Úvodní stránka

Metodický pokyn Ministerstva průmyslu a obchodu č. 3/2017

JUDr. Igor Fojtík
ředitel odboru
zakladatelských činností a majetkových účastí

 

V Praze dne 17. října 2018
čj. MPO 68865/2018

 

Metodický pokyn Ministerstva průmyslu a obchodu č. 1/2018
k aplikaci novely zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů

V návaznosti na novelu zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (ZSP), provedenou zákonem č. 253/2016 Sb., Ministerstvo průmyslu a obchodu zpracovalo stanoviska k dotazům, týkajícím se problematiky nakládání s majetkem státu, se kterým mají právo hospodařit státní podniky.

 

1. K dotazu ohledně doložení souladu s pravidly veřejné podpory v souvislosti s uvažovaným úplatným převodem nemovitosti za cenu nižší než je cena nemovité věci v místě a čase obvyklá za situace, kdy je tato nemovitá věc za cenu obvyklou neprodejná.

Státní podnik nabídl nepotřebnou nemovitou věc v rámci vyhledávání nejvhodnějšího zájemce o její převzetí k odkoupení jednak v rámci výběrového řízení na nejvhodnějšího kupujícího a jednak zveřejněním na Portálu veřejné správy (PVS) v souladu s ustanovením § 17c ZSP za kupní cenu stanovenou znaleckým posudkem na úrovni ceny obvyklé a následně byla tato cena pro nezájem postupně snižována. I když byl nejvhodnější zájemce o odkoupení nemovité věci vybrán ve výběrovém řízení, tak je třeba při dalším nakládání s nemovitou věcí postupovat v souladu s ustanovením § 17d ZSP, neboť jde o úplatný převod nemovité věci přímým prodejem předem určenému nabyvateli. Výběrové řízení je třeba považovat za transparentní metodu pro vyhledání nejvhodnějšího zájemce o koupi nemovité věci, avšak poté, co je taková vhodná osoba vyhledána a určena, podřizuje se další postup státního podniku vůči této vybrané osobě výlučně ZSP včetně ustanovení § 17d tohoto zákona.

Protože nemovitá věc má být prodána za cenu nižší než je cena obvyklá, vztahuje se na tento postup též ustanovení § 17d odst. 1 věta druhá ZSP, kde se uvádí, že nižší cenu může podnik sjednat jen po předchozím schválení zakladatele. Podnik je povinen doložit zakladateli před schválením důvody pro sjednání nižší ceny spolu s doložením zajištění souladu s pravidly veřejné podpory, např. odkazem na situaci na trhu s nemovitostmi, konkrétně pak na situaci v oblasti nabídky a poptávky po nemovité věci nabízené jak na PVS podle § 17c ZSP, tak i ve výběrovém řízení, kdy žádný z možných zájemců o nemovitou věc nenabídl kupní cenu za nemovitou věc na úrovni ceny v místě a čase obvyklé.

Soulad úplatného převodu nemovité věci z majetku podniku za cenu nižší než je cena obvyklá s pravidly veřejné podpory je možné doložit např. prohlášením kupujícího, ve kterém se uvede, že kupující využije nemovitou věc ve veřejném zájmu a ze kterého je zřejmé, že nemovitá věc nebude využívána k podnikatelským účelům a nemůže tak dojít k porušení čl. 107 Smlouvy o fungování Evropské unie. Pro potvrzení této skutečnosti bude vhodné, aby uvedený účel převodu nemovité věci z majetku státu byl podchycen i v kupní smlouvě o prodeji nemovitě věci.

 

2. K dotazu ve věci arondačních směn pozemků (tj. pozemkových úprav, kterými jsou např. scelování, dělení či jiné uspořádání pozemků za účelem jejich lepšího využití) z majetku státního podniku za pozemky ve vlastnictví soukromých právnických či fyzických osob, zejména z hlediska cen směňovaných lesních pozemků.

Ministerstvo zemědělství vzneslo dotaz, jak lze ve statutu podniku formulovat podmínky pro směny lesních a jiných pozemků, aniž by nastal rozpor s např. s ust. § 17a odst. 2 druhá věta a § 17d odst. 1 první věta ZSP, resp. zda lze realizovat směny pozemků za ceny obvyklě obou smluvních stran bez zohlednění výhodnějšího rozdílu cen pro stát.

