Úvodní stránka

Nebylo snadné ministerstvu obchodu najít vhodné, rozsáhlé a všem potřebám vyhovující stanoviště o rozloze 5 000 až 6 000 m². Volba nakonec padla na velmi zanedbané pozemky na pravém břehu Vltavy, v prostoru vyústění ulic Na Františku, Klášterské, Plžové, dnešní Řásnovky a Hradební. Vybraná lokalita odpradávna sloužila průmyslu, obchodu a živnostem a současně splňovala i požadavek umístění ministerské budovy ve vnitřním městě, nedaleko od Pražské obchodní komory a dalších důležitých institucí. Od vybudování paláce si pražské zastupitelstvo slibovalo optimální a konečné vyřešení vybrané lokality, včetně úpravy nábřeží a předmostí Štefánikova mostu.

Budova  Na Františku

Celkový pohled na budovu Výstavba ministerské budovy na Františku byla zahájena v roce 1928. Celkový rozpočet stavby činil 32,5 miliónu korun, to znamená, že 1 m³ zastavěného prostoru stál 266 korun, což byla při tehdejších cenách částka velmi příznivá. Podle původního záměru měla být stavba dokončena už v roce 1931, nakonec však kolaudace proběhla až v roce 1934.

Autorem návrhu na výstavbu paláce Ministerstva průmyslu, obchodu a živností a Patentního úřadu byl jeden z nejvýznamnějších českých architektů, profesor architektonického navrhování a dějin středověké a starokřesťanské architektury na Českém vysokém učení technickém v Praze Josef Fanta. Zvítězil ve veřejné soutěži, které se zúčastnilo celkem šest architektů, a to i přesto, že odborná porota vytýkala jeho návrhu umístění hlavního vchodu z nábřeží a skromný vzhled severního průčelí. Vlastní výstavbou byla pověřena stavební firma Antonína Belady. Na nábřeží naproti letenskému svahu vyrostla v rámci zvolených stylových konvencí velmi noblesní a rázovitá stavba.

Obloukové průčelí Třípatrová budova je postavena na základním obdélném půdorysu o rozměrech 107 x 49 metrů, se samonosnými zdmi a kamennými fasádami ze žuly a pískovce. Přestože byl tento materiál použit co nejúsporněji, nejde o typický obklad, protože kvádry žuly a pískovce jsou silné 25 — 35 centimetrů a na ně navazuje cihlová zeď. Žula pochází většinou z lokalit Dolní Město, Tanvald a Železná Ruda, zatímco pískovce převážně z lomu u Lázní Mšené.

Postavíte—li se zády k Vltavě, máte před sebou severní průčelí s hlavním vchodem do budovy, ukončené na obou stranách čtyřbokými věžemi. Průčelí je ve střední ose členěno rizalitem, který zahrnuje prostor vysokého přízemí a dvě podlaží hlavních reprezentačních místností. Celý rizalit vrcholí balustrovou atikou s nadživotními figurálními plastikami symbolizujícími Průmysl, Obchod, Řemesla a Plavbu, nad kterými se vypíná dekorativní prosklená kopule. Po stranách jsou mohutné, kulovitě ukončené pylony, nesoucí čtyři reliéfy státních znaků Československé republiky.

Prosklená kopule Na západní straně budovy byl původně vchod do Patentního úřadu. Nad ním, v úrovni prvního patra je balkón, jehož zábradlí je tvořeno pilířky, nesoucími čtyři sochy v nadživotní velikosti, symbolizující Matematiku, Fyziku, Chemii a Inženýrství. Nejméně bohatou výzdobu má jižní průčelí. Z této strany budovy jsou vchody do dvou uzavřených dvorů, zvýrazněné portály se sochami.

Na východním průčelí budovy se už opět nachází neobvykle bohatá výzdoba. Jeho střední část nad sloupy zvýrazňují figurální alegorické plastiky Podnikavost, Vynalézavost, Vytrvalost a Pravdivost. Ležící sochy s dětmi po obou stranách průčelí představují Obchod a Průmysl. Na celé budově můžete napočítat přes sto dvacet soch, doplněných velkým množstvím sgrafit, ornamentů, kovových mříží a dalších ozdobných prvků, které podtrhují celkový reprezentativní vzhled. Na této rozsáhlé výzdobě se podílelo celkem čtrnáct umělců, z nichž asi nejznámější byla dvojice Josef A. Paukert a Čeněk Vosmík. Na půdě ministerstva je dodnes uschována velká část původních sádrových modelů soch v měřítku 1:3, které musely být nejdříve schváleny Stavebním výborem. Rozsáhlá oprava celé fasády objektu včetně stavebního restaurování proběhla v roce 1999.

