Úvodní stránka

Josef Matoušek Palác Ministerstva průmyslu, obchodu a živností a Patentního úřadu byl dokončen v době, kdy v ministerském křesle seděl významný český právník, národohospodář a politik Josef Matoušek. Do politického života vstoupil v řadách Masarykovy realistické strany. Po vzniku Československa se však s Masarykem názorově rozešel a sblížil se především s prvním ministerským předsedou Československa Karlem Kramářem. Josef Matoušek patřil k předním představitelům Československé národní demokracie a od roku1935 Národního sjednocení. Za národní demokraty zasedal v letech 1919 — 1935 v parlamentu, poté byl zvolen senátorem a zároveň předsedou klubu senátorů Národního sjednocení. Ministrem průmyslu, obchodu a živností byl Josef Matoušek od 7. 12. 1929 do 13. 2. 1934, tedy v období celosvětové hluboké ekonomické krize, na kterou reagoval spisem "Hospodářství usměrňované ve světle teorie a praxe".

 

Jan Dostálek 14. 2. 1934 vystřídal Josefa Matouška v křesle ministra průmyslu, obchodu a živností představitel Československé strany lidové Jan Dostálek. Povoláním stavební inženýr zastával v prvorepublikových vládách rovněž funkci ministra veřejných prací. V ministerské budově Na Františku působil do 28. 5. 1935. Později patřil mezi největší odpůrce mnichovské kapitulace a v roce 1939 se zcela stáhl z politického života. Zemřel deset let po válce v pankrácké věznici, kam byl uvržen na základě vykonstruovaných obvinění komunistického režimu.

 

 

Josef V. Najman Od 4. 6. 1935 do 3. 12. 1937 byl ministrem průmyslu, obchodu a živností předseda československé Živnostensko—obchodnické strany středo—stavovské Josef V. Najman, který v té době už měl za sebou zkušenosti z funkce ministra železnic, stejně jako z velmi aktivního působení na poli žurnalistiky. Josef V. Najman, začínající jako drobný obchodník, si záhy uvědomil nutnost vzájemné spolupráce a podpory středního stavu a už v roce 1905 vyzýval k zakládání organizací na ochranu živnostníků a obchodníků. Zájmy malých a středních podnikatelů důsledně hájil po celý svůj život.

 

 

Rudolf Mlčoch Zcela stejného zaměření byl Najmanův kolega z živnostenské strany a nástupce v křesle ministra průmyslu, obchodu a živností Rudolf Mlčoch. Tento podnikatel, novinář a politik se vypracoval zcela sám a od píky. Detailní znalost prostředí, problémů a potřeb drobných živnostníků ho v roce 1908 přivedla spolu s J. V. Najmanem k založení živnostenské strany, která se postupně stala jednou z nejvýznamnějších politických sil v předválečném Československu. Ve vládě zasedal celkem třikrát. Nejprve byl ministrem veřejných prací a poté ministrem Železnic. Ministrem průmyslu, obchodu a živností byl Rudolf Mlčoch od 4. 12. 1937 do 21. 9. 1938.

 

 

Ve vypjatém období, tísně před a po nacistické okupaci, se ve funkci ministra průmyslu, obchodu a živností vystřídali v krátkém sledu tři muži.

 

 

Jan Janáček Prvním byl absolvent Vysoké školy obchodní v Praze Jan Janáček, jenž byl ministrem pouhých třináct dní.

 

 

 

Imrich Karvaš 4. 10. 1938 přišel do budovy Na Františku slovenský právník a národohospodář Imrich Karvaš, který potom ve válečných letech z po—zice guvernéra Slovenské národní banky a předsedy Nejvyššího úřadu pro zásobování spolupracoval s protifašistickým odbojem a konec války prožil v německých koncentračních táborech. Ministrem průmyslu, obchodu a živností byl necelé dva měsíce.

 

 

Vlastimil Šádek Imricha Karvaše vystřídal rovněž právník a národohospodář Vlastimil Šádek, působící předtím ve vedení ústředního svazu Československých průmyslníků. Ministrem byl do 3. 2. 1940 a poté byl jmenován viceguvernérem Národní banky pro Čechy a Moravu.