Ani v případech arondačních směn pozemků se státní podnik nemůže odchýlit od příslušných ustanovení ZSP, zejměna pak od ustanovení § 17a a § 17d tohoto zákona, avšak může tato ustanovení zákona využít tak, aby došlo k dosažení požadovaněho záměru. I když ZSP výslovně neupravuje směnnou smlouvu jako zvláštní typ smlouvy, je třeba při posuzování dané problematiky vycházet z obecného občanskoprávního principu spočívajícího v tom, že směnnou smlouvu uzavíranou mezi státním podnikem a právnickou nebo fyzickou osobou lze považovat za dvě smlouvy o úplatném převodu nemovité věci, kdy převodce jedná současně jako nabyvatel a nabyvatel jedná současně jako převodce. Proto zde bude na prvním místě uplatněná zásada obsažená v ustanovení § 17d odst. 1 ZSP, podle kterého platí, že při úplatném převodu nemovité věci přímým prodejem předem určenému nabyvateli sjedná podnik cenu nejméně ve výši ceny obvyklé. Výrazem „nejméně" je vyjádřen zájem státu na tom, aby státní podniky při respektování zásady péče řádného hospodáře usilovaly při převodech nemovitých věcí z majetku státu do vlastnictví soukromých právnických nebo fyzických osob o dosažení co nejvyšší kupní ceny, tedy kupní ceny nejméně na úrovni ceny obvyklé a je je-li to možné i kupní ceny vyšší než je cena obvyklá. Zákon však počítá i s tím, že zejména pro nesoulad mezi nabídkou a poptávkou u konkrétní nemovité věci nebo i z jiných závažných důvodů nebude možné ceny obvyklé dosáhnout. K tomu se v ustanovení § 17d odst. 1 věta druhá ZSP uvádí, že nižší cenu může podnik sjednat jen po předchozím schválení zakladatelem. V takovém případě je podnik povinen doložit zakladateli před schválením důvody pro sjednání nižší ceny spolu s doložením zajištění souladu s pravidly veřejné podpory. Z uvedeného vyplývá, že bude-li státní podnik směňovat se soukromou právnickou nebo fyzickou osobou pozemek ze svého majetku za cenu nižší než je jeho cena obvyklá a půjde-li o pozemek, který je součástí určeného majetku podniku, musí být splněny následující podmínky:

1. státní podnik musí požádat zakladatele o předchozí schválení převodu určeného majetku do vlastnictví jiné osoby;
2. státní podnik musí sdělit zakladateli důvody, pro které se nemovitá věc do vlastnictví jiné osoby převádí za cenu nižší, než je cena obvyklá;
3. státní podnik musí zakladateli doložit soulad převodu nemovité věci do vlastnictví jiné osoby za nižší než obvyklou cenu s pravidly veřejné podpory, tedy zejména doložit, že takovým převodem majetku státu do vlastnictví jiné osoby nebude porušen čl. 17 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Státní podnik a právnická nebo fyzická osoba budou jako účastníci směnné smlouvy vázáni také ustanovením § 17a odst. 1 ZSP. Podle tohoto ustanovení platí, že podnik může nabývat od právnických nebo fyzických osob pouze věci, které potřebuje k provozování činnosti v předmětu jeho podnikání. Regulaci nabývání nemovitých věcí do práva hospodařit státního podniku zakladatelem ponechává ZSP v ustanovení § 17a odst. 2 na statutu státního podniku. Předpokládá se, že zakladatel ve statutu podniku stanoví, ve kterých případech vyžaduje smlouva, kterou podnik nabývá nemovitou věc, jeho předchozí schválení.