Oválná schodišťová dvorana Projdete—li hlavním vchodem a vstupním vestibulem, ocitnete se v oválné schodišťové dvoraně, stoupající po celé výšce budovy až do prosklené hladké kopule. Podlaha dvorany byla vyskládána z mramorových dlaždic, které byly později z velké části nahrazeny kamennými dlaždičkami. Z mramoru jsou rovněž obklady stěn, schodnice a sloupy pod dělícími oblouky. Celý prostor dvorany vymezují ochozy hlavního schodiště s klenutým stropem a tepaným zábradlím, ze kterého vybíhají chodby do křídel budovy.

Reprezentační prostory - salonek Fantův rukopis se zřetelně projevuje v celém rozsáhlém interiéru budovy, zvláště pak v jejich reprezentačních prostorách. Ministerské schodiště ze žuly a mramoru je prosvětleno trojdílným oknem s barevnou vitráží do olova. Naproti schodišti jsou dveře do oválné zasedací síně se dvěma krby z krkonošského mramoru, mramorovým obložením stěn a štukovým stropem. Pracovna ministra a přilehlé prostory se vyznačují masivním obložením z dubového dřeva s bohatou intarzií, totéž najdete také v Reprezentační síni ministerstva. Neméně elegantní jsou rovněž dva přijímací salónky. Ten větší kombinuje chladnou krásu a vznešenost mramoru ve vstupní části s intarzovaným obložením stěn v části určené pro jednání. Elegantní a teple působící dřevěné obložení stěn, doplněné ozdobnými kovovými prvky, najdete také v menším z obou salónků. Obě tyto místnosti spojují vysoké prosklené dveře a obě zdobí kazetové stropy s propracovaným ornamentem.

Přestože budova prošla po druhé světové válce celkem čtyřmi poměrně rozsáhlými vnitřními stavebními úpravami podařilo se dodnes, i mimo reprezentační prostory, zachovat stylový charakter a mnohé původní prvky vnitřního vybavení, jako jsou například dveře, včetně kování a madel, dlaždice a podlahové krytiny, osvětlovací tělesa a tepané mříže, vitrážová okna, dřevěné kryty topení a dokonce i některé druhy nábytku.

Pracovna ministra V průběhu měsíců července a srpna roku 2002 došlo na celém území České republiky k rozsáhlým záplavám, v jejichž důsledku byl vyhlášen pro území hl.m. Prahy stav nouze. Záplavy zasáhly i sídlo Ministerstva průmyslu a obchodu v ulici Na Františku, která je v přímé blízkosti toku řeky Vltavy. Řeka se vylila z břehů a znemožnila přístup do budovy, a proto byli zaměstnanci evakuováni do dalších budov ministerstva v Praze, takže činnost ministerstva nebyla přerušena. I přes všechna ochranná opatření, která byla prováděna uvnitř budovy ministerstva a v jejím okolí, nebylo možné zabránit zatopení jejich podzemních částí. Sanační práce na budově byly prováděny ještě po dobu 2 let po ničivých záplavách. Po této zkušenosti se vybudoval systém, jenž má v krizových situacích zamezit zaplavení druhého suterénu - pod jeho úrovní byly postaveny retenční jímky a v nich umístěno 13 výkonných čerpadel, která mají při zaplavení vyčerpat vodu mimo objekt. Celý systém funguje automaticky, s hlídáním hladiny vody a signalizací do velínu ostrahy budovy.

Kvůli lepšímu využití prostorů budovy byla mezi léty 2003-2006 přestavěna půda na kanceláře a archivy. Realizovala se v podobě dispozičního trojtraktu se střední chodbou. Vzniklo 30 moderních, plně klimatizovaných kanceláří a 24 prostor technického zázemí (strojovny, sklady, archivy). Na plášti budovy se vestavba projevuje pouze střešními okny.

V roce 2007 došlo k zastřešení vnitřního atria v západní části budovy, směrem ke Klášterní ulici, které má polyfunkční charakter a reaguje na samotný provoz dvora. Osově souměrná ocelová kopule ve tvaru osmihranu je dominantním prvkem se skleněnými výplněmi. Celé zastřešení je navrženo jako samonosné, s odsazením cca 0,5 m od stávající dvorní fasády tak, aby nedošlo k narušení architektury vlastního historického objektu MPO.

Po ukončení pronájmu České pošty v roce 2012 bylo rozhodnuto o přestavbě uvolněného prostoru v 1. suterénu budovy na dvě jazykové a jednu počítačovou učebnu a školku. Z prostředků  Operačního programu lidské zdroje a zaměstnanost se vybudovalo zařízení péče o děti předškolního věku -  Dětská skupina MPO, a vznikla tím moderně vybavená školka s kapacitou pro 15 dětí.