 

 

Bohumil Laušman Po skončení druhé světové války se prvním ministrem průmyslu stal významný sociálnědemokratický politik Bohumil Laušman. Tuto funkci zastával od 4. 4. 1945 až do svého zvolení předsedou Československé sociálnědemokratické strany 25. 11. 1947. Původní bankovní úředník byl před válkou poslancem Národního shromáždění, aby pak byl v prosinci 1938 na ustavujícím sjezdu Národní strany práce zvolen generálním tajemníkem této strany, která se postavila na pozice obrany demokra—tického zřízení. Nacistické perzekuci unikl Bohumil Laušman odchodem do exilu. V letech 1940 — 1945 byl členem Státní rady Československé v Londýně. Po návratu do Československa prosazoval úzkou spolupráci s komunisty, ale postupně tuto pozici opouštěl a požadoval samostatnou levicovou politiku sociální demokracie bez podřizování se komunistům. Krátce po převratu v únoru 1948 opět emigroval. Z Rakouska byl v prosinci 1953 unesen tajnou službou. Deset let poté zemřel za nevyjasněných okolností ve věznici v Praze—Ruzyni.

 

 

Ludmila Jankovcová Jedinou ženou v celé dosavadní historii ministerské budovy Na Františku, která zde usedla do křesla nejvyššího, byla Ludmila Jankovcová. Původní sociálnědemokratická a po únoru 1948 komunistická politička vykonávala funkci ministryně průmyslu od 25. 11. 1947 do 25. 2. 1948. Aktivně se podílela na likvidaci vlastní sociálnědemokratické strany jejím sloučením s Komunistickou stranou Československa, ve které potom zastávala vysoké funkce až do roku 1969. Kromě toho byla ministryní výživy, ministryní potravinářského průmyslu a v letech 1954 — 1963 místopředsedkyní vlády. V srpnu 1968 odsoudila sovětskou okupaci Československa. Krátce nato byla vyloučena z komunistické strany. Později spolupracovala s disentem a připojila svůj podpis pod Chartu 77.

 

 

Zdeněk Fierlinger Ludmilu Jankovcovou vystřídal 25. 2. 1948 v křesle ministra průmyslu Zdeněk Fierlinger. Ani on v něm však nesetrval dlouho, pouze do 15. 6. téhož roku, kdy byl jmenován náměstkem předsedy vlády. Těsně před válkou a v průběhu války zastupoval, tehdy sociální demokrat, Zdeněk Fierlinger Československo jako velvyslanec v Sovětském svazu. Po válce se stal předsedou první vlády osvobozeného Československa a rovněž předsedou sociálně demokratické strany. Byl to především on, kdo prosazoval úzkou spolupráci s komunisty, která v červnu 1948 doslova vymazala sociální demokracii na dlouhá léta z politické mapy Československa.

 

 

Augustin Kliment 15. 6. 1948 se ministrem průmyslu stal Augustin Kliment, který přešel do budovy Na Františku z funkce předsedy Svazu zaměstnanců v kovoprůmyslu. Ministrem byl do 1. 8. 1952. Za tu dobu bylo ministerstvo přejmenováno na Ministerstvo těžkého průmyslu a později na Ministerstvo těžkého strojírenství.

 

 

Július Maurer Od 1. 8. 1952 do 31. 1. 1953 byl ministrem těžkého strojírenství Július Maurer, spoluzakladatel KSČ na Slovensku. Před druhou světovou válkou žil mnoho let v Sovětském svazu. V průběhu války bojoval v řadách Sovětské armády.

 

 

Karel Poláček J. Maurera vystřídal v křesle ministra těžkého strojírenství jeho náměstek Karel Poláček. Několik měsíců po jeho nástupu byl úřad přejmenován na Ministerstvo strojírenství. Karel Poláček působil Na Františku od 31. 1. 1953 do 15. 10. 1955.

 

 

Jan Bukal S příchodem dalšího ministra, Jana Bukala, přišel i staronový název — Ministerstvo těžkého průmyslu. Jan Bukal předtím pracoval jako první náměstek svého předchůdce. Ministrem těžkého průmyslu byl do 1. 8. 1957.

 

 

Josef Reitmajer Dalších téměř pět a půl roku působil Na Františku Josef Reitmajer. Nejprve jako ministr těžkého průmyslu a od 11. 7. 1960 jako ministr těžkého strojírenství. Předtím pracoval Josef Reitmajer ve funkci ministra hutního průmyslu a rudných dolů.

 

 

Josef Pešl 5. 1. 1963 byl ministrem těžkého strojírenství jmenován Josef Pešl, býva—lý podnikový ředitel První brněnské strojírny, ČKD Blansko a Královo—polských strojíren. Josef Pešl byl ministrem těžkého strojírenství do 10.11. 1965.