Pro státní podnik, který uzavírá směnnou smlouvu také v postavení nabyvatele nemovité věci od soukromé právnické nebo fyzické osoby, je významné ustanovení § 17a odst. 2 druhá věta ZSP, podle kterého platí, že při úplatném nabývání nemovité věci lze cenu sjednat podle zákona upravujícího ceny pouze do výše rovnající se ocenění této nemovité věci podle zákona upravujícího oceňování majetku. V zájmu dodržování zásady péče řádného hospodáře na straně státního podniku, účastníka směnné smlouvy, je tedy třeba, aby pozemek nabývaný státním podnikem byl oceněn podle zákona upravujícího oceňování majetku (tedy cenou administrativní). Pokud by se státní podnik se soukromou právnickou nebo fyzickou osobou dohodl, že směnnou smlouvou nabude pozemek do svého majetku za cenu vyšší, než je jeho cena administrativní, musí pak postupovat podle § 17a odst. 2 předposlední věta ZSP, podle které platí, že vyšší cenu nabývané nemovité věci může podnik sjednat jen po předchozím schválení zakladatele. V takovém případě by byl státní podnik vázán i ustanovením § 17a odst. 2 poslední věta ZSP, podle kterého platí, že podnik je povinen doložit zakladateli před schválením důvody pro sjednání vyšší ceny spolu s doložením zajištění souladu ceny s pravidly veřejné podpory. Prakticky to znamená, že pokud bude státní podnik uzavírat směnné smlouvy se soukromými právnickými nebo fyzickými osobami tak, že oba směňované pozemky budou oceněny stejnými oceňovacími metodami, přičemž cena pozemku nabývaného státním podnikem do jeho majetku bude vyšší než cena administrativní, musí být ze strany státního podniku splněny tyto podmínky:

1. státní podnik musí požádat zakladatele o předchozí schválení nabytí nemovité věci do svého majetku od jiné osoby za cenu vyšší než je cena administrativní;
2. státní podnik musí doložit zakladateli důvody pro sjednání vyšší ceny nabývané nemovité věci od jiné osoby než je cena administrativní;
3. státní podnik musí doložit zakladateli soulad vyšší ceny nabývané nemovité věci než je cena administrativní s pravidly veřejné podpory.

Výše popsané principy směnné smlouvy uzavírané mezí státním podnikem a soukromou právnickou nebo fyzickou osobou je třeba do statutu, dojde-li kjeho úpravám, zapracovat tak, aby bylo zřejmé, že předchozímu schválení zakladatele podléhají všechny směnné smlouvy, na základě kterých převádí státní podnik do vlastnictví soukromých právnických nebo fyzických pozemky za cenu nižší, než je cena obvyklá nebo na základě kterých nabývá od soukromých právnických nebo fyzických osob do svého majetku pozemky za cenu vyšší než je cena administrativní.

 

3. K dotazu, který se týká podmínek uzavření směnné smlouvy uzavírané mezi dvěma státními podniky.

Z hlediska obecných principů občanskoprávních je třeba směnnou smlouvu uzavíranou mezi dvěma státními podniky považovat za dvě smlouvy o úplatném převodu práva hospodařit s pozemky, kdy každý převodce jedná současně jako nabyvatel a každý nabyvatel jedná současně jako převodce. Státní podniky mohou takovou směnnou smlouvu uzavřít za předpokladu, že každý z obou státních podniků jednajících v postavení nabyvatele potřebuje pozemek nabývaný do svého práva hospodařit od druhého státního podniku k provozování své podnikatelské činnosti. To vyplývá z ustanovení § 17e odst. 1 ZSP, podle kterého platí, že podnik může převést právo hospodařit s věcí z majetku podniku na jiný podnik, potřebuje-li přejímající podnik takovou věc k provozování podnikatelské činnosti. I když to ZSP výslovně nestanoví, lze ze znění ustanovení § 17e jako celku dovodit, že převody práva hospodařit s nemovitými věcmi mezi státními podniky se uskutečňují zásadně za úplatu. Zákon však žádné cenové limity pro stanovení výše takové úplaty výslovně neupravuje, což prakticky znamená, že určení výše ceny ponechává na dohodě zúčastněných státních podniků. Úplatné převody práva hospodařit s nemovitou věcí mezi státními podniky nepodléhají podle ZSP regulaci ze strany zakladatele, pokud nejde o nakládání s určeným majetkem, které vždy vyžaduje předchozí schválení zakladatele podle § 17 odst. 2 ZSP.