Oprava kopule Restaurátorský průzkum odhalil, že dubová okna kopule, stará více než osmdesát let, jsou značně poškozena. V roce 2006 byla část z nich vyměněna za repliky, některá zase nahrazená a u všech provedeno restaurování dle předepsaných technologických postupů. Na závěr se okna ošetřila nátěry tak, aby vynikla přirozená kresba tvrdého dřeva a zachoval se historizující vzhled oken. 

V roce 2016 vyměněna zbývající okna na kopuli a ošetřena okna, která byla vyměněna v roce 2006.

V roce 2012 oprava vnějšího pláště a restaurování výzdoby budovy (sochy, reliéfy).

V roce 2016 archivy - výměna stávajících regálů za pojízdné regály.

V letech 2018 - 2020 výměna všech osobních výtahů v budově.

V roce 2021 výměna vikýřových oken ve 4. patře budovy.

 

Petschkův palác

Petschkův palác je nejznámějším z projektů architekta Maxe Spielmanna, absolventa vídeňské techniky a pozdějšího asistenta na německé technice v Praze. Na objednávku bankovního domu Petschek a spol. tak vyrostla mezi lety 1922 až 1927 neoklasicistní budova, působící navenek spíše historizujícím dojmem. Nicméně šlo o ve své době nesmírně moderní železobetonovou stavbu, vybavenou novátorskými technologiemi jako byla klimatizace, potrubní pošta nebo páternoster. Budova byla dále vybavena například telefonem a telegrafem, černobílou i barevnou tiskárnou.

Julius Petschek byl společně s bratrem Isidorem členem židovské podnikatelské rodiny Petscheků, která na začátku minulého století vlastnila nejen bankovní dům Petschek a spol., ale měla svá aktiva mimo jiné i v severočeských hnědouhelných dolech.

Podle dobových svědectví stavbu inicioval a i investorsky vedl především Otto Petschek syn Isi-dora, který údajně velmi výrazně jako investor zasahoval do činnosti architekta Maxe Spielmanna.

Tzv. "Pečkárna" Bankéř Julius Petschek zemřel roku 1932, o dva roky později i Otto. Jako rodinný bankovní dům ale sloužil Petschkův palác až do roku 1938, v posledních letech ho řídil Hans Petschek. Zámožná rodina Petschekova velmi dobře a včas rozpoznala hrozící nebezpečí fašistického Německa a na rozdíl od mnoha dalších židovských rodin žijících v tehdejším Československu včas rozprodala svůj majetek a odešla do emigrace. A tak se nakonec i Petschkův palác dostal formou darovací smlouvy do majetku Československého státu.

Finanční prokuratura rozhodla věnovat Petschkův palác fondu Všeobecné veřejné nemocnice. V březnu 1939 byl ale palác zajištěn jako židovský majetek ve prospěch Říše a prakticky po pár týdnech okupace se do paláce začalo stěhovat Gestapo. To v budově postupně do září 1939 vybudovalo Řídící úřadovnu pro oblast Čech a Služebnu pro oblast Prahy. „Geheime Staatspolizei“ v Petschkově paláci bohužel nejen „úřadovala“, ale především vyslýchala a mučila tisíce odbojářů a vlastenců. Gestapo v budově v celé své zrůdnosti a brutalitě působilo prakticky až do osvobození Prahy 9. května 1945.

Po osvobození Fond Všeobecné nemocnice pronajímal budovu Ministerstvu zahraničního obchodu. Po 25. únoru 1948 byla budova znárodněna, ale dále sloužila Ministerstvu zahraničního obchodu až do rozpadu Československa v roce 1992. Od 1. 1. 1993 v této budově sídlí Ministerstvo průmyslu a obchodu.

Roku 1989 byl Petschkův palác prohlášen národní kulturní památkou

V roce 2012 generální rekonstrukce vnějšího pláště budovy (omítkové fasády, ošetření kamenné fasády - odsolení a následné očištění pískovou metodou, rekonstrukce oken, rekonstrukce kovových prvků - výroba replik poškozených částí).

V roce 2014 rekonstrukce mramorových podlah v přízemí budovy, rekonstrukce střechy bankovní haly (výměna skleněných částí) a výměna sklobetonových desek nad anglickými dvorky.

V roce 2016 rekonstrukce vnitřních prostor trezoru.

V roce 2022 rekonstrukce páternosteru. Zdařilá záchrana páternosteru po právu obdržela nominaci na cenu Národního památkového ústavu.