Úvodní stránka

Metodický pokyn Ministerstva průmyslu a obchodu č. 2/2021

k aplikaci zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů

 

Ministerstvo průmyslu a obchodu jakožto gestor zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon o státním podniku, či ZSP), průběžně vydává stanoviska k dotazům, týkajícím se problematiky státních podniků.

 

 

1. Stanovisko k žádosti o výklad ustanovení   §4 odst. 3 písm. f) a g) zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů

Dle shora uvedených ustanovení zakládací listina při založení státního podniku musí kromě jiného obsahovat jméno prvního ředitele a jména prvních členů dozorčí rady.

K dotazu, kdo má být v úplném znění zakládací listiny uveden, zda se vrátit k prvnímu řediteli a prvním členům dozorčí rady, je třeba ustanovení zákona o státním podniku vykládat tak, že při založení nového státního podniku se v zakládací listině uvádějí údaje o prvním řediteli a o prvních členech dozorčí rady, kteří tyto funkce zastávají při vzniku státního podniku.

K otázce, zda je správný výklad, že zakládací listina se nemá z důvodu změn v osobě ředitele nebo členů dozorčí rady aktualizovat, uvádíme, že zákon o státním podniku povinnost aktualizovat zakládací listinu při personálních změnách neukládá. Z důvodu zajištění souladu údajů uvedených v zakládací listině s faktickým stavem však doporučujeme při případné aktualizaci zakládací listiny aktualizovat i údaje týkající se osoby ředitele a členů dozorčích rad. Aktualizaci zakládací listiny lze provést formou dodatků k zakládací listině, popř. při rozsáhlejší aktualizaci vydáním aktualizovaného úplného znění zakládací listiny.

 

1. Stanovisko k rozsahu informací o nepotřebných nemovitých věcech zveřejňovaných na Portálu veřejné správy (PVS)

 

K této problematice obdrželo MPO konkrétní dotazy: Jaké informace je nutné na PVS zveřejnit v případě, že je nepotřebnost zveřejňované nemovité věci v majetku státního podniku podmíněna přijetím závazku nabyvatele zcizované nemovitosti ke zřízení věcného břemene či uzavření nájemní smlouvy ve prospěch státního podniku, který nemovitost na PVS zveřejňuje? Jak se odpověď na předchozí otázku změní v případě, že je nepotřebnost zveřejňované věci podmíněna přijetím závazku nabyvatele zajistit pro státní podnik jiné prostory odpovídající předem definovaným požadavkům, a to zřízením věcného břemene, uzavřením nájemní smlouvy či převodem takových jiných prostor do majetku státního podniku?

V tomto případě se jedná o situaci, kdy státní podnik hospodaří s majetkem, který je sice pro aktuální potřebu podniku jako celek nevyužitelný a nekoresponduje s podnikatelskými zájmy podniku, avšak zároveň je nezbytné pro další činnost podniku zabezpečit vhodné prostory.

Zákon o státním podniku výslovně neupravuje strukturu informací, které mají být v souvislosti se zveřejněním nepotřebné nemovité věci na Portálu veřejné správy zveřejněny. Obecně lze však říci, že s ohledem na skutečnost, že se jedná o nabídku nepotřebného majetku, je vhodné uvést komplexní informace o nabízeném majetku.

V prvním případě by proto v nabídce na PVS měly být uvedeny i omezující podmínky pro nabytí majetku, tedy podmínka závazku budoucího nabyvatele ke zřízení věcného břemene či uzavření nájemní smlouvy na část vybraných prostor ve zcizované nemovitosti.

V případě, kdy by nabídka uvedeného majetku byla podmíněna přijetím závazku nabyvatele zajistit pro státní podnik jiné prostory formou nájmu, věcného břemene apod., by bylo třeba informace o nepotřebné nemovité věci uváděné na PVS rovněž doplnit o nutnosti vzniku takového závazku. Pokud by však mělo jít o podmínku, že nabyvatel majetku musí jinou nemovitou věc převést za nepotřebnou nemovitou věc do práva hospodařit státního podniku, jednalo by se dle našeho názoru v podstatě o směnu nemovitých věcí, a pak by nebylo možno dotčený majetek považovat za nepotřebný, neboť jej státní podnik potřebuje k zajištění prostor potřebných ke své podnikatelské činnosti. Taková nemovitá věc by pak povinnosti zveřejnění na PVS dle §17c zákona o státním podniku nepodléhala.