Oba státní podniky, které budou ve směnné smlouvě jednat také jako nabyvatelé nemovitých věcí z majetku druhého státního podniku, budou při uzavírání směnné smlouvy vázány ustanovením § 17a odst. 1 ZSP. Podle tohoto ustanovení platí, že podnik může nabývat od právnických nebo fyzických osob, od jiných podniků, pouze věci, kterě potřebuje k provozování činnosti v předmětu jeho podnikání. Regulaci nabývání nemovitých věcí do práva hospodařit státního podniku zakladatelem ponechává v ustanovení § 17a odst. 2 ZSP na statutu státního podniku. Pro oba státní podniky, které uzavírají směnnou smlouvu také v postavení nabyvatelů pozemků od druhého státního podniku, je významné ustanovení § 17a odst. 2 druhá věta ZSP, podle kterého platí, že při úplatném nabývání nemovité věci lze cenu sjednat podle zákona upravujícího ceny pouze do výše rovnající se ocenění této nemovité věci podle zákona upravujícího oceňování majetku, tedy jako cenu zjištěnou (dříve administrativní). Pokud by se oba státní podniky dohodly, že směna pozemků bude realizována za cenu vyšší, než je cena zjištěná, musí pak postupovat podle § 17a odst. 2 předposlední věta ZSP, podle kterěho platí že, vyšší cenu nemovité nebo movité věci může podnik sjednat jen po předchozím schválení zakladatele. Pokud státní podniky ve směnné smlouvě sjednají za vzájemný převod pozemků ceny vyšší, než jsou ceny zjištěné, vztahovalo by se na oba státní podniky též ustanovení § 17a odst. 2 poslední věta ZSP, podle kterého platí, že podnik je povinen doložit zakladateli před schválením důvody pro sjednání vyšší ceny spolu s doložením zajištění souladu ceny s pravidly veřejné podpory. To prakticky znamená, že pokud se státní podniky dohodly, že pozemky budou směňovány v cenách odpovídajících cenám obvyklým v daném místě a čase, které jsou vyšší než ceny zjištěné, musely by oba dva požádat své zakladatele o předchozí schválení vyšší ceny za směnované pozemky, uvést důvody pro sjednání vyšší ceny a doložit zajištění souladu této transakce s pravidly veřejné podpory.

ZSP nestanovuje postup pro určení výše ceny, za kterou mohou státní podniky převádět nemovité věci ze svěho majetku do práva hospodařit jiných státních podniků ve smyslu § 17e odst. 1 ZSP. Pokud tedy jeden ze státních podniků v rámci jednání s jiným státním podnikem o směně pozemků rozhodne, že pozemky ve svém majetku ocení cenou v místě a čase obvyklou a v rámci dodržování zásady péče řádného hospodáře na tomto rozhodnutí trvá, bude se muset druhý státní podnik tomuto rozhodnutí podřídit a pozemky ve svém majetku určené ke směně ocenit rovněž cenou obvyklou. Bude-li takto mezi dvěma státními podniky směnován nemovitý majetek se stejnou tržní hodnotou, je taková transakce v souladu s pravidly veřejné podpory. To na druhé straně znamená, že pokud by tržní cena směňovaných pozemků byla rozdílná, musel by ten státní podnik, který má právo hospodařit s pozemky s nižší tržní cenou druhému státnímu podniku, od kterého nabyl pozemky s vyšší tržní cenou, rozdíl v cenách pozemků dorovnat v penězích.

V případě směny nemovitého majetku s různou tržní cenou, pokud by rozdíl v cenách nebyl dorovnán v penězích, by jedna ze stran transakce byla zvýhodněna a šlo by tak o transakcí, která by mohla zakládat veřejnou podporu. V každém případě platí, že budou-li pozemky, které mají být předmětem směny, oceněny pro účely této směny cenou obvyklou a bude-li tato cena obvyklá vyšší než cena zjištěná, budou oba státní podniky potřebovat k uzavření směnné smlouvy předchozí schválení zakladatele podle § 17a odst. 2 předposlední věta ZSP. Důvodem pro sjednání vyšší ceny, než je cena zjištěná, bude skutečnost, že jeden ze státních podniků rozhodl o směně pozemků ze svého majetku za cenu obvyklou a že na tomto rozhodnutí trvá v zájmu naplnění zásady péče řádného hospodáře.

 

4. K dotazu, zda mají zrušené státní podniky v likvidaci vytvářet Fond kulturních a sociálních potřeb (FKSP) dle ustanovení § 19 ZSP.