 

 

Josef Krejčí Na další bezmála tři roky se řízení ministerstva, přejmenovaného opět na Ministerstvo těžkého průmyslu, ujal místopředseda vlády Josef Krejčí, dlouholetý zaměstnanec škodových závodů v Plzni a v letech 1962 — 1965 ministr hutního průmyslu a rudných dolů. Ministrem těžkého průmyslu byl Josef Krejčí do 31. 12. 1968.

 

 

František Čihák Od 8. 1. 1969 působil v ministerské funkci na Františku František Čihák, který byl v rámci nového federálního uspořádání republiky jmenován ministrem průmyslu ČSR. Do funkce si přinesl zkušenosti z působení v roli náměstka ministra těžkého průmyslu a náměstka ministra národohospodářského plánování.

 

 

Josef Šimon Ani ne po roce vystřídal Františka Čiháka v ministerském křesle Josef Šimon, který byl 1. 1. 1971 jmenován federálním ministrem hutnictví a strojírenství a 9. 12. 1973 federálním ministrem hutnictví a těžkého strojírenství. Nemusel se ovšem nikam stěhovat. Po celou tu dobu, až do 2. 12. 1974, působil v ministerské budově Na Františku.

 

 

Zdeněk Půček 2. 12. 1974 byl federálním ministrem hutnictví a těžkého strojírenství jmenován Zdeněk Půček, který Na Františku již dříve pracoval ve funkci náměstka ministra těžkého průmyslu, a to v letech 1965 — 1968. Zdeněk Půček předtím rovněž řadu let působil jako první náměstek předsedy Státní plánovací komise.

 

 

Ladislav Gerle Téměř přesně po pěti letech, 13. 12. 1979, se federálním ministrem hutnictví a těžkého strojírenství stal Ladislav Gerle, absolvent fakulty strojního inženýrství Vysoké školy báňské v Ostravě, dlouholetý zaměstnanec Nové hutě Klementa Gottwalda a jeden z náměstků ministra Půčka. Po jmenování místopředsedou vlády ČSSR 17. 6. 1981 Ladislav Gerle z ministerstva Na Františku odešel, aby se sem ještě v roce 1988 na šest měsíců vrátil ve funkci federálního ministra hutnictví, strojírenství a elektrotechniky.

 

 

Eduard Saul Federálním ministrem hutnictví a těžkého strojírenství byl 17. 6. 1981 jmenován Eduard Saul, bývalý ředitel Žďárských strojíren a sléváren ve Žďáru nad Sázavou a první náměstek federálního ministra všeobecného strojírenství. V ministerském křesle Na Františku působil Eduard Saul až do 20. 4. 1988.

 

 

Karel Juliš Po opětovném přejmenování ministerstva a krátkém návratu L.Gerleho byl do vedení úřadu 12. 10. 1988 jmenován Karel Juliš, akademik Československé akademie věd, profesor Českého vysokého učení technického. Předtím pracoval jako ministr školství ČSR. Místopředsedou vlády a federálním ministrem hutnictví, strojírenství a elektrotechniky byl do 19. 6. 1989.

 

 

Ladislav Vodrážka V období od 19. 6. 1989 do 13. 2. 1990 se místopředsedou vlády a federálním ministrem hutnictví, strojírenství a elektrotechniky stal Ladislav Vodrážka, dřívější náměstek federálního ministra hutnictví a těžkého strojírenství a první náměstek federálního ministra zahraničního obchodu.

 

 

Slavomír Stračár Po znovuobnovení demokratického zřízení nastoupil do funkce federálního ministra hutnictví, strojírenství a elektrotechniky na čtyři měsíce, od 13. 2. 1990 do 27. 6. 1990, Slavomír Stračár, který přišel do ministerské budovy v ulici Na Františku 32 z pozice podnikového ředitele Východoslovenských Železáren.

 

 

Jan Vrba Po dvouměsíční existenci Federálního ministerstva hospodářství, řízeného pověřeným členem "vlády národního porozumění" začalo od 1. 9. 1990 Na Františku úřadovat Ministerstvo strojírenství a elektro—techniky České republiky. Toto ministerstvo bylo záhy zrušeno a na jeho místo nastoupilo 1. 1. 1991 Ministerstvo průmyslu České republiky. Do ministerské pracovny vešel Jan Vrba, který na sklonku komunistického režimu zastával pozici náměstka ministra průmyslu České republiky a předtím dlouhá léta pracoval v nejrůznějších vedoucích funkcích, včetně funkce podnikového ředitele, v Textilanů Liberec.