 

1. Stanovisko k problematice nabývání nemovitých věcí do majetku státního podniku za cenu vyšší než je cena zjištěná podle platných cenových předpisů, a to zejména z hlediska dodržování pravidel veřejné podpory

Podle ustanovení §17a odst. 1 a 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, platí, že „Podnik může nabývat od právnických nebo fyzických osob, od jiných podniků, organizačních složek státu nebo jiných státních organizací pouze věci, které potřebuje k provozování činnosti v předmětu jeho podnikání. Zakladatel ve statutu podniku stanoví, ve kterých případech vyžaduje smlouva, kterou podnik nabývá nemovitou věc, jeho předchozí schválení. Při úplatném nabývání nemovité věci lze cenu sjednat podle zákona upravujícího ceny pouze do výše rovnající se ocenění této nemovité věci podle zákona upravujícího oceňování majetku. Zakladatel ve statutu podniku určí cenové limity a další podmínky pro nabývání movitých věcí, a to s přihlédnutím k jejich významu a hodnotě. Vyšší cenu nemovité nebo movité věci může podnik sjednat jen po předchozím schválení zakladatele. Podnik je povinen doložit zakladateli před schválením důvody pro sjednání vyšší ceny spolu s doložením zajištění souladu ceny s pravidly veřejné podpory.“

 

Pokud jde o cenu, za kterou může podnik do svého majetku nemovité věci nabývat, stanoví zákon, že cenu lze sjednat podle zákona upravujícího ceny, tedy zákona č.  526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, pouze do výše rovnající se ocenění nemovité věci podle zákona upravujícího oceňování majetku, tedy zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů. Státní podnik tedy může nabývat nemovité věci do svého majetku nejvýše za cenu zjištěnou (administrativní).

V daném případě státní podnik hodlá nabýt soubor nemovitých věcí za cenu obvyklou, která je dle znaleckého posudku vyšší než je cena zjištěná, musí tedy postupovat podle ustanovení § 17a, odst. 2 poslední 2 věty, zákona o státním podniku, podle kterých platí, že vyšší cenu nemovité nebo movité věci může podnik sjednat jen po předchozím schválení zakladatele. Podnik je povinen doložit zakladateli před schválením důvody pro sjednání vyšší ceny spolu s doložením zajištění souladu ceny s pravidly veřejné podpory.

Důvodem pro nabytí nemovitých věcí za cenu vyšší než je cena zjištěná může být skutečnost, že státní podnik potřebuje předmětné nemovité věci k provozování činnosti v předmětu jeho podnikání, že nákup uvedených nemovitostí se má uskutečnit např. za účelem sjednocení vlastnických vztahů, scelení pozemků v územích s převažujícím vlastnictvím státu, zvýšení možností budoucího využití tohoto majetku a zvýšení jeho hodnoty pro stát.

Spolu se žádostí o předchozí schválení nabytí nemovitých věcí za cenu vyšší než je cena zjištěná, musí státní podnik doložit zakladateli zajištění souladu ceny s pravidly veřejné podpory. Základní kritéria definice veřejné podpory jsou stanovena v čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, kdy v souladu s uvedeným ustanovením jsou s vnitřním trhem neslučitelná a tedy zakázaná – opatření, která kumulativně splňují následující podmínky: a) podpora je poskytnuta s veřejných prostředků, b) podpora zvýhodňuje určité podniky nebo určitá odvětví podnikání a je selektivní, c) je narušena nebo hrozí narušení soutěže, d) je ovlivněn obchod mezi členskými státy.

Pro účely veřejné podpory se podnikem rozumí každý subjekt, který vyvíjí ekonomickou činnost, bez ohledu na jeho právní formu a ziskovost. Ekonomickou činností se přitom rozumí nabízení zboží nebo služeb na trhu.