Ve smyslu ustanovení § 187 odst. 1 občanského zákoníku je účelem likvidace zpeněžení majetku právnické osoby, která vstoupila do likvidace, a uspokojení pohledávek věřitelů této právnické osoby. Tomuto účelu likvidace by měla být podřízena činnost likvidátora, který by neměl činit žádná další právní jednání než ta, která směřují ke zpeněžení majetkové podstaty a k uspokojení práv věřitelů. Uvedené povinnosti upravené občanským zákoníkem platí také pro likvidaci státních podniků stím, že ZSP upravuje pouze některé specifické odchylky od občanského zákoníku.

V souladu s platnou legislativou činné státní podniky tvoří FKSP. Při vstupu do likvidace má státní podnik FKSP vytvořen, ovšem další doplňování tohoto fondu v průběhu likvidace by bylo v rozporu s účelem likvidace, neboť by docházelo ke krácení likvidační podstaty a tím i nároků věřitelů podniku, případně ke krácení likvidačního zůstatku.

 

5. K dotazu ohledně podezření na porušení zákazu konkurence u ředitele státního podniku, který státnímu podniku, v němž vykonává funkci ředitele, pronajímá (prodává) své vlastní pozemky.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) ZSP (zákaz konkurence) platí, že ředitel podniku nesmí podnikat nebo vykonávat jinou výdělečnou činnost v předmětu podnikání podniku, a to ani ve prospěch jiných osob, ani zprostředkovávat obchody podniku pro jiného. Pronájem pozemků ředitele podniku do nájmu jím řízeného státního podniku nelze považovat za porušení zákazu konkurence, neboť není ve smyslu zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, podnikáním a nelze ho zapsat u státního podniku jako předmět podnikání do obchodního zákoníku. Na druhé straně je však pronájem nemovitostí považován za jinou výdělečnou činnost ve smyslu daňových předpisů, takže dotyčný ředitel sice provozuje výdělečnou činnost, avšak nikoliv se stejným předmětem podnikání, jako má zapsaný státní podnik v obchodním rejstříku.

Otázkou pak je, zda výdělečnou činnost ředitele realizovanou tím, že pronajímá státnímu podniku, jehož je ředitelem, své vlastní pozemky, lze z hlediska státního podniku v postavení nájemce těchto pozemků považovat za počínání ředitele s péčí řádného hospodáře ve smyslu ustanovení § 12a odst. 1 ZSP. S ohledem na to, že ředitel jako statutární orgán podniku bude smlouvu o nájmu pozemků uzavírat (podepisovat) de facto jak za podnik, tak i za sebe, vzniká pro podnik nepochybně riziko možné nevýhodnosti takového smluvního vztahu, spojené zejména s otázkou stanovení výše nájemného - do konfliktu se dostanou na straně jedné zájmy podniku (vynakládat finanční prostředky účelně a hospodárně a dosáhnout co nejnižšího nájemného) a na straně druhé zájmy vlastníka pozemku, tedy ředitele podniku (dosáhnout co nejvyššího nájemného).

V zájmu odstranění případného konfliktu zájmu by zřejmě bylo vhodné, aby zakladatel státního podniku doporučil řediteli státního podniku, aby smlouva o nájmu pozemků mezi ním a podnikem nebyla uzavírána, popř. byla ukončena. Bylo by také žádoucí, aby zakladatel před vydáním konečného stanoviska uložil dozorčí radě, aby tento problém prošetřila podle § 13 odst. 1 písm. h) ZSP, a to i z toho hlediska, zda ukončení nájemního vztahu mezi podnikem a jeho ředitelem zásadním způsobem neohrozí provozování podnikatelské činnosti státního podniku.

Ze stejných důvodů, jak jsou uvedeny výše, by státní podnik také neměl od svého ředitele nemovité věci nakupovat, a to ani v případě, že by budovu nebo pozemek mohl potřebovat k provozování své podnikatelské činnosti. Pokud by se i přesto podnik rozhodl nemovitou věc od ředitele odkoupit, musel by respektovat ustavení § 17a odst. 2, věta druhá ZSP, kde se uvádí, že při úplatném nabývání nemovité věci lze cenu sjednat podle zákona upravujícího ceny pouze do výše rovnající se ocenění této nemovité věci podle zákona upravujícího oceňování majetku (cena zjištěná neboli administrativní).