 

 

Vladimír Dlouhý 2. 7. 1992 vystřídal Jana Vrbu Vladimír Dlouhý a krátce poté, 31. 10. 1992, bylo ministerstvo přejmenováno na Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky. Absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze Vladimír Dlouhý studoval na přelomu 70. a 80. let matematicko—fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a Katolickou univerzitu v belgické Lovani. Po pedagogickém působení na Vysoké škole ekonomické v Praze začal v roce 1984 pracovat v Prognostickém ústavu Československé akademie věd. Po pádu komunismu se stal místopředsedou "vlády národního porozumění" a předsedou Státní plánovací komise. Jako stoupenec liberálního tržního hospodářství a politického pluralismu se Vladimír Dlouhý v křesle ministra průmyslu a obchodu významnou měrou podílel na rozhodujících privatizačních procesech v České republice.

 

 

Karel Kühnl Dalším ministrem průmyslu a obchodu České republiky byl 2. 6. 1997 jmenován Karel Kühnl, který tuto funkci vykonával zhruba jeden rok, do 22. 7. 1998. Po vyloučení z Univerzity Karlovy z politických důvodů odešel Karel Kühnl v roce 1980 do exilu, kde nejprve studoval ekonomii na Vídeňské univerzitě a poté pracoval jako redaktor Česko—slovenského vysílání stanice Svobodná Evropa. Vrátil se po pádu komunistického režimu a stal se ekonomickým poradcem předsedy vlády České republiky. Jako ekonomický poradce působil také u ministra hospodářství. Do funkce ministra průmyslu a obchodu nastupoval Karel Kühnl z pozice velvyslance České republiky ve Velké Británii.

 

 

Miroslav Grégr Když 22. 7. 1998 nastupoval do křesla ministra průmyslu a obchodu České republiky Miroslav Grégr, měl už za sebou zkušenost z funkce ministra strojírenství a elektrotechniky v roce 1990, kdy se zásadním způsobem podílel na přípravě privatizace jednoho z pilířů Českého hospodářství, automobilky Škoda v Mladé Boleslavi. Je autorem privatizačního projektu Škoda Mladá Boleslav státní podnik a jeho spojení s koncernem Volkswagen. Miroslav Grégr vystudoval strojní inženýrství na Českém vysokém učení v Praze a poté pracoval na různých technických a hospodářských pozicích ve strojírenském průmyslu. V roce 1962 byl jmenován generálním ředitelem podniku na výrobu vysokozdvižných vozíků Desta Děčín. V 60. letech se aktivně podílel na reformních aktivitách v hospodářské oblasti, za což byl po okupaci Československa krátce vězněn a až do pádu komunistického režimu různě perzekvován. V roce 1996 byl zvolen poslancem za sociálnědemokratickou stranu. V roce 1991 byl po obhájení habilitační práce jmenován docentem — obor strojírenská technologie. Miroslav Grégr byl také zakladatelem a prvním prezidentem Svazu průmyslu České republiky. V květnu 2001 byl Miroslav Grégr jmenován i místopředsedou vlády České republiky.

 

 

Jiří Rusnok Dne 17.7. 2002 nastoupil do funkce ministra průmyslu a obchodu Jiří Rusnok. V roce 1984 ukončil studium na Národohospodářské fakultě VŠE v Praze a od roku 1984 pracoval na Státní plánovací komisi jako referent v odboru dlouhodobých výhledů, později na Federálním ministerstvu pro strategické plánování jako vedoucí oddělení sociální strategie. Krátce byl zaměstnán na Federálním ministerstvu práce a sociálních věcí. V letech 1992 —1998 působil jako poradce a vedoucí sociálně—ekonomického oddělení Českomoravské konfederace odborových svazů. Od srpna 1998 zastával funkci náměstka ministra práce a sociálních věcí. V období před nástupem na Ministerstvo průmyslu a obchodu od 13.4. 2001 — 15.7.2002 vykonával funkci ministra financí ČR.