Státní podnik musí vážit, zda při nákupu nemovitých věcí od soukromé obchodní společnosti bude jednat v souladu s principem soukromého subjektu v tržním hospodářství, tedy zda zamýšlená transakce je pro stát a pro jím založený státní podnik smysluplná. Princip soukromého subjektu v tržním hospodářství uvádí, že veškeré kroky, které veřejný subjekt zvažuje a následně realizuje, mají být vedeny úvahou, zda by je byl ochotný akceptovat soukromý subjekt (podnik). Podnik se při svých úvahách řídí pouze principy trhu. Státní podnik by měl při nabývání nemovitých věcí posoudit transakci výhradně z pohledu ekonomických kritérií, která by na jeho místě zvažoval racionální soukromý subjekt, tzn. zejména maximalizaci ziskovosti transakce.

Při dodržení výše uvedených kritérií by nákup nemovitých věcí od soukromého subjektu neměl znamenat poskytnutí veřejné podpory subjektu prodávajícího.

 

 

1. Stanovisko k problematice náhrad při zřizování věcných břemen (služebností inženýrských sítí) státním podnikem ve prospěch distribučních energetických společností

 

V posledním období byly přijaty novely některých právních norem, které mají vliv na způsob stanovení výše náhrady za zřízení služebností inženýrských sítí ve prospěch distribučních energetických společností. Jde zejména o novelizace některých zákonů jako je např. zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), zákon č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku a o změně některých zákonů a o novelizaci prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu č. 441/2013 Sb., které nabyly účinnosti ke dni 1. 1. 2021.

V důsledku změn uvedených právních předpisů dochází mimo jiné k tomu, že náhrady za zřízení služebností inženýrských sítí ve prospěch distribučních energetických společností na pozemcích, které jsou ve vlastnictví státu a se kterými mají právo hospodařit státní podniky, se stanoví ve výši odpovídající cenám zjištěným. Prakticky to znamená, že pokud distribuční energetická společnost předloží státnímu podniku návrh smlouvy s požadavkem na zřízení služebností inženýrských sítí za náhradu ve výši ceny zjištěné, měl by státní podnik takovou smlouvu akceptovat a náhradu ve výši ceny zjištěné přijmout. Výše uvedená legislativní opatření nemají za následek snížení objemu majetku povinného subjektu, neboť služebností zatížené pozemky zůstávají i nadále majetkem státního podniku.

Nemožnost požadovat od distribučních energetických společností za zřízení služebností inženýrských sítí  k pozemkům státního podniku náhradu ve výši odpovídající cenám obvyklým, však logicky povede ke snížení výnosů z majetku podniku. Tuto disproporci lze však odůvodnit tím, že nová právní úprava preferuje veřejný zájem na plynulé a bezporuchové distribuci energií oproti parciálním ekonomickým zájmům jednotlivých subjektů (vlastníků dotčených pozemků) včetně státních podniků. Jednání státního podniku v souladu se zákonem nelze tedy považovat za jednání v rozporu se zásadou péče řádného hospodáře.

Za spornou lze však považovat otázku, proč by distribuční energetické společnosti neměly do celkového rozsahu služebností inženýrských sítí zřizovaných k pozemkům v majetku státního podniku zahrnovat i ochranná pásma. Podle ustanovení § 46 odst. 1, věta první energetického zákona platí, že ochranným pásmem zařízení elektrizační soustavy je prostor v bezprostřední blízkosti tohoto zařízení určený k zajištění jeho spolehlivého provozu a k ochraně života, zdraví a majetku osob. Z této definice je zřejmé, že distribuční energetická společnost části pozemků tvořící ochranné pásmo nezbytně potřebuje k provozování, údržbě a ochraně svých zařízení, přičemž státní podnik po dobu trvání služebnosti nemůže tyto části pozemků tvořící ochranné pásmo pro provozování své podnikatelské činnosti prakticky využívat. Náhrada za zřízení služebností inženýrských sítí k částem pozemků tvořících ochranné pásmo by mohla, byť jen částečně, kompenzovat ztráty, které by jinak státnímu podniku vznikly. Považujeme za vhodné a správné tuto otázku s distribučními energetickými společnostmi projednat a požadovat, aby i ochranná pásma energetických zařízení byla zahrnuta do celkového rozsahu zřizovaných služebností inženýrských sítí.

 

Ing. Jaroslav Kubovic
vedoucí oddělení zakladatelských činností a majetkových účastí