 

6. K žádostí o stanovisko ve věcí vzájemného předkupního práva vlastníka stavby a vlastníka pozemku, stane-li se pro jednoho z nich nemovitá věc nepotřebná.

Převod stavby z majetku státního podniku do vlastnictví jiného subjektu je třeba primárně řešit z hlediska příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravujících zákonné předkupní právo, které svědčí jak vlastníkovi pozemku, tak i vlastníkovi stavby v případě, že vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby není tatáž osoba. Jde zejména o ustanovení § 3056 odst. 1 občasného zákoníku, podle kterého platí,

že vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dní nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Předkupní právo vlastníka pozemku se vztahuje také na podzemní stavbu na stejném pozemku, která je příslušenstvím nadzemní stavby. K ujednáním vylučujícím nebo omezujícím předkupní právo se nepřihlíží.

Pokud se rozhodne st. podnik naložit se stavbou jako s majetkem nepotřebným, musí tuto stavbu přednostně nabídnout k odkoupení vlastníkovi pozemku, na kterém stavba stojí. Tato nabídková povinnost vyplývá přímo ze zákona dle § 3056 odst. 1 občanského zákoníku a nelze ji žádným způsobem obejít. Přijme-li vlastník pozemku nabídku na využití zákonného předkupního práva, je třeba naložit se stavbou způsobem stanoveným v ustanovení § 17d odst. 1 ZSP. Podle tohoto ustanovení platí, že při úplatném převodu nemovité věci přímým prodejem předem určenému nabyvateli sjedná podnik cenu nejméně ve výši ceny obvyklé. Nižší cenu může podnik sjednat jen po předchozím schválení zakladatele. Podnik je povinen doložit zakladateli před schválením důvody pro sjednání nižší ceny spolu s doložením zajištění souladu s pravidly veřejné podpory.

Protože zákonné předkupní právo vlastníka pozemku ke stavbě nedává vlastníkovi stavby žádný prostor k tomu, aby se stavbou naložil jinak, není nutné a ani vhodné, aby byla stavba jako nepotřebný nemovitý majetek zveřejňována na PVS ve smyslu § 17c odst. 1 ZSP. Zveřejnění takové nepotřebné stavby na PVS by bylo zcela nadbytečné a zavádějící, neboť využije-li vlastník pozemku své předkupní právo, nemůže žádná organizační složka státu nebo jiná státní organizace projevit zájem o převzetí stavby do své příslušnosti hospodařit.

Postup podle ustanovení § 17c ZSP by přicházel do úvahy pouze v případě, že by vlastník pozemku nabídku na využití předkupního práva ke stavbě nevyužil a prokazatelně ji odmítl. Teprve po splnění takové podmínky by stavba získala charakter nepotřebné nemovité věci, se kterou by bylo nutné nakládat výlučně v souladu se ZSP, tj. respektovat i ustanovení § 17c tohoto zákona, kterě vyžaduje, aby nepotřebná nemovitá věc byla zveřejněna na PVS za účelem informovanosti organizačních složek státu a jiných státních organizací o možnosti převzít takovou nemovitou věc do jejich příslušnosti hospodařit.

7. K žádosti o bližší výklad pojmu „veřejný zájem" v souvislostí s převodem nepotřebných nemovitých věcí při likvidaci státního podniku do vlastnictví územního samosprávného celku nebo sdružení územních samosprávných celků v případech, kdy je takový převod ve veřejném zájmu (§ 9 odst. 3 ZSP).

V ustanovení § 9 odst. 3 ZSP se uvádí, že likvidátor může bezúplatně převést nemovitou věc po předchozím souhlasu zakladatele do vlastnictví územního samosprávného celku nebo sdružení územních samosprávných celků pouze v případech, kdy je takový převod nemovité věci ve veřejném zájmu nebo kdy přispěje k urychlenému dokončení likvidace převádějícího podniku, aniž by tím bylo ohroženo plnění jeho dluhů. Pojem „veřejný zájem" je neurčitý právní pojem, který je v právním řádu Českě republiky běžně používán, avšak neexistuje jeho samostatná definice. Obecně je pojem „veřejný zájem" interpretován tak, že jde o takový zájem, který by bylo možné označit za obecný či veřejně, resp. obecně prospěšný zájem, jehož nositeli jsou blíže neurčené, nicméně alespoň rámcově definovatelné okruhy čí společenství osob, jako tzv. veřejnost, popř. zájem, u něhož jde o tzv. zájem společností (celospolečenský zájem). Tento zájem nesmí být v rozporu s platnými právními předpisy.

