožování je velmi časté u pěstitelů, protože dává nové genotypy. Možné je také cílené sprašování různých druhů za účelem vzniku nových genotypů. Pro zajištění úrody plodů a semen je často nutné, v umělých podmínkách opylovat štětečkem, protože neexistují přirozené mechanismy opylení. Výhodou množení semeny je také možnost tato semena uchovávat několik let a šířit tak druhy mezi pěstiteli. Opět záleží na druhu a tedy na počtu let, po které jsou tato semena viabilní. Na základě zkoumání jevu zvanému v angličtině serotiny (česky uchovávání semene rostlinou), bylo zjištěno, že semena druhů Mammillaria hernandezii, M. napina a M. solisioides měly ještě po 8 letech 70% klíčivost.^[11] Semena se uchovávají v dormantním stavu v chladu, suchu a temnu a vysévají v mírném pásmu umělých podmínek na počátku jara – tedy na počátku vegetativního období.^[19] Faktu, že semena v chladu, suchu a temnu nebudou klíčit napomáhají i četné vědecké studie (např. Cervera, J. Carlos et al. (2006),^{[pozn. 4]} Flores, J.; Jurado, E. a Arredondo, A. (2006)^{[pozn. 5]}). Obecně před klíčením se doporučuje semena dezinfikovat^[19] a následně klíčit při teplotě půdy 20–25 °C^[30].

V případě vegetativního rozmnožování se používají odnože (u odnožujících mamilárií) či řízky (u mamilárií rostoucích jednotlivě).

Choroby a škůdci

Mamiláriím v kultuře můžou škodit houby, ale i živočichové. Přesné choroby nebyly zatím přesně definovány. Mezi nejdůležitější choroby a škůdce patří sviluška, červec, puklice či hniloba.^[30]

Rozmnožování in vitro

Rozmnožování a pěstování in vitro se používá nejčastěji v laboratorních podmínkách při výzkumu. Používají se buďto agarové plotny bohaté na živiny a růstové regulátory, či tekutá média.

Poznámky

^{[pozn. 6]}

Odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu mamilárie na Wikimedia Commons

Reference

Literatura

• česky
  • Říha, J. a Šubík, R. 1992. Encyklopedie kaktusů. Brázda. Praha. str. 60-83. ISBN 80-209-0149-3
  • D. R. Hunt Jména Mammillarií v běžném užívání A-Z. překlad R.Dufek a J.Říha, 1970-1977

Externí odkazy

• Atlas druhů rodu Mammillaria
• Mammillaria net
• Fotografická klasifikace dle Hunta (1987)
• Mamilárie jsou mým královstvím – aneb Vzpomínky Josefa Moučky