 

 

Milan Urban Dne 19.3.2003 nastoupil do funkce ministra průmyslu a obchodu Milan Urban. V letech 1977 až 1982 studoval hutnickou fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě, po jejím ukončení nastoupil jako technik do ČKD Kutná Hora. Od roku 1988 pracoval jako výrobní náměstek v ČSAO Čáslav, v letech 1991 až 1995 působil na Městském úřadu v Čáslavi ve funkci vedoucího odboru hospodářství a investic. Poté — až do roku 1998, kdy byl zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky — působil v soukromé sféře. Jako poslanec byl členem rozpočtového výboru a stálé komise pro bankovnictví. Dále byl členem dozorčí rady České konsolidační agentury.

 

 

Martin Říman Dne 5. září 2006 nastoupil do funkce ministra průmyslu a obchodu Martin Říman. Po absolvování Fakulty elektrotechnické VUT v Brně pracoval nejprve jako programátor v JZD Fryčovice. V roce 1990 vstoupil jako zástupce starosty Frýdku-Místku do komunální politiky. V následujícím roce se stal členem nově založené ODS. Mezi lety 1994 - 1996 byl zaměstnán jako přednosta Okresního úřadu ve Frýdku-Místku. V období let 1992 - 1997 figuroval ve statutárních orgánech několika akciových společností spjatých s městem a přilehlým regionem Frýdecko-Místecka. V letech 1996 – 1997 zastával funkci ministra dopravy a spojů ve vládě Václava Klause. Během následujících let tzv. opoziční smlouvy byl jednak ministrem dopravy stínové vlády ODS, jednak členem dozorčí rady Fondu národního majetku. V parlamentních volbách roku 2002 byl zvolen poslancem. V letech 2002 - 2006 byl místopředsedou hospodářského výboru Poslanecké sněmovny. Poslanecký mandát obhájil i ve volebním roce 2006. V letech 2006 až 2009 byl ministrem průmyslu a obchodu ve vládách premiéra Mirka Topolánka.

 

 

Vladimír Tošovský Dne 8. května 2009 nastoupil do pozice ministra průmyslu a obchodu ČR ve vládě premiéra Jana Fischera Vladimír Tošovský. Vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze se specializací na přenos a rozvod elektřiny. Poté absolvoval postgraduální studium na ČVUT. V roce 1986 nastoupil do Středočeské energetické, a.s., kde vedl referát odboru řídící techniky a poté vystřídal další vedoucí pozice. V roce 2001 přešel do ČEZ, a.s. kde se stal ředitelem OJ ČEZ Trade. Roku 2005 nastoupil na pozici ředitele úseku trading ČEPS, a.s. (Česká energetická přenosová soustava), kde od roku 2006 působil na pozicích generálního ředitele a předsedy představenstva, stejně jako předseda dozorčí rady Svazu zaměstnavatelů v energetice.

 

 

Martin Kocourek Martin Kocourek, ministr průmyslu a obchodu v letech 2010-2011 za vlády Petra Nečase, vystudoval ekonomiku a řízení na ČVUT v Praze. V roce 1992 byl za ODS zvolen členem Federálního shromáždění. V období let 1992—1997 patřil k poradcům tehdejšího premiéra Václava Klause. Během procesu ekonomické transformace a privatizace figuroval ve statutárních orgánech řady státních a polostátních podniků (Česká spořitelna, UNIPETROL aj.). Mezi roky 1997—2005 byl členem prezidia Pozemkového fondu. V letech 1998—2006 byl poslancem ODS v PČR, kde dlouhodobě zastával funkci místopředsedy rozpočtového výboru. V roce 2006 se stal předsedou dozorčí rady ČEZ a podnikal v oblasti ekonomického poradenství. Dlouhodobě je aktivní v několika neziskových organizacích.

 

 

Martin Kuba Dne 16. listopadu 2011 za vlády Petra Nečase nastoupil do pozice ministra průmyslu a obchodu MUDr. Martin Kuba. Vystudoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (specializace anesteziologie). Od roku 2002 působil jako lékař Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje a anesteziolog na oddělení kardiochirurgie ARO Nemocnice České Budějovice. Členem ODS je od roku 2003, v roce 2006 byl zvolen členem zastupitelstva a radním Českých Budějovic. V roce 2008 se stal jihočeským krajským zastupitelem a 1. náměstkem hejtmana Jihočeského kraje se zodpovědností za regionální rozvoj, dopravu a evropské záležitosti. Ministrem byl do července 2013.