S přihlédnutím k takovému vymezení pojmu „veřejný zájem" může likvidátor státního podniku převést bezúplatně do vlastnictví obce nebo kraje nemovitou věc pouze za předpokladu, že obec nebo kraj takto nabytou nemovitou věc z likvidační podstaty státního podniku bude využívat ve prospěch široké veřejností, zejména pak ve prospěch svých občanů. Likvidátor tedy nepochybně může do vlastnictví obce nebo kraje bezúplatně převádět pozemky, na kterých jsou vybudovány silnice II. a III. třídy nebo místní komunikace, ale také další pozemky, tvořící například součást veřejných prostranství. V ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích se uvádí, že veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy prostranství sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Nachází-li se tedy v likvidační podstatě státního podniku pozemek, na kterém je vybudována místní komunikace a současně veřejné prostranství např. s pomníkem, lze převod takového pozemku do vlastnictví obce považovat za převod nemovité věci ve veřejném zájmu. Stejně tak likvidátor může bezúplatně převést do vlastnictví obce pozemek, který je přístupný každému bez omezení a který je využíván jako místní komunikace i když nemá zpevněný povrch. Rozhodující je, že jde o veřejný prostor určený k obecnému prospěchu. Bude pak odpovědností obce, aby takový pozemek upravila v souladu se zákonem o pozemních komunikacích a aby jeho skutečný stav uvedla do souladu se stavem deklarovaným.

Pokud však jde o pozemek; na kterém je vybudována účelová komunikace, nelze na převod takového pozemku z likvidační podstaty státního podniku do vlastnictví obce pohlížet jako na převod uskutečňovaný ve veřejném zájmu. Podle ustanovení § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění pozdějších předpisů, je účelová komunikace pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Účelovou komunikací je i pozemní komunikace v uzavřeněm prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeněho prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu.

Z uvedené zákonné definice účelových komunikací vyplývá, že jde o širokou škálu cest, nezpevněných cest, polních a lesních cest, cestiček a dokonce i prostor nacházejících se v uzavřených objektech. Jde v převážné většině případů o komunikace, kterě slouží výlučně potřebám vlastníků nemovitostí, tedy k jejich propojení, obsluze, obhospodařování apod. Rozhodně se nejedná o komunikace, kterě jsou určeny k využití ve veřejném zájmu, jako je tomu u silnic a místních komunikací zahrnutých do znění § 16 odst. 8, první věta ZSP, a pro které byl novelou ZSP obsaženou v zákoně č. 253/2016 Sb. stanoven administrativně jednoduchý postup při jejich bezúplatném převodu z majetku státních podniků do vlastnictví územních samosprávných celků. Je-li tedy součástí likvidační podstaty státního podniku pozemek, na kterém je vybudována účelová komunikace nebo který má charakter účelové komunikace, měl by likvidátor takový pozemek zpeněžit a po předchozím souhlasu zakladatele státního podniku podle § 9 odst. 1 ZSP jej převést za úplatu do vlastnictví těch subjektů, kterým jako účelová komunikace slouží. Takovými subjekty budou zpravidla právnické nebo fyzické osoby neboť podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. platí, že vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba. Zákon tedy nepředpokládá, že by vlastníkem účelových komunikací mohla být obec.

 

8. K žádostí o stanovisko k problematice tvorby Fondu kulturních a sociálních potřeb (FKSP) ve státních podnicích v případě, kdy nemá státní podnik dostatek zdrojů pro jeho tvorbu, (tzn. dostatek finančních prostředků pocházejících ze zisku, popř. z rezervního fondu).

Podle ustanovení § 3 vyhlášky Ministerstva financí č. 310/1995 Sb., o fondu kulturních a sociálních potřeb, ve znění pozdějších předpisů, platilo, že zaměstnavatelé uvedení v § 1 písm. a), (tedy státní podniky), tvoří FKSP základním přídělem ze zisku ve stanovené výši a dalšími příděly ze zisku. Citovaná vyhláška platila až do roku 2002, kdy byla vyhláškou Ministerstva financí č. 114/2002 Sb., zrušena. V přechodném ustanovení vyhlášky č. 114/2002 Sb., konkrétně pak v § 16, bylo však stanoveno, že do doby nabytí účinnosti zvláštního právního předpisu se tvorba a používání FKSP u státních podniků řídí vyhláškou č. 310/1995 Sb. Zvláštním právním předpisem se vdaném případě rozumí prováděcí vyhláška Ministerstva financí kZSP vydaná na základě zmocnění obsaženého v § 23 ZSP, podle kterého platí, že Ministerstvo financí upraví vyhláškou tvorbu a způsob užívání FKSP. Protože tento prováděcí předpis k ZSP nebyl dosud vydán, platí pro tvorbu FKSP ve státních podnicích založených podle ZSP i nadále ustanovení § 3 vyhlášky č. 310/1995 Sb. ve spojení s § 16 vyhlášky č. 114/2002 Sb. Současně se však tvorba FKSP ve státních podnicích řídí i ustanovením § 19 odst. 2 a 3 ZSP, který je ve vztahu k citované vyhlášce o FKSP normou vyšší právní síly. Podle § 19 odst. 3 ZSP platí, že FKSP podnik tvoří a užívá v souladu se zvláštním právním předpisem. Tímto zvláštním právním předpisem může být pouze již výše zmíněná vyhláška č. 310/1995 Sb., která umožňuje tvorbu tohoto fondu příděly ze zisku. Ustanovení § 19 odst. 2 ZSP však navíc doplňuje, že rezervní fond u podniků zřízených podle ZSP je určen ke krytí ztrát a rizik, k financování výkyvů hospodaření podniku a ke krytí základního přídělu do FKSP u těch podniků, které nemají dostatek zisku nebo vykazují ztrátu.

V souvislosti s přijetím zákona č. 111/1990 Sb. bylo na základě zmocnění obsaženěho v § 36 tohoto zákona přijato nařízení vlády č. 577/1990 Sb., o finančním hospodaření státních podniků. Tento prováděcí právní předpis k tehdy platněmu zákonu o státním podniku obsahoval garanci pro případ nedostatku jiných zdrojů určených k tvorbě FKSP spočívající vtom, že minimální povinný příděl do fondu je zaručen z příslušného rozpočtu. Toto nařízení vlády zůstalo v platnosti i po zrušení zákona č. 111/1990 Sb., ke kterému došlo přijetím zákona č. 77/1997 Sb. Nařízení vlády, které má charakter prováděcího předpisu k zákonu č. 111/1990 Sb., sice výslovně zrušeno nebylo, avšak bylo zrušeno zákonné zmocnění pro vládu k vydání takového nařízení obsažené v § 36 zákona č. 111/1990 Sb. To znamená, že i když nařízení vlády č. 577/1990 Sb. výslovně zrušeno nebylo, nemá dnes již zákonnou oporu v zákonném zmocnění. Toto nařízení vlády nelze považovat ani za prováděcí předpis k ZSP, neboť tento zákon neobsahuje žádné zmocnění pro vládu k vydávání prováděcích předpisů týkajících se finančního hospodaření státních podniků nebo tvorby a užití FKSP. Jediné zmocnění, které tento zákon obsahuje, je upraveno v § 23 a svědčí Ministerstvu financí.

Ze shora uvedených skutečností vyplývá, že při tvorbě FKSP musí státní podnik postupovat podle § 19 odst. 2 a 3 ZSP a nemůže k naplňování tohoto fondu použít jiné zdroje, než zisk popřípadě prostředky rezervního fondu. Dle našeho názoru nelze na tvorbu FKSP ve státním podniku aplikovat nařízení vlády č. 577/1990 Sb., které po zrušení zákona č. 111/1990 Sb. ztratilo zákonnou oporu v zákonném zmocnění (§ 36), které bylo součástí zrušeného zákona č. 111/1990 Sb. Toto nařízení vlády nelze považovat ani za prováděcí předpis k ZSP, neboť tento zákon neobsahuje žádné zmocnění pro vládu k úpravě finančního hospodaření státních podniků včetně tvorby FKSP (podmínky tvorby FKSP by mohla upravit pouze prováděcí vyhláška Ministerstva financí vydaná na základě zmocnění obsaženého v § 23 ZSP).