 

 

Jiří Cienciala V červenci roku 2013 za vlády Jiřího Rusnoka nastoupil do pozice ministra průmyslu a obchodu Jiří Cienciala. Vystudoval obor Systémové inženýrství na VŠB v Ostravě. Poté pracoval přes 37 let v Třineckých železárnách — nejprve v útvaru výpočetní techniky, později působil jako pracovník automatizace výroby a následně ve funkci ředitele pro vývoj a obchod strojírenské divize. V Třineckých železárnách působil do konce roku 2011, posledních 14 let ve funkci generálního ředitele a předsedy představenstva. Na VŠB externě vyučoval deset let. V roce 1982 habilitoval prací "Nástroje strategického řízení v Třineckých železárnách". V roce 2004 byl jmenován docentem pro obor Řízení průmyslových systémů. Od roku 2012 je rektorem soukromé Vysoké školy podnikání v Ostravě, působí rovněž ve vědeckých radách VŠB—TU Ostrava a Ostravské univerzity. Funkci ministra zastával do ledna roku 2014.

 

 

Jan Mládek Ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek, absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze, byl do čela MPO jmenován v lednu 2014 za vlády Bohuslava Sobotky. Po vědecké aspirantuře v Prognostickém ústavu Československé akademie věd zůstal Jan Mládek v kontaktu s akademickým prostředím ekonomie. V letech 1994 – 1998 zastával funkci ředitele Českého Institutu Aplikované Ekonomie. Politické zkušenosti nabýval od roku 1998, kdy zastával funkci náměstka místopředsedy vlády pro hospodářskou politiku a další rok se stal 1. náměstkem ministra financí. V letech 1999 - 2001 byl Jan Mládek viceguvernérem Mezinárodního měnového fondu pro ČR, Washington D. C. a v dalším roce se jako poslanec vrátil do politického prostředí. V roce 2005 se stal ministrem zemědělství. Od roku 2006 až do roku 2013 zastával opět funkci ředitele Českého Institutu Aplikované Ekonomie.

 

 

Jiří Havlíček V dubnu 2017 se ministrem průmyslu a obchodu stal Jiří Havlíček, který do té doby působil na MPO jako náměstek. Ing. Jiří Havlíček, MBA, se narodil 16. května roku 1976. Je ženatý a má dvě dcery. Vystudoval Národohospodářskou fakultu Vysoké školy ekonomické a MBA na LIGS University v oboru marketing a komunikace. Roky 2000 a 2001 strávil na Ministerstvu financí jako vedoucí oddělení v rámci úseku Ústředního finančního a daňového ředitelství. V roce 2003 nastoupil na Ministerstvo průmyslu a obchodu, kde tři roky zastával pozici ředitele kabinetu ministra. Od roku 2010 se více než tři roky věnoval komunální politice jako místostarosta města Čáslavi. Do funkce náměstka ministra průmyslu a obchodu byl jmenován 11. února 2014, byl pověřen řízením sekce správní. Do jeho působnosti spadala oblast rozpočtu a financování, legislativa, informatika a hospodářská správa. Jako náměstek ministra také zastupoval stát v Řídicím výboru společnosti České dráhy, a. s., a v dozorčí radě Česká pošta, s. p. Od roku 2014 předsedá Pracovnímu týmu pro hospodářskou politiku Rady hospodářské a sociální dohody ČR. V letech 1998 až 2000 byl okresním tajemníkem ČSSD.

 

 

Tomáš Hüner V prosinci 2017 se novým ministrem průmyslu a obchodu stal Tomáš Hüner. Narodil se roku 1959 v Ostravě. Vystudoval Fakultu strojní Vysokého učení technického v Brně, katedru tepelných strojů a jaderných zařízení. V roce 2000 dokončil vzdělání na International Institute of Certified Studies in Strategis Management, v oboru Certified Strategic Manager. Na Ministerstvu průmyslu a obchodu již dříve pracoval, v letech 2006 až 2011 byl náměstkem ministra průmyslu a obchodu pro energetiku.

 

 

Marta Nováková V červnu 2018 se novou ministryní průmyslu a obchodu stala Marta Nováková. Vystudovala Technickou univerzitu VŠB v Ostravě a má manažerský certifikát z britské univerzity Sheffield Hallam. Nejdřív pracovala v soukromém sektoru, od roku 1991 podniká. V roce 2014 byla zvolena prezidentkou Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR, od roku 2015 působí v čelních pozicích Hospodářské komory, naposledy jako viceprezidentka. Získala ocenění Podnikatelka roku 2016 v kategorii velké firmy a byla také Manažerkou roku 2016. Marta Nováková mluví anglicky a rusky. Má dvě dospělé děti. Není členkou žádné politické strany.